Lákavá výloha a otevřené dveře dámského butiku přímo zvaly k návštěvě, a tak jsem zašla dovnitř. Obchůdek byl útulný, na stojanech a v regálech plno zboží, ale nikde ani noha. Prodává tu vůbec někdo?
Dobrý den, pozdravila jsem do prostoru.
Dobrý, ozvalo se z rohu, jako ozvěna. Ze zkušební kabinky tam vykoukla hlava dívky s obarvenou ofinou a usmála se na mě: Přejete si?
Mohla bych se tu u vás rozhlédnout?
Ale jistě, právě přišlo nový zboží, zrovna si ho zkouším. Klidně se tu rozhlížejte a vybírejte! A zmizela v kabince.
Došlo mi, že to bude prodavačka. Za chvíli jsem našla pár věcí, které by stály za hřích, ale kabinka byla pořád obsazená.
Našla jsem si něco na vyzkoušení, oznámila jsem. Žádná odpověď.
Přímo proti vchodu bylo na zdi velké zrcadlo. Možná by mi stačilo, napadlo mě. Nevadilo by vám, kdybych zavřela ty dveře? Zavolala jsem.
Prosím vás, NE, bylo by tu horko, zněla odpověď. A taky, aby lidi už z dálky viděli, že máme otevřeno.
Jen aby nepřišel nějakej chlap, zauvažovala jsem nahlas.
Kdepak, odpověděla kabinka. Ti jen postávají pod schodama a pokřikujou na manželky, ať už jdou.
Vykoukla jsem na chodník. Široko daleko ani noha. A tak jsem se vrátila k zrcadlu a vyzkoušela si postupně tričko, halenku, džínovou košili a sako. Abych moc neriskovala, zkoušené kousky jsem nesvlékala, ale vrstvila na sebe. Konečně se dveře kabinky otevřely a vyšla slečna kolem pětadvaceti, kromě barevné ofiny ozdobená péřovými náušnicemi a kérkou na lýtku, v ruce několikery šaty na ramínkách, které šla vrátit na stojan.
Vybrala jste si, usmála se na mě cestou.
Díky, něco jsem vyzkoušela, ale nebudu si to brát.
Aha, řekla zklamaně.
Zašla jsem ke stojanu a začala odkládat vyzkoušené svršky, už mi nepřišlo nutné se zavírat do kabinky. Když jsem sundala dvě vrstvy, slečna zostražitěla. Ještě, že mě zastihla, vždyť jsem s tím vším mohla zmizet!
Kolik jste vlastně měla kousků, vrhla na mě jestřábí pohled.
Čtyři, řekla jsem a pověsila na ramínko poslední z nich. Uznejte, že když nebyla kabinka volná, jinak jsem to zkoušet nemohla.
Zdálo se, že pochopila.
Zaujal mě svetřík s leopardem, který měla na sobě. Byl opravdu pěkný.
Odkud ho máte, zeptala jsem se.
Ten je taky od nás, zrovna si ho zkouším, odpověděla a prohlédla se v zrcadle. Trochu se jí v něm rýsovaly špíčky.
Chování prodavačky mi přišlo zvláštní.
Prodáváte tady dlouho, zeptala jsem se.
Víte, já tu dnes zaskakuju za kamarádku, musela do nemocnice se synem. Já totiž nejsem prodavačka, ale výtvarnice. Občas jí dělám výlohu, a tak jsem jí slíbila, že jí to tu pohlídám.
Její odpověď mě uklidnila. Umělci můžou být zvláštní, u nich je to vlastně normální.
Kámoška mi vysvětlila, jak to chodí, takže když přijde na věc, dokážu ji zastoupit úplně profesionálně, dodala slečna přerovnávajíc svetříky.
Co ten svetřík s leopardem, měli byste ho na mě?
Podívám se, budou támhle, řekla ochotně a šla se podívat do regálu, kde byly svetry. Bohužel, leopard tam nebyl.
No jo, ty byly asi hned pryč, kámoška mi tenhle dala stranou. Jenže mně je těsnej, dodala posmutněle při pohledu do zrcadla. Ale jak na vás koukám, mohla by to bejt vaše velikost. Chcete si ho zkusit?
Jasně, že jsem chtěla. Slečna sundala svetřík a podala mi ho. Kde mám tu blůzu, zapátrala po okolí, jen tak v podprsence. Já jsem si taky odložila a sáhla po svetříku.
A tak nás, obě v podprsence, zastihl muž, který vešel z ulice.
Slečnu to nevyvedlo z míry. Otočila se k němu a řekla, úplně profesionálně: Přejete si?
Popadla jsem svetřík a prchla do kabinky.
Slečna se dooblékla.
Pán pochopil, že se tu orgie nekonají a odešel.
Svetřík mi byl, odešla jsem po zaplacení, jako leopardí žena.