Je srpen, za týden mě čeká dovolená. Kam to bude? Jasně, že k moři, vždyť se na to těším celý rok. Pošilhávám po Francii. Jenže u Atlantiku prší, a zájezdy na Azurové pobřeží jsou vyprodané. Ale co, stejně je tam vedro. I když… v předpovědích počasí je nejchladněji v Nice. Tedy, nejchladněji není to správné slovo, řekněme, že teploty nejsou vyšší než v Praze, nějakých 29 až 32 stupňů. Nice je velké asi jako Brno, ale je u moře, a má předlouhou městskou pláž. U vody bude pocitová teplota určitě nižší! Taky jsem si vzpomněla na spolužáka z gymnázia, který se pochlubil, že si koupil v Nice byt, prý ho můžu navštívit.
Ahoj Cyrile, sonduju smskou, chtěla bych přijet na týden do Nice. Mohla bych se u tebe ubytovat?
Ahoj, to je náhoda, zrovna jsem do Nice přiletěl na jazykový týdenní kurz, odpověděl. V bytě mám ale nájemníky. Přikládá fotky bytu.
Hezkej, odpovídám (a závidím). Jestli správně chápu, bydlíš jinde. Máš tip na ubytování pro mě?
Objednej si kurz, jazyková agentura nabízí ubytování v rodinách. Já mám intenzivní kurz od rána do večera. Přikládá link na jazykovku .
Hned tam píšu, kurz francouzštiny by se mi hodil, jelikož jsem věčná studentka tohoto jazyka. Odpovídají obratem: Mají plno až do konce prázdnin.
Cyrile, píšu mu, když budu v Nice, můžeme se někdy kvečeru sejít?
Promiň, ale můj intenzivní kurz je od rána do včera, a pak tu mám Sophii, takže večer to nepůjde.
Dovídám se, že Sophie je jeho přítelkyně a učitelka francouzštiny. Přikládá foto. Hezká. Aha.
Zpátky k mé vysněné dovolené: Ještě ten den jsem koupila letenku, zarezervovala pokoj v hotelu, a rozhodla se, že v Nice budu mluvit jen francouzsky: Bude to můj individuální jazykový kurz.
Příležitost ke konverzaci dostávám hned na letišti- můj internet  v mobilu nefunguje. V informacích mi poradí dopravní spojení do hotelu, a jak si opatřit kartu MHD. V tramvaji se dám do řeči s blondýnkou s obřím zavazadlem. Jmenuje se Suzanne a přijela do Nice na dva týdny na kurz francouzštiny. Vystoupíme na stejné zastávce a táhneme bok po boku své saky rozpálenou ulicí, až se naše cesty rozdělí. Hledám svou adresu, ochotný kolemjdoucí mi poradí, prý je to kousek. Je to spíš kus…Ulice je dlouhá a vedro je spalující, naštěstí jsou po cestě bistra se zastřešenými zahrádkami, chlazená mlhovými větráky. Neodolám, dám si deci Rosé a výběr ze sýrů a dochází mi, že jsem ve Francii. Popojdu dál a, voilá, už jsem u hotelu. Je třípatrový (plus přízemí), klasický jako z detektivek s Herculem Poirotem, vysoká francouzská okna, žaluzie, strmá schodiště kryté kobercem, s mezipatry, navíc s klimatizací …a bez výtahu. Po krátké diskuzi s recepční získám pokoj ve druhém patře namísto třetího, hurá! Pokojík je malý a přívětivý, v minimalistické podobě je tu všechno, co budu při svém krátkém pobytu potřebovat. Převléknu se do plavek, nechám si poradit kudy na pláž (dvě zastávky tramvají nebo 15minut pěšky) a vyrážím ven. Tak jako má Praha svůj Václavák a Barcelona Ramblu, tady je centrem města obrovské náměstí Masséna, s krásnou moderní fontánou a přilehlými parky. Projdu Starým městem kolem Opery, jejíž  vchod ústí na promenádu na břehu mořském, a, voilá, už jsem na pláži. Je oblázková, takže to trochu tlačí, ale čistá, a moře taky, krásně se mi plave. Všude na pláži jsou sprchy a voda z nich je příjemně osvěžující. Vyplavu se a pak bloumám po Starém městě, na osvěžení si dám místní placku Soccu a pivo. Odpoledne je horké ale chládek je na dosah, v obchodech nebo tramvajích,  kde klimatizaci neruší žádná otevřená okénka.  Nedaleko hotelu si v bistru dám večeři  -zeleninový salát s něčím, píše se to“ péche“, těším se, že „péche“ bude ryba, a ona je to nakonec broskev! Inu, další důkaz, že moje francouzština potřebuje trénink. Usínám šťastná, že jsem tam, kde jsem chtěla být a těším se, co mi další dny přinesou. Jo, a zítra zavolám svému telefonickému poskytovateli, ať mi zařídí roaming.
Další dny mě čekají mě samé příjemné věci: Snídaně v kavárně, pláž, moře, památky. Na východním konci pláže se tyčí skalnatý kopec, porostlý piniemi, s troskami hradu, je to prvopočátek osídlení Nice. Pomalu stoupám pod piniemi až na samý vrchol kopce, je odtud slyšet harmonika. Tu melodii znám, je tak milá a blízká… Smetanova Vltava! Harmonikář je starší, hezky oblečený pán. Krásně jste to hrál, přitočím se k němu s odměnou. Dáme se do řeči, dovídám se, že jeho rodiče utekli z Maďarska před válkou, v Nice se seznámili, usadili, on tu žije celý život, a harmonikou si přivydělává v důchodu. Chodím sem mezi lidi na pár hodin párkrát týdně, to víte, vedro, zasměje se a udělá legrační grimasu, jak to umí jen Francouzi. Ptám se, kdy je to tu nejhezčí. Na podzim odpoví bez váhání, a ukáže na lesnaté kopce za městem, tehdy jsou krásně barevné a je tu příjemně. Nechávám harmonikáře pracovat,  a jdu se zchladit k umělému vodopádu. Když sejdu zpátky k pláži, je mi blaze.
Kromě blahých aktivit mě však zaměstnává i jedna další, a to kontakt s mým telefonním poskytovatelem. Znáte to: Zavoláte, narazíte na automat, a pak – stiskněte jedničku, dvojku, trojku nebo hvězdičku, na konci se s vámi rozloučí, eventuálně ať navštívíte jejich webovou stránku. Což bez přístupu na internet nedokážu. Zázrakem se mi nakonec podaří polapit „živého“ telefonického asistenta. Dá mi pár instrukcí a poradí zadat francouzského operátor manuálně, ať si vyberu z možností v nabídce svého telefonu.
Večer mám sraz se Suzanne, dává k dobrému své zážitky z kurzu. Přestávky, které jako by vypadly z Mikulášových patálií. Popíšu jí Cyrila, nepotkala ho náhodou? Ne, nikoho takového tma neviděla. Procházíme se po pobřeží a zajdeme na skleničku do přístavu. Po cestě míjíme barevný kachlový obrázek, je na něm průčelí přístavu z 19.století, kdy tu stála továrna. Teď ji nahradily kavárny a hotely, turistické lodě, obhlížíme soukromou jachtu se čtyřmi palubami, bazénem, vířivkou a malým člunem, která tu kotví, a posádka hraje na palubě karty. Vracíme se na osvětlenou Anglickou promenádu, na které září osvětlené  hotely.  Večer jdu spát plná zážitků, internet stále nejde.
Další dny vždy po snídani věnuju nějaký čas zprovoznění roamingu. Od asistentů získávám další přibližovadla k manuálnímu vyladění. Zadám co mi řekli, nechám telefon pracovat a jdu na pláž. Když je největší vedro,  jdu se podívat po obchodech. Co se týče oblečení, mám to marné. Francouzky se s šarmem zřejmě narodily a velikost S, kterou běžně nosím, je tady o dost menší – přes boky ani přes břicho mi nic není. Zahanbeně vracím troje šaty, které jsem si zkoušela a odcházím s mindrákem. O to raději se kvečeru na pláži nořím se do vln, kde se cítím dokonalá i se svými přebytky. V pátek se Suzanne zajdeme na večeři do  bistra nedaleko hotelu. Večeře je výborná, víno taky, a navíc jsou tam dva kytaristi, co hrají světové hity jako Simon a Garfunkel. Návštěvníci si je natáčejí na mobil, a Suzane málem ukápne slzička. Tenhle večer vážně neměl chybu, taky proto, že můj roaming konečně naskočil. Okamžitě se na mě vyhrnula lavina zpráv z Facebooku, Whatsup, smsky a emaily. Uf, jestli mi nebylo líp bez nich! Ale hlavně jsem v klidu, že moje elektronická letenka je dostupná! Den před odjezdem zpomaluju, odpočívám, nakupuju suvenýry, mýdla z Nice jsou  stejně voňavá a krásná jako ta vyhlášená z Marseille.
V neděli dopoledne mě čeká cesta domů. Posnídám v oblíbené kavárně, nastoupím do tramvaje, vystoupím s česky mluvícím hloučkem, vyjedu do odletové haly a…  Můj let do Prahy na tabuli odletů není. U přepážky zjistím, že jsem dorazila na jiný terminál, než mám na letence. Moje časová rezerva padne na přejezd z Terminálu 1 do Terminálu 2, a pak už je průběh standardní. V letadle se usadím na místo, lelkuju, když tu mě míjí můj spolužák. Vypadá unaveně. Ahoj, Cyrile, jak se máš? Odpoví jednou větou a  pokračuje dál do letadla. Napadá mě, že mu to myslí už jen „ve francouzštině“. I když, i já jsem se tu nakonec docela hezky rozmluvila.