Jen co skončí letní prázdniny a přijde babí léto, už je tu tradiční velký svátek vína. Ten ve Znojmě se koná každoročně v půlce září a připomíná tamní návštěvu českého krále Jana Lucemburského v roce 1327, kdy udělil městu privilegia vinařská a na pořádání výročních trhů. Na tuto slavnost se vždycky moc těším a snažím se ji neprošvihnout. Město připraví nejen konzumaci vín, ale především báječnou středověkou podívanou v centru starého města. Hlavní událostí je královský průvod v historických krojích v čele s králem Janem Lucemburským a jeho manželkou Eliškou Přemyslovnou. Průvod je k vidění hned dvakrát. V pátek večer (úchvatná podívaná s loučemi a polykači ohně!) a v sobotu po poledni, kdy královská družina projede městem a zasedne na slavnostní tribuně na Dolním náměstí. Král pronese řeč, sleduje rytířský turnaj a katovi pacholci potrestají nepoctivé obchodníky – zavřou je do proutěného koše a ponoří do kašny (je tam skutečně voda!). Kat s popravčím mečem na to dohlíží, šašek se směje a vyvádí alotria.
Počasí bývá vlídné, jen letos v sobotu mrholilo, naštěstí se to vybralo a Královský průvod i slavnost a turnaje proběhly v suchu. V historickém městě se otevřelo přes dvacet mázhauzů – převážně renesančních domů s dvory, kde se naléval vinný mok. Nejživější to bylo na Horním a Dolním náměstí, přilehlém Slepičím trhu a kolem gotického chrámu svatého Mikuláše.
Procházíme se skleničkou volným krokem, stánků a lidí plno. Každý se někde zastaví okoštuje, posedí, zaposlouchá se do muziky, pobaví a přesune se dál. V ruce kelímky nebo krásné, lýkem opletené skleničky, víno tu čepují nejen renomovaní výrobci ze Znojma, Lechovic, Nového Šaldorfa, Hnanic, ale i menší vinaři, jako třeba rodina Vojtkova, Špalkova, Josef Kořínek a mnoho dalších. K zakousnutí jsou kvašáky, chleba se sádlem a škvarky, gorbáčiky, špízy, pečená selátka, kuřátka, uzené bůčky a další laskominy. Říkáme si, že je to každý rok lepší. Program příjemně navazuje, každý si tu najde to svoje. Na Horním náměstí hraje na pódiu cimbálová kapela, na Dolním se rozchází královská družina – diváci znovu zdraví krále, konšele, lovce, jezdce na koních a ti nejvíc ovínění i pivovarské valachy, co táhnou Bakchův vůz, co alegorický průvod uzavírá. Na podiu je střídá Ewa Farná a my se přesouváme do starých uliček u chrámu svatého Mikuláše, kde se to hemží lidmi v historických oblecích.
Tady je ten pravý středověk: Žonglují tu kejklíři, hraje pouliční divadlo, jsou tu hudebníci s loutnami, lidé si fotí selfíčko s královským šaškem. Pro hladové je tu středověké menu. S přibývající konzumací se nálada uvolňuje na obou stranách. Jdeme ke stánku na pečeného pstruha, mladík před námi žádá silným hlasem „ale nějakého pořádného, žádnou mřenku“. Prodavač se urazí a pořádného mu dá, ale za pořádnou cenu. Když to vidíme, říkáme, že nám stačí nějaký menší, aby to zas tolik nestálo. Prodavač se usměje, a nadělí nám stejně velkého jako mladíkovi, jen za menší cenu. I tohle je Vinobraní.
Večer se znovu přižene déšť. Nám ovíněným to náladu nepokazí, jen se přesuneme do mázhauzů, ať máme střechu nad hlavou. Na počátku noci veselí vrcholí. Oblohu nad starým městem rozzáří nekonečný ohňostroj, různobarevné gejzíry vybuchují ve vzduchu celou čtvrthodinu. Starší paní stojící vedle mě to sleduje i se svými dvěma starými psy, a když to skončí, zamáčkne slzu a řekne: „To bylo tak krásný!“
Je to tak výstižné, že nemám co dodat.
Na konci světa
Tak tohle mi ještě scházelo, pomyslela jsem si naštvaně, když jsem zase (!) uvízla v koloně na přestavované Dé jedničce. Byla sobota dopoledne, červenec a vedro. Protože se mi před pár dny v autě porouchala klimatizace, vyjela jsem z Moravy už ráno, abych se dostala do Prahy než teplota vystoupá na maximum. Jenže teď jsem uvízla pod pražícím sluncem pouhých pětatřicet kilometrů před cílem. A tak jsme zůstali bez pohybu na dálnici ve dvou pruzích, my i auta v protisměru, a koukali na sebe bezmocně přes dělicí pruh. Absurdní? V rádiu hlásili, že kus před Prahou se stala dopravní nehoda, kolona přes dvacet kilometrů, a to samé v protisměru, jen s kratší kolonou. Ale ve výsledku to bylo jedno, protože oba nejbližší exity byly uzavřené (kdo tohle vymyslel???), takže nebylo možné z dálnice včas sjet a fronta aut rychle narůstala, já byla někde na jejím konci. Rádio hlásilo čekání na hodinu, ale my jsme se za tu dobu posunuli jen o pár desítek metrů, a za další hodinu zas jen o kousek dál. Ne, že bychom neměli informace – Zelená vlna pravidelně hlásila, že se řeší nehoda, pak, že nehoda byla odstraněna a kolona se pomalu rozjíždí. Ale nerozjeli jsme se. Blížili jsme se k dálničnímu mostu, pod kterým pracovali dělníci. Ve dvanáct hodin přerušili práci, aby se naobědvali. Posadili se do stínu mostu, najedli se, napili, a po krátkém odpočinku se dali zase do práce, aniž by si nás nějak všímali. Zato já si všímala jich – a záviděla jsem jim! Naše auta se posunovala dál rychlostí krok sun krok, slunce pálilo, teplota vzduchu rostla. A kdyby jen vzduchu! Ručička měřáku chladicí kapaliny mého Smarta přesáhla 100C° a mířila dál do červeného pásma. Bože, ať se mi nezavaří motor, modlila jsem se v duchu. Abych z přehřátého motoru odvedla horko, zapnula jsem topení na maximum. Za chvíli, abych vydržela to vedro zevnitř, jsem musela otevřít dveře na své straně (okénka jsem měla otevřená už dávno). Dvě nekonečné hodiny v přehřátém autě, v koloně, ze které nebylo úniku, čím dál víc útočily na mou psychiku. Koukala jsem po autech kolem, jak to zvládají. Tiráky stály vpravo, osobáky vlevo, všichni puštěné motory, zavřená okénka, vevnitř klimatizaci, popojížděli jako roboti. A úplně vpravo ležel ladem široký pruh země posypaný štěrkem bez jediné známky aktivity (když nepočítám úsilí dělníků pod mostem, který jsme už nechali za námi). Řidiči, které jsme měla na dohled, nevypadali, že mají žízeň, potřebují na záchod, pokouší se o ně infarkt či mozková mrtvice, nebo že se brzo zblázní Jen já, totálně přehřátá, bez kapky vody, jsem věděla jistě: Pokud se odsud rychle nedostanu, postihne mě tohle všechno naráz. Přála jsem si, ať se něco stane, ať se dostanu z té pasti pryč, ať jsem daleko, třeba až na konci světa. Ale zase jsme jen trošku popojeli. Najednou jsem zachytila ve zpětném zrcátku pohyb -v rozestavěném jízdním pruhu se pomalu blížilo osobní auto. Projelo kolem mě a já zahlédla logo Ředitelství silnic a dálnic. Pokračovalo dál až k náspu, který lemoval vyštěrkovanou silnici a sjelo po něm dolů doprava, kamsi do lesa. V hlavě mi sepnulo: Projedeš taky, i kdyby tam byl sráz! Rychle jsem stočila volant doprava a navzdory zákazu vjezdu jsem vyrazila za autem. Nebyl tam sráz, ale lesní cesta. Auto zrychlilo a brzo mi zmizelo z dohledu. Dorazila jsem na rozcestí lesních cest, a,nevědouc, kterou z nich zvolit, zajela jsem ke kraji, vypnula motor, vystoupila z auta a posadila se do chladivého mechu pod stromy. V lesním tichu, přerušovaném voláním kukačky, jsem pozorovala okolí a relaxovala. Byl tu stín, kolem mechu trochu kapradí, na dohled mraveniště, kde se cílevědomě činili malinkatí dělníci. Mezi stromy jsem v dálce zahlédla dálnici – kolona se stále nehýbala. Už mi to ale nevadilo, užívala jsem si znovunalezený klid v lese a byla za to vděčná. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala a začala jsem uvažovat, kterou ze tří cest se mám dát, dorazili ke mně houbaři. Ukázali mi, kudy se dát, a dodali:Nebojte, za pár kilometrů narazíte na silnici, která vás odsud vyvede. Znělo to přátelsky a účastně. Když jsem se tam dostala, hledala jsem v mapě, jak se zase dostat na dálnici. Jelikož nejbližší nájezdy byly podle rádia v rekonstrukci, musela bych na dlouhou objížďku Posázavím. Ledaže by z nejbližší vsi vedla na tu dálnici nějaká místní zkratka, napadlo mě. Před vesnicí byla sice značka „slepá ulice“, ale zkusím to prozkoumat, třeba to tak nebude! Jak se ukázalo, podobný nápad měli další motoristi, kteří se nemohli dostat na dálnici z uzavřeného nájezdu, a tak jsme vjeli do obce jako procesí. Vesnička byla malebná, ale bohužel, dopravní značka nelhala. Asfaltka nakonec opravdu skončila a nápis na posledním stavení hovořil jasně: „Na konci světa“. Jelikož to byla hospoda, nebrali jsme to nijak tragicky. Zaparkovali jsme u ní a šli uhasit žízeň a hlad. Hospoda byla pěkná, fortelná, bývalá škola, jak dokumentovaly historické fotky vevnitř. Na terase se to hemžilo skautíky na výletě, vevnitř se chladili místní štamgasti, ale my jsme se taky vešli. Nabídka jídel byla pestrá a paní hostinská milá. Vychutnala jsem si oběd i nealko pivo, přestala řešit dojezd do Prahy, relaxovala na terásce, poslouchala cvrkot a těšila se z nečekané pohody. Přitom jsem zaslechla, že tu večer pod širým nebem bude hrát kapela Šakalí dech. Bylo znát, že ji lidi znají a že se na ni těší. To byste měla vidět, líčil mi jeden štamgast. Přijedou takovým tirákem, odklopí jeho přední stranu a je z toho podium! Hrajou rock, a fakt pěknej, třeba ta jejich Stopařka, ta je moc dobrá! Moc ráda bych zůstala a zažila tuhle kapelu. Ale byl čas pokračovat v jízdě – rádio hlásilo, že dálnice už je zase průjezdná.
To je teda pech/ propást Šakalí dech/ nesl se můj vzdech/ přes Sázavy břeh.
Dobrý lov!
Dnes je prvního září a počasí jako by udělalo za prázdninami tlustou čáru. Prší, je zima a všichni jsou zalezlí doma. Ale s loňským datem mám spojené hezké počasí a tenhle zážitek:
Tatííí, a kde mají ty praky, zaslechla jsem klučičí hlásek.
No přece tady, zabasoval tatínek.
A budou do nich mít i náboje, pokračoval chlapec, asi šestiletý.
Náhodou zaslechnutý dialog na pražské ulici mě zaujal: V poslední době jsem totiž o koupi praku vážně uvažovala, jen jsem nevěděla, kam se obrátit. Pán se synkem vešli do obchodu „Zbraně a střelivo“. Nešla jsem hned za nimi, prohlížela jsem si výlohu. Nebylo v ní nic, co by ukazovalo, že by tam měli mít zrovna praky, ale tatínkové to přece musejí vědět. Nejspíš to tak bylo, protože za chvíli dvojice vyšla ven a hoch natěšeně poskakoval s krabičkou v ruce: Tatííí, a kam ho půjdeme vyzkoušet? A tak jsem vešla.
V klimatizovaném příšeří, u pultu s moderními palnými a sečnými zbraněmi, potažmo neprůstřelnými vestami, se tyčili dva prodavači, každý tak trochu Rambo. Požádala jsem, jestli by mi ukázali prak. Po předchozím zákazníkovi je můj požadavek nijak nepřekvapil a Rambo č.1 mě zavedl k příslušnému regálu. Asi to nebyl ten nejprodávanější artikl, praky měli až nahoře v rohu, musel tam vylézt po žebříku. Na mé přání snesl „běžný model“ a předvedl, jak se ta věc používá. Rozhodla jsem se, že si prak vezmu.
Chcete taky náboje, ukázal na skleněné kuličky ve vitríně.
Ne, díky, budeme střílet kamínkama, řekla jsem, jako bychom používali praky denně.
Přikývl a šli jsme k pokladně.
Prosím vás, jaký má ten prak asi dostřel, napadlo mě ještě. Překvapeně se na mě podíval, asi mám jiný druh praku, když potřebuju takovou základní informaci.
Záleží, jak ho napnete, řekl. Ale takových 30-50 metrů by to mělo dát.
I směrem nahoru?
Rambové si vyměnili pohledy. Jako nad vás? Podivil se můj prodavač.
Víte, potřebuju ho na veverky. Kradou nám na zahradě ořechy už celý měsíc, musíme je plašit, aby na nás něco zbylo. Strom je velký, tak aby to k nim dosvištělo.
Rambo č.2 stojící za pultem se zazubil, sáhl do police a položil přede mě zbraň: Tahle vzduchovka je zaručeně zastaví.
Ne ne, řekla jsem přesvědčeně. To jsme už doma prodiskutovali. Nechceme je střílet, jenom plašit.
Pokrčil rameny a vrátil vzduchovku do police.
No, s tím prakem to snad půjde, odsouhlasil mou volbu Rambo č.1, a dodal: Jen vám nedoporučuju střílet kolmo nad sebe.
Jasně že ne, odpověděla jsem, vděčná za diskrétní upozornění.
Tak dobrý lov, popřál mi a s kolegou mě vyprovodili dlouhým pohledem.
Po příjezdu domů jsme šli s rodinou na zahradu, vypít si kafe ke stolu pod ořešákem jako obvykle. Veverka už seděla v koruně a pracovala na ořechu, až to svištělo jako zubařská vrtačka. V tom jí vyklouzl a spadl z výšky na stůl, hned vedle mého hrnku s kafem. To byla rána! Vytočilo mě to a vytáhla jsem prak. Ale rezavá zlodějka jen vylezla do vyššího patra koruny stromu, kde se už činil její soukmenovec. Prak tam nedostřelil. Já ti ji nadeženu, nabídl strýc a přinesl bidlo na srážení ořechů, zvíci sedmibojařského oštěpu. Šťáral s ním v koruně, ale i oštěp byl na veverku krátký. Střílej nalevo, nééé, napravo, dirigoval mě. Jenže střely končily ve větvích a veverky debužírovaly dál. Jejich přezíravost mě vytáčela. Střílela jsem dál, až mě z toho bolelo za krkem.
Náš obří ořešák sousedí těsně se sousedovým domem. Když jsem postupně trefila střechu, okenní parapet a balkon, soused se přišel podívat, co se děje, a mí nejbližší mi v další střelbě zabránili: prý dají přednost snězené úrodě před rozbitými okny sousedů.
Chápu, že dobré sousedské vztahy jsou nade vše. Škoda, že nás veverky neberou jako sousedy! Vloni sklidily většinu naší úrody. Ale tu letošní jim nedám. Zatím cvičím s prakem po rovině, a o víkendu zase začnu střílet nahoru. Tak dobrý lov!
Nádherný výhled
Existují lidé, co kupují letní zájezdy k moři už v zimě. Ale my s kamarádkou ne, nás láká dynamické rozhodování last minute, a tak se vrháme na nabídky tři týdny před dovolenou. Nejvíc nás okouzlily řecké ostrovy. Naše požadavky jsou skromné: levný, pěkný penzion, písčitá pláž, průzračné moře, slunečné počasí a hlavně, moc se nenamáhat. Vybíráme na internetu, ale na všem „nacházíme chlup“. Čas běží, zájezd nemáme, a najednou zbývá jen týden do začátku dovolené. Doslova v poslední chvíli objevím úžasný „last minute“ jedné cestovky: Třípatrová vila v zeleni s nádherným jehličnanem v popředí vypadá na interentu skvěle, pláž do sta metrů… Hodnocení účastníků jsou super, všichni píšou o nádherném výhledu na záliv a městečko. Cena je překvapivě mírná – za apartmán o dvou místnostech, s balkonem a s VÝHLEDEM NA MOŘE! Sice bez stravy, ale to je detail. Dolet před půlnocí vyhodnotíme jako další plus, a tak spěchám zájezd zaplatit. Slečna v cestovce náš výběr pochválí, a ten výhled, to je prý skutečný bonus. Už se nemůžu dočkat, až tam budeme! Druhý den mi volá znepokojená kamarádka: „Dívala jsem se na internet, píše se tam o padesáti schodech. A já mám ty křížový vazy na obou kolenech!“ Hm, tenhle detail jsem přehlídla. „Ale hodnocení na internetu jsou fakt pozitivní, “ uklidňuju ji. „ a bude tam krásnej výhled. Schody jsou prostě druhá strana mince – čím víc schodů, tím bude výhled lepší.“
V den D přistaneme na ostrově, průvodce nás vyzvedne na letišti, a když si odškrtává, kam nás má dodat, zase zmíní ten výhled. Nepřestáváme se těšit. Před půlnocí jsme na místě, z autobusu nás vystoupí dvanáct. Průvodce nám popřeje hezký pobyt a ukáže na druhou stranu silnice: „Pospěšte si, paní domácí už na vás čeká“, a autobus odfrčí. Popadneme kufry a koukáme, kam je máme poponést. Cože? Před námi je strmá ulička do kopce, nad ní dlouhé klikaté schody, a nad tím vším se tyčí vila o třech patrech, kterou známe z internetu. Orlí hnízdo, napadne mě. Kdyby byla v nabídce vidět ta přístupová cesta s poznámkou – zavazadla si nahoru vynesete sami, nikdo se zdravým rozumem by sem nepřijel.
Na uvažování však není čas. Je po půlnoci, paní domácí stepuje na schodech, volá „ Welcome“ a máváním se nás snaží uvést do pohybu. Nezbývá než popadnout věci a vyrazit za ní. Paní před námi hopká vzhůru lehce jako srnka a naše skupinka ji těžkopádně následuje.“ Já ten loďák nahoru nepotáhnu,“ vzteká se týnejždr s baťůžkem. „To neřeš, brácha, táta kufry vynese,“ odfrkne s přehledem jeho sestra. Jejich rodiče supí v závěsu, každý s velikánským kufrem, inu, přijeli na čtrnáct dní. Když zaslechnou poznámky sourozenců, dají jim vybrat – tatínek jim kufry vynese, když budou chodit každý den nakupovat. Tuhle dohodu se puberťáci zdráhají uzavřít, a víc nevím, protože naše cesta končí ve druhém patře (ještě že nemusíme do třetího!). Rozrazíme dveře apartmánu a vrháme se na balkon, abychom si tam od plic ulevily. Překrásný výhled na záliv a městečko nás příjemně šokne, nářek se nekoná. Pokocháme se, lokneme si ouza a jdeme spát.
Výstupy do vrchu se stanou nedílnou součástí naší dovolené. Z pláže, z nákupů, z večeří v městečku. Pomáhá vzor z prvního večera: Nepřemejšlet, popadnout věci, zatnout zuby a šlapat. Naštěstí v tom nejsme sami, všichni z vily jsme na jedné lodi, tedy schodech. Naší hymnou se stává písnička Richarda Müllera Po schodoch. Společně se na nich potkáváme, popadáme dech, odpočíváme, sbližujeme se a objevujeme pozitiva Orlího hnízda. Městská oblázková pláž je sice blízko, ale nic moc. Z našeho nadhledu objevujeme lepší pláže! Když se pro velké vlny nedá koupat, z naší vyhlídky zjistíme, že na druhé straně zálivu je voda klidná, a tak se tam přesuneme a užíváme si koupání v závětří. Jelikož je tam i taverna, zůstáváme na oběd i na večeři. Tlusťoučký majitel se s námi dá do řeči, zajímá se, kde tady bydlíme. Když mu řekneme o Orlím hnízdě, zavolá manželku, aby se na nás přišla podívat. Oba přiznávají, že jejich pohodlnost by takovou každodenní námahu neunesla. Ale když máte fyzičku, usmívají se, máte určitě ten nejkrásnější výhled. S tím docela souhlasíme a – cink – připijeme si na to ouzem.
Je to tak, naše fyzická kondice každým výstupem roste. Na výletech zdoláme pár vysoko položených benátských pevností, přičemž předbíháme turisty, zlenivělé poleháváním u hotelových bazénů. V druhé polovině dovolené už vycházíme do apartmánu bez zastavení. Tréninky pokračují, křížové vazy drží, výhled na záliv nás odměňuje, a tak to má být. Taky jsme pár kilo zhubly! Poslední večer se na balkoně kocháme západem slunce a shodujeme se, že Orlí hnízdo je vlastně fajn. A tak bude naše hodnocení na internetu podobné těm předešlým: Moc pěkná dovolená, a navíc, je tu nádherný výhled. Doporučujeme!