Úsměvna.cz

Moc ráda chodím na koncerty pod širým nebem. Ten letošní  na letišti v pražských Letňanech vyšel na letní slunovrat a já se těšila, že na něj vyrazíme s kamarádkou. Jenže vstupenka stála několik tisíc, pročež kamarádka svou účast zrušila a já se rozhodla, že si zajdu poslechnout koncert „za plot“.
Toho dne bylo úděsné vedro, předpověď počasí hlásila bouřky a nemýlila se. Odpoledne se nad Prahou zatáhlo a když jsem vystoupila z metra kousek od letiště, bouřka zrovna začala. Organizátoři koncertu vyzvali diváky, aby opustili kovové tribuny a nechodili k pódiu, což způsobilo zběsilý přesun tisíců lidí ven z areálu pod přístřešky autobusů i do stanice metra. Naštěstí se bouřka rychle přehnala a koncert mohl pokračovat.
Našla si místečko mezi „neplatiči“ na trávníku za plotem, který nás odděloval od obřího pódia a ještě většího auditoria. Bylo tam dobře slyšet, ale i vidět, a tak se ke mně přidala dívka v letních šatech, pak další, asi čtyřicetiletá černovláska, pak dorazila kamarádka té první, pohupovaly jsme se do rytmu, sem tam prohodily slůvko, a dav posluchačů se dál rozrůstal.
Na jevišti se objevil zpěvák Rag´n Bone Man, chlap jak skála, zavřené oči, silný hlas, ale šetřil pohyby, zřejmě těžký introvert. Teda těžký bezpochyby byl :-). Bylo parádní ho vidět naživo, jak zpívá Skin (Kůže), Giant (Obr) a hitovku „I am only human, after all, don´t put your blame on me“, volně přeloženo „Jsem jenom člověk, tak to na mě neházej“. Trochu provinilá písnička, jak asi vznikla? Třeba doma (opakovaně) nevynesl odpadkový koš, ta jeho mu vynadala a on na to složil tuhle písničku? Pašák jeden línej!
Vypukla krátká přestávka, po které se měla objevit Gwen Stefani. Šly jsme se občerstvit a já se dala do řeči s černovláskou. Jmenovala se Beáta, do Prahy dnes přijela z Karlových Varů na promoci svého syna, po níž její odrostlé děti zamířily na klasický koncert na Hrad, zatímco jejich matka si vyrazila „zarockovat“ do Letňan. Bavily jsme se o  Gwen Stefani, že její písničky známe dlouho, stejně, jako písničky Madonny. Co tady bude zpívat, jak teď asi vypadá …Když tu se nám do rozhovoru začal montovat postarší pán, co stál za námi ve frontě. „Taková stará bréca, že se ještě vůbec jezdí ukazovat na koncerty, to bude ostuda,“pronášel, a tak podobně. Byl absolutně nechutný.
„Pane, nechte si své nevyžádané hlášky, nejsme na ně vůbec zvědavé,“ odrazila jsem ho. „Jo, jděte si svý mindráky řešit jinam“, přisadila si Beáta a spěchaly jsme zpátky na „svá místa“, abychom z Gwen Stefani neztratily ani minutu. Akorát začala, a protože jsme měly průhled na plátno, viděly jsme celé její vystoupení. Byla skvělá! Zpívala, tančila a běhala po pódiu celou hodinu, jako by jí bylo třicet (na internetu jsme zjistily, že jí o dvacet víc, což nebylo vůbec poznat!!!). Poprvé v životě jsem slyšela naživo její „Don´t speak“ (Nemluv),  jak se s ní rozchází kluk, „Rich girl“ (Bohatá holka), kde je rychlá pasáž, známá ze Šumaře na střeše, kterou bravurně zvládala, a další známé hitovky.  Když se loučila, aplaudovaly jsme dlouho a upřímně. Zatímco se připravovala aparatura poslední kapely a byl trochu klid, povídaly jsme si o životě, o dětech, o práci (Beáta byla učitelka na základce a svou práci milovala) a noční obloze, která nad námi rozprostřela  své první hvězdy. Poslední kapelou byli Marrons 5, oblíbená kapela Beáty. Vnadila mě, že těchhle pět Američanů bude stejně skvělých, jako moji oblíbenci Imagine Dragons. Když pak začali hrát, tak ne, že by se mi nelíbili, měli tam své hitovky, jako třeba  Sugar (Miláčku), ale mým bouřlivým Imagine Dragons se nemohli rovnat. Koncert mířil do finále, a já se v nejlepším rozloučila s Beátou a zamířila  domů. Šťastná, že jsem prožila letní slunovrat v dobré společnosti, slyšela dobrou muziku, že se pročistil vzduch po bouřce, začíná léto a za pár dní mi začne  dovolená. A trochu jsem Beátě záviděla její dva měsíce prázdnin.

Dnes je 4. června, svátek má Dalibor, Tara a …Saturnin!

Vyložila jsem si to tak, že „Saturnin“ od Václava Jirotky je tak populární, že se dostal do kalendáře. Vůbec se tomu nedivím, příběh mladého muže, který nemá rád přísloví (a už vůbec ne tetu Kateřinu a jejího syna Milouše), jehož úvahy se proplétají s komentáři jeho přítele doktora Vlacha a vcelku poklidný život mu změní o 180° sluha jménem Saturnin, zná u nás snad každý, díky knížce i filmu a já miluju obojí. Ačkoliv příběh odráží staré časy, je krásně sebeironický, místy praštěný,  a přesto čistý jako studánka, do které se hrdina v jedné z posledních kapitol zřítí. Doma máme osmé vydání z roku 1968, na přebalu je kresba pána v buřince se žlutým obličejem, a já do dnešního dne nevím, zda to má být vypravěč příběhu anebo Saturnin. Když jsem v mládí knihu četla, smála jsem se ironickým komentářům i neočekávaným zvratů a na konci litovala, že už ji nebudu moct číst znovu poprvé, že už mě nic nepřekvapí. Naštěstí to byl omyl: Jednou jsem knížkou listovala od zadu a narazil na doslov, který mi předtím unikl, a teď se zjevil jako pomyslná třešnička na  dortu:„Každé pořádné vypravování má skončit svatbou a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tom důležitém bodu zklamat. Za krátký čas poté se v kostele svatéLudmily na Vinohradech teta Kateřina znovu bohatě provdala“.

P.S. Protože jsem holka zvědavá, koukla jsem do Wikipedie, jestli je tam něco o Saturninovi. Dozvěděla jsem se, že Saturnin je jméno latinského původu (lat. Saturninus), odkazující k římskému bohu Saturnovi. Mělo ho několik význačných římských politiků, avšak neuvádí se, zda měli smysl pro humor. Jeden z nich se vzbouřil proti císaři, a pak velmi špatně dopadl.
V České republice jméno Saturnin v roce 2006 nosili 2 občané nebo registrovaní cizinci. A taky, že nejznámějším nositelem tohoto jména je fiktivní postava sluhy ze stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky.
Zjistila jsem také, že křestní jméno se Saturnin používá v Polsku. Nedovedu si však představit, že by se po úspěchu románu Saturnin tak  někdo jmenoval v Čechách. Rodiče, potažmo jejich chlapec by musel mít jó smysl pro humor.
A byl byl ještě známější než Hliník, co se odstěhoval do Humpolce.

České rádio slaví sto let od svého prvního vysílání, stalo se tak 18.května 1923 na okraji Prahy. Protože denně poslouchám Radiožurnál, rozhodla jsem se oslav zúčastnit. Na večerní koncert 18. května v Riegrových sadech jsem nemohla, tak jsem si ho aspoň pustila „na plný pecky“ z rádia. O to víc jsem byla rozhodnutá zajít na den otevřených dveří Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech v sobotu 20.května.
Začala jsem tím, že jsem se zajela podívat na místo prvního vysílání, je to v polích v pražské čtvrti Kbely. Nacházím venkovní prostor označený cihlovými řadami v trávě a dvěma pamětními cedulkami, jinak tu není nic, co by přimělo projíždějící auta zastavit a nechat lidi si uvědomit úžasný začátek vysílání do éteru před sto lety.
Odpoledne vyrážím do budovy Českého rozhlasu na Vinohradskou 12. Ve vrátnici je hlava na hlavě, a tak mě napadne budovu obejít a vstoupit „zadním“ vchodem z Římské 13, kde je menší nával. Za chvíli už jsem součástí asi dvacetihlavé skupinky. Jsou tu Pražáci, lidi ze Středočeského kraje, ale i jiných krajů, například z Plzně nebo Českých Budějovic, kteří už za sebou mají dopolední návštěvu „jejich“ krajských rozhlasů. Vyzvedává nás průvodce, který nás bde provázet budovou rádia. Má na sobě tričko s logem českého rozhlasu a nápisem Sto let je jen začátek. Nastiňuje založení Českého rozhlasu a Radiožurnálu, stavbu budov a základní technické údaje. Protože se rozhlasu daří, dodává, přikoupil před deseti lety budovu ze sousedství, takže se rádio rozrostlo o celý jeden blok, bývala tam pojišťovna. Elegantní šedovlasá účastnice k tomu poznamená, že je to pravda, jelikož v té pojišťovně pracovala. V nové budově sídlí náš generální ředitel, zareaguje průvodce, možná sedí zrovna ve vaší kanceláři. V tom případě doufám, že se mu v ní líbí, usměje se dáma a jdeme dál. Dozvídáme se, že Československý rozhlas začal v roce 1923 vysílat jako druhý v Evropě – předstihla ho jen britská BBC. Československý rozhlas ze začátku vysílal několikrát týdně hudbu, pak krátké pořady, postupně začali vysílat denně, přidali zprávy, sport a naučné pořady, takže byl od počátku zdrojem informací, zábavy i vzdělávání, což si udržel dodnes. Vyjdeme do prvního patra, kde nám průvodce na železobetonových sloupech ukazuje pohlcovače vibrací, které instalovali už naši předkové: Pod budovou totiž vedou v hloubce dva tunely – jedním jezdí vlaky na Hlavní nádraží, druhým metro. Poté, co odpoví na naše všetečné dotazy, náš kustod nás bere do dalších pater, kde sídlí Radiožurnál, Radio Vltava, Radio Dvojka, Sport Žurnál a Radio Junior.
Tam se náš průvodce rozloučí a my pokračujeme sami chodbami ve směru šipek. Jde to pomalu, jsou tu skupinky lidí, kteří přišli před námi, ale postupně se dostáváme dál.  Chodby lemují stánky s podepsanými fotkami moderátorů a dalšími upomínkovými předměty. Stojí u nich dobrovolníci, ale hlavně – oblíbení moderátoři, dříve by se řeklo hlasatelé. Už zdálky slyším charakteristický znělý hlas – nemůžu tomu uvěřit, Lucie Výborná osobně! Když se k ní v proudícím davu konečně dostaneme, s úsměvem nás přivítá, a hned, jak je jejím zvykem, pokládá otázku: Chcete se na něco zeptat? Přijde mi to legrační, protože v jejích pořadech se ptá hlavně ona. Ale samozřejmě toho využiju, když ji můžeme zpovídat my, zajímá mě, jak se připravuje na rozhovory s významnými osobnostmi. Ačkoliv stejný dotaz  padl dnes možná víckrát, nedá to na sobě znát a s úsměvem několika větami svou přípravu načrtne. Musí se probrat až dvousetstránkovými rešeršemi, nastudovat je, připravit si dotazy a to všechno za jeden den, případně večer, druhý den ráno už se vysílá. Můj známý nás během rozhovoru vyfotí (tetelím se blahem!) a jdeme dál. Další zastávkou jsou moderátoři z Radia Plus.Tohle rádio poslouchám spíš vyjímečně, protože vysílají ekonomiku, politiku, na mě spíš vážná témata. Toto mé prohlášení moderátor se snaží vyvrátit několika anekdotami, já taky jednu přidám, čemuž se zasmějeme. OK, zkusím si je někdy poslechnout, třeba se trefím do něčeho zábavnějšího.
Chodba zahýbá, u malého studia, kde sídlí Radiožurnál sport, stojí asistentka a prý jestli se nechceme podívat? Uvnitř už značně ochraptělý sportovní moderátor naplno komentuje náš hokejový zápas s Finskem na Zimní olympiádě v japonském Naganu. Chcete si to zkusit, nabízí nám. Pár dětí to zkusí, je to asi dost těžké, vidím, že jim jména hokejistů nic neříkají. Zato já si hned vybavím atmosféru „Nagana“, jak jsme ji zažili před lety. Kvůli časovému posunu jsme se scházeli už v šest ráno v zasedačce, a sledovali všechny naše postupující zápasy. To byly nervy!!!
Zeptám e, zda bych si mohla zkusit komentovat. Samozřejmě,  moderátor mě usadí před obrazovku počítače a na uši mi dá sluchátka. Pouští záznam, slyším jeho vstup, předává mi slovo, a já se snažím sledovat puk a čísla hráčů, spojovat je se jmény, která mám napsaná na papíře před sebou – Patera, Růžička Hamrlík, Jágr,… Dvouminutový úsek mi dává zabrat, je to děsně rychlé, puk neustále střídá hráče, kteří se míhají ledové ploše. Patera střílí do finské branky, situace je nepřehledná, gól! Na zpomaleném záznamu vidíme, že se puk odrazil od brusle finského obránce. Kamera zabírá naštvaného finského brankáře, spokojeného Pateru, trenéra Hlinku, a mě přemáhají emoce z té doby před mnoha lety, jsem z toho naměkko. U východu se mě asistentka zeptá, jak se mi to líbilo, a já vydechnu: Komentovala jsem Nagano! Cítím se, jako by se mi splnil sen. Dívka se usmívá a já spěchám dál, jelikož už je dost hodin a ještě chci navštívit Radio Dvojku, oblíbenou stanici mé maminky, prý má stánek v přízemí u hlavního vchodu. Spěchám dolů po schodištích, proplétám se chodbami a přitom přemýšlím, kdo z moderátorů Dvojky tam asi bude, a jestli tam budou mít podepsané fotky, abych je vzala mamince jako suvenýr. Jenže než seběhnu dvě patra, je půl šesté a stánek Dvojky je pryč – den otevřených dveří Českého rozhlasu je u konce. A tak se vrhám do rozhlasového obchodu vedle, bleskově kupuju knížku Zlaté časy od Václava Kopty pro máti, a přihazuju dvě trička s mottem „Sto let je jen začátek“, každé v jiné barvě. Jsou pro mé drahé staroušky – strýcovi je devadesát dva a mamince osmdesát pět let. Jelikož mají oba smysl pro humor, doufám, že se jim budou líbit.

Motto:
Když byli Braniboři v Čechách, sešli se Dalibor s Libuší u Čertovy stěny, dali si Hubičku a řekli si Tajemství o Dvou vdovách a Prodané nevěstě, která hrála na Violu.

Do letoška byla pro mě Litomyšl pouze jedním z vyjmenovaných slov po M, a to ještě na konci seznamu. Neměla jsem představu, jak vypadá, jen jsem zhruba věděla, že se nachází daleko ve Východních Čechách, kam zatím nevedla žádná moje cesta. Mám však kolegyni Medu, která tam každoročně ráda jezdí na odborný seminář, přičemž navštíví svou kamarádku, která tam bydlí. Tak dlouho mi seminář a Litomyšl vychvalovala, až jsem se rozhodla, že tam pojedeme spolu. Padlo to na pátek třináctého, tudíž jsem se obávala nějaké komplikace. Ta se nakonec nekonala, pouze příjezd do Litomyšle byl krapet dramatický: Nebe se zatáhlo a strhla se bouřka, a my jen tak tak stihly zaparkovat a přeběhnout do hotelu. Jmenoval se, jak jinak, než Dalibor. Recepční rozsvítila křišťálové lustry, a když viděla, že nám hromy a blesky nedělají dobře, poslala nás do baru, kde náš strach barman ukonejšil sklenkou portského na účet podniku. Bouřka za chvíli přešla a my hezky uvolněné odkráčely podél místní říčky na přednášky do místního divadla.

Nebudu unavovat popisem odborného programu, důležité je, že mě po jeho skončení Meda provedla městem. Úzkou uličkou jsme se protáhly na náměstí a já zůstala překvapeně stát: V odpoledním slunci tam zářily nádherně vyzdobené renezanční domy, s podloubími (tady se  jim říká podsíně), něco mezi Telčí a Slavonicemi, ale takové komornější. Hned první dům na rohu, do kterého jsme vešly, byla starobylá lékárna s dřevěnou tárou, která voněla po bylinkách. Procházely jsme se náměstím, v podsíních nacházely malé obchůdky, obdivovaly nádherné renesanční domy, z nichž ani jeden nebyl stejný. Směrem k návrší se odvíjely roztomilé uličky, kterými se dalo krásně bloumat. Na řadě domů visely pamětní desky, připomínající osobnosti českého národa, které se tu narodily, strávily část života nebo tu dospěly k poslednímu odpočinku. Tak jsem se dozvěděla, kde bydlela Božena Němcová, že tu poprvé vydala Babičku, narodil se tu její syn Karel, který jako jediný z jejích dětí dosáhl významného postavění. Bohužel, po letech tu život těžce nemocné Němcové i skončil. Cestou na návrší jsme míjely zámecký pivovar, kde se kdysi sládkovi Smetanovi narodil syn Bedřich. Ano, ten věhlasný hudební skladatel, jehož hudební symfonii Má vlast a opery zná snad každý Čech. A pokud je nezná, ať si přeříká úvodní říkanku, která těch devět oper obsahuje.

Město proslavilo i mnoho dalších Čechů –  narodil se tu malíř Julius Mařák, novodobý astrofyzik Kopal, na gymnáziu vyučovali spisovatel Alois Jirásek a Jan Evangelista Purkyně, objevitel krevních skupin, působila tu vynikající kuchařka (dnes bychom řekli gastronomka) Magdalena Dobromila Rettigová, z dalších umělců například grafik Josef Váchal a sochař Olbram Zoubek,…

Vystoupaly jsme návrším k renesančnímu zámku ozdobeného sgrafity a seznámily se s jeho historií. Vystavěli ho a zpočátku vlastnili biskupové, až později přešel na světské majitele panství (Ti všichni, včetně stavitelů zámku a kostela jsou pochováni ve městě v kostele Povýšení svatého Kříže). Neměly jsme tolik času, abychom si prohlédly interiéry zámku, poseděly jsme v zámecké zahradě, ale že bylo horko, zašly jsme se zchladit do zámeckého sklepení. Kromě krásného vinného sklepa jsme tu objevily plno soch Olbrama Zoubka, které věnoval městu. Doporučujeme!

Historie je zde všudypřítomná, a co je zajímavé, jak ji litomyšlští (uf, to je ale slovo!) dokázali provázat se současností. Důkazem jsou četné festivaly, jako je operní Smetanova Litomyšl, gastronomické slavnosti Magdaleny Rettigové, Dny barokní tradice nebo ArchiMyšl. Až se se sem na některý z nich vydám (nejspíš ten operní nebo gastronomický), chci si to zařídit tak, abych tu strávila víc času. A nejlíp se svými nejbližšími. Moc krásné místo, tahle Litomyšl!