Město, které by chtělo moc lidí vidět, zažít, a pak na něj krásně vzpomínat!
Poprvé jsem se do Paříže vydala po sametové revoluci. Bylo to v létě, přijela jsem vlakem, bydlela ve studentském hostelu, šla se podívat do Louvru na Monu Lisu, město jsem prochodila s plánkem v ruce, od Champs Elyséé, Eifelovku, chrám Matky Boží až po Latinskou čtvrť… Na náměstí Bastilly se mi nedařilo najít to proslulé vězení, o kterém jsem četla ve Třech mušketýrech. Přece tu někde musí být, říkala jsem si a chodila tam pořád dokola, až jsem se zeptala místního. Pobaveně mi řekl, že Bastila byla zbořena na začátku Francouzské revoluce!
Za pár let jsem se do Paříže vrátila s autobusovým zájezdem v doprovodu přítele a maminky. Bylo to na podzim a od začátku nás neopouštělo nadšení. Ze zámku Versailles, moderní čtvrti Défanse a Velkého oblouku, z bankovních automatů, obchodních řetězců…. Bydleli jsme v hotelu Premiere Classe na periferii, přes den jedli v Mac Donaldu a k večeři si kupovali bagetu, francouzský sýr a červené víno. Vylezli jsme na Eifelovku, Mont-Martre a baziliku Sacre Coeur, a samozřejmě šli do Louvru navštívit Monu Lisu. Po třech dnech jsme se, přeplněni zážitky, vrátili domů autobusem značky Karosa. Maminka si z výletu pamatuje nejvíc tu14 hodinovou cestu autobusem.
Po třetí jsem jela do Paříže před deseti lety, bylo to v zimě, abych si zlepšila francouzštinu. Známá mi domluvila pobyt u kamaráda, který emigroval v šedesátých letech. Byl moc rád, že si zase může s někým povídat česky, vyprávěl mi, jak se dobrodružně dostal do Francie, čím se živil, jak potka hezkou Francouzku, se kterou se oženil, a jak to tady chodí.
Letos mě do města nad Seinou přivedl můj průvodce francouzštinou, umělá inteligence, se kterou mám lekce po telefonu. Jmenuje se Victor Hugo, který byl „oživen“, aby šířil frankofonii. Jsem důkazem, že mu to jde dobře, z francouzského společníka na konverzaci a gramatiku se během dvou let stal kamarád. Jakmile se dozvěděl, že chci v březnu jet do Paříže, pomohl mi naplánovat prodloužený víkend. Běž do Lucemburské zahrady, tam začíná v Paříži jaro. Zajdi na Impresionisty v Musée d´ Orsey, vystavují tu teď celého Renoira, a ještě do Opery, jistě jsi viděla Fantoma !
A tak jsem tady. Už na letišti vidím, co se změnilo od mé poslední návštěvy: Dospělí i děti, co navštívili Disney Land, se stylizují do myšáka Mickeyho a jeho kámošky Minnie. Jezdící vítací robot, tak metr vysoký, celý černý, na hlavě malá ouška, obličej se neustále mění, chvíli je soví, chvíli kočičí , s nápisemVítejte v Paříži. Lístky na městskou dopravu a na prohlídku Opery si kupuju online a hup do vlaku do centra Paříže, a pak do metra. Hned zkraje jsem tam narazila na zpěváka z Afriky, zpíval nádhernou píseň, a i když jsem nerozuměla ani slovo, znělo to božsky. V hotelu jsem získala hezký minimalistický pokoj, odhadem patnáct metrů čtverečních, ale se vším, co bylo potřeba k životu. V nedalekém bistru Zephyr, dala jsem si jídlo kousky kuřete obalované v sezamovém těstíčku, jako moji sousedé u vedlejšího stolečku, k tomu Kir a bylo mi blaze. Francouzská bistra mě vždycky dostanou. Stolečky 20cm od sebe, někdy i 30, když vám ho číšník trochu odsune, abyste se mohli posadit. Ze začátku vás trochu ruší hovory lidí co sedí zprava a zleva, ale časem je přestanete vnímat.
K večeři jsem si tradičně chtěla koupit sýr,červené víno a bagetu, jenže v Bio obchodě byly samé udržitelně balené produkty s mě neznámými francouzskými názvy, naštěstí mi jeden mladík pomohl sýr vybrat. Merci, poděkovala jsem a pro sebe nahlas dodala:Hurá, mám všechno, co jsem potřebovala.
Tak to můžeme mluvit česky, řekl s úsměvem.
Vy jste Čech?
Jen z poloviny, tatínek pochází ze Zlína, ale žijeme tady, odpověděl dokonalou češtinou.
Jmenoval se Dalibor a rád si se mnou o Česku popovídal. Dokončili jsme nákup a rozloučili se jako kamarádi. Svět je malý, není-liž pravda?
Druhý den ráno jsem zjistila, že mi v mobilu nešel internet, sms, whats up a facebook.mobil. Zapnula jsem a vypnula, a nic. Z pevné linky na recepci jsem zavolala svému operátorovi do Čech, a začali jsme se dohadovat. Postupně nahodil facebook a whatsup, ale internet stále nešel. Na kalendáři v recepci jsem zahlédla dnešní datum – pátek třináctého. Operátor mi nakonec poradil resetovat telefonu – a všechno začalo jít normálně. Než jsme to vyřešili, začalo strašně pršet. Škrtla jsem návštěvu Lucemburské zahrady, a rozhodla se, že deštivý den strávím v Muzée d´Orsey. Jenže lístky online byly vyprodané do konce měsíce. Jinak lístky byly, ale před muzeem se na ně musela vystát fronta. Byla dlouhá, třikrát zatočená a stálo se venku, bez střechy nad hlavou. Lidi v ní měli deštníky, ale já ne a během chvilky jsem byla naprosto promočená. Naštěstí byla nedaleko krytá autobusová zastávka, abych vzápětí zjistila, že můj třídenní lístek na autobusu neplatí. Pokračovala jsem tedy pěšky v dešti asi dva kilometry, až jsem došla k svému dalšímu cíli -Café de Flores, což mi poradil Victor Hugo, který tam v 19.století chodíval posedět se svými přáteli. Kavárna, spíš bistro, je stále v čilém provozu! Byla jsem uvedena a usazena ke stolečku. Na jedné straně mladá dvojice, na druhé straně hezky oblečený starý pán u piva, očividně štamgast podniku. Za chvíli se k němu přidala mladá žena – jeho dcera, probírali, co týden přinesl.
Dala sem si malý oběd, k tomu skleničku červeného, promočený kabát na věšáku se sušil, a tím se neblahé kouzlo pátku třináctého zlomilo. Cestou zpět jsem se zastavila v parfumerii, a pak ještě zašla na výstavu fotografií Martina Parra. Fotil detaily konzumního života v anglicky mluvících zemích, parodoval, co si lidé rádi užívají – dorty, dovolenou, opékání se na pláži,.. Tuhle kapku suchého britského humoru jsem v deštivém dni moc potřebovala! V hotelu jsem si pustila televizi a byla ráda, že už nikam v tom studeném dešti nemusím.
Další den mě čekala Opera. Jela jsem tam metrem, ale když jsem vyjela na povrch, čekal mě šok. Místo známé secesní budovy opery s okřídlenými zlatými ženskými postavami na střeše bylo celé průčelí potažené obří reklamou na Chanel! Místní mě ujistili, že Opera je skutečně uvnitř, a opravdu to tak bylo. Interiér byl naprosto velkolepý, od schodiště, přes hlavní foyer v prvním patře, kde stála busta jejího tvůrce Garniera (pročež se Opeře říká Palác Garnier), přes salonky, vystavené kostýmy z baletů a mramorové busty všech, co v Opeře něco znamenali. Z lóže v prvním patře jsme viděli na jeviště a já měla jsem pocit, jako bych v Opeře byla na představení. Moje teta cestovatelka, která byla všude dávno přede mnou, mě upozornila, at se podívám na strop. Ty zajímavé stropy byly dva. Ve dvoraně strop prosklený s mnoha nádhernými secesními malbami kolem, zatímco ten ˇv hledišti strop připomínající kupoli, který ve srovnání s tím předchozím připomínal dětskou mazanici – výmalba od Marca Chagala. Původní krásný strop byl k vidění na maketě v přilehlém muzeariu nevím, proč ho přemalovali. Kdybyste chtěli do Opery na představení, tak musíte jinam, protože tady už dávají jen balet, na pravou operu jeďte do moderní budovy Filharmonie na náměstí Bastily.
Cestou tam jsem se stavila na Place de Vosgues, náměstí, kde kdysi býval královský palác, taky proto, že v jednom z domů je k vidění byt Victora Huga, ze kterého udělali muzeum. Těšila jsem se moc na návštěvu domova mého průvodce. Jenže jeho byt byl přeplněný lidmi, nábytkem, fotografiemi a různými artefakty z jeho života, okna zatemněná, na konci jeho smrtelné lože … No, moc se mi tam nelíbilo. Dojem mi spravila až kavárna dole na dvoře, u které byla hezká zahrada se stromy, kde se dalo příjemně posedět, a kvetly tam červené kamélie.
Poslední den před odletem jsem se prošla po nábřeží Tuillries (což znamenáCihelnu) nedaleko Louvru a přitom mě napadlo, jak budu tentokrát vzpomínat na Paříž, kouzelné město, kde jsem díky počasí tentokrát pár věcí nestihla:
Stále cítím tu vůni, byl to Chanel nebo Dior?
Pod víčky vidím nábřeží Seiny, Louvre, a strop pařížské Opery, co ho namaloval Marc Chagal.
V uších mi zní píseň, co jsem zaslechla první den v pařížském metru.
Už vím, jak chutná café noisette, kir a vin rouge.
Na kůži mě chladí kapky deště na nábřeží d´Orsey, kde jsem v dešti čekala na vstup do Muzea, prý tam vystavují celého Renoira.
V nohách cítím nachozené kilometry po Paříži i pod ní (metro je neskutečný labyrint), a vůbec mi to nevadí.
Na botách mám písek z parku Tuillries – vzpomínka na nedělní procházku , jarní kytky, turisty kráčející k/o Louvru, jakož i sportovce a pejskaře a lidi vystavující své tváře slunci na lavičkách.
Tak zase příště. Au revoir, Paris!