Úsměvna.cz

Co kdybychom letos jeli na Vánoce k babičce, zeptal se mě táta. Ano, ano, křičela jsem nadšeně. K babičce jsme totiž jezdívali jen v létě, v zimě ne, protože to bylo daleko a pod horami, silnice bývaly zaváté sněhem. Bylo mi šest a můj svět byli hlavně moji rodiče a maminčini prarodiče, co bydleli daleko, pod horami. Jenže na podzim dědeček umřel a babička zůstala ve velkém domě s hospodářstvím jen se svou nejmladší dcerou Pavlou.
Nemohla jsem se dočkat, až nastanou vánoční prázdniny. Konečně! Krátce před Štědrým dnem jsme sedli do auta, a jeli … přes půl dne trvalo, než jsme dojeli, protože už hodně nasněžilo.
K babičce přijely její tři děti se svými potomky, chalupa byla plná lidí, odevšad se ozýval hlasitý hovor a smích. Nás dětí bylo pět, lítaly jsme venku, stavěly sněhuláky, a večer v chalupě prováděly alotria. Na Štědrý den jsme dostali snídani, ale přes den už se nejedlo, prý abychom večer viděli Zlaté prasátko. Ale i tak bylo o zábavu postaráno, my venku jsme stavěli sněhuláky, zatímco dospělí dokončovali přípravy na Štědrý večer. V obývacím pokoji se objevil ozdobený vánoční strom s hvězdou na špici, až úplně pod stropem. Velký stůl co stál uprostřed, roztáhli, takže se k němu mohlo vejít deset lidí. Bylo nás víc, ale namačkali jsme se. V místnosti to krásně vonělo, mísila se tu vůně jehličí a vanilky a skořice z vánočního cukroví, které ženy přesunuly ze spíže do talířků na stole.
Byla jsem napnutá, chtěla jsem vidět Ježíška, jak chystá pod stromečkem dárky. Protože to dělá tajně, umínila jsem si, že budu dávat pozor, celý večer ze stromečku nespustím oči.
Jakmile se setmělo, usedli jsme k prostřenému stolu. Ke štědrovečerní večeři jsme měli krůtu a zajíce. My děti musely dávat pozor, abychom nespolkly broky. Dávaly jsme je na okraj talíře, pamatuju si, jak na talíři cinkaly. Dospělí je pak spočítali a vyhlásili, vítěze, ten co jich měl na talíři nejvíc. Já jsem to nebyla, jelikož jsem měla nejmenší porci, protože jsem byla nejmladší.
A teď koledy, zavelela babička. Ať Ježíšek slyší, že na něj čekáme. Zpívali jsme společně „Půjdem spolu do Betléma“, „Chtíc aby spal“,“Zelená se chvojka“, a daší. Muži basovali, a ženy zpívaly vysoko, my děti jsme se přitom pošťuchovaly, a Pavla nás doprovázela na klavír.
Když jsme dozpívali, nastal čas rozsvítit stromeček. Nemohla jsem se dočkat: Za chvíli přijde (nebo přiletí? ) Ježíšek! Stromek byl velký, a tak ho rozsvěcovali dva: Pavla sirkou zapalovala malé svíčky ze včelího vosku, zatímco strýc na druhé straně taky škrtnul a zapálil prskavky. Nevím, kdo z nich to přehnal, ale najednou se ty drobné ohýnky a prskavky spojily a část stromečku začala hořet. Vlasy, její vlasy, křičel strýc, jelikož Pavle vzplál její načesaný blonďatý drdol. Vzduchem zavanul zápach spáleniny, který přebil vůni večeře cukroví. Když Pavlu a stromeček uhasili, přesunuli jsme se do kuchyně, kde si dospělí přiíjeli na zdraví a dělali si legraci ze strýce, že jemu vlasy chytnout nemohly, jelikož je plešatý. Uprostřed té zábavy z pokoje zazvonil zvoneček. Rychle jsem tam utíkala, ostatní děti se mnou. Pod stromečkem ležely zabalené dárky!
Zajímavé, když u nás hořelo, Ježíšek zrovna lezl po střeše a pak komínem, přemítala jsem. Kdyby přišel trochu dřív, mohla jsem ho vidět! Dárky jsme dostaly hlavně my děti, hlavním dárkem byly sáňky, o které jsme se praly a na kterých jsme pak pořád  sáňkovaly. Domů jsme přicházely promočené a promodralé, babička nás nahnala do kuchyně, přinesla tam lavor, my si sedli kolem, dali do něj nohy, a ona nám na ně přilévala teplou vodu, abychom nebyli nemocní. A nebyli jsme!
Vánoční prázdniny kvůli velké sněhové nadílce trvaly báječně dlouho a byly ze všech mých Vánoc, co jsem kdy zažila, ty nejvánocovatější.

Je pátek 28.listopadu, mám volno, jedu autem z Prahy na Moravu. Těším se na prodloužený víkend, zajdu na adventní trh, projdu se po  lese a večer si půjdu zaplavat do bazénu. V McDonaldovi si dám „něco na cestu“, a pak pokračuju po „Dé jedničce“. Je hustý páteční provoz, spořádaněse  řadím do pravého pruhu – moje starší auto není žádný tryskáč, táhlé kopce vyjíždí osdmdesátkou. Jede tu plno kamionů, některé na mě troubí a pak mě předjíždějí, a tak zrychluju na stovku a ještě kousek. Jenže na moje auto je to asi moc. Najednou mu začne klesat výkon, na pětku ani na čtyřku to do kopce „neutáhne“, a rozsvítí se kontrolka motoru. Musím zjistit, co se děje, říkám si znepokojeně a stáčím to do Mirošovic k benzínovépumpě.
Stojí  tam dva chlapíci, co přijeli zásobovat automat s potravinami. Informuju je, že mi svítí kontrolka motoru, jestli mi můžou poradit.
Podíváme se taky na olej, navrhne jeden,a  zjistí, že je „na dolní rysce, Dolévám litr, který to zvedne, pravda až na horní rysku. Na radu druhého chlápka koupím „pro jistotu“ ještě pětilitrovku nového oleje do zásoby. Kontrolka dál svítí. Nedá se nic dělat, musím se vrátit do Prahy.
Můžete hned jet, ponoukají mě chlapi spokojeně, že už mám dost oleje.
A tak jedu, aniž jsem nechala svého Smarta vydechnout.
Když vjíždím přivaděčem zpátky na D1, dojde mi, že to byla chyba. Kontrolka motoru svítí dál, motor ve stoupání „netáhne“, postupně řadím z pětky na čtyřku, pak na trojku, jedu čtyřicet za hodinu, za chvíli musím podřadit na dvojku, zapínám blikače, a celá nešťastná  si to šinu v pravém pruhu rychlostí dálničního šneka. Není mi z toho dobře, rozhlížím se, kde bych mohla zastavit, ale odstavná plocha nikde. Vzpomenu si, že výstražný trojúhelník mám v kufru, který v zimě nejde zvenku otevřít, prý se zaseklo čidlo.
Kamiony, co jedou vpravo, se mi vyhýbají, některé na poslední chvíli.
Začínám mít strach, jak to se Smartem (a potažmo i semnou) dopadne. Vyškrábu se do dalšího kopce? Podaří se mi dojet do servisu do Prahy?
Ve zpětném zrcátku si všimnu, že za mnou jede už nějakou dobu osobní auto, stejně pomalu, jako já. Není to policie, ale nějaké logo na sobě má.
Konečně vidím odbočku na odpočívadlo. Zajedu tam, auto za mnou taky. Vystoupí z něj  muž v oranžové vestě, auto má logo ŘSD.
Zahlíd‘ jsem vás, jak jste vjela na dálnici, máte něco s autem, že jo. Takhle ale nemůžete jet dál, řekne přátelsky.
Mumlám, že auto pořád jede, i kdy na nižší rychlost.
Na dálnici to ale nestačí, mohl by vás sejmout ňákej naloženej kamion, kdyby vás přehlíd. V těchhle místech ani není kde to vaše auto odstavit.
Na mou námitku, že bych zastavila v odstavném pruhu, potřese hlavou: Víte, já už viděl smrťáky lidí, co zastavili u krajnice. Měla byste si sem zavolat odtahovou službu.
Namítnu, že na odtah budu na odpočívadle čekat možná i několik hodin, a na topení v autě mi možná nebude stačit benzín.
Muž se zamyslí a pak navrhne: Nejbližším exit je  D17, je tam benzínová pumpa, pro vaše auto přijede odtahovka a vy můžete počkat v teple, protože je tam i občerstvení. Pojedu za váma, aby do vás někdo nenaboural.
jak řekl, tak jsme udělali. Na D1 mě jistil majáčkem, před exitem hodil blinkr doprava, abych věděla, že mám odbočit. U benzínové stanice jsme se rozloučili.
Moji nabídku na odměnu zdvořile odmítl, a že už musí jet, má spoustu úkolů a už se zpozdil. Dozvěděla jsem se jen, že se jmenujel Láďa. Na dotaz co poslouchá za muziku, řekl, že Guns n‘Roses, Divokýho Billa, Kabáty … a byl pryč.
Po nějakédobě přijela odtahovka, a řidič, když vytahoval mého Smarta na korbu, nadnesl, že podle něj nejde i jeden válec nebo to budou svíčky. Dojeli jsme do servisu, kde se mu budou věnovat.
Doma bylo z mého vyprávění malé pozdvižení, ale všichni jsme se shodli, že nebýt nečekané pomoci tak to celé pro mě mohlo dopadnout i špatně.
Láďo, ještě jednou vám moc děkuju, byl jste skvělý. Pošlu vám písničku do rádia, i když nevím, jaká je vaše oblíbená stanice.

Měsíc září se přehoupl do druhé půlky a už je tu velká událost pro nás, žrouty literatury. Vloni se Noc literatury konala na Hradčanech a Pražském hradě, letos bude v Dejvicích. V předstihu hledám informace na internetu: Brožurka vydaná organizátory shrnuje místa, tituly knih a jejich autory a herce, kteří z nich budou od šesti do jedenácti hodin večer číst úryvky. Dohromady jich bude třiadvacet! Odhaduju, že nejžádanějším místem  bude prezidentský salonek v Dejvickém nádraží, ze kterého  T.G. Masaryk vyjížděl do zámku v Lánech. Pak nejspíš budovy v Pellého ulici a přilehlém okolí. Vysoká škola chemicko technologická (VŠCHT) poskytne několik svých prostor na opačné straně Dejvic, armáda u Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí,  pak je tu pár míst v okolí Pevnostní ulice, Písecká brána a Bílkova vila. Pro orientaci je ke stažení mapka s adresami míst,kde se bude číst. Jejich rozptyl po Dejvicích je přímo enormní. Budu si muset vybrat, kam se od šesti do jedenácti večer podívám, abych toho viděla a slyšela co nejvíc!

Postřehy: Totálně dlouhá fronta čítající snad stopadesáti lidí před salonkem na Dejvickém nádraží s kapacitou třicet. Zkusím přijít později, říkám si a přesouvám se do Pellého vily. Čte se tu z knížky Zahradník a smrt  z pera bulharského spisovatele. Jde o vztah a rozhovory s nemocným otcem, který nakonec zemřel, a prolínání s obrazy zahrady, o kterou se otec staral. Příběh zaujme, taky proto, že je protkaný jemným humorem umocněným četbou Jiřího Vyorálka. Autor knihy, Georgi Gospodinov, je prý jeden z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších současných bulharských autorů. Něco jako Michal Wievegh, ale bez erotiky a sprostých slov.
Jen o kousek dál, v Rezidenci Nizozemského velvyslanectví, se čte z knihy nizozemského autora. Jdu tam –  nádherná vila s luxusním interiérem obloženým leštěným dřevem, k dispozici nje skoro celé přízemí  vstupní hala a dvě místnosti. Na stěnách visí zarámované fotky ze státních návštěv nizozemskékrálovny a Václava Havla. Atmosféra té doby z fotek dýchá tak živě, jako by to bylo včera.
I když jen přecházím, sedím a poslouchám, docela mi vyschlo a dostávám hlad. Řeším to přesunem do další destinace – tak trochu alternativní kavárny „Zase Kávák“,v Jaslovské ulici, kde nás čeká belgická literatura – Kniha Daniel. Malý sklepní prostor s knihami je vyvážen krásnou a prostornou zahrádkou kavárny ve vnitrobloku. Pod keřem hortenzií si dávám kuřecí quiche a pivečko. Paráda. Po  krátkém odpočinku se v plné síle vydávám za další literaturou. Po cestě potkávám spoustu podobně laděných jedinců, třímajícíh brožorku a mapku,spěchajících, aby sikaždou půlhodinu mohli poslechnout čtení na novémmístě.
Cestou ke Kulaťáku se zastavím ve Skleněném paláci, zvaném Skleňák. Je to několikapatrová stavba funkcionalistická zvenku i zevnitř, a co mně skutečně dostane -i  při četbě se sedí v původních funkcionalistických křeslech. Hlavní ale je, že tu prodávají knížky, ze kterých které dnes večer čte. Několik prolistuju a jednu si koupím, i když teprve mířím na její čtení. Je to „Kálmán a spící hora“. Velice se na ni těším, jelikož s Kálmánem, svérázným hrdinou a samozvaným šerifem z Islandu, jsem se seznámila během Noci literatury na Vinohradech před pár lety. Knížka švýcarského spisovatele  žijícího na Islandu se mi díky černému humoru už tehdy zalíbila.
Teď jedu na VŠCHT, abych našla halu Respirium a v ní Marka Adamczyka, který z této nové knížky přečte úryvek. Po svižném úvodu, který objasní, jak se Kálmán dostal z Islandu do NewYorku, se dozvídáme, jak šel se svým americkým otcem, jeho americkou přítelkyní a strýcem s transparenty pozdravit prezidenta. A jak, hnáni prezidentovými pokyny a zmanipulovaným davem, nakonec (docela neočekávaně) vyrazili na Kapitol. Těším se, jak si ve své nové knize přečtu, jak to dopadlo!
Na závěr mé literární exkurze se vracím na Dejvické nádraží. Je půl jedenácté večer, před námi poslední čtení večera, fronta je pryč, před vchodem nás čeká asi třicet. V prezidentském salonku nás vítá představitelka rakouského velvyslanectví, protože se bude číst z rakouské knížky. Mluví česky s rakouským přízvukem, za což ji odměňujeme potleskem.A pak už se nás ujímá Vanda Hýbnerová a seznamuje s  knihou Johanny Sebauerové – Nincshof, v českém překladu Mizíme. Hlavní hrdinka Erna Rohdieblová je nekonformní žena středního věku, žijící v rakouské vesnici Nic u hranic s Maďarskem, ale její život rozhodně není nuda. Dozvídáme se, jak propadla nočnímu plavání v bazénu rodiny, která odjela na dovolenou, jak si své tajné dobrodružství užívá a jak je nakonec prozrazena. Tuším, že v téhle knize půjde ještě o mnoho jiného, a to všechno je napsáno s nadsázkou a inteligentním humorem. Četba skončí, paní Hybnerová se zvedne od čtecího stolu, pod ním se něco zavrtí a objeví se úžasný ušatý černobílý pejsek. Jmenuje se Žolík! Herečka ho odmění za trpělisvost a pustí ven, aby se proběhl. Než stačím vyjít z místnosti, otevřou se dveře na peron. Rychle se tam jdu podívat. Peron je malý a skromný. Uvědomím si, že stojím na místech, odkud jezdíval vlakem náš první prezident… Kouzlo nečekaného mě dojímá. Rychle se vracím se zpátky do budovy, spolu s ostatními opouštíme salonek a vycházíme na ulici. Nádražní zaměstnanci za námi zamykají, na Hradčanech odbíjí jedenáctá, a 19. Noc literatury končí.
Tak zase za rok, loučíme se před nádražím, navzájem neznámí, ale stále nadšení příznivci nočního svátku literatury.

Vypravila jsem se na prodloužený víkend do Lucemburska. Od dětství totiž pravidelně navštěvuju Vinobraní ve Znojmě, které začíná historickým průvodem, v jehož čele jedou na koni král Jan Lucemburský, za ním jeho družina s královnou Eliškou Přemyslovnou, měšťané, lovecká družina, vůz s vinnou révou,…opravdu nádherná podívaná. Opakovaně mě přitom napadlo, jaké to bylo tam „u něj“. Jaká byla země, ze které k nám přišel, je podobná té naší?
Lucembursko v současnosti není zas tak daleko. Jedete autem na západ, přejedete Německo a jste tam. Nebo můžete letět z Prahy lucemburskými aerolinkami Luxair. Lucemburské velkovévodství leží v kopcovité krajině protkané řekami a středověkými hrady, mezi Německem, Belgií a Francií, a má 650 000 obyvatek. Hlavní a zároveň největší město Lucemburk, má kromě historických staveb i dost těch moderních, protože tu sídlí vrcholné instituce Evropské unie, věnující se hlavně právu, politice a obchodu. Mě ale zajímala historie, a tak se mým cílem stalo staré město. Z centra jsem se dala pěší zónou na náměstí Place d´Armes. Je velké tak akorát, jsou tu stromy, květinová výzdoba, a je plné kaváren, restaurací a venkovních posezení. Jedno takové jsem si vychutnala s kávou a“ éclate“, to je rovná obdoba větrníku, a pak se vydala na nedaleký Place Gillaume II. Tohle náměstí asi čtyřikrát větší, je tam městská radnice a uprostřed jezdecký pomník zmíněného velkovévody. Když jdete směrem k Velkovévodskému paláci, z moderní dlažby vyskakují hravé barevné fontánky.
Sídlo Velkovévody je reprezentativní už zdálky a tak to i zůstane, protože si ho lze prohlédnout jen zvenčí. Sousedí se sídlem vlády, další vládní budovy josu na dohled katedrála Notre Dame de Luxembourg je vzdálená maximálně deset minut. Je to impozantní vysoká trojlodní gotická stavba s barevnými vitrážemi a nádherně vyzdobeným oltářem, nad kterým bdí soška panny Marie. Pod hlavní lodí se ukrývá krypta, a v ní je hrobka Jana Lucemburského, řečeného Jana Slepého, našeho krále. Nápis uvádí, že Jan byl synem římského císaře, Jindřicha VII, stal se českým králem a padl v bitvě u Crécy (Kresčaku) 26.8.1436. Dále se zde píše, že měl syna Karla IV, který se stal římským císařem a dva vnuky, Václava a Zikmunda, taktéž císaře. Strávila jsem u hrobky krátký čas v rozjímání, hlavou táhla naše středověká historie. Krále Jana by jistě potěšilo, kdyby věděl, jak úspěšný byl u nás jeho rod a jak promyšlené byly činy jeho syna Karla IV. Ten jako privilegovaný císař naše království pozvedl a založil stavby a instituce, na které jsme pyšní ještě dnes: Karlův most, Karlštejn, Nové pražské město, Karlovu univerzitu, položil základ katedrály svatého Víta.
Druhý den jsem navštívila hrad Vianden (mimo jiné také rodiště krále Jana), který leží na východní hranici Lucemburska. Autobusem jsem tam byla za hodinu a už první pohled mě uchvátil: byl to jeden největších opevněných hradů na kopci, co jsem kdy viděla. Z podhradí bylo možné vyjet lanovkou na ještě vyšší kopec nad ním, což jsem samozřejmě využila. Vznášela jsem se na sedačce nad říčkou Our, stoupala, a pozorovala hrad zdálky zespodu a pak i shora. Z horní stanice lanovky jsem k němu sešla pohodlnou procházkou lesem. V předhradí jsem si přečetla jeho historii: Vznikl z římské pevnosti, kterou mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím místní šlechta přestavěla na románský a později gotický luxusní hrad. Bohužel, jak postupně měnil majitele, v 18. a 19.století se dostal do zástav a značně zchátral. Naštěstí ho ve 20. století ho Velkovévoda vykoupil a dal zrestaurovat, a to velmi zdařile. Nezjistila jsem sice, ve které místnosti se náš pozdější král narodil, ale románská kaple, kuchyně výstavní gotické sály a krásně zařízené soukromé komnaty rozhodně stály za návštěvu.
Abych si od historie trochu odpočinula, strávila jsem nějaký čas v přírodě, a to v oblasti zvané Mullerthal, což je povodí říčky s pískovcovými balvany, a vyhlášeným vodopádem. Bylo to v neděli a kolem vodopádů bylo plno, na parkovišti byl stánek s občerstvením a pracovníci odměňovali chodce razítky do jejich turistických „pasů„ Jak jsem zjistila, zúčastnila jsem se spolu s nimi „Dne pohybu“.
Protože jsem do Lucemburska přijela krátce po skonu papeže Františka, a dozvěděla se, že v katedrále se za něj v neděli bude konat zádušní mše, rozhodla jsem se jí zúčastnit. Mše byla velkolepá, výzdoba, varhany, smíšený sbor… Arcibiskup mluvil postupně lucembursky, německy a francouzsky. Tak se totiž v Lucembursku oficiálně mluví, všichni tu ovládají tyto tři jazyky, a navzájem je nepřekládají.
Když jsem vyšla ven, na Place de Constitution dozníval nedělní ruch a přecházel do venkovního posezení a zábavy pro všechny. Smrt a rozloučení zůstaly v katedrále, tady pulzoval život.
Moc hezká země, tohle Lucembursko. Hezký výlet pro ty, kdo mají rádi historii, a zvláště období Jana Lucemburského a Karla IV.