Znáš Biskupský chlebíček, kamarádka, když jsme si po telefonu domlouvaly sraz.
Jasně, asi jako každej, odpověděla jsem
A zkusilas´ ho někdy upéct?
Ne, a ani mě to neláká.
Večer jsme se sešly v baru a daly řeč. Darja mluvila o tom, jak je důležité posilovat svou ženskou stránku, s čímž se nedalo, než souhlasit. Na závěr se zmínila o události, která ji nedávno potkala. Něco jako řetězový dopis s darovaným těstem a hmatatelným biskupským chlebíček, který si z něj dotyčná sama upeče. Protože těsta je hodně, podělí své nejoblíbenější kamarádky a všem to přinese štěstí.
Hm, zahučela jsem bez zájmu, jelikož řetězové dopisy rovnou zahazuju.
Darovaný Biskupský chlebíček se může péct jen jednou v životě. Těsto dáš do díže někam do tepla a týden se o něj staráš. Jo a ta díže může být jen ze skla nebo plastová, a těsto může míchat jen ručně vařečkou, nesmíš se ho dotýkat ničím kovovým. Darovací řetěz se nesmí přerušit. Když to dodržíš, přinese ti štěstí.
Nechápala jsem, proč mi o tom pořád povídá, když nemám zájem. Pak z ní ale vypadlo, že se o těsto starala tento týden a chlebíček hodlá upéct dnes večer.
Do půlnoci to zvládneš, pomyslela jsem si sarkasticky.
A protože jsi moje kamarádka, pokračovala Darja, myslela jsem s biskupským chlebíčkem i na tebe.
Podívala jsem se na ni, otazník v každém oku. Tak proto má tu velkou tašku, napadlo mě.
Ráda bych tě podarovala, dořekla.
Díky, Darjo, ale takovej dárek nemůžu přijmout. Tenhle týden vůbec nemám čas, každý den něco mám, domů se dostanu až večer, a o víkendu ještě jedu na otočku na Moravu pro maminku.
Péče o těsto ti nezabere žádný čas, kyne samo a je to tááákhle jednoduchý, zapředla Darja,vytáhla mobil a přečetla z něj: V neděli těsto dostaneš. V pondělí přidáš cukr. V úterý mléko. Ve středu mouku a promícháš. Ve čtvrtek mícháš třikrát.
Jak třikrát?.
No, ráno, v poledne a večer
V poledne jsem přece v práci, podotkla jsem a podívala se na hodinky. Už je po osmý, budu muset jít.
Tak budeš míchat jen ráno a večer, klidnila mě kamarádka. V pátek přidáš znovu všechny ingredience a promícháš. V sobotu zase promícháš, rozdělíš na čtyři díly, ten svůj necháš odpočívat, a v neděli ho podle návodu upečeš.
A co s těma přebytečnejna dílama, zavrčela jsem, jelikož mě celá ta hypotetická diskuze o darování chlebíčku, který nechci, už pěkně štvala.
Ty daruješ nejlepším kamarádkám. Na darování máš celé tři dny – sobotu a neděli, nebo i pondělí, zaševelila Darja.
Díky Darjo, ale já z kynutého těsta nikdy nepekla, a nehodlám to měnit, řekla jsem rezolutně a začala hledat peněženku. Zaplatíme?
Kamarádka na mě upřela své modré oči a řekla procítěně: Posílilo by to tvou ženskou stránku a přinelo štěstí. Teda, pokud ten darovací řetěz nepřerušíš.
Číšník, který naši debatu z dálky pozoroval, zřejmě usoudil, že se nemůžeme dohodnout na placení: Dámy si přejí platit – zvlášť nebo dohromady?
Dohromady, já tě zvu, řekla Darja.
Zaplatila, otevřela svou velkou tašku, a podala mi velký kyblík od jogurtu: Tady máš základ pro svůj Biskupský chlebíček.
Mlčela jsem. Řetězovému princpu jsem nevěřila ani za mák, ale pochopila jsem, že Darja chce svůj řetěz dotáhnout do konce.
Nic na to nemám, řekla jsem nakonec, a ukázala na svou malou kabelku.
Půjčím ti tašku, usmála se Darja , a vylovila ze své kabely síťovku, a Klik a klik, právě jsem ti poslala do emailu návod, jak se o těsto starat. Víš, to jak jsem ti to před chvílí četla,“ dodala, když uviděla můj naštvaný pohled.
Vyšly jsme z baru, byl studený nedělní večer a k nedaleké zastávce právě přijížděla tramvaj. Když jsem ji dobíhala, kyblíček s těstem mě bouchal do stehna.
Doma jsem těsto přehodila do menší plastové mísy, přikryla utěrkou, postavila do rohu kuchyňské linky a šla spát. Před půlnocí mě vytrhla ze spánku smska: Projekt jsem dotáhla do konce, dopečeno ve 23.30.

V pondělí rána těsto vyběhlo až pod utěrku, která seděla na míse jako naražená čepice.
Ahoj, těsto nakynulo, bojím se, co najdu po návratu, zůstane pod utěrkou, nebo se rozleje po lince, napsala jsem Darje, a pro jistotou ho přendala do větší mísy.
Neboj, dnes by měl být chlebíček hodný, odpověděla obratem.
Večer po návratu z jógy jsem zjistila, že těsto zase narostlo a přicuclo se na utěrku. Kyž jsem ji odkryla, bylo vidět, jak budoucí chlebíček „pracuje“, a tak má komunikace s Darjou pokračovala:
Já: BCH bublinkuje leze z mísy i bez cukru. Jak velká má být ta nádoba?
D: Velká salátová mísa.
Já: Nejspíš ta největší na zeměkouli! Kolikrát zvětší to těsto svůj původní objem?
D: Asi na dva litry, ale mně se to první den moc nehnulo, i když jsem to zasypala cukrem.
Jenže můj chlebíček je asi aktivnější, pomyslela si a šla za sousedkou, pro větší mísu a odvážit cukr.
Karolína byla vstřícná, půjčila mi váhu, takovou malou plošku na pidi baterii, ale s mísou to bylo horší, měla jen kovovou, kterážto byla podle pravidel zapovězená.
V úterý cestou z práce jsem zkoupila co největší salátovou skleněnou mísu bratru za čtyři stovky a odkutálela ji domů. Ještě že tak, těsto už bylo zase na útěku. Přesunula jsem ho do mísy číslo tři, přilila mléko, zamíchala a šla spát.
Ve středu ráno bylo těsto pod utěrkou klidné, mísa se mu očividně zamlouvala, do odpoledne nabylo jen tak akorát, kvečeru jsem přidala příslušný díl polohrubé mouky, zamíchala, přikryla utěrkou a …zjistila, že se mi projekt začíná líbit.
Ve čtvrtek jsem těsto zamíchala ráno, odpoledne (šla jsem kvůli tomu domů dřív z práce) a večer po desáté.
V pátek odpoledne jsem navážila ingredience, a až tehdy si všimla, že vážím v uncích! Přezkoumala jsem váhu a přišla na to, jak ji „přehodit“ na gramy. Suroviny jsem převážila, přidala do těsta, a dala se domíchání. Šlo to ztěžka, jelikož to pěkně zhoustlo. Začala jsem se na tenhle poctivý chlebíček těšit. Tak, teď si hezky odpočiň a zítra se znovu uvidíme, řekla jsem těstu , přikryla ho utěrkou a obtelefonovala potenciální zítřejší příjemkyně: První byla samozřejmě sousedka, co mi půjčila váhu. K mému překvapení byly všechny nadšené a na chlebíček těšily. Tak zítra, rozloučily jsme se.
V sobotu brzo ráno jsem odvážila z těsta čtyři stejné porce. Překvapilo mě, že byly o 100gramů menší, než hlásila Darja. Nejspíš za to mohly ty unce a to, co vyběhlo z mísy jedna a dvě.
Porce jsem přehodila do cestovních nádobek, tu svou přikryla utěrkou, a po třech zastávkách s biskupským chlebíčkem a návodem jsem v jedenáct hodin konečně vyrazila na Moravu. U maminky jsem se u pozdního oběda rozpovídala o Biskupském chlebíčku. Vím, že stejně jako já, nenávidí řetězové dopisy, a do podobného projektu by nikdy nešla. Nicméně, v mém pražském bytě čeká těsto, co kyne, jako z pohádky „Hrnečku vař“, do kterého jsem přisypávala suroviny v uncích, a až později v gramech, a přesto z něj chci upéct plnohodnotný chlebíček.
Já ještě nikdy Papežský chlebíček nepekla, nadchla se maminka, pomůžu ti s ním. Opravila jsem ji, že chlebíček je biskupský, ale maminčin postoj k  chlebíčku to už nezměnilo.
A tak jsme v neděli vyjely už dopoledne, oběd si daly po cestě, a po příjezdu do Prahy jsem v Lídlu dokoupila poslední ingredience – samé dobré věci: Čokoládu, citronovou kůru, rozinky, brusinky, kandované ovoce, skořicový cukr a zázvor, oloupané ořechy jsem měla doma od Vánoc. Pak jsme si uvázaly zástěry, já vážila, maminka do těsta přisypávala suroviny, při míchání se střídaly, já pak přendala těsto do formy a šup s ním do trouby. Máti pozorovala okýnkem, jak se peče a nabývá a těšila se, až se upeče ten Římský chlebíček.
Upečený jsem polila čokoládovou polevou a maminka si mezitím zdřímla. Když se probudila, její první slova byla: Tak, a teď si dáme ten Vatikánský chlebíček. Uvař k němu kafe.
A chlebíček? Byl moc dobrý a akorát tak sladký.
Když jsem se zeptala za týden svých pokračovatelek, byly taky spokojené.
Péče o chlebíček mou „ženskou stránku“ určitě posílila. Přátelství s Darjou neutrpělo (i když je pěkně mazaná). Tak ještě to štěstí…. Ale to vlastně byla celá ta záležitost s Biskupským chlebíčkem, zúčastněnýma „holkama“ a mojí maminkou.