Máme Nový rok – nový začátek. Abych měla přehled, pořídila jsem si pěkný stolní kalendář, který se hezky vyjímá na mém pracovním stole. Těší mě sledovat den po dni, jak se nový rok rozjíždí, kdo má zrovna svátek, jak se blíží víkend,… a přitom jsem si všimla ještě zvlášť vyznačených dnů.Začalo to 1.ledna důstojně Dnem obnovy samostatného českého státu a Světovým dnem míru. Po Třech králích mi v lednu hned zkraje zvedl koutky Den Švihlé chůze, následovaly Den tuleňů,lachtanů a velryb, Den památky Jana Palacha, Den Objímání,. Komplimentů, Vzdělání, Sci-fi, Celníků, Památky holocaustu, Ochrany osobních údajů, Pomoci malomocným, Dětí ulice, Den zeber .
Samotnou mě překvapilo, jak příjemně jsem se cítila v Den švihlé chůze, Den objímání a Den zeber (nevím proč, ale zebra ve mně vždycky vyvolává radost). Témata mě hřála na duši, ponoukala mě k hledání na internetu (viz Ministerstvo švihlé chůze), objímání mých blízkých či kreslení pruhovaných zvířátek, v mém podání zebrám spíš nepodobným.
Pro milovníky Dnů mám ještě další zajímavou informaci. Před několika lety provedla populární sportovní aplikace rozsáhlý výzkum, a zjistilo se toto: Druhý lednový pátek motivace lidí, co si dali předsevzetí, prudce klesla, většina z nich svou snahu do konce druhého lednového týdne opustila. Že by Den slabé vůle? Jelikož jsem si letos žádné předsevzetí nedala, tak to nemůžu posoudit. Zajímalo by mě, jakou zkušenost máte vy?
Celkově to ale vnímám tak, že si každý si v kalendáři (nebo jinak) můžeme najít SVŮJ DEN.
Den čehokoliv, co rozjasní naši tvář, dotkne se našeho srdce, nad čím se má cenu zamyslet nebo zasmát, poslat to dál nebo si jen říct, že je to den jako každý jiný.
Ale každý den má smysl a je fajn si ho užít.
Přeju vám rok plný šťastných a spokojených dní, a ať vás neopouští silná vůle:-)
Předvánoční tramvaje
Je krásné, že v době Adventu a Vánoc jezdí u nás i jinde v Evropě (a možná i jinde ve světě?) vánoční tramvaje. V Praze jich můžeme potkat deset, včetně tramvaje mazací, co promazává koleje, a tramvaje historické. A nejen potkat, doporučuju se s nimi svézt. Zažila jsem tam i koledy! Vánočně jsou ozdobené i lanovky na Petřín, což je zvenčí moc hezké pozorovat. Vánoční fantazii zapojili i jednotlivci – v ulicích jsem potkala pár osobních aut vyzdobených světelnými řetězy a dokonce i vánoční popeláře: Jindy oranžový velký vůz byl celý nastříkaný zlatou barvou a na boční straně korby se skvěla velká hvězda. Ale co mě fakt dostalo, že jsem potkala Betlémskou tramvaj, ve které jeli skauti, rozvážející po celé republice Betlémské světlo, až do Štědrého dne. Na rozvoz mezi městy používají vlaky, ale v některých městech jim poskytli historické tramvaje. V Praze má tahle mimořádná tramvaj číslo 43 a já na ni narazila třetí adventní sobotu u Podolské vodárny. Zájemci o Betlémské světlo už čekali s lucerničkami na zastávce, a skauti jim ho do těch svítilen předávali úplně zdarma. Kdo neměl lucernu, mohl si odnést zapálenou přenosnou svíčku. Taky jsem jednu získala! Řidič tramvaje a milá průvodčí v dobových uniformách prozradili, že této tramvaji se říkalo Ponorka a jezdila Prahou až do roku 1968. Jak jsem zjistila, historická tramvaj rozváží světlo i jinde, například na 3.adventní neděli jezdí i v Olomouci. Pokud byste takovou tramvaj chtěli potkat a získat Betlémské světlo od skautů, určitě se podívejte na web pro další informace. Přeji vám krásný adventní čas a hřejivé světlo uvnitř sebe.
Noc literatury, tentokrát na Vinohradech
Nejprve vysvětlení pro ty, co se s touto akcí ještě nesetkali: Noc literatury je čtenářská událost roku, která propaguje současnou evropskou literaturu malých i velkých národů, a to prostřednictvím známých osobností, které návštěvníkům ve vybraných lokalitách čtou ukázky z knížek přeložených do češtiny. Ten večer se čte v Čechách a na Moravě, ale i v zahraničí, kde to pořádají Česká centra a naše ambasády. Letos už po sedmnácté!
V Praze se akce pořádá každoročně v jiné čtvrti, na místech, která jsou něčím pozoruhodná, historicky, architekturou nebo jen nabízejí příjemný relax. Často jsou to místa, kam se člověk běžně nedostane nebo kde by platil vstupné, ale tento večer je vstup volný. Jako vášnivá čtenářka se snažím tuhle událost nevynechat (leda bych měla smrt na jazyku). V minulosti jsem takhle navštívila Invalidovnu v Karlíně, podzemí Národního divadla, střechu Lucerny, plynárnu, bankovní sejf a radnici v Nuslích, porodnici u Apolináře, a spoustu dalších zajímavých míst.
Letos pořadatelé připravili devatenáct literárních zastávek na Vinohradech a pomezí Žižkova a Flory, mapující známé stavby z doby funkcionalizmu, ale i skvělá večerní atmosféra, hlavně kolem náměstí Jiřího z Poděbrad. Teplé zářijové počasí vykouzlilo báječný večer – ulicemi kráčely davy knihomilů a čtenářů, aby si od šesti do jedenácti poslechli letošní knižní novinky. Milovníci literatury se dali poznat podle růžové brožurky s nápisem NOC LITERATURY s informacemi o místech, vybraných knížkách a předčítajících, a taky mapkou a literárních zastávek: Protože čtení trvá cca půl hodiny a mezi lokalitami se přechází pěšky, nedá se toho moc stihnout, musíte si vybrat. Můj výběr byl nasměrovaný touhou podívat se do několika paláců na Vinohradech, vidět zblízka mé oblíbené herečky Simonu Babčákovou a Danielu Kolářovou, a kdyby mě přitom zaujala nějaká knížka, bylo by to fajn.
Mou první zastávkou byl Theatre ROYAL. Dům dal v roce 1929 postavit pražský velkouzenář Maceška, říkalo se mu Maceškův palác. Za totality tam bylo Bio Illusion, ale já byla hlavně zvědavá, jak to tam vypadá teď, když je tam kabaret a burleska. Vevnitř to stálo za to: Rudý koberec a impozantní vstup, v sále decentní osvětlení, modrý samet, pohodlná křesílka, stolečky s lampičkami, vzadu obří bar, kde jsem si nechala umíchat barevný nealko drink. Na podiu rudý divan a na něm mladá herečka, která přečetla ukázku z uprchlické ságy holandsko- ukrajinské autorky. Napadlo mě, že víc by se sem hodil příběh mondénní nebo erotický, ale čtení skončilo a já vyměnila útulnou atmosféru kabaretu za strohý paláce Orbis, kde se Simona Babčáková chystala číst knížku francouzské autorky. Četbě předcházela předmluva jistého Francouze: přečetl ji česky s legračním francouzským akcentem (například slovo rozruch znělo jako „rozryš“, s přízvukem na konci), což herečka vtipně komentovala, a když začala číst ona, Francouz jí to vracel. Hezky se tím špičkováním bavili oni i my.
Na to mě přilákal další palác – Hasičský dům, takzvaná Hasičárna. Dnes je v něm pivovar a pivnice, lidí plno a do toho jsme se tam motali my, knihomolové, chtiví literární potravy. Nasměrovali nás do suterénu, kde se, v jednoduché pivnici kousek od pivních tanků, četlo z knihy od švýcarského autora, nazvané Kalmann. Byl to příběh rozšafného a sebevědomého „šerifa“ někde na Islandu, o jehož věku, charakteru a duševním postižení jsme se dozvídali v průběhu četby. Suchý a místy černý humor v podání Davida Novotného způsobil, že se mi děj úplně odvíjel před očima. A tak jsem tu na chvíli zastavila své literární přebíhání, dala si malé pivo, a po přestávce zůstala na jeho čtení ještě jednou.
Přišel čas změnit lokál a mě to táhlo na náměstí Jiřího z Poděbrad. Mohla jsem jít pěšky, ale radši jsem jela tramvají, abych ušetřený čas strávila na (podle mě) nejhezčím místě z celých Vinohrad, okolí „Jiřáku“. Byl krásný teplý večer, spousta venkovních restaurací a kavárniček, jedna vedle druhé, nápaditě osvětlené, a v nich plno lidí, co si zašli na večeři nebo „jen tak pokecat“. S potěšením jsem se přidala a poseděla v jedné venkovní pizzerii. Odpočinula jsem si, doplnila energii a zamířila do nedaleké galerie Toyen „na paní Danielu Kolářovou“. Jenže takový plán měli snad všichni! Byla tam veledlouhá fronta, a protože to měl být malý sál, bylo mi jasné, že se dovnitř nevejdu. Bylo skoro půl desáté, když jsem se vydala procházkou k Riegrovým sadům a tam si v Leichterově domě vyslechla poslední příběh tohoto večera.
Příjemně unavená jsem si cestou domů v hlavě přehrávala dnešní večer, který se moc vydařil. Sečteno a podtrženo, mým nejlepším zážitkem bylo čtení Davida Novotného v Hasičárně o tom islandském „šerifovi“. Tu knížku si koupím a přečtu si ji celou.
Dovolená s Erikem
Ve frontě přede mnou stál mladík, na sobě bundu s kapucí, naditý příruční batoh a trekové boty. Když odložil na pás obří zavazadlo, váha se zhoupla a ukázala třiadvacet kilo. Já měla letní šaty, baťůžek a kufřík na kolečkách ukázal deset kilo, a to jsem v něm měla všechno, co můžu na týdenní dovolené na ostrově v Atlantiku potřebovat. V letadle jsme dostali místa vedle sebe. Jmenoval se Erik, bylo mu třicet a byl smutný si, že letí sám. Na ostrově už párkrát byl a teď měli jet s přítelkyní, jenže se pohádali a ona zájezd zrušila. Zajímalo mě, proč sebou veze tak velký batoh. Protože je tam na dovolené i můj kamarád, plánuju s ním vysokohorskou turistiku a „mnoho dalšího“. A jaké plány máte vy, zeptal se mě. Přiznala jsem, že na tuhle dovolenou nemám žádný plán. Zájezd na ostrov mých snů jsem objevila na poslední chvíli, cena byla příznivá, tak jsem se sbalila a jedu. Erik se podivil, že sama. Když jsem neodpověděla, taktně dodal: Třeba tu potkáte nějaké spřátelené duše. Čekal nás docela dlouhý let a já zalitovala, že nemám nic ke čtení. Erik zalovil v batohu knížku a podal mi knížku: Je docela zábavná, už jsem ji četl, řekl. Jmenovala se „Lituji, minuli jsme přistávací dráhu“ :a zachycovala hlášky pilotů a letušek v různých situacích, tak třeba: „V případě nenadálého poklesu tlaku si nasaďte kyslíkovou masku a zachovejte optimismus!“ Taková černo-humorná knížka o létání. Cesta s knížkou ubíhala, v okýnku se objevil Atlantický oceán, pak náš ostrov a šli jsme na přistání. Letadlo zakroužilo, ostře se naklonilo a začalo to s námi házet. Asi nějakej novej pilot, utrousila jsem přiškrceně. Hm, hm, udělal Erik, a natáhl se po pytlíku na zvracení. Nevím, zda se mnou souhlasil, nebo už měl v krku, vtiskla jsem se do sedadla a snažila se zapomenout na situace popisované v knížce. „U nás zažijete dvě přistání za cenu jednoho“,vybavila se mi jedna, když jsme po několika pokusech dosedli na přistávací dráhu. Nechtěl jsem vás děsit, pronesl Erik, když letadlo zastavilo, ale tohle letiště má osmou nejnebezpečnější letovou dráhu na světě: Je krátká, musí se překonat nárazový vítr z Atlantiku a vyhnout se vysokým horám, lítají sem jen piloti certifikovaní na tenhle ostrov. Byla jsem ráda, že se o informaci podělil až teď.
Autobusy nás rozvezly do hotelů. V tom našem jsme vystoupili čtyři: Erik, starší manželská dvojice a já. Erik měl objednané hotelové večeře a ostatní aktivity plánoval s kamarádem, manželé měli objednané auto, takže jediný člověk bez plánů jsem byla já. Ráno jsme se viděli u snídaně a všichni si sedli k jednomu stolu. Erik se moc netvářil – s přítelkyní se pohádali, a kamarád má s sebou desetiletého syna, což jeho zamýšlené aktivity dost limitovalo. Bavili jsme se, co budeme dnes dělat. Jeďte lanovkou do botanické zahrady, poradil mi Erik. Sám plánoval výlet autobusem na vzdálenou pláž. Manželé že si „dáchnou“ u bazénu, a do botanické se vydají odpoledne, dřív to prý nemá cenu. Při čekání na lanovku v mnohokrát zatočené frontě jsem pochopila, proč je to lepší odpoledne. Ale pohled na město a oceán ze stoupající kabinky mi to vynahradil, a v zahradě o pět set metrů výš jsem se cítila jako v tropickém ráji. Když jsem se ráje nabažila, sjela jsem dolů a potulovala se uličkami Starého města. Na radu Erika jsem si dala místní jídlo, chtěla jsem špíz, ale majitel bistra mi vychválil svou denní nabídku, a mým prvním jídlem na ostrově se tak stala dršťková..
Další den u snídaně: Erik se na pláži spálil, ujel mu poslední autobus, zkusil stopovat, ale nikdo ho nevzal, až po setmění si stopnul taxík. Nechtějte slyšet, kolik stál, řekl, aspoň že jsem stihl večeři, i když jen tak tak, za čtvrt hodiny zavírali. Manželé vypadali jako růžoví plameňáci – jelikož bylo pod mrakem, nenamazali se opalovacím krémem. Potykali jsme si. Erik se svěřil, že se s přítelkyní po telefonu dál hádají. Tak si ji zablokuj v telefonu, radili manželé. Jmenovali se Iva a Aleš a na další tři dny měli objednané auto. Nechtěla bys jet zítra s námi, nabídli mi. Dokázali byste odmítnout??? Naházela jsem do baťůžku své saky paky a zásoby na celý den, naskákali jsme do auta, naladili GPSku, a odstartovali maratón zážitků, které jsem si dopředu ani nedokázala představit. Vrátili jsme se pozdě večer a narazili na Erika, který šel z hotelové večeře. Vypadal zadumaně. Že by zase přítelkyně, mrkli jsme na sebe. Tentokrát byla příčina byla jiná: Kamarádův syn dostal neštovice, čímž padla plánovaná zítřejší hřebenovka a „mnoho dalšího“. To máš teda pech, pravili manželé účastně a navrhli Erikovi, ať se k nám zítra přidá. Tvář se mu vyjasnila. Jestli chcete, můžeme projít váš itinerář a případně po cestě přidat „ něco dalšího“, navrhl manželům. Ti ochotně usedli nad mapou s knižním i živým průvodcem a já začal tušit, že zítřek bude nabitý. Nemýlila jsem se, Erik vyplnil všechny „prostoje“, projezdili jsme ostrov, vystoupali na několik vyhlídek, dali kratší procházku, navštívili malebný skanzen, a odpoledne vyrazili tůru v „nenáročném terénu“. Byla dlouhá, a muži se rozhodli ujít celou trasu v rychlém tempu, ale my s Ivou tov půlce otočily, a že na ně počkáme v zahradní restauraci u parkoviště. V osm večer restaurace zavřela, parkoviště se vyprázdnilo, slunce zašlo za lesy, ochladilo se, a my si uvědomily, že naše mobily a bundy jsou v autě a klíčky od auta má Aleš. Naštěstí muži dorazili dřív, než nás mohla pokrýt jinovatka, a já měla radost, že jedeme domů. Avšak Erik naplánoval ještě „západ slunce v nejvyšším bodě ostrova“, prý to není daleko.Manželé byli pro a tak začal závod s časem. Cesta na vrcholy byla samá serpentina, slunce rychle klesalo, chvílemi jsme nedoufali, že se dostaneme na místo včas, ale, poháněni touhou a Alešovou nohou na plynu, dorazili jsme na vrchol těsně před slunce západem, a připojili jsme se ke dvacítce dalších diváků. Společně jsme sledovali, jak rudé slunce klesá za skalnaté dvoutisícovky, které se zbarvují červeně, postupně tmavnou a kolem se rozlévá růžové šero. Radost z mimořádného zážitku nám vydržela do auta, kde jsme okamžitě usnuli, až na Aleše, který nás bezpečně odřídil do hotelu. Jak to dokázal, nevím, ale když jsme v jedenáct večer vystupovali, bylo vidět, že má dost. Ale já s Erikem, občerstveni krátkým spánkem, jsme vyrazili do bistra, probrali dnešní zážitky, dali si večeři a „mnoho dalšího“. Z dalšího dne jsem se omluvila, abych dospala flám a utřídila si zážitky z posledních dvou dnů. Povalovala jsem se u bazénu, prohlížela si fotky a psala deník… a zároveň sledovala snímky, které mi naše „rychlá rota“ posílala ze svého posledního výletu do vyprahlé části ostrova. Do hotelu dorazili před desátou, ale pro únavu s nimi nebyla řeč.
Poslední den jsem zašla na pláž, o které mi řekl Erik, a narazila tam na něj a jeho kamaráda se synem, co měl neštovice. Chlapci ho máčeli v oceánu, aby neštovice slezly, a zítra mohl bez omezení odletět domů. Erik esemeskoval s přítelkyní a vypadal spokojeně. Večer jsme šli spolu zašli do restuarace na večeři a nad špízy a stejky s místním vínem probírali své zážitky – všechny přebil nájezd ještěrek na Ivu v polopoušti! Na letišti jsme napjatě sledovali, jak to bude s odletem. Letadlo přiletělo podle plánu, přistání bylo klidné, a stevard slíbil, že i odlet bude hladký. Opravdu, skoro jsem si nevšimla, že už letíme. Většina pasažérů to „zalomila“, ale mně se nechtělo spát a probírala jsem se vtipnými hláškami, některé jsem už znala nazpaměť: „Vaše plovací vesta je vybavena rozkošnou lampičkou na čtení, která se automaticky rozsvěcí pro kontaktu s vodou, jakož i vábničkou na žraloky. Nebo: Dámy a pánové, toto není nic jiného, než řízený pád“. V našem případě to ovšem neplatilo, doletěli jsme v pořádku. Hezky jsme se za ten týden spřátelili, a tak jsme se při loučení v příletové hale domlouvali, že příště můžeme zase vyrazit někam společně. I když nevím, jestli nám Erika jeho přítelkyně půjčí, hned si ho odvedla do auta, a určitě ho čekalo „mnoho dalšího“. My ostatní se rozjeli do svých domovů, ale srdcem jsme zůstali dál na Madeiře.