Úsměvna.cz

Vypravila jsem se na prodloužený víkend do Lucemburska. Od dětství totiž pravidelně navštěvuju Vinobraní ve Znojmě, které začíná historickým průvodem, v jehož čele jedou na koni král Jan Lucemburský, za ním jeho družina s královnou Eliškou Přemyslovnou, měšťané, lovecká družina, vůz s vinnou révou,…opravdu nádherná podívaná. Opakovaně mě přitom napadlo, jaké to bylo tam „u něj“. Jaká byla země, ze které k nám přišel, je podobná té naší?
Lucembursko v současnosti není zas tak daleko. Jedete autem na západ, přejedete Německo a jste tam. Nebo můžete letět z Prahy lucemburskými aerolinkami Luxair. Lucemburské velkovévodství leží v kopcovité krajině protkané řekami a středověkými hrady, mezi Německem, Belgií a Francií, a má 650 000 obyvatek. Hlavní a zároveň největší město Lucemburk, má kromě historických staveb i dost těch moderních, protože tu sídlí vrcholné instituce Evropské unie, věnující se hlavně právu, politice a obchodu. Mě ale zajímala historie, a tak se mým cílem stalo staré město. Z centra jsem se dala pěší zónou na náměstí Place d´Armes. Je velké tak akorát, jsou tu stromy, květinová výzdoba, a je plné kaváren, restaurací a venkovních posezení. Jedno takové jsem si vychutnala s kávou a“ éclate“, to je rovná obdoba větrníku, a pak se vydala na nedaleký Place Gillaume II. Tohle náměstí asi čtyřikrát větší, je tam městská radnice a uprostřed jezdecký pomník zmíněného velkovévody. Když jdete směrem k Velkovévodskému paláci, z moderní dlažby vyskakují hravé barevné fontánky.
Sídlo Velkovévody je reprezentativní už zdálky a tak to i zůstane, protože si ho lze prohlédnout jen zvenčí. Sousedí se sídlem vlády, další vládní budovy josu na dohled katedrála Notre Dame de Luxembourg je vzdálená maximálně deset minut. Je to impozantní vysoká trojlodní gotická stavba s barevnými vitrážemi a nádherně vyzdobeným oltářem, nad kterým bdí soška panny Marie. Pod hlavní lodí se ukrývá krypta, a v ní je hrobka Jana Lucemburského, řečeného Jana Slepého, našeho krále. Nápis uvádí, že Jan byl synem římského císaře, Jindřicha VII, stal se českým králem a padl v bitvě u Crécy (Kresčaku) 26.8.1436. Dále se zde píše, že měl syna Karla IV, který se stal římským císařem a dva vnuky, Václava a Zikmunda, taktéž císaře. Strávila jsem u hrobky krátký čas v rozjímání, hlavou táhla naše středověká historie. Krále Jana by jistě potěšilo, kdyby věděl, jak úspěšný byl u nás jeho rod a jak promyšlené byly činy jeho syna Karla IV. Ten jako privilegovaný císař naše království pozvedl a založil stavby a instituce, na které jsme pyšní ještě dnes: Karlův most, Karlštejn, Nové pražské město, Karlovu univerzitu, položil základ katedrály svatého Víta.
Druhý den jsem navštívila hrad Vianden (mimo jiné také rodiště krále Jana), který leží na východní hranici Lucemburska. Autobusem jsem tam byla za hodinu a už první pohled mě uchvátil: byl to jeden největších opevněných hradů na kopci, co jsem kdy viděla. Z podhradí bylo možné vyjet lanovkou na ještě vyšší kopec nad ním, což jsem samozřejmě využila. Vznášela jsem se na sedačce nad říčkou Our, stoupala, a pozorovala hrad zdálky zespodu a pak i shora. Z horní stanice lanovky jsem k němu sešla pohodlnou procházkou lesem. V předhradí jsem si přečetla jeho historii: Vznikl z římské pevnosti, kterou mezi jedenáctým a čtrnáctým stoletím místní šlechta přestavěla na románský a později gotický luxusní hrad. Bohužel, jak postupně měnil majitele, v 18. a 19.století se dostal do zástav a značně zchátral. Naštěstí ho ve 20. století ho Velkovévoda vykoupil a dal zrestaurovat, a to velmi zdařile. Nezjistila jsem sice, ve které místnosti se náš pozdější král narodil, ale románská kaple, kuchyně výstavní gotické sály a krásně zařízené soukromé komnaty rozhodně stály za návštěvu.
Abych si od historie trochu odpočinula, strávila jsem nějaký čas v přírodě, a to v oblasti zvané Mullerthal, což je povodí říčky s pískovcovými balvany, a vyhlášeným vodopádem. Bylo to v neděli a kolem vodopádů bylo plno, na parkovišti byl stánek s občerstvením a pracovníci odměňovali chodce razítky do jejich turistických „pasů„ Jak jsem zjistila, zúčastnila jsem se spolu s nimi „Dne pohybu“.
Protože jsem do Lucemburska přijela krátce po skonu papeže Františka, a dozvěděla se, že v katedrále se za něj v neděli bude konat zádušní mše, rozhodla jsem se jí zúčastnit. Mše byla velkolepá, výzdoba, varhany, smíšený sbor… Arcibiskup mluvil postupně lucembursky, německy a francouzsky. Tak se totiž v Lucembursku oficiálně mluví, všichni tu ovládají tyto tři jazyky, a navzájem je nepřekládají.
Když jsem vyšla ven, na Place de Constitution dozníval nedělní ruch a přecházel do venkovního posezení a zábavy pro všechny. Smrt a rozloučení zůstaly v katedrále, tady pulzoval život.
Moc hezká země, tohle Lucembursko. Hezký výlet pro ty, kdo mají rádi historii, a zvláště období Jana Lucemburského a Karla IV.

Skřivánek si zpívá
ranní rozbřesk si užívá.
Sova se mračí,
že ráno ji čas tlačí.
Jak se den dlouží
skřivan se plouží,
zato sova ožívá
a večer už si zpívá.
Nicméně, na víc než půl roku
musí se srovnat do stejného kroku.

P.S. Jak jste na tom vy, máte rádi časné ranní vstávání nebo radši ponocujete?
Vaše sova Silvie

Po dlouhých zimních večerech se už prodlužují dny, a poznenáhlu slunce vychází a zapadá už v 6 hodin ráno a večer. Lidé už neutíkají domů do tepla, ale procházejí se po ulicích a parcích a užívají si sluneční paprsky. Potkáváme „víc „těhotných žen, protože mají rozepnuté kabáty. Obchody s květinami vystavují své květiny venku na ulici. 8.března tam vidíte muže,jak stojí frontu , aby koupili svým ženám kytku. Alergici začínají kýchat. Tohle můžete vidět na mnoha místech Čech, Moravy a Slezska. Ale jak se pozná začátek jara v Praze?
Že na pražském Starém městě, nábřeží Vltavy a Karlově mostě korzuje čím dál víc turistů?
Mám lepší nápad. Běžte do Stromovky, toho lesoparku u Vltavy, protkaného malebnými rybníky, potůčky a jedním slepým ramenem Vltavy. Hledejte tam kočičky, sněženky, petrklíče, a malé žluté kvítky nesměle vykukující z rašící trávy, tuším, že to jsou hlaváčky. Poslouchejte jarní zpěv ptáků. Pozorujte námluvy kachen, ondater nebo zajíců. Nebo zamilované páry na lavičkách. Sportovce, co tu běhají, jezdí na kole, kolečkových bruslích házejí frisbie, nebo lidi, co se jen tak procházejí a přitom venčí své děti nebo chlupaté mazlíčky.
A když do toho uslyšíte hlasitou hudbu a hluk z kolotočů a nepřeberného množství dalších atrakcí, mrkněte za plot: Jaro v Praze tam začíná Matějskou poutí – už 22.února.

Letošní prosinec se mi nějak zvrtnul. Prvního maminka upadla tak nešťastně, že skončila v nemocnici se zlomeninou lebky a pak jsem ji doma další týden ošetřovala. Pak jsem zase ulehla já s  bronchitidou, a začala fungovat až v pátek před poslední adventní nedělí. Vánoční přípravy se tak dostaly do skluzu. Ale i tak jsem se tři dny před Vánocemi rozhodla upéct linecké cukroví a slané nadýchané pečivo, na který mi dala recept kamarádka. Abych ušetřila čas, uhnětla jsem ráno jedno těsto po druhém, strčila do ledničky, odpoledne vytáhla, vyválela, vykrájela: linecká kolečka, hvězdičky a srdíčka, placku slaného pečiva jsem rozkrájela rádýlkem a všechno postupně upekla v troubě. Šlo to snadno, protože se obě těsta pekla na stejnou teplotu. U slaného, posoleného hrubou solí a posypaného kmínem, jsem čas protáhla, aby se upeklo do zlatava. Přes pečlivou přípravu ale výsledek nevyšel podle očekávání. Slané pečivo „neskočilo“ jak mělo, a naopak linecké bylo nadýchané až běda. Když moje výtvory vychladly, ochutnala jsem je, a v mžiku bylo jasno. Já jsem ta těsta prohodila! Bylo jich totiž stejné množství a vypadala podobně. Protože mě nenapadlo, je popsat, nebo aspoň ochutnat, měli jsme letos trochu jiné cukroví: slaná srdíčka, hvězdičky a kolečka, a zlatavé sladko-slané linecké krekry posypané kmínem. Marmeládou jsem je samozřejmě už neslepovala.
Až na divný vzhled cukroví chutnalo celkem dobře, a tak jsem ho předložila návštěvám. K mému překvapení je to inspirovalo ke vzpomínkám, a dávaly k dobru, co se v minulosti nepovedlo u nich. Někde zaměnili těsto na buchty a knedlíky, jinde do cukroví omylem odměřili desetkrát více cukru, případně neplánovaně vyrobili slané cukroví, když místo mandlí na výrobu mandlového těsta použili slané pistácie.
Až na tenhle detail se naše vánoční svátky moc vydařily a doufám, že ty vaše také.
Týden do konce roku uběhl jako voda a před námi se rýsuje nový rok. Přeju vám do něj hodně zdraví, štěstí, lásky a radosti. A pokud dojde k omylům, tak ať jsou malé, napravitelné, legrační, a vedou k vytvoření nějaké nové varianty, jako v našem případě.
Tak šťastný a veselý!