Letošní zima byla tak mírná, že koncem ledna už začaly kvést první keře a my se báli, abychom nepřišli o sněhové radovánky.  Zarezervovala jsem proto pobyt na na hřebeni Krkonoš.  Jak už to bývá, zafungoval Murphyho zákon a  arktický týden s holomrazy zasáhl Českou republiku přesně na naši dovolenou na konci února.  Ty se máš, že budeš na horách, říkali mi kolegové před odjezdem, tam se bude mráz snášet líp než ve městě.
Brzo jsme se měli přesvědčit, zda je to pravda. Teplota cestou do hor klesala, ve Špindlerově mlýně bylo mínus dvanáct stupňů, na parkovišti ve dvanácti stech metrech ještě o pět stupňů míň. Plánovaný transfer do chaty se o půl hodiny zpozdil, tak že se půjdeme zatím projít. I když jsme měli bundy, čepice a pejsek  prošívanou dečku, vítr nás málem porazil, strašně záblo, pes kňučel a nechtěl jít dál. Zbaběle jsme se vrátili do auta, zapnuli topení a čekali, až pro nás přijede rolba. Na její korbě se sice netopilo, ale aspoň tam nefoukalo. V chatě jsme si dali něco pro zahřátí, ubytovali se, oblékli si všechno, co bylo možné a šli se projít, tentokrát bez psa. Náš jindy otužilý psí kluk jen označkoval lopatu u vchodu a mazal zpátky do tepla.
Druhý den ráno bylo na teploměru mínus dvacet a foukal severní vítr.  Pejska jsme nasměrovali na závětrnou stranu chaty, kterou označkoval a upaloval dovnitř. Po snídani jsem vzala lyže, zajela do města a koupila mu vatovaný kabátek s kapucí. Odpůrce psích svršků se do něj kupodivu nechal nasoukat, ale došel jen k nejbližšímu smrku, který označkoval a pádil zpátky do chaty. I přes vaťák to prostě nešlo, mrzly mu nohy, a boty neměl.
Dalšího dne jsme pobyt vzdali. Sami jsme byli schopní se obléct do polárních teplot, ale pro našeho psa byly tyhle podmínky limitující. V poledne nás odvezl k autu sněžný skútr nazvaný příznačně Arktická kočka. Pejska jsem zabalila do deky, cestu na klíně přežil. Motor auta naskočil a jeli jsme dolů, do tepla. Ve Špindlerově mlýně bylo příjemných  mínus dvanáct, náš pes ožil, a tak jsme si ve slunečném odpoledni střihli procházku podél Labe až k Medvědínu. Cestou jsme se bavili o místních polárnících, co tu pracují, vozí děti do školy, zajišťují provoz na chatách a nemůžou odjet kdy se jim zlíbí. Fakt jsme je obdivovali.
V Praze nás čekalo pouhých mínus osm, ale kolegové měli pravdu, pocitově byla zima skoro stejná, jako na horách.

Naštěstí netrvalo dlouho a jaro přišlo. Kdo o tomto víkendu vyrazil z Prahy ven, mohl ho zahlédnout, oblečené do sněženek, žlutých petrklíčů a modřenců.   Adié, zimo!