Úsměvna.cz

Jako dítě jsem měla ráda obrázkovou knížku o skotských hradech a jezerech. A tak, když se mi loni nečekaně naskytla pracovní cesta do skotského Glasgow, okamžitě jsem se nadchla. Bylo to jen na čtyři dny a cestu a ubytování si člověk musel zařídit sám. Možná proto neměl můj šéf o cestu zájem a nabídl ji mně. Mně to ale přišlo skvělé. Podívala jsem se na mapu: Poletím do Edinburghu! Je totiž jen kousek od Glasgow. Vyřídila jsem si vízum, objednala letenku, ubytování v obou městech, vzala s sebou libry, co mi zbyly z  cesty do Anglie, a jednoho červnového večera odletěla. Let byl turbulentní a pilot nalétával na přistání dvakrát. Ale podařilo se, a o půlnoci jsme bezpečně dosedli. Hotýlek nedaleko letiště se tak velice hodil.
Bylo tu o hodinu méně než v Praze, na červen dost chladno a „showers“, dešťové přeháňky. Ale ve Skotsku je to asi normální. Ráno jsem u řidiče autobusu vytáhla své ušetřené peníze. I am sorry, madam, řekl muž, ale tahle bankovka už neplatí. Podala jsem mu jinou, stejný výsledek. Mohlo mě to napadnout – královna na nich vypadala maximálně na padesát let, kralovala dalších třicet, a před dvěma lety se stal králem její syn. Lístek jsem zaplatila kartou a odjela do centra Edinburgu, za které se tu považuje Princess street.
Mé první dojmy: Na jedné straně hlavní třída s vysokými šedými obchodními domy, na druhé zelené údolí nad kterým se v dálce na šedé skále tyčil šedý královský hrad. Vysoký pomník v parku, dobrých 20 metrů, se sochou básníka a spisovatele Waltera Scotta. Před ním mladík ve skotském kroji, hrající na dudy skotské melodie. Skotštější místo bych určitě nenašla.  Pokračovala jsem pěšky  k  nádraží Waverly, po cestě nakoukla přes zábradlí do údolí, kde jsem tušila řeku, ale k mému překvapení tam vedla vlaková trať. Před nádražím jsem natrefila na příjemnou hospodu, nazvanou „Booking office“, což by se dalo přeložit jako Pokladna, nebo jako Sázková kancelář, což se mi líbilo víc. O sázky tu sice nešlo, avšak rychlost s jakou tu obsluhovali, zasluhovala pochvalu a dýško (poskytla jsem oboje). S jídlem jsem se usadila venku na terase a kochala se pohledem na hrad, který na čedičové skále vypadal tak pochmurně, jak to jen šlo.
Spoje do Glasgow odjížděly často, a tak jsem zakrátko už jsem z vlaku sledovala ubíhající krajinu. Byla samý kopec, spíš než lesy tu byly pastviny i když žádná zvířata jsem na nich neviděla. Názvy zastávek, tedy měst a městeček byly dvojjazyčné, první název anglicky, a druhý skotsky, nešlo je přečíst, natož vyslovit. Venku se střídalo slunce, déšť a vítr, ale místní na to měli dobrou výbavu – tvídová saka nebo budny, na hlavách bekovky nebo barevné čapky, co se nosí ke skotskému kroji, vše v typických tlumených skotských barvách – šedá, modrá a tmavě zelená. Ani ne za hodinu jsem vystoupila na hlavním nádraží v Glasgow. Když jsem se zeptala na cestu do hotelu, vzdáleného asi dva kilometry, poradili mi, abych šla pěšky. Později jsem pochopila, že Skotové se kvůli půlhodině chůze nevzrušují, a dva až tři kilometry urazí za kratší dobu než u nás. Prostě se seberou a jdou. Kvůli dešťovým přeháňkám je skládací deštník nezbytnou výbavou, kouká lidem z kabelky nebo batohu, ať už jste řidič autobusu, člověk co vede dítě do školy, nebo dáma, co jde na odpolední čaj s kamarádkami.
Na rozdíl od Edinburgu leží Glasgow v rovině kolem řeky Clyde. Dříve popisovaný mour a ocelárny jsou minulostí, teď je to čisté klidné město, s několika pamětihodnostmi, které jsem nestihla navštívit, jelikož jsem čas trávila v Kongresovém centru, takže mé další dny vyplnily přednášky. Připadala jsem si jako v nějakém vědeckém kasinu: Pozorně sleduješ děj, můžeš se tu najíst a napít, pořád pokračuješ, a nevíš, jak je venku.
Po skončení kongresu jsem se vydala zpátky do Edinburghu. Venku Byl svěží chladný sobotní podvečer, po dešti (jak jinak) a na hlavním nádraží panoval značný ruch, cestovala tu spousta lidí, s dětmi, kočárky, z výletů nebo z návštěv. Můj vlak mě za chvilku odjet, ale já pořád nemohla najít to správné nástupiště, odkud jede  za deset…osm…šest… za pět minut! Zběsile jsem se rozhlížela kolem. Taky jedu do Edinburghu. Ne tímhle courákem, co na něj koukáte, ale rychlíkem, co pojede za 15min, uklidnila mě starší zrzavá dáma, stojící vedle mě. Přestala jsem se nervovat, a přidala se k ní. Ve vlaku jsme si sedly vedle sebe. Jmenovala se Maggie (Margaret) a právě se vracela z výletu k jezeru Loch Lomon. Během dnešní vycházky prý urazila skoro 30 mil, párkrát zmokla, ale nezdálo se, že by jí to nějak ublížilo, jelikož měla větrovku a krásnou skotskou čapku. Krátily jsme si cestu povídáním o cestování: Maggie milovala latinskou Ameriku, kam se provdala. Před lety se vrátila do Skotska, ale stále se jí stýskalo po barevném a hlučném životě. Zeptala se mě, co chci v Edinburghu navštívit. Hrad, řekla jsem přesvědčeně, budu na to mít celý den. Maggie se usmála a řekla: Tak až půjdete od Hradu, zajděte Victoria Street, to je moje oblíbená ulice, snad se vám bude taky líbit.
Než jsem se nadála, už jsem vystupovala na Waverly station. Hlad mě zahnal do Sázkové kanceláře, večer tam měli narváno. Je dobré vědět, že když si ve Skotsku objednáváte u pultu, musíte začít  číslem stolu, u kterého sedíte. Až pak číšníka zajímá, co si objednáte. Skotské národní jídlo se jmenuje Haggis, připomínalo mi prejt. Dala jsem si ho několikrát, tentokrát v pizze s mozarellou a k tomu samozřejmě cider, jablečné pivo. Sytá a uvolněná jsem se jela ubytovat. Tentokrát budu bydlet v soukromí, má to být řadový dům s výklenkem, v krabičce na venkovním parapetu si vyzvednu klíče, jo, a na parapetu budou i dvířka pro kočku. Byla jsem moc zvědavá, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Vystoupila jsem na příslušné zastávce, a hned na rohu zahlédla název své ulice, super! Podle instrukcí jsem došla až nakonec ulice, našla správné číslo, ano, byl to poslední dům s výklenkem a parapetem. Všechno sedělo, až na to, že tam nebyl průlez pro kočky, ani krabička na parapetu, dům byl pustý a u vchodu visela cedule „ Na prodej
Byla jsem v šoku. Peníze jsem poslala na účet, večer na krku, a naděje na ubytování se rozplynula. Naletěla jsem?!. Nemohla jsem tomu uvěřit. V zoufalství jsem oslovila holčinu se sluchátky na uších, která šla kolem: Prosím vás, jsem tady správně, a v padajícím šeru jí ukázala adresu z emailu. Dívka nadzvedla sluchátka, mrkla na adresu, zadala ji do svého mobilu a řekla: Paní, tohle není vaše ulice, ta vaše je vedle. Podívala jsem se na adresu a – ta dívka MĚLA PRAVDU! Moje adresa nebyla XY Street, ale XY Gardens! Měla jsem chuť ji obejmout! Rychle jsem spěchala na správnou adresu. Poslední dům v ulici, správné číslo, vedle arkýřového okna průlez pro kočky, na parapetu krabička a v ní klíče, všechno jak mělo být. Otevřela jsem dveře bytu, ubytovala se, v kuchyni si udělala čaj a šla si ho vypít do obýváku. Tam si mě našla krásná trojbarevná kočka, otírala se mi o nohy a mňoukáním se dožadovala žrádla. Nasypala jsem jí granule do misky, a když se nažrala, spokojeně mi vyskočila na klín  a nechala se hladit. Večer jsem v kuchyni natrefila na majitele, vyměnili jsme si pár frází a za chvíli už jsem ve svém pokoji spala jako dřevo.
Ráno jsem vyrazila do města, v Sázkové kanceláři si dala „malou skotskou snídani“ (dvě vejce, jedna klobása, malá porce fazolí s chlebem a malou kávu) a vydala jsem se na hrad. Cesta byla dlouhá, vinutá, samé stoupání ajá se zastavovala, fotila hrad z nejrůznějších úhlů, zajímavé domy, obchůdky. Nečekaně jsem narazila na muzeum tří básníků spisovatelů –W Scotta, Byrnese a RL Stevensona. Jelikož jsem od všech něco četla ( nejradši Stevensona, jehož akční knížky jsem v náctiletém věku doslova hltala), musela jsem dovnitř a strávila tam  nějakou tu hodinku. Cest k  Hradu pokračovala strmě nahoru, lidí přibývalo, a já se mezi nimi proplétala, občas se zastavovala v lákavých obchůdcích, čas plynul a začínala mě zmáhat únava.když jsem dorazila k Hradu, bylo už hodně po poledni  a nápis před vchodem hovořil jasně –Obsazeno. Rezervujte si vstupenky online. Nemajíc lístek ani rezervaci, nezbylo mi než se otočit a odkráčet ulicí dolů. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem rezervaci podcenila. Po cestě jsem si vzpomněla na Victoria street, což byla dobře, protože mi spravila náladu. Tahle ulice, jediná v tomhle městě plném šedivých domů, byla lemovaná krásně barevnými domy, obchody aobchůdky, kde se prodával kašmír, tvíd, whisky, případně skotští bizoni, a tak pořád dokola.
Přemýšlela jsem co dál, když tu kolem mě přejela tramvaj s cílovou stanicí Port, přístav. Tam někde má přece kotvit královská jachta – HMY Britannia, vzpomněla jsem si a za chvíli už jsem byla na místě. Před vstupem na palubu jsem dostala na ucho kouzelné sluchátko – průvodce (v češtině!) a pak jsem vstoupila na území, po kterém kráčely dějiny. Pět palub odshora dolů, luxusní minimalistické kajuty královské rodiny, do kterých bylo vidět prosklenými stěnami, na stěnách fotografie královské rodiny a jejich hostů, s perfektním komentářem, který odhaloval, jak to na královské jachtě fungovalo při služebních cestách, jaké světové státníky hostila, jaké to bylo o královských dovolených, kdo tady trávil svatební cestu, co dělal a jak bydlel personál, důstojníci tu měli svůj klub a jaká tam byla pravidla. Měli tu i marodku a operační sál, parní prádelnu a strojovnu. Celé lodi šéfoval admirál, který jedl s královskou rodinou a během dne se až osmkrát převlékal do různých uniforem (jsou tam vystavené). Jachta byla v provozu od roku 1953 do roku 1997, kdy premiér John Major prohlásil, že její provoz je pro Velkou Británii příliš drahý. Její poslední plavba vedla přes Glasgow a loděnice, kdy ji před čtyřiačtyřiceti lety vyrobili.
V podvečer jsem se vydala pěšky na vyhlídku nad městem, na kopec Calton Hill, jeden z místních magmatických pahorků. Pode mnou město s šedými domy a střechamiz jedné strany obklopené zelení, z druhé mořem, ze kterého vyčnívaly malé šedé ostrůvky. Ty magmatické pahorky jsou v Edinburgu tři: Na jednom jsem stála já, na druhém Hrad, a na třetím, který byl nejvyšší a daleko od města, Arthur´s seat, nebylo kromě zeleně nic.
A teď malý test. Jak se pozná Skot od turisty? Jasně, pokud má skotský kroj a dudy, případně je zrzavý, žádný problém. Ale tady, na Calton Hill, jsem na to přišla. My turisté jsme se v chladu po dešti halili do flícek a kapucí, zatímco mladá místní dvojice si sem vyšla na rande nalehko, mladík v tričku a kraťasech, dívka v halence a sukni bez punčocháčů, a ačkoliv silně foukalo, vůbec neměli husí kůži. Já ji měla už jen z pohledu na ně, a honem jsem se spěchala zahřát do Sázkové kanceláře. Po dobré večeři jsem se vrátila do svého příbytku, zavrtala se do  peřin, a zdálo se mi o kočkách. Poslední den ráno jsem si v Sázkové kanceláři dala„velkou skotskou snídani“, (tři vejce, dvě klobásy, pořádnou porci fazolí a dva chleby a velkou kávu), z terasy před podnikem hodila poslední pohled na šerý Hrad na šeré skále, a pak už mě bus odvezl na letiště. Za pár hodin jsem přistála zpátky v Praze, + 1 hod, a o 10 stupňů víc.

P.S. Po návratu domů jsem si přečetla Anglické listy od Karla Čapka, který navštívil Velkou Británie před sto lety (!) a napsal tam i pár kapitol o Skotsku. Navštívil Edinburg a jisté jezero. Jezero se řekne Loch a údolí Glen. Co se za ta léta změnilo? Glasgow už není černé špinavé město. Skotové jsou stále převážně zrzaví. A v kapitole o Edinburgu mimo jiné píše: Město je pěkné a divné; tam, kde jinde teče řeka, běží železnice.

Co kdybychom letos jeli na Vánoce k babičce, zeptal se mě táta. Ano, ano, křičela jsem nadšeně. K babičce jsme totiž jezdívali jen v létě, v zimě ne, protože to bylo daleko a pod horami, silnice bývaly zaváté sněhem. Bylo mi šest a můj svět byli hlavně moji rodiče a maminčini prarodiče, co bydleli daleko, pod horami. Jenže na podzim dědeček umřel a babička zůstala ve velkém domě s hospodářstvím jen se svou nejmladší dcerou Pavlou.
Nemohla jsem se dočkat, až nastanou vánoční prázdniny. Konečně! Krátce před Štědrým dnem jsme sedli do auta, a jeli … přes půl dne trvalo, než jsme dojeli, protože už hodně nasněžilo.
K babičce přijely její tři děti se svými potomky, chalupa byla plná lidí, odevšad se ozýval hlasitý hovor a smích. Nás dětí bylo pět, lítaly jsme venku, stavěly sněhuláky, a večer v chalupě prováděly alotria. Na Štědrý den jsme dostali snídani, ale přes den už se nejedlo, prý abychom večer viděli Zlaté prasátko. Ale i tak bylo o zábavu postaráno, my venku jsme stavěli sněhuláky, zatímco dospělí dokončovali přípravy na Štědrý večer. V obývacím pokoji se objevil ozdobený vánoční strom s hvězdou na špici, až úplně pod stropem. Velký stůl co stál uprostřed, roztáhli, takže se k němu mohlo vejít deset lidí. Bylo nás víc, ale namačkali jsme se. V místnosti to krásně vonělo, mísila se tu vůně jehličí a vanilky a skořice z vánočního cukroví, které ženy přesunuly ze spíže do talířků na stole.
Byla jsem napnutá, chtěla jsem vidět Ježíška, jak chystá pod stromečkem dárky. Protože to dělá tajně, umínila jsem si, že budu dávat pozor, celý večer ze stromečku nespustím oči.
Jakmile se setmělo, usedli jsme k prostřenému stolu. Ke štědrovečerní večeři jsme měli krůtu a zajíce. My děti musely dávat pozor, abychom nespolkly broky. Dávaly jsme je na okraj talíře, pamatuju si, jak na talíři cinkaly. Dospělí je pak spočítali a vyhlásili, vítěze, ten co jich měl na talíři nejvíc. Já jsem to nebyla, jelikož jsem měla nejmenší porci, protože jsem byla nejmladší.
A teď koledy, zavelela babička. Ať Ježíšek slyší, že na něj čekáme. Zpívali jsme společně „Půjdem spolu do Betléma“, „Chtíc aby spal“,“Zelená se chvojka“, a daší. Muži basovali, a ženy zpívaly vysoko, my děti jsme se přitom pošťuchovaly, a Pavla nás doprovázela na klavír.
Když jsme dozpívali, nastal čas rozsvítit stromeček. Nemohla jsem se dočkat: Za chvíli přijde (nebo přiletí? ) Ježíšek! Stromek byl velký, a tak ho rozsvěcovali dva: Pavla sirkou zapalovala malé svíčky ze včelího vosku, zatímco strýc na druhé straně taky škrtnul a zapálil prskavky. Nevím, kdo z nich to přehnal, ale najednou se ty drobné ohýnky a prskavky spojily a část stromečku začala hořet. Vlasy, její vlasy, křičel strýc, jelikož Pavle vzplál její načesaný blonďatý drdol. Vzduchem zavanul zápach spáleniny, který přebil vůni večeře cukroví. Když Pavlu a stromeček uhasili, přesunuli jsme se do kuchyně, kde si dospělí přiíjeli na zdraví a dělali si legraci ze strýce, že jemu vlasy chytnout nemohly, jelikož je plešatý. Uprostřed té zábavy z pokoje zazvonil zvoneček. Rychle jsem tam utíkala, ostatní děti se mnou. Pod stromečkem ležely zabalené dárky!
Zajímavé, když u nás hořelo, Ježíšek zrovna lezl po střeše a pak komínem, přemítala jsem. Kdyby přišel trochu dřív, mohla jsem ho vidět! Dárky jsme dostaly hlavně my děti, hlavním dárkem byly sáňky, o které jsme se praly a na kterých jsme pak pořád  sáňkovaly. Domů jsme přicházely promočené a promodralé, babička nás nahnala do kuchyně, přinesla tam lavor, my si sedli kolem, dali do něj nohy, a ona nám na ně přilévala teplou vodu, abychom nebyli nemocní. A nebyli jsme!
Vánoční prázdniny kvůli velké sněhové nadílce trvaly báječně dlouho a byly ze všech mých Vánoc, co jsem kdy zažila, ty nejvánocovatější.

Je pátek 28.listopadu, mám volno, jedu autem z Prahy na Moravu. Těším se na prodloužený víkend, zajdu na adventní trh, projdu se po  lese a večer si půjdu zaplavat do bazénu. V McDonaldovi si dám „něco na cestu“, a pak pokračuju po „Dé jedničce“. Je hustý páteční provoz, spořádaněse  řadím do pravého pruhu – moje starší auto není žádný tryskáč, táhlé kopce vyjíždí osdmdesátkou. Jede tu plno kamionů, některé na mě troubí a pak mě předjíždějí, a tak zrychluju na stovku a ještě kousek. Jenže na moje auto je to asi moc. Najednou mu začne klesat výkon, na pětku ani na čtyřku to do kopce „neutáhne“, a rozsvítí se kontrolka motoru. Musím zjistit, co se děje, říkám si znepokojeně a stáčím to do Mirošovic k benzínovépumpě.
Stojí  tam dva chlapíci, co přijeli zásobovat automat s potravinami. Informuju je, že mi svítí kontrolka motoru, jestli mi můžou poradit.
Podíváme se taky na olej, navrhne jeden,a  zjistí, že je „na dolní rysce, Dolévám litr, který to zvedne, pravda až na horní rysku. Na radu druhého chlápka koupím „pro jistotu“ ještě pětilitrovku nového oleje do zásoby. Kontrolka dál svítí. Nedá se nic dělat, musím se vrátit do Prahy.
Můžete hned jet, ponoukají mě chlapi spokojeně, že už mám dost oleje.
A tak jedu, aniž jsem nechala svého Smarta vydechnout.
Když vjíždím přivaděčem zpátky na D1, dojde mi, že to byla chyba. Kontrolka motoru svítí dál, motor ve stoupání „netáhne“, postupně řadím z pětky na čtyřku, pak na trojku, jedu čtyřicet za hodinu, za chvíli musím podřadit na dvojku, zapínám blikače, a celá nešťastná  si to šinu v pravém pruhu rychlostí dálničního šneka. Není mi z toho dobře, rozhlížím se, kde bych mohla zastavit, ale odstavná plocha nikde. Vzpomenu si, že výstražný trojúhelník mám v kufru, který v zimě nejde zvenku otevřít, prý se zaseklo čidlo.
Kamiony, co jedou vpravo, se mi vyhýbají, některé na poslední chvíli.
Začínám mít strach, jak to se Smartem (a potažmo i semnou) dopadne. Vyškrábu se do dalšího kopce? Podaří se mi dojet do servisu do Prahy?
Ve zpětném zrcátku si všimnu, že za mnou jede už nějakou dobu osobní auto, stejně pomalu, jako já. Není to policie, ale nějaké logo na sobě má.
Konečně vidím odbočku na odpočívadlo. Zajedu tam, auto za mnou taky. Vystoupí z něj  muž v oranžové vestě, auto má logo ŘSD.
Zahlíd‘ jsem vás, jak jste vjela na dálnici, máte něco s autem, že jo. Takhle ale nemůžete jet dál, řekne přátelsky.
Mumlám, že auto pořád jede, i kdy na nižší rychlost.
Na dálnici to ale nestačí, mohl by vás sejmout ňákej naloženej kamion, kdyby vás přehlíd. V těchhle místech ani není kde to vaše auto odstavit.
Na mou námitku, že bych zastavila v odstavném pruhu, potřese hlavou: Víte, já už viděl smrťáky lidí, co zastavili u krajnice. Měla byste si sem zavolat odtahovou službu.
Namítnu, že na odtah budu na odpočívadle čekat možná i několik hodin, a na topení v autě mi možná nebude stačit benzín.
Muž se zamyslí a pak navrhne: Nejbližším exit je  D17, je tam benzínová pumpa, pro vaše auto přijede odtahovka a vy můžete počkat v teple, protože je tam i občerstvení. Pojedu za váma, aby do vás někdo nenaboural.
jak řekl, tak jsme udělali. Na D1 mě jistil majáčkem, před exitem hodil blinkr doprava, abych věděla, že mám odbočit. U benzínové stanice jsme se rozloučili.
Moji nabídku na odměnu zdvořile odmítl, a že už musí jet, má spoustu úkolů a už se zpozdil. Dozvěděla jsem se jen, že se jmenujel Láďa. Na dotaz co poslouchá za muziku, řekl, že Guns n‘Roses, Divokýho Billa, Kabáty … a byl pryč.
Po nějakédobě přijela odtahovka, a řidič, když vytahoval mého Smarta na korbu, nadnesl, že podle něj nejde i jeden válec nebo to budou svíčky. Dojeli jsme do servisu, kde se mu budou věnovat.
Doma bylo z mého vyprávění malé pozdvižení, ale všichni jsme se shodli, že nebýt nečekané pomoci tak to celé pro mě mohlo dopadnout i špatně.
Láďo, ještě jednou vám moc děkuju, byl jste skvělý. Pošlu vám písničku do rádia, i když nevím, jaká je vaše oblíbená stanice.

Měsíc září se přehoupl do druhé půlky a už je tu velká událost pro nás, žrouty literatury. Vloni se Noc literatury konala na Hradčanech a Pražském hradě, letos bude v Dejvicích. V předstihu hledám informace na internetu: Brožurka vydaná organizátory shrnuje místa, tituly knih a jejich autory a herce, kteří z nich budou od šesti do jedenácti hodin večer číst úryvky. Dohromady jich bude třiadvacet! Odhaduju, že nejžádanějším místem  bude prezidentský salonek v Dejvickém nádraží, ze kterého  T.G. Masaryk vyjížděl do zámku v Lánech. Pak nejspíš budovy v Pellého ulici a přilehlém okolí. Vysoká škola chemicko technologická (VŠCHT) poskytne několik svých prostor na opačné straně Dejvic, armáda u Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí,  pak je tu pár míst v okolí Pevnostní ulice, Písecká brána a Bílkova vila. Pro orientaci je ke stažení mapka s adresami míst,kde se bude číst. Jejich rozptyl po Dejvicích je přímo enormní. Budu si muset vybrat, kam se od šesti do jedenácti večer podívám, abych toho viděla a slyšela co nejvíc!

Postřehy: Totálně dlouhá fronta čítající snad stopadesáti lidí před salonkem na Dejvickém nádraží s kapacitou třicet. Zkusím přijít později, říkám si a přesouvám se do Pellého vily. Čte se tu z knížky Zahradník a smrt  z pera bulharského spisovatele. Jde o vztah a rozhovory s nemocným otcem, který nakonec zemřel, a prolínání s obrazy zahrady, o kterou se otec staral. Příběh zaujme, taky proto, že je protkaný jemným humorem umocněným četbou Jiřího Vyorálka. Autor knihy, Georgi Gospodinov, je prý jeden z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších současných bulharských autorů. Něco jako Michal Wievegh, ale bez erotiky a sprostých slov.
Jen o kousek dál, v Rezidenci Nizozemského velvyslanectví, se čte z knihy nizozemského autora. Jdu tam –  nádherná vila s luxusním interiérem obloženým leštěným dřevem, k dispozici nje skoro celé přízemí  vstupní hala a dvě místnosti. Na stěnách visí zarámované fotky ze státních návštěv nizozemskékrálovny a Václava Havla. Atmosféra té doby z fotek dýchá tak živě, jako by to bylo včera.
I když jen přecházím, sedím a poslouchám, docela mi vyschlo a dostávám hlad. Řeším to přesunem do další destinace – tak trochu alternativní kavárny „Zase Kávák“,v Jaslovské ulici, kde nás čeká belgická literatura – Kniha Daniel. Malý sklepní prostor s knihami je vyvážen krásnou a prostornou zahrádkou kavárny ve vnitrobloku. Pod keřem hortenzií si dávám kuřecí quiche a pivečko. Paráda. Po  krátkém odpočinku se v plné síle vydávám za další literaturou. Po cestě potkávám spoustu podobně laděných jedinců, třímajícíh brožorku a mapku,spěchajících, aby sikaždou půlhodinu mohli poslechnout čtení na novémmístě.
Cestou ke Kulaťáku se zastavím ve Skleněném paláci, zvaném Skleňák. Je to několikapatrová stavba funkcionalistická zvenku i zevnitř, a co mně skutečně dostane -i  při četbě se sedí v původních funkcionalistických křeslech. Hlavní ale je, že tu prodávají knížky, ze kterých které dnes večer čte. Několik prolistuju a jednu si koupím, i když teprve mířím na její čtení. Je to „Kálmán a spící hora“. Velice se na ni těším, jelikož s Kálmánem, svérázným hrdinou a samozvaným šerifem z Islandu, jsem se seznámila během Noci literatury na Vinohradech před pár lety. Knížka švýcarského spisovatele  žijícího na Islandu se mi díky černému humoru už tehdy zalíbila.
Teď jedu na VŠCHT, abych našla halu Respirium a v ní Marka Adamczyka, který z této nové knížky přečte úryvek. Po svižném úvodu, který objasní, jak se Kálmán dostal z Islandu do NewYorku, se dozvídáme, jak šel se svým americkým otcem, jeho americkou přítelkyní a strýcem s transparenty pozdravit prezidenta. A jak, hnáni prezidentovými pokyny a zmanipulovaným davem, nakonec (docela neočekávaně) vyrazili na Kapitol. Těším se, jak si ve své nové knize přečtu, jak to dopadlo!
Na závěr mé literární exkurze se vracím na Dejvické nádraží. Je půl jedenácté večer, před námi poslední čtení večera, fronta je pryč, před vchodem nás čeká asi třicet. V prezidentském salonku nás vítá představitelka rakouského velvyslanectví, protože se bude číst z rakouské knížky. Mluví česky s rakouským přízvukem, za což ji odměňujeme potleskem.A pak už se nás ujímá Vanda Hýbnerová a seznamuje s  knihou Johanny Sebauerové – Nincshof, v českém překladu Mizíme. Hlavní hrdinka Erna Rohdieblová je nekonformní žena středního věku, žijící v rakouské vesnici Nic u hranic s Maďarskem, ale její život rozhodně není nuda. Dozvídáme se, jak propadla nočnímu plavání v bazénu rodiny, která odjela na dovolenou, jak si své tajné dobrodružství užívá a jak je nakonec prozrazena. Tuším, že v téhle knize půjde ještě o mnoho jiného, a to všechno je napsáno s nadsázkou a inteligentním humorem. Četba skončí, paní Hybnerová se zvedne od čtecího stolu, pod ním se něco zavrtí a objeví se úžasný ušatý černobílý pejsek. Jmenuje se Žolík! Herečka ho odmění za trpělisvost a pustí ven, aby se proběhl. Než stačím vyjít z místnosti, otevřou se dveře na peron. Rychle se tam jdu podívat. Peron je malý a skromný. Uvědomím si, že stojím na místech, odkud jezdíval vlakem náš první prezident… Kouzlo nečekaného mě dojímá. Rychle se vracím se zpátky do budovy, spolu s ostatními opouštíme salonek a vycházíme na ulici. Nádražní zaměstnanci za námi zamykají, na Hradčanech odbíjí jedenáctá, a 19. Noc literatury končí.
Tak zase za rok, loučíme se před nádražím, navzájem neznámí, ale stále nadšení příznivci nočního svátku literatury.