Byla hluboká podzimní noc, když jsem ve spánku zaslechla na okně nějaké škrábání. Asi holub nebo co, řekla jsem si, a chtěla spát dál. Jenže škrábání přešlo v šátrání, a já si uvědomila, že na mém okně něco je a chce to dovnitř. Že by Ruka z rodiny Adamsových? Okno bylo otevřené a moje postel asi tak metr od něj. V okně to zašustilo, jako by se Ruka protahovala dovnitř, závěs se zavlnil. Skočila jsem po lampičce a rozsvítila. Bylo vidět, jak za závěsem něco ručkuje směrem dolů. Pohyb dosáhl k podlaze a zastavil se. Dodala jsem si odvahy a závěs odhrnula. Návštěvník vyrazil a jako blesk zajel pod postel. Zahlédla jsem jen kousek černého blanitého křídla. Tak netopýr, žádná Ruka! S úlevou jsem zhasla a zalehla zpátky do postele.
Ale spánek nepřicházel. Místo něj se mi hlavou rojily myšlenky: Co dělá ten netopýr pod mou postelí TEĎ? Možná potichu šplhá na pelest, aby mi pak – uáááá- skočil do obličeje! Ta představa z hororů, včetně strašného výkřiku oběti mi přišla dost reálná. A vůbec, co když má vzteklinu? Představila jsem si palcové titulky v zítřejším vydání bulváru: „V posteli se vzteklým netopýrem!“. To by tak ještě scházelo. Posvítila jsem si na hodinky. Půl čtvrté ráno. Zavřela jsem oči a snažila se usnout. Jenže…Ta nejistota, jestli se ke mně netopýr nakonec nedostane… jak je to s jeho zdravotním průkazem…co tu chce… Hrozba možného nebezpečí kroužila kolem a nedávala mi usnout. I kdyby nebyl agresivní, udělá si tu hnízdo a jednoho dne, vlastně noci, vyvede hejno mladých. Před očima mi naskakovala jedna představa horší než druhá a bránila mi ve spánku. A tak jsem se převalovala na posteli a, s očima upřenými do tmy a ušima nastraženýma, čekala na rozednění.
S prvním slunečním paprskem jsem vstala, obešla nábytek, nakoukla za závěsy a pod postel. Nezvaný host nikde. Dobrá, řekla jsem mu v duchu, tak si tu někde buď, teď si dám sprchu a po snídani se spolu rozloučíme. Když jsem uvažovala, jak se takový netopýr chytá, moc mě toho nenapadalo, marně jsem hledala i na internetu. Naštěstí mě napadlo řešení: Mám přece známého, co chová krkavce! Zavolám mu, přijede a netopýra chytí. Jenže telefon vzala jeho manželka. „Franta není doma. Proč mu voláš? Cože?! To nás budíš V NEDĚLI VE VOSUM RÁNO kvůli ňáký lítací myši? To si snad děláš srandu!“ Zaječela a práskla telefonem. Což jen potvrdilo fakt, že lov je výhradně mužská záležitost. Nicméně, já jsem po ruce žádného muže neměla. Tím hůř. Nastal čas jednat.
Zašla jsem do komory, vzala smeták, baterku a lyžařské rukavice, a takhle vyzbrojená se vrátila do ložnice. Posvítila jsem pod postel, ale netopýr nikde. Přece tu někde musí být? Posvítila jsem znovu – a skutečně: Tvářil se jako zmačkaný šedý kapesník, ale prozradilo ho mžourající oko, které v záři baterky červeně zasvítilo. Vzala jsem smeták a nenápadně ho manévrovala za něj. Netopýr zasyčel. Zkusila jsem pokračovat, ale nahrbil se, vycenil zuby a zdálo se, že se chystá k útoku. Musela jsem toho nechat. Vrátila jsem smeták do komory a přemýšlela, co dál. Došlo mi, že netopýr je vyděšený stejně jako já, a až skončíme, bude to úleva pro oba. Změnila jsem taktiku. Vzala jsem krabici od bot, do víka udělala nožem díry a vrátila se do ložnice. Odtáhla jsem postel a bleskově přiklopila netopýra krabicí. Bojoval. Když se unavil, nadzvedla jsem krabici a přiklopila ji víkem.
Povedlo se! S úlevou jsem dosedla na postel a gratulovala si k odchytu. Ale moje radost netrvala dlouho. Bylo nutné vyřešit druhou část úlohy: Kam s ním?
Zavolala jsem do ZOO, jestli jim zvířátko můžu přivézt. Byli milí, ale s netopýrem nechtěli nic mít: „Je to divoké zvíře, které můžete vypustit do volné přírody“, řekla mi paní do telefonu. Jak to mám udělat uprostřed Prahy mi ale neporadila.
„Myslím, že je to ještě mládě. Chtěla bych ho předat někomu, kdo se o něj na začátku zimy postará“, naléhala jsem.
„Tak zkuste Útulek pro zvířata v nouzi, je to hned za Prahou,“ navrhla paní a dala mi telefon i adresu. Obratem jsem do útulku zavolala, pak ještě dvakrát, ale nikdo to nebral. Čas běžel, netopýr byl v krabici tak potichu, až jsem o něj dostala strach. Sedla jsem do auta, krabici dala na vedlejší sedadlo a vydali jsme se na cestu.
Jenže už za první křižovatkou mi došlo, že cíl mojí mise je nejistý. Má cenu jezdit v neděli do útulku, kde nikdo nezvedá telefon? Pětadvacet kilometrů přes město a pak ho v neznámé čtvrti ještě hledat? A tak jsem změnila směr a zamířila do nejbližšího lesoparku v naší čtvrti. V krabici bylo divné ticho. Užuž jsem chtěla zvednout víko, ale nakonec jsem si to rozmyslela. Co kdyby na mě vyskočil? Abych to ticho nějak vyplnila, začala jsem na netopýra mluvit. Povídala jsem mu, kam ho vezu, že tam budou stromy a hmyz, najde si tam kamarády, a bude se mu tam líbit.
Zastavila jsem na parkovišti u lesa, když mi zazvonil mobil, na displeji neznámé číslo.
„Měli jsme od vás nepřijatý hovor“, pronesl ženský hlas. Bylo to z útulku. Poinformovala jsem zvířecí záchranářku, jak jsem přišla k zbloudilému mláděti netopýra.
„Blíží se zima, a netopýři hledají místo k přezimování“, vysvětlovala. „Mláďata mají na jaře, takže ten váš už je dospělý a je schopný se o sebe postarat. Nezranil vás, když jste ho chytala? Vzteklinu sice v Praze nemáme hlášenou, ale pokud vás poškrábal nebo pokousal, měla byste se dát ošetřit.“
Ujistila jsem ji, že jsem v pořádku a požádala ji o radu, jak ho mám vypustit na svobodu.
„Vemte ho do lesa a dejte krabici někam do výšky, třeba na strom, netopýr si už poradí“.
Popadla jsem krabici a šla do lesa. Bylo v ní takové ticho, že jsem se ji bála otevřít. Je vůbec naživu? Když jsem došla k vysokým borovicím, opatrně jsem otevřela víko. Netopýr byl vtisknutý do rohu, zřejmě přichystaný na nejhorší. Zvedla jsem krabici do výšky a chvíli ho pozorovala. Když ucítil závan čerstvého vzduchu, zamžoural, zvedl hlavu, natáčel ji do stran a zdálo se, že nasává vůni lesa. Došoural se na okraj krabice, narovnal se, rozhlédl, roztáhl křídla a chvíli tak zůstal. Pak tichounce zapískal, sklouzl z krabice, zakroužil kolem a odplachtil. Dívala jsem se za ním, dokud nezmizel, a poslouchala šumění stromů. Musím si opatřit další divoké zvíře!
Zlatá jeseň
Minulý týden se mi naskytla pracovní cesta do Vysokých Tater. Naposledy jsem tam byla před rozdělením Československa, kdy cesta vlakem trvala celý den či noc a komfort zajišťovaly lůžkové vozy. Teď nás čekalo pouhých šest a půl hodiny jízdy Pendolinem. Cesta byla příjemně vyhlídková, za oknem se střídaly luhy a háje Čech a Moravy, až za Olomoucí začal terén stoupat, když jsme vjeli do Beskyd. Na slovenských hranicích přistoupil slovenský personál a ve vagonu se rozezněla měkká slovenština. Minuli jsme Malou Fatru a zanedlouho se objevily obrysy Západních Tater. Jak se přibližovaly, spolucestující ožili a začali jednotlivé štíty komentovat. Ten první, co vypadá jako křivý zub, to je Kriváň, na ten jsem vylezl (jednou, dvakrát, nepočítaně). Došlo i na další štíty, ostatně k těm jsme mířili, protože naším cílem byl Starý Smokovec v srdci Vysokých Tater.
Co znamená „dopyto“, zeptal se nejmladší člen naší výpravy, když jsme v Popradu přesedlali na vláček horské magistrály. Nechápali jsme, až nám ukázal vývěsku: Cestovný poriadok sa môže meniť, v malých staniciach je treba sa informovať dopytom. Slovo „dopyt“ jsme mu přeložili, a od té doby jsme my, vášniví čtenáři bestselerů ve slovenštině (kdo nečetl Angeliku nebo Juh proti Severu?), překládali ještě víckrát.
Po příjezdu do Smokovce jsme se ubytovali a šli se najíst. „Jedálny lístok“ se stal hned naším favoritem, jelikož byl plný názvů, dráždících naše chuťové buňky i fantazii. A že bylo z čeho vybírat: kapustnica, bryndzové halušky, zelné strapačky, hydina, bravčové, pečené kačacie stehno s kapustou, morčací stejk so zemiakovými šúlancami, případně bravčové rebrá. Sázkou na jistotu byl vyprážaný rezeň so zemiakmi. K tomu paradajkový, uhorkový či miešaný šalát nebo sladký dezert s čučoriedkami, zapít vínem, hruškovicí nebo šarišským pivem. Tuhle smyslovou část naší mise jsme pojali zodpovědně. Snažili jsme se nepropást raňajky, desiatu, obed, olovrant i večeru a systematicky ochutnávat tatranské menu. Zážitky zpestřovala zaslechnutá konverzace ve slovenštině. Zejména ženy si libovaly ve zdrobnělinách a superlativech. Chlapec nebyl jen milý, ale milučký, malé děti byly bábätka, všechno bylo zlaté a krásne. Ve srovnání s češtinou mi slovenština přišla velmi emocionálně zabarvená, to bylo pořád: Ozaj? Naozaj! Vážně? Nehovor! Hej? No to ma podrž! Úplné slovní emotikony!
Pracovní jednání byla hladká, jazyková bariéra (podle mě) minimální, a tak jen platba Eury připomínala, že jsme v cizině. Během volného odpoledne jsme se vypravili na horskou pěší túru. Polomy po vichřici před třinácti lety už byly zapravené, a tak jsme se těšili z vysokohorské přírody a při tom probírali zážitky z minulých tatranských pobytů. Taky jsem měla jeden, z dávné velikonoční lyžovačky. Na Velikonoční pondělí jsme se s kamarádkou a dvěma kamarády vypravili lanovkou na Lomnické pleso. Zastavili jsme v mezistanici, obsluha otevřela dveře kabinky, ukázali jsme lístky a v očích vlekaře vesele zablýsklo. Sú tu dve baby, zavolal přes rameno. Ani jsme se nestačili podivit, proč a komu to hlásí, když na každou z nás chrstlo vědro vody. Pomlázka po slovensku! Dveře se zavřely a jeli jsme nahoru. Na Lomničáku šli hoši lyžovat a my, zcela promočené, se sušily a popíjely grog v baru na horní stanici lanovky. Lyže jsme si připnuly až na konci dne a podroušené a stále ne suché, odjely po sjezdovce dolů, do civilizace.
Ale zátky do přítomnosti. Tentokrát se nám v Tatrách nic mimořádného nepřihodilo, ani medvědy jsme nepotkali. Všechny zážitky byly příjemné včetně počasí, i přes polovinu října bylo mimořádně krásně: nebe modré, listí zlaté, sluníčko, dvacet stupňů. Inu, inverzia, mnuli si spokojeně ruce naši slovenští ubytovatelé a dívali se do údolí, kde se celý týden válela „hmla“. Když jsme v pátek odpoledne odjížděli, už sem mířili víkendoví hosté. Utěšovali jsme se, že nám okysličené plíce, hezké vzpomínky a slunce v duši nějakou dobu vydrží. Ve vlaku do Čech ubývalo měkké slovenštiny i slovních emotikonů, až se řeč ustálila na naší mateřštině a debatě o volbách. Před Prahou nás zpomalily výluky, na Hlavní nádraží jsme dorazili hodinu před půlnocí Vystoupili jsme, venku bylo zima, mlha, smog. Inu, inverze. Haúúúúúú, zavyla jsem v duchu. Chci zpátky do Tater!
Slovníček – pro ty, co nečetli Angeliku:-)
Bravčové vepřové
Čučoriedka borůvka
Desiata přesnídávka
Dopyt dotaz
Hmla mlha
Hydina drůbež
Jeseň podzim
Morčací krůtí
Olovrant svačina
Paradajky rajčata
Raňajky snídaně
Rezeň řízek
Vyprážaný smažený
Cirkus je tady!
Na plácku nedaleko obchodního centra, kde kluci na podzim pouští draky, na dohled od našeho sídliště, se objevil cirkus. Už příjezd pomalovaných vozů vyvolal v naší čtvrti vzrušení. Další dva dny stavěli silní mužové šapitó. Když ho postavili, zavlály nad ním vlajky a rozsvítil se nápis a světelné řetězy, které krásně zvýraznily siluetu cirkusového stanu. Poutače slibovaly vystoupení zvířat a artistů světové úrovně. Mezi dětmi na sídlišti zavládlo nadšené očekávání a začaly se dožadovat návštěvy cirkusu. Vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě taky jeden menší cirkus navštívila, ale vzpomínky na něj už vybledly. Každopádně jsem teď byla zvědavá a rozhodla jsem se, že se do cirkusu vypravím. Mezi dospělými se mi nepodařilo sehnat společníka, ale syn sousedů byl pro, a tak jsme spolu vyrazili na nedělní představení.
Cestou jsme se dohadovali, jaká zvířata tam asi budou vystupovat. Matěj se těšil na opice nebo surikaty, ale nevylučoval ani tygry nebo slony. Cestou ze školy zahlédl ve výběhu velblouda, takže možné bylo všechno. Vzhledem k tomu, že zvěřinec tvořily dva menší stany, neměla jsem přehnaná očekávání. Program začal drezůrou malých zvířat. Nebyly to opice ani surikaty, ale skupina cvičených pudlíků. Zvířátka byla mimořádně snaživá a cvičitelka se k nim chovala mateřsky. Mému společníkovi se tohle vystoupení moc líbilo. Další program byl pestrý, v manéži se střídali žongléři , zlatovlasá akrobatka s obručemi, principál s drezůrou kopytníků – nádherných bílých koní, ale i exotických zvířat – nikdy předtím jsem neviděla běhat velblouda, a že to umí! Pod kupolí se vznášela cizokrajná akrobatka, vystřídal ji provazochodec, a mezi jednotlivými čísly přicházel – no jasně, klaun! Měl kostkovaný oblek, červený nos a pokaždé něco za lubem. Vždycky, když přišmajdal do manéže, hádali jsme, co provede tentokrát. Taky uměl kouzlit! Děti mávaly barevnými svítícími hejblátky, které si o přestávce koupily od krásné akrobatky, takže v našem zorném poli blikaly rybky, kytky, pokémoni, a Matýskův sněhulák.
V pološeru hlediště se mimoděk zapojila i moje fantazie a já se přistihla, že vnímám nejen precizní akrobatické výkony, ale i to, jak ke krásné artistce cvičící v kupoli zamilovaně vzhlíží provazochodec i žonglér, jak krásnou zlatovlásku tančící tanec hula hula povzbuzuje hlediště, ale i její partner, a spřádám v duchu úvahy o jejich životě, tak odlišného od toho našeho.
Odcházeli jsme po dvou hodinách plní zážitků a cestou domů jsme probírali, co se nám nejvíc líbilo. U mě zvítězila dechberoucí vzdušná akrobacie a drezúra koní, lam a velblouda. U mého parťáka ale nic nepřekonalo drezúru pejsků! Škoda, že nepřidali ještě jedno číslo, povzdechl si a mně bylo jasné, že bude doma cvičit svého jorkšíra. Při loučení mi věnoval svítícího sněhuláka a navrhl, že až budou mít dospělí něco na práci, můžeme spolu zase někam vyrazit.
Brýle
Tuhle historku mi vyprávěla moje milá příbuzná Evelína, která se v padesátých letech přistěhovala do Prahy na Hanspaulku. Kdo zná tuhle pražskou čtvrť, ví, že je zasazená v krásné přírodě a její lokality jsou mezi výletníky vyhlášené. Evelína se ani nestačila zabydlet a už nadšeně vyrážela na dlouhé procházky. Když se vracela z jedné takové túry, zjistila, že ztratila brýle. V padajícím šeru se nechtěla vracet zpátky do lesa. Usilovně přemýšlela, jak to udělat, aby o brýle nepřišla, když tu zahlédla otevřenou trafiku, takovou malou budku s okýnkem. Zašla tam a poprosila prodavače o radu: Kam by tu poctivý nálezce mohl brýle nejspíš přinést?
Trafikant se zamyslel a řekl: Zeptejte se na faře.
Prosím? Podivila se Evelína.
Jestli je někdo našel, donese je na faru, trval muž na svém.
Evelína byla na rozpacích. Do kostela nechodila, náboženství v té době nebylo moc populární, a tak ji překvapilo, že tady se vším hned běhají na faru. Nicméně, usoudila, místní zvyky je dobré respektovat. Fara byla nedaleko, a tak tam hned zamířila. Na zazvonění jí přišla otevřít kuchařka. Evelína se svěřila, že ztratila brýle a jde se zeptat, jestli je někdo nepřinesl na faru. Kuchařka se na ni dívala s nedůvěrou.
Nejlíp bude, když to řeknete přímo panu farářovi, řekla. Teď má ale kázání, budete za ním muset do kostela.
Nešťastnice šla do nedalekého kostela, zůstala na mši a po jejím skončení pospíchala za farářem do sakristie.
Co pro vás mohu udělat, dcero, otázal se, když viděl její zkroušenou tvář. Její prosba ho překvapila, nicméně slíbil, že při nedělním kázání „shodí její brýle z kazatelny“.
Evelína nad vším v duchu kroutila hlavou, ale na druhou stranu byla ráda, že pro záchranu brýlí udělala maximum.
Když cestou domů míjela trafiku, z okénka vykoukl trafikant a zeptal se, jak pochodila na faře. Popsala mu, že byla nejen na faře, ale i v kostele, mluvila s farářem, a ten slíbil, že ztrátu brýlí v neděli oznámí z kazatelny.
Trafikant vykulil oči a zařval: Ale já myslel hospodu Na faře!
A brýle?
Byly tam.