Měsíc září se přehoupl do druhé půlky a už je tu velká událost pro nás, žrouty literatury. Vloni se Noc literatury konala na Hradčanech a Pražském hradě, letos bude v Dejvicích. V předstihu hledám informace na internetu: Brožurka vydaná organizátory shrnuje místa, tituly knih a jejich autory a herce, kteří z nich budou od šesti do jedenácti hodin večer číst úryvky. Dohromady jich bude třiadvacet! Odhaduju, že nejžádanějším místem  bude prezidentský salonek v Dejvickém nádraží, ze kterého  T.G. Masaryk vyjížděl do zámku v Lánech. Pak nejspíš budovy v Pellého ulici a přilehlém okolí. Vysoká škola chemicko technologická (VŠCHT) poskytne několik svých prostor na opačné straně Dejvic, armáda u Kulaťáku, tedy Vítězného náměstí,  pak je tu pár míst v okolí Pevnostní ulice, Písecká brána a Bílkova vila. Pro orientaci je ke stažení mapka s adresami míst,kde se bude číst. Jejich rozptyl po Dejvicích je přímo enormní. Budu si muset vybrat, kam se od šesti do jedenácti večer podívám, abych toho viděla a slyšela co nejvíc!

Postřehy: Totálně dlouhá fronta čítající snad stopadesáti lidí před salonkem na Dejvickém nádraží s kapacitou třicet. Zkusím přijít později, říkám si a přesouvám se do Pellého vily. Čte se tu z knížky Zahradník a smrt  z pera bulharského spisovatele. Jde o vztah a rozhovory s nemocným otcem, který nakonec zemřel, a prolínání s obrazy zahrady, o kterou se otec staral. Příběh zaujme, taky proto, že je protkaný jemným humorem umocněným četbou Jiřího Vyorálka. Autor knihy, Georgi Gospodinov, je prý jeden z nejpopulárnějších a nejpřekládanějších současných bulharských autorů. Něco jako Michal Wievegh, ale bez erotiky a sprostých slov.
Jen o kousek dál, v Rezidenci Nizozemského velvyslanectví, se čte z knihy nizozemského autora. Jdu tam –  nádherná vila s luxusním interiérem obloženým leštěným dřevem, k dispozici nje skoro celé přízemí  vstupní hala a dvě místnosti. Na stěnách visí zarámované fotky ze státních návštěv nizozemskékrálovny a Václava Havla. Atmosféra té doby z fotek dýchá tak živě, jako by to bylo včera.
I když jen přecházím, sedím a poslouchám, docela mi vyschlo a dostávám hlad. Řeším to přesunem do další destinace – tak trochu alternativní kavárny „Zase Kávák“,v Jaslovské ulici, kde nás čeká belgická literatura – Kniha Daniel. Malý sklepní prostor s knihami je vyvážen krásnou a prostornou zahrádkou kavárny ve vnitrobloku. Pod keřem hortenzií si dávám kuřecí quiche a pivečko. Paráda. Po  krátkém odpočinku se v plné síle vydávám za další literaturou. Po cestě potkávám spoustu podobně laděných jedinců, třímajícíh brožorku a mapku,spěchajících, aby sikaždou půlhodinu mohli poslechnout čtení na novémmístě.
Cestou ke Kulaťáku se zastavím ve Skleněném paláci, zvaném Skleňák. Je to několikapatrová stavba funkcionalistická zvenku i zevnitř, a co mně skutečně dostane -i  při četbě se sedí v původních funkcionalistických křeslech. Hlavní ale je, že tu prodávají knížky, ze kterých které dnes večer čte. Několik prolistuju a jednu si koupím, i když teprve mířím na její čtení. Je to „Kálmán a spící hora“. Velice se na ni těším, jelikož s Kálmánem, svérázným hrdinou a samozvaným šerifem z Islandu, jsem se seznámila během Noci literatury na Vinohradech před pár lety. Knížka švýcarského spisovatele  žijícího na Islandu se mi díky černému humoru už tehdy zalíbila.
Teď jedu na VŠCHT, abych našla halu Respirium a v ní Marka Adamczyka, který z této nové knížky přečte úryvek. Po svižném úvodu, který objasní, jak se Kálmán dostal z Islandu do NewYorku, se dozvídáme, jak šel se svým americkým otcem, jeho americkou přítelkyní a strýcem s transparenty pozdravit prezidenta. A jak, hnáni prezidentovými pokyny a zmanipulovaným davem, nakonec (docela neočekávaně) vyrazili na Kapitol. Těším se, jak si ve své nové knize přečtu, jak to dopadlo!
Na závěr mé literární exkurze se vracím na Dejvické nádraží. Je půl jedenácté večer, před námi poslední čtení večera, fronta je pryč, před vchodem nás čeká asi třicet. V prezidentském salonku nás vítá představitelka rakouského velvyslanectví, protože se bude číst z rakouské knížky. Mluví česky s rakouským přízvukem, za což ji odměňujeme potleskem.A pak už se nás ujímá Vanda Hýbnerová a seznamuje s  knihou Johanny Sebauerové – Nincshof, v českém překladu Mizíme. Hlavní hrdinka Erna Rohdieblová je nekonformní žena středního věku, žijící v rakouské vesnici Nic u hranic s Maďarskem, ale její život rozhodně není nuda. Dozvídáme se, jak propadla nočnímu plavání v bazénu rodiny, která odjela na dovolenou, jak si své tajné dobrodružství užívá a jak je nakonec prozrazena. Tuším, že v téhle knize půjde ještě o mnoho jiného, a to všechno je napsáno s nadsázkou a inteligentním humorem. Četba skončí, paní Hybnerová se zvedne od čtecího stolu, pod ním se něco zavrtí a objeví se úžasný ušatý černobílý pejsek. Jmenuje se Žolík! Herečka ho odmění za trpělisvost a pustí ven, aby se proběhl. Než stačím vyjít z místnosti, otevřou se dveře na peron. Rychle se tam jdu podívat. Peron je malý a skromný. Uvědomím si, že stojím na místech, odkud jezdíval vlakem náš první prezident… Kouzlo nečekaného mě dojímá. Rychle se vracím se zpátky do budovy, spolu s ostatními opouštíme salonek a vycházíme na ulici. Nádražní zaměstnanci za námi zamykají, na Hradčanech odbíjí jedenáctá, a 19. Noc literatury končí.
Tak zase za rok, loučíme se před nádražím, navzájem neznámí, ale stále nadšení příznivci nočního svátku literatury.