Úsměvna.cz

S končícím rokem bilancuju a raduju se z toho, co se v tomhle roce povedlo: já a všichni mí příbuzní jsme zdraví. Mám novou práci, která mě baví. Povedla se rekonstrukce koupelny!
A jak už to bývá, se něco nedotáhlo a budu to muset vyřešit v novém roce.
V našem paneláku totiž probíhá rekonstrukce a na jaře  příštího roku nás čeká výměna výtahu. Zatímco teď musíme od výtahu k bytu dojít po schodech, ten nový bude zastavovat přímo u našich bytů, a taky bude daleko větší! Jenže než se tak stane, budeme muset přežít cca tři až pět měsíců bez něj. Pro nás, co bydlíme v sedmém a vyšším patře, nezáviděníhodná situace. Týká se to i mě a mého knírače Jeremyho. Má už věk, jeho srdíčko není tak výkonné jako dřív a po schodech neběhá jako před lety. A tak jsem pro nás dva začala shánět na nadcházející jaro podnájem. Nabídek plno, ceny o dost vyšší než loni, v reálu to vypadalo asi takhle:
Prohlídka malé bytu 2+ KK v desátém patře. Výtah úzký, údajně pro tři, je ve skutečnosti pro jednoho s nákupními taškami, velice úzký, no, něco pro mě, s mým náběhem na klaustrofobii. Byt byl hezký a měl balkon, s asi 20cm velkými průhledy, kterým jsem  v dolní části viděla z výšky na ulici, z čehož mě jímala závrať. Takže nic pro mě.
Nevadí , byla tu další prohlídka: Garsonka ve třetím patře moderního komplexu. S makléřem jsme jeli malým výtahem. Když jsme do něj nastupovali, nasadila jsem si roušku s poznámkou: Ehm, abychom si navzájem nic nepředali.
Mladík bez roušky se mi podíval pevně d očí: Nevím jak vy,  ale já žádnýho vira nemám.
A jste proti covidu očkovanej, zkoumala jsem.
Nejsem, já na tenhle mediální humbuk nevěřím, odpověděl.
A co těch třicet tisíc mrtvejch, podotkla jsem tiše.
Ti byli stejně nemocní a umřeli by stejně, odtušil přesvědčeně.
Dorazili jsme ke dveřím bytu k pronájmu, kde si roušku nasadil.
Byt by maličký, 1+kk 17metrů čtverečních, skoro celou plochu vyplňovala povlečená postel – letiště. Šmajchl kabinet, napadlo mě. Dům byl moderní, s mnoha přátelskými zákoutími: na grilování, fitko, obří televizi, knihovnu atd. Můžete využívat prádelnu, informoval mě makléř a zavedl mě tam. Byly v ní pračky i sušičky, na nich něco mezi malou motorovou pilou a atypickou žehličkou. Na můj dotaz co to je, mi muž vysvětlil, že to je ruční vysavač na cucky z filtru v sušičce, které musí po sobě každý vyčistit.
I když jsem nabídku nevyužila, byla jsem vděčná aspoň za tenhle technický „update“.

Nevadí, v novém roce budu shánět dál. Kdybyste věděli o nějakém pronájmu v Praze, dejte mi prosím vědět.

Už jsou tady zas
volá mužský bas,
hlas drsný jak mráz
zve na hodokvas.

Pozve nás i vás
na ten velký kvas,
kde hrát se bude jazz
ve dni plném krás.

Rok co rok byl kvas
slavil jsi jak ďas
pak trávil jsi jak plaz
už nemáš úzký pas
a nežiješ si snáz.

Máš teď šedý vlas
zuby samý kaz
záda bolí tě jak ras
roky pomalu ti lámou vaz.

Svět, co je plný krás
už netýká se nás,
čeká nás jen sráz
a pak na nebesích jas,
slyšíš vnitřní hlas.

A už jsou tady zas:
dnes, v narozenin čas
zve vás i nás
k  oslavám  zas
ten hlas.

Tak vezmi kord a tas,
vystoupej ten sráz!
Vždyť máš ještě čas,
užij si svůj hodokvas.
A za rok, ať jsi na něm zas.

S letošními devadesátinami mého strýce mě napadla tahle báseň. Drsná, ale pravdivá: Narozeniny dříve narozených přicházejí pro ně stále v kratším intervalu a připomínají jim, jak čas ubíhá, co mohli dříve a co dnes už nesvedou. Budou na tomhle světě ještě za rok? Jak nemilosrdné. Přesto věřím, že je vždy dobré se sejít a uspořádat hezkou oslavu narozenin, ať už je život jakýkoliv.
Hodně zdraví, lásky a pohody v novém roce, milý strýčku!

K vánočním svátkům patří pohádky a mě napadla jedna netradiční. Inspirovala mě dávná řecká dovolená, kdy nás v baru obsluhovala studentka, co se jmenovala Iota.  Zaujalo mě, že je možné pojmenovat své dítě pouhým písmenem řecké abecedy. V době covidu si tuhle abecedu nechtěně procvičujeme – během roku jsme se dostali od delty k omikronu. Ale dost bylo covidu, pojďme k pohádce:

Žil byl kdesi i v Řecku na břehu mořském jeden rybář.  Oženil se a měl se svou ženou  řádku dětí.  Aby pořád nemusel vymýšlet pro děti nová  jména, pojmenoval je podle písmen řecké abecedy:  Alfa, Beta, Gama, Delta, a tak dále.  Jeho nejmladším dítětem byla dceruška Iota.  Od malička byla chytrá, učenlivá, a taky mívala štěstí. Například u zápisu do školy ohromila komisi, když jim bezchybně vyjmenovala abecedu od alfa až po iota. Komise usoudila, že určitě umí řeckou abecedu celou a zapsali ji hned do druhé třídy.
Iota byla cílevědomá a cytrá, co neuměla, rychle se doučila. Psala domácí úkoly, nezbednostem se vyhýbala, mluvila, jen když byl tázána, takže ji všichni začali považovat zamimořádně chytrou. Po základní škole ji proto bez přijímaček přijali na střední školu, kde postupovala stejným, opět úspěšným způsobem. Na vysokou školu nešla, protože na gymnáziu potkala chlapce z bohaté rodiny, který se do ní zamiloval a hned po maturitě si ji vzal za ženu.
Hoch byl šťastný, jeho rodiče také, rybářovic  rodina jakbysmet a Iota, ta ze všeho nejvíc. Hlavním cílem její snahy totiž nebylo studium, které ji vlastně nudilo, ale touha dobře se provdat.  Hnacím motorem byla její matka  – věčně nespokojená rybářova žena (zde odkazuji na pohádku O zlaté rybce). Iota postupně získala všechno, po čem její matka toužila  – bohatého manžela, dvojčata (aby nemusela být těhotná dvakrát), k nim dvě chůvy, několikapatrový dům s výhledem na moře, samozřejmě zařízený (nábytek nechávám na vaší představivosti, myčku nádobí, pračku se sušičkou, atd.), auto, soukromou jachtu, … Bylo to zvláštní, ale Iotě se plnila přání její matky. Když jednoho dne její matka zůstala stát s prázdnýma rukama na břehu mořském (viz závěr pohádky o Zlaté rybce), Iota ji,vzala k sobě, aby jí pomohla s výchovou jejích dvojčat, Castora a Poluxe. Jelikož své dva synky pojmenovali s manželem podle skutečného souhvězdí, zbohatlou Iotu, která už nevěděla coby, napadlo, že by si ještě mohla zaletět do vesmíru. Peníze nebyly problém, a tak si koupila lístek na komerční let, nastoupila do raketoplánu a vyletěla na oběžnou dráhu. Jenže nic netrvá věčně: štěstí se k ní obrátilo zády a Iota na oběžné dráze uvízla. A pokud nezemřela, obíhá tam dodnes.

Pro ty, kdo si chtějí vyzkoušet, jak se v prostoru orientují nevidomí byl k dispozici zajímavý počin v pražské Novoměstské radnici. Projekt Neviditelná výstava obsahuje mnohé, především ale procházku ve tmě, během které zjistíte, jak se člověk bez zraku orientuje v prostředí bytu a venku. Ten člověk bez zraku budete vy a strávíte jednu hodinu v úplné tmě, což pro některé lidi není jen tak. Ale nebojte se, nebudete tam sami, budete se pohybovat ve skupince pod dohledem nevidomého průvodce. Ten náš se jmenoval Jarek a dostal nás na starost šest.  Dva manželské páry, mě a mou kamarádku Lýdii.  Navlékli jsme si černé návleky přes oči a Jarek nás vpustil do místnosti, kde byla úplná tma. Když říkám úplná, tak taková, jakou jsem ještě nezažila. Když jste potichu, najednou nevíte, kde je člověk, se kterým jste vešli, nevíte, co je vpředu a vzadu, vpravo, vlevo … divný pocit. Abych trochu vykompenzovala ztrátu orientace, opřela jsem se o stěnu a byla ráda, že vím, kde jsem. Chvíli jsme stáli na místě a Jarek vysvětloval, že si teď zkoušíme, co pro každého z nás znamená tma. Nemusíte se bát, je to stejná realita, jakou zažívá vidící i nevidící, vysvětloval. Vidící lidé někdy mají ze tmy strach. Procházka po tmě vás naučí strach překonat a řešit překážky. Jednou jsem tu prováděl paní, která byla ze tmy skoro hysterická, ale procházku ve tmě absolvovala, přežila a na konci za tuhle zkušenost poděkovala. Dospělí reagují nejistotou nebo strachem, kdežto děti spíš zlobí, strkají se a mluví jeden přes druhého.
Když se Jarek ujistil, že jsme tmě trochu přivykli, vyzval nás  k „procházce“ podél stěny. Jděte dopředu jeden za druhým, můžete se držet se svým protějškem za ruku a druhou rukou zkoumejte povrchy – stěny, stoly, police. Dotýkejte se co nejvíc předmětů, které tam budou ležet, protože podle nich poznáte, v jakém prostoru se zrovna nacházíte. Někdy vám pomůžou i zvuky, vůně nebo pachy. Kdo chce jít první, zeptal se nakonec. Nikdo se nehlásil. Já, i když jsem obvykle do všeho hrr, jsem teď cítila strach z neznáma. Já půjdu první, ozvalo se vedle mě. Lýdie, moje jinak dost plachá kamarádka. Ta má teda odvahu, pomyslela jsem si a chytla se jí za ruku. Pochopili jsme, že procházíme malým „bytem“ a podle vybavení a předmětů jsme hmatem poznávali, v které jeho části se nacházíme – v kuchyni, obýváku, koupelně nebo ložnici. Potom jsme se octli „na ulici“, a podle zvuků lidí, aut a tramvaje odhadovali kde je chodník, kde silnice, tramvajová zastávka. Došli jsme dokonce do telefonní budky, k trafice, na trh… Najednou se prostředí výrazně změnilo, ozval se zvuk ptáků a my poznali, že jsme v lese. Ohmatávali jsme kmeny stromů, a dokonce přešli lávku přes potok. Když jsme se překvapivě zase octli v interiéru, který byl maximálně jednoduchý, hádali jsme, co by to mohlo být za místnost, až někdo vyslovil nahlas, co jsme víceméně tušili – byla to chata. Na konci procházky nás ještě čekala ještě podrobná zkouška hmatem – každá dvojice dostala ohmatat jednu sochu nebo sochařskou plastiku, měla popsat, co  zjistila a dát svému nálezu název. To už jsme ses tmou docela sžiilia užívali si to. Na závěr nás Jarek vzal do Neviditelného baru, což byl barový pult, ke kterému jsme z jedné strany usedli na na židličkách my, a on nás z druhé strany obsluhoval. Každý si koupil jeden drink, teplý nebo studený. Když zaplatil, Jarek ho obsloužil, podal plechovku z ledničky nebo naservíroval teplý čaj nebo kávu z automatu; placení ani vracení peněz ve tmě mu nedělalo žádné potíže. Seděli jsme, popíjeli a povídali si s ním. Když diskuze skončila, rozloučili jsme se, vyšli na chodbu a sundali s pásky z očí. Ta radost z toho, že zase vidíme! Ale to nebylo všechno. Ještě na nás čekala místnost s interaktivními skládačkami, dominem, dírkovým písmem, podle kterého jsme poznávali například jména slavných zpěváků. Občas jsme se i trefili!
Na závěr pro ty, které to zajímá, pravidla pro pomoc nevidomým. Pravidlo číslo jedna  -pomáhat má jen jeden člověk/hlas, na nevidomého nemá mluvit víc lidí najednou. Pravidlo číslo dvě – nevidomého se nedotýkat, ale nejdřív ho oslovit, a zeptat se, co potřebuje. Najít mu schody, zeptat se, zda chce jít nahoru nebo dolů, dovést ho k nim a položit mu ruku na zábradlí nebo v metru na madlo eskalátoru. V dopravním prostředku upozornit – haló, paní, pane, tady je volné sedadlo.
Už nemám co dodat, snad jen to, že od Neviditelné výstavy jsem o dost pokornější.