Úsměvna.cz

Kde si dát na Moravě sraz v horkém létě ? S kamarádkou z Ostravy jsme si ho daly v Hlubokých Mašůvkách. Tahle vesnice na znojemsku je známá hlavně pro svůj poutní kostel, před ním se pod lipami prostírá malé náměstíčko s cukrárnou, kde mají skvělé zmrzliny. Ale to hlavní, co nás sem přivedlo, je krásné přírodní koupaliště (dřív se takovému místu říkalo koupadla). Mayda ho objevila díky svému příteli, který bydlí nedaleko, já jsem se o něm dozvěděla od maminky, u které jsem teď ve Znojmě na začátku léta sklízela na zahradě meruňky a zavařovala. Práci na rodinné plantáži jsem se rozhodla vyvážit odpočinkem – taky žít je třeba!
Náš odpolední sraz s Maydou pod lipami vyšel, a  hurá do cukrárny na zmrzlinu. Dávám si jahodovou a angreštovou, Mayda banánovou a čokoládovou, zmrzlinář z nich vykouzlí zmrzlinové poháry se šlehačkou, které si užíváme. Teprve potom vyrážíme na koupaliště. Pěšky je to příjemná procházka něco přes kilometr, kolem hezkých domečků, pak trochou přírody a už jsme tam. Vodu na koupání tu berou z protékající říčky, ohřejí v jezírku, proženou čističkou a výsledkem je krásně čistá voda na moderním koupališti. Leží se na trávě, kolem se košatí stromy, a protože pijí vodu přímo z řeky, jsou větší než obvykle. Nejvyšší je obrovský javor, jehož stín odpoledne sahá přes půlku, možná přes celou plovárenskou louku. Paní v pokladně prodává lístky i občerstvení, v její blízkosti ve stínu sedí štamgasti, holdují pivečku, klobáskám a cigaretám. Příliš se nezdržujeme, rozložíme si ručníky na sluníčku, osprchujeme se příjemně vyhřátou sprchou a hurá do vody. V mžiku jsme venku a běžíme se zahřát pod sprchu. To chce trénink, říká Mayda, obhlížející místní otužilce, a má pravdu, po nějaké době si zvykáme, a říkáme si, jak ta voda hezky chladí. No ale radši rychle z vody ven, na párky v rohlíku a krokety, a vyhřát se na sluníčku. Mayda dostává esemesku a potěšeně oznamuje, že budeme mít návštěvu. Za chvíli dorazí její přítel, vybaven osuškou, skládacím křesílkem, časopisy a buchtami. Představíme se, Jožka si postaví křesílko a další průběh připomíná scénku Milouše se skládacím lehátkem ze Saturnina, s tím rozdílem, že jsme s Maydou s křesílkem vůbec nemanipulovaly. Když se vychechtáme, dáme se do spravování, až se podaří křesílko zprovoznit. Jožka nám za to nabídne buchty (výborné), já zase meruňky. Odpoledne plyne klidně – plaveme, opalujeme se, listujeme v časopisech a chodíme se občerstvovat. Jožka s námi u bufetu rozebírá svou teorii o budoucnosti lidstva, přičemž kouří o sto šest. Než vypijeme kávu, vykouří tři cigarety, prostě „chain“ smoker. Když si odjíždí cosi zařídit, prý se ještě se vrátí, říkám si, že je škoda, že tak chytrý člověk tak nezřízeně kouří. Nejspíš Maydě dlouho nevydrží, odejdou mu cévy, zrak, paměť, a bůhvíco ještě… No, konec konců, je to jeho věc. S Maydou pokračujeme v koupání a konverzaci do pozdního odpoledne, kolem šesté se rozloučím a jedu k mamince.
Před domem zjistím, že nemám klíč. Že bych ho vytrousila na koupališti? Měla jsem ho v kapsičce džínové košile, kterou jsem si přes sebe tu a tam přehazovala, a kontrolovala, jestli tam pořád je (a byl). Teď už ale ne. Lámu si hlavu, kde mi mohl vypadnout, a volám to Maydě. Mám štěstí, její přítel se mezitím vrátil a oba jsou ještě na koupališti. Mayda s mobilem u ucha prohlíží trávu kolem našeho ležení – s nulovým výsledkem. Než zavěsí, slyším Jožku, jak říká, že se zajde podívat k bufetu. Nedoufám v žádný zázrak, máti nadává, a já vím, že zítra budu muset do města, dát udělat nové klíče. Mé černé myšlenky přeruší telefon od Maydy: Jožka klíč našel, přivezeme ti ho!
Jsem ráda, ale zároveň jsem napnutá, jestli bude ten klíč opravdu náš. To by bylo, kdyby přivezli klíč někoho jiného!
Přijedou a já honem strkám klíč do zámku: Je náš! Děkuji (nevý)slovně i materiálně  – meruňky a malá slivovička je potěší. A vduchu se tomu sympatickému kuřákovi s bystrým zrakem a bez mozkové sklerózy (kterou jsem potrefená spíš já) omlouvám.

Pozn.
„chain“ smoker =  kuřák, co kouří cigaretu jednu za druhou.

Je půlka června a už týden je vedro. V sobotu bylo pětatřicet a v neděli až devětatřicet, v noci se nedalo horkem spát. Předpověď na další týden slíbila bouřky, jen nebylo jasné, kde spadnou. Modlila jsem se, ať je to v Praze. Dnes je pondělí a moje modlitby byly vyslyšeny. Už ráno v deset obloha zčernala, lilo a blýskalo se jako v soudný den, a my na to koukali v práci za okny a libovali si – moc krásná bouřka, bouřky máme rádi.
V poledne se přihnala další bouřka, takže jsem to z oběda do kanceláře stihla jen tak tak.
A když jsem šla odpoledne z práce na autobus, už se blížila třetí. Autobusová zastávka byla na dohled, ale ne zas tak blízko, asi dvě stě metrů, čekalo tam pár lidí. Zrychlila jsem, ale táhlý kopeček mi dával zabrat. Předběhl mě mladík s baťůžkem, důvod jeho běhu jsem pochopila, když kolem mě vzápětí přejel autobus a uháněl k zastávce. Kluk to dal, dveře se zavřely a autobus odjel, když mi zbývalo nějakých dvacet metrů.
Zůstala stát sama pod elegantní skleněnou stříškou podepřenou mnoha kovovými sloupky. Vzápětí projel v dálce černou oblohou blesk, do dvou minut zahřmělo a ulici začal bičovat déšť.  Na jevišti téhle bouřky zbyli jen dva aktéři – kovová zastávka a já. Vzpomněla jsem si na zprávu z novin, že před rokem zabil blesk na zastávce v Praze nějakou paní.  Rychle jsem sáhla do tašky a vypnula mobil, ale necítila jsem se o nic bezpečněji. Naštěstí přicházela k zastávce korpulentní paní s plnou nákupní taškou. Byla starší, možná proto šla klidně a pomalu, jako by se nenacházela v epicentru bouře. Aspoň tu nebudu sama. Když žena došla pod stříšku, oblohou projel už druhý blesk a silné zahřmění jen podtrhlo můj pocit, že jsem ve špatnou dobu na špatném místě.
Já se bojím, vyjekla jsem nahlas, až mě to samotnou překvapilo.
Nebojte se, odpověděla paní klidně, za chvíli přijede autobus.
No jo, ale kdy, to už tady z nás možná budou dva spálené škvarky. Autobus pak ani nezastaví, jen pro nás zavolá pohřebák, odtušila jsem chmurně. Nikdy v životě jsem nebyla v bouřce venku, a tak jsem se snažila mluvením zbavit narůstajícího strachu.
Další blesk.  Než se paní nadála, zabořila jsem hlavu do jejího kyprého ramene a zaštkala: Já mám strašný strach!!!
No né, až tak, divila se paní, ale v hlase měla pochopení.
S omluvou jsem ji pustila a snažila se nemyslet na to, že stojím za bouřky nechráněná venku pod kovovou konstrukcí. Pozorovala jsem, jak ulicí projíždějí auta a pomalu míjejí naši zastávku. Záviděla jsem těm lidem uvnitř, že jsou v bezpečí. Oblohou projel další blesk, ulice se rozsvítila jako v pravé poledne a zahřmělo přímo nad námi.
Já chci svou Faradayovu klec, zamumlala jsem, co se mi honilo hlavou.
Paní na mě vrhla po straně pohled – cože, jaká klec, četla jsem v jejích očích. Možná ji napadla psychiatrická léčebna s klecovým režimem? Kdybychom se potkaly na zastávce v Bohnicích, tak určitě. Ale teď jsme naštěstí byly na opačném konci Prahy.
Bože, kde je ten autobus?
Sláva, teď vyjel ze zatáčky, za volantem mladý řidič, spěchající zachránit. Zastavil před zastávkou s otevřenými dveřmi tak akorát, abychom do nich mohly přímo skočit, a počkal i na dobíhající lidi. Naskákali dovnitř promočení naskrz,  voda z nich stékala na podlahu a vytvářela kaluže. Řidič ještě zavřel střešní okna a pomalu se rozjel a já pocítila velkou úlevu. Bouřka venku sice pokračovala, ale já už měla svou Faradayovu klec, vlastně jsme ji měli my všichni. Po nějaké době jsme dojeli na konečnou u metra. Venku ještě trochu pršelo, ale bouřka se vydala jiným směrem. Paní ze zastávky vystoupila po cestě, a tak už nezjistím, co si o mně myslela.

P.S.
Pro ty, co už zapomněli fyziku, přidávám informaci z Wikipedie.

Faradayova klec je princip z oblasti elektromagnetizmu: elektrický náboj je soustředěn jen na povrchu vodiče, nikoli v jeho objemu. Toho se využívá k ochraně před škodlivým elektromagnetickým polem. Faradayovou klecí je do určité míry i auto:  Pokud by uhodil do auta výboj,  sjede po vnější straně a lidem uvnitř se nic nestane (pokud se tedy něčím vodivým nedotýkají auta nebo se rukou nedotýkaí nějaké kovové části auta). Podobně fungují letadla.

Omlouvám se, ale teď právě nemám v zásobě žádné tématické zážitky ani veselé situace týkající Velikonoc. Jelikož jsou tyto svátky jsou o Ježíšovi, potažmo Jidášovi, doufám, že vás neurazím, když nabídnu jako alternativu  vtip, kde se tato jména vyskytují.

Do domu se vloupá zloděj. Začně krást, když náhle uslyší hlas: Ježíš  tě vidí!
Chlap strne, ale když se nic neděje, plíží se dál.
A zase ten hlas:  Ježíš tě vidí.
Zloděj chvilku počká, pak pokračuje dál.
Dostane se až do kuchyně, kde uvidí papouška na bidýlku.
Ježíš tě vidí, pronese papoušek.
Fuj, ptáku, ty že seš Ježíš, zachechtá se lupič.
Já se jmenuju Jidáš, řekne papoušek. Ježíš je ten pitbul za tebou.

Přeji všem veselé Velikonoce!
Vaše Silvie

Od dětství mám první aprílový den spojený se žertíky. Může za to strýc z Moravy, který se ve vtipkování na účet jiných přímo vyžíval. Trénoval celoročně, ale na Apríla na jeho okolí mířila doslova neutuchající kaskáda různě zlomyslných vtípků. Mě poslal k sousedům vypůjčit ohýbač na cihly, svou ženu mystifikoval, že jejich kráva čeká tele, s mou babičkou, se kterou se dlouhodobě svářil, se přišel usmířit, aby hned na  to vítězoslavně zařval- Apríl! a celé usmíření popřel, a tak bych mohla pokračovat.
Po létech je pro mě  Apríl dnem příjemného osvěžení, kdy se od rána do večera něco děje. Potěší mě inteligentní humor, novinářské kachny,  a snesu i  vtipy na můj účet, tedy pokud nejsou zlomyslné. Ten den si tak trochu připadám jako inspektor Clouseau, když jde domů a čeká, odkud na něj zaútočí sluha Kató.
Letos ale v tohle ohledu panoval nezvyklý klid, od rána na mě nikdo nic nezkusil. Na internetu jsem našla jednu jedinou novinářskou kachnu. V práci nic, na obědě nic, už jsem z toho začala být nervózní, tak jsem, cvičně, vyvedla  Aprílem dva kolegy: Nic světoborného  – neexistující oko na punčoše, skrvna na kalhotách. Fungovalo to, ale mně pořád nikdo nic neprovedl. Jako bych nikomu nestála za to, pomyslela jsem si cestou domů a pustila  Apríl z hlavy.  Za dva dny jsem odjížděla na dovolenou, a tak jsem potřebovala zařídit pár věcí – PCR tes, nějaké nákupy. Dorazila jsem domů, dala si večeři, zavolala si s maminkou, pak volala kamarádka, a bylo jasné, že letos  na mě Apríl definitivně zapomněl. Dorazila očekávaná smska – výsledek PCR testu. Super, můžu začít balit, zaradovala jsem se a rozklikla zprávu: Bylo u vás potvrzeno onemocnění covid -19. Vyplňte sebetrasování, informujte osoby, se kterými jste byla v úzkém kontaktu. Dodržujte pravidla izolace dle pokynů. Zprávu jsem četla třikrát a přemýšlela, jak se mohlo někomu podařit vyrobit tak rafinovaný Apríl s podpisem hygienické stanice.  Jenže vzápětí přišel mail z laboratoře: SARS-covid -2 pozitivní, varianta omikron.
Tak tenhle Apríl/neApríl mě vážně dostal! Uvědomila jsem si, že to má logiku, jelikož minulý týden se o mě pokoušela viróza. Dvakrát jsem si nechala udělat antigenní test, pokaždé negativní.
A tak jsem v závěru dne usedla k počítači a požádala o zrušení zájezdu. Doufám, že to v cestovce nevezmou jako Apríl.