Je pátek 28.listopadu, mám volno, jedu autem z Prahy na Moravu. Těším se na prodloužený víkend, zajdu na adventní trh, projdu se po  lese a večer si půjdu zaplavat do bazénu. V McDonaldovi si dám „něco na cestu“, a pak pokračuju po „Dé jedničce“. Je hustý páteční provoz, spořádaněse  řadím do pravého pruhu – moje starší auto není žádný tryskáč, táhlé kopce vyjíždí osdmdesátkou. Jede tu plno kamionů, některé na mě troubí a pak mě předjíždějí, a tak zrychluju na stovku a ještě kousek. Jenže na moje auto je to asi moc. Najednou mu začne klesat výkon, na pětku ani na čtyřku to do kopce „neutáhne“, a rozsvítí se kontrolka motoru. Musím zjistit, co se děje, říkám si znepokojeně a stáčím to do Mirošovic k benzínovépumpě.
Stojí  tam dva chlapíci, co přijeli zásobovat automat s potravinami. Informuju je, že mi svítí kontrolka motoru, jestli mi můžou poradit.
Podíváme se taky na olej, navrhne jeden,a  zjistí, že je „na dolní rysce, Dolévám litr, který to zvedne, pravda až na horní rysku. Na radu druhého chlápka koupím „pro jistotu“ ještě pětilitrovku nového oleje do zásoby. Kontrolka dál svítí. Nedá se nic dělat, musím se vrátit do Prahy.
Můžete hned jet, ponoukají mě chlapi spokojeně, že už mám dost oleje.
A tak jedu, aniž jsem nechala svého Smarta vydechnout.
Když vjíždím přivaděčem zpátky na D1, dojde mi, že to byla chyba. Kontrolka motoru svítí dál, motor ve stoupání „netáhne“, postupně řadím z pětky na čtyřku, pak na trojku, jedu čtyřicet za hodinu, za chvíli musím podřadit na dvojku, zapínám blikače, a celá nešťastná  si to šinu v pravém pruhu rychlostí dálničního šneka. Není mi z toho dobře, rozhlížím se, kde bych mohla zastavit, ale odstavná plocha nikde. Vzpomenu si, že výstražný trojúhelník mám v kufru, který v zimě nejde zvenku otevřít, prý se zaseklo čidlo.
Kamiony, co jedou vpravo, se mi vyhýbají, některé na poslední chvíli.
Začínám mít strach, jak to se Smartem (a potažmo i semnou) dopadne. Vyškrábu se do dalšího kopce? Podaří se mi dojet do servisu do Prahy?
Ve zpětném zrcátku si všimnu, že za mnou jede už nějakou dobu osobní auto, stejně pomalu, jako já. Není to policie, ale nějaké logo na sobě má.
Konečně vidím odbočku na odpočívadlo. Zajedu tam, auto za mnou taky. Vystoupí z něj  muž v oranžové vestě, auto má logo ŘSD.
Zahlíd‘ jsem vás, jak jste vjela na dálnici, máte něco s autem, že jo. Takhle ale nemůžete jet dál, řekne přátelsky.
Mumlám, že auto pořád jede, i kdy na nižší rychlost.
Na dálnici to ale nestačí, mohl by vás sejmout ňákej naloženej kamion, kdyby vás přehlíd. V těchhle místech ani není kde to vaše auto odstavit.
Na mou námitku, že bych zastavila v odstavném pruhu, potřese hlavou: Víte, já už viděl smrťáky lidí, co zastavili u krajnice. Měla byste si sem zavolat odtahovou službu.
Namítnu, že na odtah budu na odpočívadle čekat možná i několik hodin, a na topení v autě mi možná nebude stačit benzín.
Muž se zamyslí a pak navrhne: Nejbližším exit je  D17, je tam benzínová pumpa, pro vaše auto přijede odtahovka a vy můžete počkat v teple, protože je tam i občerstvení. Pojedu za váma, aby do vás někdo nenaboural.
jak řekl, tak jsme udělali. Na D1 mě jistil majáčkem, před exitem hodil blinkr doprava, abych věděla, že mám odbočit. U benzínové stanice jsme se rozloučili.
Moji nabídku na odměnu zdvořile odmítl, a že už musí jet, má spoustu úkolů a už se zpozdil. Dozvěděla jsem se jen, že se jmenujel Láďa. Na dotaz co poslouchá za muziku, řekl, že Guns n‘Roses, Divokýho Billa, Kabáty … a byl pryč.
Po nějakédobě přijela odtahovka, a řidič, když vytahoval mého Smarta na korbu, nadnesl, že podle něj nejde i jeden válec nebo to budou svíčky. Dojeli jsme do servisu, kde se mu budou věnovat.
Doma bylo z mého vyprávění malé pozdvižení, ale všichni jsme se shodli, že nebýt nečekané pomoci tak to celé pro mě mohlo dopadnout i špatně.
Láďo, ještě jednou vám moc děkuju, byl jste skvělý. Pošlu vám písničku do rádia, i když nevím, jaká je vaše oblíbená stanice.