Jako dítě jsem měla ráda obrázkovou knížku o skotských hradech a jezerech. A tak, když se mi loni nečekaně naskytla pracovní cesta do skotského Glasgow, okamžitě jsem se nadchla. Bylo to jen na čtyři dny a cestu a ubytování si člověk musel zařídit sám. Možná proto neměl můj šéf o cestu zájem a nabídl ji mně. Mně to ale přišlo skvělé. Podívala jsem se na mapu: Poletím do Edinburghu! Je totiž jen kousek od Glasgow. Vyřídila jsem si vízum, objednala letenku, ubytování v obou městech, vzala s sebou libry, co mi zbyly z  cesty do Anglie, a jednoho červnového večera odletěla. Let byl turbulentní a pilot nalétával na přistání dvakrát. Ale podařilo se, a o půlnoci jsme bezpečně dosedli. Hotýlek nedaleko letiště se tak velice hodil.
Bylo tu o hodinu méně než v Praze, na červen dost chladno a „showers“, dešťové přeháňky. Ale ve Skotsku je to asi normální. Ráno jsem u řidiče autobusu vytáhla své ušetřené peníze. I am sorry, madam, řekl muž, ale tahle bankovka už neplatí. Podala jsem mu jinou, stejný výsledek. Mohlo mě to napadnout – královna na nich vypadala maximálně na padesát let, kralovala dalších třicet, a před dvěma lety se stal králem její syn. Lístek jsem zaplatila kartou a odjela do centra Edinburgu, za které se tu považuje Princess street.
Mé první dojmy: Na jedné straně hlavní třída s vysokými šedými obchodními domy, na druhé zelené údolí nad kterým se v dálce na šedé skále tyčil šedý královský hrad. Vysoký pomník v parku, dobrých 20 metrů, se sochou básníka a spisovatele Waltera Scotta. Před ním mladík ve skotském kroji, hrající na dudy skotské melodie. Skotštější místo bych určitě nenašla.  Pokračovala jsem pěšky  k  nádraží Waverly, po cestě nakoukla přes zábradlí do údolí, kde jsem tušila řeku, ale k mému překvapení tam vedla vlaková trať. Před nádražím jsem natrefila na příjemnou hospodu, nazvanou „Booking office“, což by se dalo přeložit jako Pokladna, nebo jako Sázková kancelář, což se mi líbilo víc. O sázky tu sice nešlo, avšak rychlost s jakou tu obsluhovali, zasluhovala pochvalu a dýško (poskytla jsem oboje). S jídlem jsem se usadila venku na terase a kochala se pohledem na hrad, který na čedičové skále vypadal tak pochmurně, jak to jen šlo.
Spoje do Glasgow odjížděly často, a tak jsem zakrátko už jsem z vlaku sledovala ubíhající krajinu. Byla samý kopec, spíš než lesy tu byly pastviny i když žádná zvířata jsem na nich neviděla. Názvy zastávek, tedy měst a městeček byly dvojjazyčné, první název anglicky, a druhý skotsky, nešlo je přečíst, natož vyslovit. Venku se střídalo slunce, déšť a vítr, ale místní na to měli dobrou výbavu – tvídová saka nebo budny, na hlavách bekovky nebo barevné čapky, co se nosí ke skotskému kroji, vše v typických tlumených skotských barvách – šedá, modrá a tmavě zelená. Ani ne za hodinu jsem vystoupila na hlavním nádraží v Glasgow. Když jsem se zeptala na cestu do hotelu, vzdáleného asi dva kilometry, poradili mi, abych šla pěšky. Později jsem pochopila, že Skotové se kvůli půlhodině chůze nevzrušují, a dva až tři kilometry urazí za kratší dobu než u nás. Prostě se seberou a jdou. Kvůli dešťovým přeháňkám je skládací deštník nezbytnou výbavou, kouká lidem z kabelky nebo batohu, ať už jste řidič autobusu, člověk co vede dítě do školy, nebo dáma, co jde na odpolední čaj s kamarádkami.
Na rozdíl od Edinburgu leží Glasgow v rovině kolem řeky Clyde. Dříve popisovaný mour a ocelárny jsou minulostí, teď je to čisté klidné město, s několika pamětihodnostmi, které jsem nestihla navštívit, jelikož jsem čas trávila v Kongresovém centru, takže mé další dny vyplnily přednášky. Připadala jsem si jako v nějakém vědeckém kasinu: Pozorně sleduješ děj, můžeš se tu najíst a napít, pořád pokračuješ, a nevíš, jak je venku.
Po skončení kongresu jsem se vydala zpátky do Edinburghu. Venku Byl svěží chladný sobotní podvečer, po dešti (jak jinak) a na hlavním nádraží panoval značný ruch, cestovala tu spousta lidí, s dětmi, kočárky, z výletů nebo z návštěv. Můj vlak mě za chvilku odjet, ale já pořád nemohla najít to správné nástupiště, odkud jede  za deset…osm…šest… za pět minut! Zběsile jsem se rozhlížela kolem. Taky jedu do Edinburghu. Ne tímhle courákem, co na něj koukáte, ale rychlíkem, co pojede za 15min, uklidnila mě starší zrzavá dáma, stojící vedle mě. Přestala jsem se nervovat, a přidala se k ní. Ve vlaku jsme si sedly vedle sebe. Jmenovala se Maggie (Margaret) a právě se vracela z výletu k jezeru Loch Lomon. Během dnešní vycházky prý urazila skoro 30 mil, párkrát zmokla, ale nezdálo se, že by jí to nějak ublížilo, jelikož měla větrovku a krásnou skotskou čapku. Krátily jsme si cestu povídáním o cestování: Maggie milovala latinskou Ameriku, kam se provdala. Před lety se vrátila do Skotska, ale stále se jí stýskalo po barevném a hlučném životě. Zeptala se mě, co chci v Edinburghu navštívit. Hrad, řekla jsem přesvědčeně, budu na to mít celý den. Maggie se usmála a řekla: Tak až půjdete od Hradu, zajděte Victoria Street, to je moje oblíbená ulice, snad se vám bude taky líbit.
Než jsem se nadála, už jsem vystupovala na Waverly station. Hlad mě zahnal do Sázkové kanceláře, večer tam měli narváno. Je dobré vědět, že když si ve Skotsku objednáváte u pultu, musíte začít  číslem stolu, u kterého sedíte. Až pak číšníka zajímá, co si objednáte. Skotské národní jídlo se jmenuje Haggis, připomínalo mi prejt. Dala jsem si ho několikrát, tentokrát v pizze s mozarellou a k tomu samozřejmě cider, jablečné pivo. Sytá a uvolněná jsem se jela ubytovat. Tentokrát budu bydlet v soukromí, má to být řadový dům s výklenkem, v krabičce na venkovním parapetu si vyzvednu klíče, jo, a na parapetu budou i dvířka pro kočku. Byla jsem moc zvědavá, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Vystoupila jsem na příslušné zastávce, a hned na rohu zahlédla název své ulice, super! Podle instrukcí jsem došla až nakonec ulice, našla správné číslo, ano, byl to poslední dům s výklenkem a parapetem. Všechno sedělo, až na to, že tam nebyl průlez pro kočky, ani krabička na parapetu, dům byl pustý a u vchodu visela cedule „ Na prodej
Byla jsem v šoku. Peníze jsem poslala na účet, večer na krku, a naděje na ubytování se rozplynula. Naletěla jsem?!. Nemohla jsem tomu uvěřit. V zoufalství jsem oslovila holčinu se sluchátky na uších, která šla kolem: Prosím vás, jsem tady správně, a v padajícím šeru jí ukázala adresu z emailu. Dívka nadzvedla sluchátka, mrkla na adresu, zadala ji do svého mobilu a řekla: Paní, tohle není vaše ulice, ta vaše je vedle. Podívala jsem se na adresu a – ta dívka MĚLA PRAVDU! Moje adresa nebyla XY Street, ale XY Gardens! Měla jsem chuť ji obejmout! Rychle jsem spěchala na správnou adresu. Poslední dům v ulici, správné číslo, vedle arkýřového okna průlez pro kočky, na parapetu krabička a v ní klíče, všechno jak mělo být. Otevřela jsem dveře bytu, ubytovala se, v kuchyni si udělala čaj a šla si ho vypít do obýváku. Tam si mě našla krásná trojbarevná kočka, otírala se mi o nohy a mňoukáním se dožadovala žrádla. Nasypala jsem jí granule do misky, a když se nažrala, spokojeně mi vyskočila na klín  a nechala se hladit. Večer jsem v kuchyni natrefila na majitele, vyměnili jsme si pár frází a za chvíli už jsem ve svém pokoji spala jako dřevo.
Ráno jsem vyrazila do města, v Sázkové kanceláři si dala „malou skotskou snídani“ (dvě vejce, jedna klobása, malá porce fazolí s chlebem a malou kávu) a vydala jsem se na hrad. Cesta byla dlouhá, vinutá, samé stoupání ajá se zastavovala, fotila hrad z nejrůznějších úhlů, zajímavé domy, obchůdky. Nečekaně jsem narazila na muzeum tří básníků spisovatelů –W Scotta, Byrnese a RL Stevensona. Jelikož jsem od všech něco četla ( nejradši Stevensona, jehož akční knížky jsem v náctiletém věku doslova hltala), musela jsem dovnitř a strávila tam  nějakou tu hodinku. Cest k  Hradu pokračovala strmě nahoru, lidí přibývalo, a já se mezi nimi proplétala, občas se zastavovala v lákavých obchůdcích, čas plynul a začínala mě zmáhat únava.když jsem dorazila k Hradu, bylo už hodně po poledni  a nápis před vchodem hovořil jasně –Obsazeno. Rezervujte si vstupenky online. Nemajíc lístek ani rezervaci, nezbylo mi než se otočit a odkráčet ulicí dolů. Byla jsem na sebe naštvaná, že jsem rezervaci podcenila. Po cestě jsem si vzpomněla na Victoria street, což byla dobře, protože mi spravila náladu. Tahle ulice, jediná v tomhle městě plném šedivých domů, byla lemovaná krásně barevnými domy, obchody aobchůdky, kde se prodával kašmír, tvíd, whisky, případně skotští bizoni, a tak pořád dokola.
Přemýšlela jsem co dál, když tu kolem mě přejela tramvaj s cílovou stanicí Port, přístav. Tam někde má přece kotvit královská jachta – HMY Britannia, vzpomněla jsem si a za chvíli už jsem byla na místě. Před vstupem na palubu jsem dostala na ucho kouzelné sluchátko – průvodce (v češtině!) a pak jsem vstoupila na území, po kterém kráčely dějiny. Pět palub odshora dolů, luxusní minimalistické kajuty královské rodiny, do kterých bylo vidět prosklenými stěnami, na stěnách fotografie královské rodiny a jejich hostů, s perfektním komentářem, který odhaloval, jak to na královské jachtě fungovalo při služebních cestách, jaké světové státníky hostila, jaké to bylo o královských dovolených, kdo tady trávil svatební cestu, co dělal a jak bydlel personál, důstojníci tu měli svůj klub a jaká tam byla pravidla. Měli tu i marodku a operační sál, parní prádelnu a strojovnu. Celé lodi šéfoval admirál, který jedl s královskou rodinou a během dne se až osmkrát převlékal do různých uniforem (jsou tam vystavené). Jachta byla v provozu od roku 1953 do roku 1997, kdy premiér John Major prohlásil, že její provoz je pro Velkou Británii příliš drahý. Její poslední plavba vedla přes Glasgow a loděnice, kdy ji před čtyřiačtyřiceti lety vyrobili.
V podvečer jsem se vydala pěšky na vyhlídku nad městem, na kopec Calton Hill, jeden z místních magmatických pahorků. Pode mnou město s šedými domy a střechamiz jedné strany obklopené zelení, z druhé mořem, ze kterého vyčnívaly malé šedé ostrůvky. Ty magmatické pahorky jsou v Edinburgu tři: Na jednom jsem stála já, na druhém Hrad, a na třetím, který byl nejvyšší a daleko od města, Arthur´s seat, nebylo kromě zeleně nic.
A teď malý test. Jak se pozná Skot od turisty? Jasně, pokud má skotský kroj a dudy, případně je zrzavý, žádný problém. Ale tady, na Calton Hill, jsem na to přišla. My turisté jsme se v chladu po dešti halili do flícek a kapucí, zatímco mladá místní dvojice si sem vyšla na rande nalehko, mladík v tričku a kraťasech, dívka v halence a sukni bez punčocháčů, a ačkoliv silně foukalo, vůbec neměli husí kůži. Já ji měla už jen z pohledu na ně, a honem jsem se spěchala zahřát do Sázkové kanceláře. Po dobré večeři jsem se vrátila do svého příbytku, zavrtala se do  peřin, a zdálo se mi o kočkách. Poslední den ráno jsem si v Sázkové kanceláři dala„velkou skotskou snídani“, (tři vejce, dvě klobásy, pořádnou porci fazolí a dva chleby a velkou kávu), z terasy před podnikem hodila poslední pohled na šerý Hrad na šeré skále, a pak už mě bus odvezl na letiště. Za pár hodin jsem přistála zpátky v Praze, + 1 hod, a o 10 stupňů víc.

P.S. Po návratu domů jsem si přečetla Anglické listy od Karla Čapka, který navštívil Velkou Británie před sto lety (!) a napsal tam i pár kapitol o Skotsku. Navštívil Edinburg a jisté jezero. Jezero se řekne Loch a údolí Glen. Co se za ta léta změnilo? Glasgow už není černé špinavé město. Skotové jsou stále převážně zrzaví. A v kapitole o Edinburgu mimo jiné píše: Město je pěkné a divné; tam, kde jinde teče řeka, běží železnice.