Úsměvna.cz

Člověk může přijít k dobré náladě nečekaně, vlastně kdykoliv a kdekoliv.  Mně se to přihodilo jednou v pátek třináctého, v oblastním divadle ve východních Čechách, kam přijeli se semaforskými evergríny Jiří Suchý a Jitka Molavcová a malým orchestrem, jen piáno, baskytara,bicí, kytara a saxofon. Repertoár vzpomínkový a zároveň současný, interpreti úžasní.

Mám pro vás jeden šlágr, dnes by se to nazvalo hit, a já  teď provedu jeho exhumaci, přivítal nás pan Suchý, a zazpíval „ Pramínek vlasů“. Paní Molavcová začala písní, kterou kdysi přednesla na konkurzu panu Vlachovi „ Už deset let nám láska slouží, nebo my sloužíme jí“. Jak s úsměvem poznamenala, už tehdy vnímala, že je to píseň s hlubokým významem, o kterém však neměla potuchy –  bylo jí pouhých sedmnáct.

Následovala vzpomínka na Jiřího Šlitra – jeho oblíbené„Tři tety“, pro něj tak charakteristická a vtipná. Nedá mi to, abych vám ji pár slokami nepřipomněla:

Mám jednu tetu v Bechyni
jezdí k nám na návštěvu
a hrabe se nám ve skříni
a na dráze má slevu
Druhou tetu mám v Kolíně
má na náměstí dům
v něm sedí s kočkou na klíně
a přitom pije rum

Nejpodivnější ze všech tet
je ale teta třetí
má jeden žaludeční vřed
a asi sedm dětí
Ta pije whisky se sodou
a někdy taky bez
a tahle teta náhodou
má hrozně ráda jazz.

A co písnička „ Tři strážníci“,  znáte?  Původně ji nazpívala trojice Ježek +Voskovec +Werich, ale je pořád zábavná i po letech v podání Jitky Molavcové, viz úryvek níže (úplnou pointu ale neprozradím):
Před strážnicí
stáli truchlící
tři strážníci
asi ve dvě v noci.
Strážníci tři
byli v rozepři,
kdo zůstane hlídat
na strážnici.
Nehádejte se, prosím vás,
Kdo se hádá? Já to nejsem.
Dejte pokoj nebo vám tu, jednu vrazím.
………………………………………………
Zatímco se strážníci před strážnicí hádali,
zloději se opatrně na strážnici vkrádali.

A do třetice ještě jedna písnička na tři, „ Tři rybičky“:  moooc zvědavé rybičky, plavou do moře, kde  je nakonec čeká  „srážka“ s – , nene, neprozradím.

Jiří Suchý zavzpomínal na mládí a vytřihl árii pošťáka, kterou kdysi zpíval v Národním divadle pod režií Miloše Formana.  A přidal další vzpomínku na dobu dávno minulou, tehdy pracoval v atelierech a všichni tam poslouchali různé hudební desky: „ Zaujala  mě  jedna italská píseň,  text i melodie,  dnes by se řeklo, že mě oslovila.  Říkal jsem si tehdy, že ji přeložím do češtiny.  A ono mezi tím uteklo sedmdesát let. A tak jsem to teď udělal“.  Následovala píseň, krásná, melodická a nostalgická, pro představu nastíním pár veršů, jak mi zůstaly v paměti“:…  Párkrát otočím klikou gramofonu, ozve se hlas, zazní dávný čas. Kdo tu píseň psal, v srdci měl žár či chlad?  Podal bych mu růži a plaše bych mu řek: Já jsem ten, co vám dluží. Kde vás najít mám?
Aby na nás nepadla nostalgie, duo Suchý a Molavcová pokračuje  svižnou písničkou Kdykoliv kdekoliv. Poslyšte ten úžasný refrén – Když slunce zajde /kdykoliv kdekoliv/ to potěšení si tě najde/že jsi živ!
Koncert vrcholí písní  Láska, a v tom nejlepším Jitka Molavcová mizí z jeviště… aby se obratem vrátila  se saxofonem, na kterém vystřihne krátké sólo.
Tleskáme ve stoje, Jiří Suchý a Jitka Molavcová  se usmívají, na nás, i na sebe, a mně  připadají jako dva uličníci, kteří vymýšlejí, co by ještě provedli.
A je to tak, jelikož si paní Molavcová  odskočí do zákulisí a vrací se s buřinkou. „Naraž si bouřku více do čela, aby ti vráska zcela/zmizela“, a já si píšu za uši tenhle úžasný recept proti stárnutí
Dvojice se uklání a za nehynoucího potlesku odchází z jeviště.

Náš zážitek je tak velký, že se celý večer nebavíme o ničem jiném, než o Semaforu. Hodně z nás vidělo dokument Olgy Sommerové o Jiřím Suchém, jeho životě a tvorbě, které zvládal s úsměvem a stylem, zdánlivě lehce, i přes nepřízeň režimu a osudu. Ten film se jmenoval Lehce s životem se prát (kdo zná Jonáše a Tingl tangl bude vědět) a dá se říct, že na příběhu pana Suchého je tam zachycené kulturní a politické povědomí našeho státu. Jeden z nejlepších dokumentárních filmů, který jsem kdy viděla!

P.S.Po návratu do Prahy jdu po Václaváku, kouknout se na knížky do Luxoru, očima přejedu regály s cédéčky a co nevidím? Semafor /CD Koncert/ Splnit si sen, Jiří Suchý a Jitka Molavcová a orchestr divadla Semafor. Na seznamu skoro všechny ty písničky, které nám zpívali.  Odcházím s cédéčkem šťastná jak blecha a když si ho později přehrávám, jako bych ty dva úžasné lidi měla zase před očima.
A proč o tom vlastně píšu? Je totiž neděle a mám dost času.

Do pronájmu jsem na začátku přestěhovala jen zcela základní věci, maminku a Jeremyho, jelikož v původním bydlišti odpojili výtah, a po schodech z osmého patra bylo stěhování i přes pomoc sousedů fakt náročné. Když jsme dorazili do nového bydla, měla jsem vybitý mobil a nabíječka nebyla k nalezení, a tak jsem zazvonila na sousedy s prosbou o pomoc. Otevřely děti, které zavolaly maminku. Mladá sousedka měla pochopení, mobil mi nabije. Přitom jsem ucítila pohlazení na noze – přišla se na mě podívat jejich kočka. Tahle je vítací, a máme ještě dvě další, poznamenala sousedka.  Dětí se kolem ní tulilo čím dál víc, nakonec po mě pokukovaly čtyřil.  Tak proto bylo na Halloween na chodbě tak rušno!

Zatímco mi sousedka nabíjí mobil, vracím se k sobě a prohlížím, co v bytě chybí, případně je potřeba opravit:  Botník se trochu kácí, v koupelně chybí háčky na ručníky, lednička nesvítí a dvířka se otvírají na opačnou stranu, než bych potřebovala. V kuchyni je varná deska, ale nemám na ni to správné nádobí. Není tu mikrovlnka a nastavení televize se set o´boxem neovládám. Co se mi ale moc líbí, je krásný béžovo modrý„peršan“ na podlaze v obýváku. Následuje schůzka s majitelem, během které řešíme výše uvedené maličkosti. Skutečnou majitelkou bytu je sice jeho matka, ale protože je to starší paní, tak ji zastupuje. Jeremy se roztáhl uprostřed místnosti na peršanu, všechno sleduje s velkým zájmem, a snaží se udělat dojem. Jenže, jak se ukáže, jeho snaha ukázat, že mu to tady (včetně peršanu) patří, má opačný efekt. Majitel po něm pokukuje a na závěr prohlásí: „Víte, ten peršan byl docela drahý a mojí mamince se po něm stýská. Vašemu pejskovi bude jistě stačit koberec z ložnice“. Načež peršan sroluje, na jeho místo přinese koberec z ložnice (ještě pěkný, ale už má něco za sebou), rozloučí se a tradá s peršanem domů.

Co se dá dělat. Ale jinak všechno funguje – světla svítí, voda teče, elektřina proudí, varná konvice WC i koupelna fungují, byt je prostorný, zánovní a světlý, jelikož má troje francouzská okna a balkon po celé své délce.

Druhý den v práci objednávám po internetu mikrovlnku, kolega  slíbí  zapůjčit hrnce a pánev  na indukci, a večer mi je na parkovišti opravdu předá. Super§ Paní podle domluvy v poledne bez problému vyzvedla a vyvenčila Jeremyho, který návratu domů poskakuje radostí.

Náš pejsek si to v novém bydlišti od začátku užívá. V bytě si hned našel místo, ze kterého má dokonalý přehled po celém obýváku a kvitoval s povděkem, když jsem mu tam dala pelíšek. Jíst mu chutná, hraje si s pískacím lišákem a strašně se těší ven. Když jdeme na procházku, míjíme v přízemí obří nablýskané zrcadlo, které je naproti výtahu. Jeremy k němu zamíří, zastaví se a fascinovaně hledí na toho malého černého knírače naproti. Když zatáhnu za vodítko a řeknu „ jdeme“, rozběhne se ven, a při cestě z procházky si na toho „druhého“ ani nevzpomene. Ale cestou ven se u zrcadla vždycky zastaví a toho druhého hypnotizuje, někdy na něj i vrčí. V okolí se rychle zorientoval, čte vzkazy a pilně značkuje, aby všem oznámil, že tu bydlí. S ostatními pejsky vychází dobře, oblíbil si zejména malou Jack Russelku Wirby a jezevčici Vendulku, vychází i čokoládovým retrívrem Maximem, ale s pudlem Sherlockem se zdálky poměřují očima a pozorují se velmi rezervovaně. Kočky od vedle ještě nepotkal, ale určitě o nich ví. Rád očichává rohožku a dveře a nejspíšsi představuje, co je za nimi.

Maminka se zadaptovala po nějaké dobře, a když natrénovala pohyb a otvírání dveří v nových podmínkách, začala chodit ven na procházky, a taky venčila Jeremyho. Nebyl s ním žádný problém, jen si musela zvyknout na zastávku u zrcadla . Jednou ale před domem zakopla a upadla, dost si při tom odřela ruku. Ruku jsme doma umyly, ale chtělo to ještě dezinfekci, kterou jsem neměla. A tak sem zase běžela vedle, a sousedka mi s pochopením donesla nejen dezinfekci, ale i náplasti. Najít takovou pomoc v místě, kde jste noví a nikoho neznáte, bylo super. A sousedka nezištně pomáhala dál: Když jsem nebyla doma, otevřela mamince fazole v konzervě (kde je otvírák?). Když maminka dostala chuť na nedobytnou marmeládu, „šla najisto“ vedle a, jak  mi později řekla, do té doby neviděla, aby ten závit nějaká žena otevřela rukama, „jen tak“. Není sousedka potomkem Elišky Přemyslovny?

Někdy v těch dnech praskla žárovka v lustru a bylo třeba ji vyměnit. Ovšem stropy jsou tu vysoké, a z nízkých schůdků jsem to nedokázala. Určitě už pochopila, že nejsem žádný troškař, myslela jsem si, když jsem zvonila vedle s prosbou o dlouhý žebřík. Sousedka mi ho obratem půjčila, a když jsem ho s díky vracela, řekla jen: „Když se tak často vidíme, možná bychom si mohly tykat? Já jsem Karolína.“

Vím, že to může znít divně, ale od té chvíle, co jsme si potykaly, se všechno usadilo, a já jsem v novém bytě konečně zabydlená a soběstačná.

Někdo se stěhuje, aby získal hezčí byt, nebo to měl blíž do práce, nebo blíž k přírodě, nebo aspoň terasu, někdo chce byt bezbariérový, aby se vyhnul schodům. Já chtěla tohle všechno a stále jsem takový byt nemohla najít. K přestěhování mě nakonec dotlačila náročná přestavba výtahu v domě. Odstavení výtahu mělo trvat několik měsíců a chůzi po schodech dosetého patra by můj pes ani maminka nezvládli. I když jsem pronájem dlouho, podařilo se mi ho sehnat doslova v hodině dvanácté, přestavba už začínala. Sice na druhém konci Prahy, ale splňoval všechno výše uvedené. A tak jsem se stěhovala do nového domu s výtahem, vchod i byt bezbariérový, slunný, s velkou terasou, a majiteli nevadil můj pes.
Tedy, majitel pronájmu dělal, že mu pes nevadí. Ale když jsme se sešli v bytě, začal zvažovat, jestli nebude Jeremy štěkat nebo okusovat nábytek.
Nebude, je to velice tichý, čistotný a poslušný pejsek, odpověděla jsem.
Můžete se za něj zaručit, zeptal se.
Ujistila jsem ho, že můj pejsek, který mě často doprovázel na cestách,  pracovních či dovolené, nikdy nic neprovedl (tedy aspoň nic, co by se dalo zjistit).  A doma by si raději ukousl packu, než by udělal bobek nebo loužičku.
Stejně složíte kauci, kdyby náhodou … poznamenal muž významně, upíraje pohled na zánovní plovoucí podlahu (ta kauce nebyla vůbec nízká.)
A kolikrát denně ho vlastně venčíte, vyptával se dál.
Tři až čtyřikrát.
Vy jste v poledne doma?
To ne, v poledne ho venčí paní.
Kde?
Tam co zatím bydlím.
Kdo vám ho bude venčit tady?
Někdo jiný.
Vy už někoho máte?
Ne, ale najdu ho na inzerát.
Aha, tak to udělejte co nejdřív.
Bylo mi jasné, že pokud rychle neseženu mít člověka na venčení, pronájem získá někdo jiný.
Naštěstí se mi hned po vylepení inzerátu se mi ozvala mladá maminka na mateřské dovolené, že by chtěla pejska venčit. Dala jsem si s ní schůzku a Jeremyho jí představila. Zdálo se, že v sobě našli zalíbení. Byla jsem ráda, že je problém vyřešen. Zbývalo podepsat smlouvu a nastěhovat se.
Moment, pravil majitel znepokojeně. Chápu správně, že by ta paní měla klíč od bytu?
V minulém bydlišti jsem to tak měla, odpověděla jsem. Paní, co venčila Jeremyho, ho vyzvedávala v předsíni, připnula na vodítko a zase z procházky přivedla.
Ehm, já bych ale nechtěl, aby měl někdo další klíče od mého bytu, zamračil se majitel.
Bude tu se mnou přece bydlet maminka, odpověděla jsem rychle. Maminka byla totiž zrovna po covidu, a potřebovala delší péči. Předá Jeremyho té paní na chodbě a po procházce ho zase vezme do bytu.
Majitele odpověď uspokojila, do týdne jsme podepsali smlouvu a mohli se nastěhovat.
Vyšlo to tak, že jsme se stěhovali 31. října, na Halloween. Člověk by si to neuvědomil, kdyby na patře nepotkával příšery – poletovaly tu podivné bytosti ve fialových či černých hábitech, jedna měla čarodějnický klobouk, další upíří zuby a zelené oči, další byla omotaná pavučinami a posázená pavouky a poslední byla mumie.
Co to tady běhá za příšery, to tady přece nikdy nebylo, divil se majitel, který přišel k večeru předat byt. Když zaslechl o Halloweenu, pokrčil rameny, rychle se mnou prošel formality a spěchal pryč, do normální reality. Nám třem rejdění příšer nevadilo, naopak, byl to zajímavý začátek nového bydlení, a byli jsme zvědaví, jaké to tu bude zítra, až Halloween opadne.

Pokračování příště.

Byla sobota ráno, začátek  září,  počasí, že by psa nevyhnal, a já venčila Jeremyho. Kroužili jsme naše obvyklé „kolečko“ po sídlišti, já pod deštníkem, můj malý knírač s čumákem u země  očuchával „vzkazy“, zatímco jsem se ho snažila pohnout k rychlejšímu tempu. Najednou, kde se vzal, tu se vzal, přidal se k nám drobný černý pejsek, snad krátkosrstý čivav (kdyžto je kluk, nemůže mít přece na konci –a).  Čiperně pobíhal kolem s nosíkem u země, vždycky o pár metrů před Jeremym. Tomu nová společnost neunikla a přidal do kroku, aby ho dohnal a přečůral. Pokračovali jsme tedy v procházce ve třech, psí kluci se přečůrávali a já se rozhlížela, kde má čivav paničku nebo páníčka. Protože nikdo kromě mě a Jeremyho na ulici, potažmo v parku nebyl, po dalších tři sta metrech bylo jasné, že se pejsek zaběhl. Kousek od  nás je čtyřproudá silnice, což mě to dost zneklidnilo. Co když ji bude chtít přeběhnout a srazí ho auto? Pejsek měl obojek , ale na volání nereagoval a chytit se nenechal.
Potkali jsme známé pejskaře s dvojicí bíglů, kteří taky vyrazili na procházku.
Ahoj, máme tu útěkáře, ukázala jsem na pejska, jde s námi už čtvrt hodiny, a jeho páníček nikde. Nevíte, komu patří? Bojím se ho tu nechat, aby se mu něco nestalo.
Majitelé bíglů měli pochopení, neboť pokud jde o psí útěky, pro bígly je to jejich poznávací značka. Zkoušeli pejska přilákat pamlsky, volali na něj různými jmény (Bertíku! Mikýsku! Lukýsku, Hafísku!) ale nereagoval. Ten je tak krásně drobounkej, budu mu říkat Drobeček, rozplývala se Petra, jejíž bíglové se proti tomuhle stvoření jevili jako kolohnáti. Aby se Drobeček neprochladil, pustili se s manželem do jeho zachraňování. Nechala jsem je, ať se činí, rozloučila se a kráčela domů. Za chvíli bylo jasné, že se odchyt nezdařil, protože nás pejsek doběhl a dál pobíhal kolem.
Došli jsme k našemu vchodu, a já měla starost, co s tím Drobkem bude, když tu z vedlejšího vchodu vyšli další známí pejskaři, Miki s přítelkyní, každý na vodítku svého psa. Lilo a oni se přesto (nebo právě proto), taky pustili do chytání pejska, ale zase bez úspěchu. A tak jsem po příchodu domů zavolala na městskou policii, zda by ho přijeli odchytit. Paní v telefonu si vzala jeho popis, adresu, a že pro něj posílá motorizovanou hlídku.
Jen jsem dosušila Jeremyho, přišla esemeska od Mikiho: Dalo to práci, ale pejska jsme chytili, už je u nás doma, skusíme mu pohladat majitelov na facebooku.
Odepsala jsem, že pro něho jede motorizovaná hlídka.
Na motorke alebo autom? 🙂 odpověděl Miki
Ať už byla motohlídka „akákol´vek“, podařilo se jim s ní spojit:
Uz sme ho odovzdali mestskej polícilii. Čip má. Odvezú ho do Troji do psího útulku, kým sa nájde majitel.
Pár týdnů mi leželo v hlavě, jak to všechno dopadlo, až  na konci září Miki napsal:
Zrovna jsme stretli na ulici strateného pejska, aj s paničkou. Zavolali na polícii, a dojeli si pro neho do útulku v Troji.
Konec dobrý, všechno dobré. A jak se pejsek jmenoval? Žádný Drobek nebo Bertík, ale MAX.