Vypravila jsem se na prodloužený víkend do Lucemburska. Od dětství totiž pravidelně navštěvuju Vinobraní ve Znojmě, které začíná historickým průvodem, v jehož čele jedou na koni král Jan Lucemburský, za ním jeho družina s královnou Eliškou Přemyslovnou, měšťané, lovecká družina, vůz s vinnou révou,…opravdu nádherná podívaná. Opakovaně mě přitom napadlo, jaké to bylo tam „u něj“. Jaká byla země, ze které k nám přišel, je podobná té naší?
Lucembursko v současnosti není zas tak daleko. Jedete autem na západ, přejedete Německo a jste tam. Nebo můžete letět z Prahy lucemburskými aerolinkami Luxair. Lucemburské velkovévodství leží v kopcovité krajině protkané řekami a středověkými hrady, mezi Německem, Belgií a Francií, a má 650 000 obyvatek. Hlavní a zároveň největší město Lucemburk, má kromě historických staveb i dost těch moderních, protože tu sídlí vrcholné instituce Evropské unie, věnující se hlavně právu, politice a obchodu. Mě ale zajímala historie, a tak se mým cílem stalo staré město. Z centra jsem se dala pěší zónou na náměstí Place d´Armes. Je velké tak akorát, jsou tu stromy, květinová výzdoba, a je plné kaváren, restaurací a venkovních posezení. Jedno takové jsem si vychutnala s kávou a“ éclate“, to je rovná obdoba větrníku, a pak se vydala na nedaleký Place Gillaume II. Tohle náměstí asi čtyřikrát větší, je tam městská radnice a uprostřed jezdecký pomník zmíněného velkovévody. Když jdete směrem k Velkovévodskému paláci, z moderní dlažby vyskakují hravé barevné fontánky.
Sídlo Velkovévody je reprezentativní už zdálky a tak to i zůstane, protože si ho lze prohlédnout jen zvenčí. Sousedí se sídlem vlády, další vládní budovy josu na dohled katedrála Notre Dame de Luxembourg je vzdálená maximálně deset minut. Je to impozantní vysoká trojlodní gotická stavba s barevnými vitrážemi a nádherně vyzdobeným oltářem, nad kterým bdí soška panny Marie. Pod hlavní lodí se ukrývá krypta, a v ní je hrobka Jana Lucemburského, řečeného Jana Slepého, našeho krále. Nápis uvádí, že Jan byl synem římského císaře, Jindřicha VII, stal se českým králem a padl v bitvě u Crécy (Kresčaku) 26.8.1436. Dále se zde píše, že měl syna Karla IV, který se stal římským císařem a dva vnuky, Václava a Zikmunda, taktéž císaře. Strávila jsem u hrobky krátký čas v rozjímání, hlavou táhla naše středověká historie. Krále Jana by jistě potěšilo, kdyby věděl, jak úspěšný byl u nás jeho rod a jak promyšlené byly činy jeho syna Karla IV. Ten jako privilegovaný císař naše království pozvedl a založil stavby a instituce, na které jsme pyšní ještě dnes: Karlův most, Karlštejn, Nové pražské město, Karlovu univerzitu, položil základ katedrály svatého Víta.
Druhý den jsem navštívila hrad Vianden (mimo jiné také rodiště krále Jana), který leží na východní hranici Lucemburska. Autobusem jsem tam byla za hodinu a už první pohled mě uchvátil: byl to jeden největších opevněných hradů na kopci, co jsem kdy viděla. Z podhradí bylo možné vyjet lanovkou na ještě vyšší kopec nad ním, což jsem samozřejmě využila. Vznášela jsem se na sedačce nad říčkou Our, stoupala, a pozorovala hrad zdálky zespodu a pak i shora. Z horní stanice lanovky jsem k němu sešla pohodlnou procházkou lesem. V předhradí jsem si přečetla jeho historii: Vznikl z římské pevnosti, kterou mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím místní šlechta přestavěla na románský a později gotický luxusní hrad. Bohužel, jak postupně měnil majitele, v 18. a 19.století se dostal do zástav a značně zchátral. Naštěstí ho ve 20. století ho Velkovévoda vykoupil a dal zrestaurovat, a to velmi zdařile. Nezjistila jsem sice, ve které místnosti se náš pozdější král narodil, ale románská kaple, kuchyně výstavní gotické sály a krásně zařízené soukromé komnaty rozhodně stály za návštěvu.
Abych si od historie trochu odpočinula, strávila jsem nějaký čas v přírodě, a to v oblasti zvané Mullerthal, což je povodí říčky s pískovcovými balvany, a vyhlášeným vodopádem. Bylo to v neděli a kolem vodopádů bylo plno, na parkovišti byl stánek s občerstvením a pracovníci odměňovali chodce razítky do jejich turistických „pasů„ Jak jsem zjistila, zúčastnila jsem se spolu s nimi „Dne pohybu“.
Protože jsem do Lucemburska přijela krátce po skonu papeže Františka, a dozvěděla se, že v katedrále se za něj v neděli bude konat zádušní mše, rozhodla jsem se jí zúčastnit. Mše byla velkolepá, výzdoba, varhany, smíšený sbor… Arcibiskup mluvil postupně lucembursky, německy a francouzsky. Tak se totiž v Lucembursku oficiálně mluví, všichni tu ovládají tyto tři jazyky, a navzájem je nepřekládají.
Když jsem vyšla ven, na Place de Constitution dozníval nedělní ruch a přecházel do venkovního posezení a zábavy pro všechny. Smrt a rozloučení zůstaly v katedrále, tady pulzoval život.
Moc hezká země, tohle Lucembursko. Hezký výlet pro ty, kdo mají rádi historii, a zvláště období Jana Lucemburského a Karla IV.
Letní čas
Skřivánek si zpívá
ranní rozbřesk si užívá.
Sova se mračí,
že ráno ji čas tlačí.
Jak se den dlouží
skřivan se plouží,
zato sova ožívá
a večer už si zpívá.
Nicméně, na víc než půl roku
musí se srovnat do stejného kroku.
P.S. Jak jste na tom vy, máte rádi časné ranní vstávání nebo radši ponocujete?
Vaše sova Silvie
Vánoční cukroví
Letošní prosinec se mi nějak zvrtnul. Prvního maminka upadla tak nešťastně, že skončila v nemocnici se zlomeninou lebky a pak jsem ji doma další týden ošetřovala. Pak jsem zase ulehla já s bronchitidou, a začala fungovat až v pátek před poslední adventní nedělí. Vánoční přípravy se tak dostaly do skluzu. Ale i tak jsem se tři dny před Vánocemi rozhodla upéct linecké cukroví a slané nadýchané pečivo, na který mi dala recept kamarádka. Abych ušetřila čas, uhnětla jsem ráno jedno těsto po druhém, strčila do ledničky, odpoledne vytáhla, vyválela, vykrájela: linecká kolečka, hvězdičky a srdíčka, placku slaného pečiva jsem rozkrájela rádýlkem a všechno postupně upekla v troubě. Šlo to snadno, protože se obě těsta pekla na stejnou teplotu. U slaného, posoleného hrubou solí a posypaného kmínem, jsem čas protáhla, aby se upeklo do zlatava. Přes pečlivou přípravu ale výsledek nevyšel podle očekávání. Slané pečivo „neskočilo“ jak mělo, a naopak linecké bylo nadýchané až běda. Když moje výtvory vychladly, ochutnala jsem je, a v mžiku bylo jasno. Já jsem ta těsta prohodila! Bylo jich totiž stejné množství a vypadala podobně. Protože mě nenapadlo, je popsat, nebo aspoň ochutnat, měli jsme letos trochu jiné cukroví: slaná srdíčka, hvězdičky a kolečka, a zlatavé sladko-slané linecké krekry posypané kmínem. Marmeládou jsem je samozřejmě už neslepovala.
Až na divný vzhled cukroví chutnalo celkem dobře, a tak jsem ho předložila návštěvám. K mému překvapení je to inspirovalo ke vzpomínkám, a dávaly k dobru, co se v minulosti nepovedlo u nich. Někde zaměnili těsto na buchty a knedlíky, jinde do cukroví omylem odměřili desetkrát více cukru, případně neplánovaně vyrobili slané cukroví, když místo mandlí na výrobu mandlového těsta použili slané pistácie.
Až na tenhle detail se naše vánoční svátky moc vydařily a doufám, že ty vaše také.
Týden do konce roku uběhl jako voda a před námi se rýsuje nový rok. Přeju vám do něj hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti. A pokud dojde k omylům, tak ať jsou malé, napravitelné, legrační, a vedou k vytvoření nějaké nové varianty, jako v našem případě.
Tak šťastný a veselý!
Noc literatury 2024
Rok se s rokem sešel, a už je tu zase „Noc literatury“, veřejné čtení knížek přeložených do češtiny na unikátních místech v Praze, letos to bude na Hradčanech. Čte se od šesti večer do jedenácti, vždycky v půl a celou hodinu. Místa jsou označená emblémem Noci literatury a před nimi stojí dobrovolníci v tričkách se stejným motivem, kteří pouštějí zájemce dovnitř. A co je hlavní – vstup je volný! Mám tyhle Noci moc ráda, a tak v šest večer sedám do auta a vyrážím „na Hrad“. Beru to přes Letnou kolem fotbalového stadionu Sparty, která právě hraje o postup v Lize mistrů proti Salzburku. Stadion bouří, v rádiu si naladím přímý přenos – je to dramatické, ale Sparta má od začátku navrch a vede jedna nula! Zaparkuju kousek pod Pražským hradem, a když procházím hradní bránou, ozve se ze Sparty šílené haló. To musí být situace, když jsou fanoušci slyšet až na Hradě, mumlám si při průchodu bránou. Sparta právě dala druhý gól, a je to dva nula, prohodí hlídkující strážník. Super, takže od teď se v klidu můžu věnovat literatuře, říkám si a na Hradčanském náměstí se s mapkou v ruce rozhoduju, kam se vydat. Nabídka čtecích míst je totiž naprosto fascinující: Palác Arcibiskupský, Šternberský, Schwarzenberský, Hrzánský, Toskánský, Černínský, Šlikův, dům U zlatého pluhu a U zlatéhvězdy. Na Hradě je otevřená Vikárka, Mladotův dům, Nejvyšší purkrabství a Lobkowitzký palác. A mimoto ještě tři kavárny, jedna restaurace, a dva kostely, a taky Švédské velvyslanectví. Koho a jakou knížku si poslechnout?
Začnu ve Šternberském paláci. Jeho součástí je kavárna, takže se můžu občerstvit a naladit, což je moc příjemné. Kromě běžného občerstvení tu v rámci Noci běží kurz znakového jazyka, tkaže za chvíli umím ve znakové řeči vyjádřit slova děkuji, voda, a taky zatleskat. Potlesk pro neslyšící totiž musí být hlavně vidět! V sále čte Petr Uhlík úryvek z irské knížky „Můj bratr je Jessica“. Hlavní hrdina Sam se v ní pere s coming outem svého staršího bratra. Četba se cimultánně tlumočí do znakového jazyka a na závěr všichni tleskáme vestoje potleskem pro neslyšící.
Když vyjdeme ven a jdeme přes Hradčanské náměstí, už se stmívá, do toho tlumeně svítí plynové lampy, až to připomíná obrazy malíře Jakuba Schikanedra. Jdu do budovy zvané Fortna, abych si poslechla Daniela Bambase a knížku dánského autora. U vchodu je fronta, a z ní mě zdraví Mirka, kolegyně z bývalé práce. Dál pokračujeme společně, tady na terase vyslechneme příběh IT konzultanta, kterého v Kodani jistý mladík zasvětí do nočních ekonomických obchodů. Není to úplně naše parketa, ale čtení venku v teplému večeru s výhledy na Prahu se nám fakt líbí. A tak přejdeme jen o kus dál do kavárny U zavěšenýho kafe, kde čte, opět na terase, Igor Orozovič z knížky“ Pivo na Loiře“ britského autora. Je to psina a to doslova: Příběh Angličana s přítelkyní, co opustili práci v Anglii, kterou neměli v lásce (myslím tu práci) a vydali se na francouzský venkov, aby tu založili britský pivovar, je prodchnutý humorem a svou roli v něm hraje i štěně retrívra. Příjemně naladěny pak přecházíme na Švédské velvyslanectví, jsme zvědavé, jak to tam vypadá. Dům ve funkcionalistickém stylu s krásným výhledem na Prahu má pohnutou historii a žila v něm naše automobilová závodnice Eliška Junková. K našemu milému překvapení se opět čte na terase, ze které je nádherný výhled na svítící petřínskou rozhlednu. Usedáme na židličky z IKEA , a Lenka Vlasáková nám z knížky „Detaily“ předčítá přípravy dvou kamarádek na oslavy Silvestra roku 2000 a jak ten večer prožívají. Přelom tisíciletí opravdu byl úžasný zážitek, to očekávání a přibližování – média pravidelně hlásial, které státy už vstup do nového milénia oslavily, a jak se tato událost k Evropě blíží… Taky jsem to zažila, a teď se mi přitom vracejí vzpomínky na onen Silvestr jako bych ho prožila včera. Po skončení čtení kráčíme s Mirkou zpátky na Hradčanské náměstí, probíráme ty nečekaně vyvolané vzpomínky, a jak to čtvrt století uteklo. Hodiny na sv. Vítu odbijí celou, a nám se nechce uvěřit, že už je deset. Zážitků máme dost, je čas vydat se domů, neboť zítra vstáváme brzo do práce. Loučíme se, Mirka si po cestě koupí jedno „Pivo na Loiře“(tu knížku) a pak seběhne Malostranskými schody k metru, zatímco já projdu Hradem na parkoviště. Jenže ouha, Hrad v deset zavřel, musím ho obejít! Jdu tedy Kanovnickou ulicí, je dlouhá, pustá, až mám trochu strach, aby mě někdo nepřepadl Naštěstí po cestě narazím na Vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého, u vchodu mě dva dobrovolníci mile zvou na poseldní čtení. Nechám se zlákat a- uvnitř čeká Simona Lewandovská. Než začne číst, nechá se od nás, posluchačů, zatáhnout do krátkého rozhovoru. Jsem ráda, že ji mohu poznat naživo – líbila se mi v druhém dílu Aristokratky, kde hrála neřízenou střelu Denisku! Ale tady je civilní a klidná, a v půl jedenácté usedá na židli, aby dnes naposled přečetla úryvek z knížky „Lucie v lese s Čímsi“. Příběh, který vypráví rakouská holčička, je tajemný a pohádkový. Pěkná tečka za letošním literárním večerem.
P.S. V autě se z rádia dozvídám, že Sparta vyhrála nad Salzburkem tři nula. Tenhle večer vážně neměl chybu!