Vypravila jsem se na prodloužený víkend do Lucemburska. Od dětství totiž pravidelně navštěvuju Vinobraní ve Znojmě, které začíná historickým průvodem, v jehož čele jedou na koni král Jan Lucemburský, za ním jeho družina s královnou Eliškou Přemyslovnou, měšťané, lovecká družina, vůz s vinnou révou,…opravdu nádherná podívaná. Opakovaně mě přitom napadlo, jaké to bylo tam „u něj“. Jaká byla země, ze které k nám přišel, je podobná té naší?
Lucembursko v současnosti není zas tak daleko. Jedete autem na západ, přejedete Německo a jste tam. Nebo můžete letět z Prahy lucemburskými aerolinkami Luxair. Lucemburské velkovévodství leží v kopcovité krajině protkané řekami a středověkými hrady, mezi Německem, Belgií a Francií, a má 650 000 obyvatek. Hlavní a zároveň největší město Lucemburk, má kromě historických staveb i dost těch moderních, protože tu sídlí vrcholné instituce Evropské unie, věnující se hlavně právu, politice a obchodu. Mě ale zajímala historie, a tak se mým cílem stalo staré město. Z centra jsem se dala pěší zónou na náměstí Place d´Armes. Je velké tak akorát, jsou tu stromy, květinová výzdoba, a je plné kaváren, restaurací a venkovních posezení. Jedno takové jsem si vychutnala s kávou a“ éclate“, to je rovná obdoba větrníku, a pak se vydala na nedaleký Place Gillaume II. Tohle náměstí asi čtyřikrát větší, je tam městská radnice a uprostřed jezdecký pomník zmíněného velkovévody. Když jdete směrem k Velkovévodskému paláci, z moderní dlažby vyskakují hravé barevné fontánky.
Sídlo Velkovévody je reprezentativní už zdálky a tak to i zůstane, protože si ho lze prohlédnout jen zvenčí. Sousedí se sídlem vlády, další vládní budovy josu na dohled katedrála Notre Dame de Luxembourg je vzdálená maximálně deset minut. Je to impozantní vysoká trojlodní gotická stavba s barevnými vitrážemi a nádherně vyzdobeným oltářem, nad kterým bdí soška panny Marie. Pod hlavní lodí se ukrývá krypta, a v ní je hrobka Jana Lucemburského, řečeného Jana Slepého, našeho krále. Nápis uvádí, že Jan byl synem římského císaře, Jindřicha VII, stal se českým králem a padl v bitvě u Crécy (Kresčaku) 26.8.1436. Dále se zde píše, že měl syna Karla IV, který se stal římským císařem a dva vnuky, Václava a Zikmunda, taktéž císaře. Strávila jsem u hrobky krátký čas v rozjímání, hlavou táhla naše středověká historie. Krále Jana by jistě potěšilo, kdyby věděl, jak úspěšný byl u nás jeho rod a jak promyšlené byly činy jeho syna Karla IV. Ten jako privilegovaný císař naše království pozvedl a založil stavby a instituce, na které jsme pyšní ještě dnes: Karlův most, Karlštejn, Nové pražské město, Karlovu univerzitu, položil základ katedrály svatého Víta.
Druhý den jsem navštívila hrad Vianden (mimo jiné také rodiště krále Jana), který leží na východní hranici Lucemburska. Autobusem jsem tam byla za hodinu a už první pohled mě uchvátil: byl to jeden největších opevněných hradů na kopci, co jsem kdy viděla. Z podhradí bylo možné vyjet lanovkou na ještě vyšší kopec nad ním, což jsem samozřejmě využila. Vznášela jsem se na sedačce nad říčkou Our, stoupala, a pozorovala hrad zdálky zespodu a pak i shora. Z horní stanice lanovky jsem k němu sešla pohodlnou procházkou lesem. V předhradí jsem si přečetla jeho historii: Vznikl z římské pevnosti, kterou mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím místní šlechta přestavěla na románský a později gotický luxusní hrad. Bohužel, jak postupně měnil majitele, v 18. a 19.století se dostal do zástav a značně zchátral. Naštěstí ho ve 20. století ho Velkovévoda vykoupil a dal zrestaurovat, a to velmi zdařile. Nezjistila jsem sice, ve které místnosti se náš pozdější král narodil, ale románská kaple, kuchyně výstavní gotické sály a krásně zařízené soukromé komnaty rozhodně stály za návštěvu.
Abych si od historie trochu odpočinula, strávila jsem nějaký čas v přírodě, a to v oblasti zvané Mullerthal, což je povodí říčky s pískovcovými balvany, a vyhlášeným vodopádem. Bylo to v neděli a kolem vodopádů bylo plno, na parkovišti byl stánek s občerstvením a pracovníci odměňovali chodce razítky do jejich turistických „pasů„ Jak jsem zjistila, zúčastnila jsem se spolu s nimi „Dne pohybu“.
Protože jsem do Lucemburska přijela krátce po skonu papeže Františka, a dozvěděla se, že v katedrále se za něj v neděli bude konat zádušní mše, rozhodla jsem se jí zúčastnit. Mše byla velkolepá, výzdoba, varhany, smíšený sbor… Arcibiskup mluvil postupně lucembursky, německy a francouzsky. Tak se totiž v Lucembursku oficiálně mluví, všichni tu ovládají tyto tři jazyky, a navzájem je nepřekládají.
Když jsem vyšla ven, na Place de Constitution dozníval nedělní ruch a přecházel do venkovního posezení a zábavy pro všechny. Smrt a rozloučení zůstaly v katedrále, tady pulzoval život.
Moc hezká země, tohle Lucembursko. Hezký výlet pro ty, kdo mají rádi historii, a zvláště období Jana Lucemburského a Karla IV.