Telefonoval mi Mates, že zase přijela pouť. Konečně! Vyhlížel ji od léta, a ona si to přihasila až teď na začátku října, když už přestával doufat. Vzrušeným hlasem popisoval, co viděl cestou ze školy na plácku u obchodního centra: spousta atrakcí jako na jaře – autíčka, Pirátská loď, kolotoč a Extreme (trénink na kosmonauta) – ale navíc STŘELNICI !!!
Slovo dalo slovo a na pouť jsme vyrazili hned druhý den. Každý jsme s sebou vzali celkem slušný obnos, Mates od tatínka, já rozbila prasátko, které mám pro podobné účely. Kam nejdřív? Přece na střelnici! Přezkoumali jsme možné výhry, a rozhodli se, že si vystřelíme plyšové zvířátko. Ovšem to, co se nám líbilo, bylo „za hodně“, mimo naše finanční možnosti. Střílejte na válečky nebo na špejle, navrhl nám muž, který střelnici obsluhoval. Vybrali jsme si tedy menší prasátko převlečené za piráta, připevněné na sedmi špejlích. Za stovku jsme dostali vzduchovku a sedm ran. Po třech ranách, kdy jsme nic netrefili, jsme začali protestovat, že proti oblýskanému pozadí není vidět mušku. Muž nám tedy vzduchovku vyměnil, tahle měla kolem mušky mířidlo, což bylo dobře, protože jsme úspěšně sestřelili tři špejle a zaplatili si znovu sedm ran. Kdo jste netrénovaní střelci jako já s Matesem, jak těžké je trefit ze dvou metrů úzkou špejli. Z dalších sedmi ran se nám to podařilo zase třikrát. Mezitím jsme trefili prasátko jednou do pirátského klobouku a jednou do pruhovaného trika. Jelikož mělo jedno oko přelepené černou páskou, možná ho do něj trefil už někdo před námi. Prasátko viselo na poslední špejli a my stáli před rozhodnutím, zda koupit další střelivo. Peníze na autíčka se ztenčily, a to jsme se ještě chtěli svézt na Pirátské lodi. Já tady to prase nenechám, vyklouzlo mi. Muž se na nás podíval, pak zlomil poslední špejli a prasátko nám podal. Zajásali jsme a hned jsme se společně svezli v autíčku, Mates, já i pirátské prasátko. Pak jsme se svezli ještě dvakrát každý sám, a šli jsme na Pirátskou loď, což je obří houpačka. Pirát, co ji obsluhoval, to s námi pořádně rozpálil, lítali jsme do takových výšek, až jsme nadskakovali a Mates pištěl. Byla to senzace.
Mám ještě stovku, zjistila jsem. A tak jsme se vrátili na střelnici a vybrali si střelbu do válečků. Bylo to snazší než střílet do špejlí, jen trofeje byly o úroveň nižší. My si ale vyhlídli Vikinga z lega a na tři rány ho skutečně vystříleli. Na závěr jsme z kapes vyštrachali všechny své drobné a nechali si za ně natočit na špejli cukrovou vatu. Domů jsme šli bez peněz, ale totálně šťastní.
Má podzimní jízda
Poslední zářijové dny jsem se vydala ve svých stopách na místa, kde se mi dříve líbilo. Nemusí to být minulost nijak vzdálená, začínám u Velkého Dářka, ke jsem pobývala letos v červnu. Po nočním dešti je ráno mlha, ale ta se v devět hodin rozplyne, začne svítit sluníčko, a mě logicky napadne obejít Dářko pěšky. V polovině mě už bolí nohy, není divu, je přece jen Velké, a cedule po cestě to potvrzují – prý je to největší rybník v Čechách. Lidí je tu dost, ať pěšky jako já, nebo na kole (jak jim závidím!). Sluníčko hřeje, vítr čeří hladinu, u břehu se tuží muž na paddle boardu, surfař v neoprenu s větrem v zádech profrčí nedaleko a zamíří na druhou stranu, nejspíš závodí sám se sebou. Z plážových restaurací je otevřená jediná a její nabídka omezená – gulášová polévka, langoše, hranolky, cigárka. Na chvíli tu spočinu, vychutnám si tenký párek-cigárko, a jdu do lesa na houby. Les je smrkový, porostlý mechem, ale mám smůlu, nenacházím nic, než staré Václavky na pařezech ( jak ostatně předpovídali místní usedlíci). Překvapí mě, že je tu ještě dost borůvek, odhaduju, že bych jimi naplnila čtvrtlitrový hrnek, jenže žádný s sebou nemám, a tak si je dávám přímo do pusy. Uchozená trávím pozdní odpoledne na slunné terásce penzionu s výhledem na Dářko, dávám si hlavní jídlo dne, pivečko a pak se houpu na houpačce. Nade mnou se klene obří javor s listy v barvách podzimní palety a je mi krásně. Večer se dívám na televizi, trochu nedobrovolně shlédnu epizodu z Hulka (nejde přeladit na jinou stanici než Nova Cinema) a jdu spát.
Následující den mě probudí sluníčko. Předpověď je super, a tak vyrážím na Devět skal, nejvyšší vrchol Vysočiny, měří 830m n.m. Chodívám tam ráda na jaře a na podzim, pomyslně tím otvírám a uzavírám svou „turistickou“ sezonu. Cestou lesem na mě dýchá klid, lad a harmonie, cítím sepětí s přírodou, které ve velkoměstě tolik postrádám. Jenže teď je volný den, a na vrchol s vyhlídkou míří zástupy lidí – rodiny s dětmi, psy nevyjímaje, milenci, starší páry, skupinky přátel… Jindy prázdný plácek pod vyhlídkou je dnes zalidněný, lidi tu vytahují občerstvení, parkují psy a čekají, až se uvolní místo na vyhlídce, aby na ni mohli také vylézt. Napadá mě, že je to tu jako v Praze na Václaváku. Prchám do hloubi lesa, a zase pátrám po houbách. Nacházím jen plesnivé klobouky hříbků, které včas nikdo neobjevil, až po dlouhé době objevím zdravého jedince, kterého si hrdě odnáším do auta. Po cestě zpět si dám malý oběd a s doplněnou energií se rozhodnu zajet do Žďáru nad Sázavou, chtěla bych na věž kostela svatého Prokopa. Na místě zjistím, že jde o prohlídku s průvodcem, vlastně průvodkyní. Starší paní ve svátečních šatech a lodičkách se mnou bez reptání vystoupá sto čtyřicetsedm schodů, a bez zadýchání mi cestou podává zajímavé informace a ukazuje dobové fotografie. Dozvídám se třeba, že věž od raného středověku až do r 1925 obýval věžník a hlásný v jedné osobě s rodinou (i domácími zvířaty). Prohlédnu si hodinářský stroj a zvony, a konečně se dostáváme k ochozu s takovým tenkým kovovým plůtkem. Já na něj nemůžu, jelikož trpím závratí; paní na ochoz vystupuje zcela klidně, jako by byl v přízemí, a směrem ke mně mluví o historii a rozvoj středověkého města, železnice, vývoj průmyslových závodu, a popisuje výhledy – zejména na náměstí a Zelenou horu.
Další den přejíždím do České Kanady. Ve Slavonicích se pokochám renesančním náměstím, dám si skvělou jadranskou zmrzlinu a navštívím keramickou dílnu. Vymaluju si tady „mýdlenku“, tedy krabičku na mýdlo. Slečna slibuje, že zhruba za týden mi ji spolu s ostatní malovanou keramikou vypálí a pak mi ji zašlou. Nadšeně sedám do auta a jedu ještě do Maříže, za ještě většími vypalovači malované keramiky, mají tu skutečně velké dílny, s heslem – Namaluj si svůj hrnek. V létě doslova praskaly ve švech, teď tu kromě personálu není živá noha. V pařížském keramickém obchůdku objevím legrační kachel – na obrázku je tygr v pralese (nebo kočka v zahradě, záleží na hravosti jedince). Líbí se mi, a tak si ho kupuju, i když pro něj nemám zatím využití. Odpoledne se zkrátí prudkými dešťovými přeháňkami, škoda. Nocleh v penzionu – píšu si deník, pro únavu ani nezapnu televizi a usnu, jako když mě do vody hodí.
Ráno je slunečné, avšak proti předchozím dnům pořádně studené, je jen jedenáct stupňů. Zahřeje mě rychlá snídaně a už jedu na hrad Landštejn. Tedy, není to hrad, ale jeho zřícenina. Je na kopci, nadmořská výška odpovídá zhruba Špindlerovu mlýnu, ale to se dá čekat, když je v Kanadě, i když české. Když se tam z parkoviště vyškrábu, zjistím, že hrad z doby Přemysla Otakara II (nebo možná i starší) má klasický půdorys a velmi, velmi vysokou věž, kam vede asi tolik schodů, jako na věž včera. Lístky prodává ve vrátnici příjemný pán – na můj dotaz uvádí, že návštěvnost se letos blíží padesáti tisícům. Kromě mě je tu parta asi dvaceti turistů- důchodců, prý jsou z celé republiky. Vyznačují se humorem, a stejně jako já, si nic nedělají ze zvuků vrtaček a sbíječek, který zažíváme na začátku prohlídky – opravy zříceniny tu pokračují ve velkém stylu a budou se prý dít tak dlouho, dokud budou peníze. Když se zanoříme do vnitřku zříceniny, ruchy zmizí, je tu jen vítr, historické popisy, my a historie. Odcházíme zhruba po hodině a cestou na parkoviště mi v hlavě doznívá renesance a středověk, velkolepě podaný na nápisech, obrazech a ukázkách nalezených předmětů.
Důchodci jsou rychlí, když dorazím na oběd, oni jsou už po. Sedíme venku u dubových stolů, kousek od sebe, trefují se do mě svými hláškami, a já jim odpovídám, trochu se špičkujeme, ale jsou vlastně docela milí. Když se rozloučí a odjedou, skoro se mi po jejich společnosti zasteskne.
Zpátky jedu lesnatou krajinou, cestami plnými zatáček, pomalu, není proč spěchat. Oproti bezstarostnému červnu teď pociťuji nostalgii. Můžou zato ranní mlhy, barvící se listí stromů, zoraná pole, červené jeřabiny na stromech, opuštěná čapí a vlaštovčí hnízda? Na rybníku potkávám rodinku labutí – rodiče jsou čistě bílí, jejich čtyři potomci jsou už stejně velcí, ale mají ještě šedivou barvu. Hladina rybníka se čeří větrem, který na ni snáší žluté listy. Nevnímám čas, jen přírodu kolem, studené slunce, a silnici, která mě vede zpátky do civilizace. Moje podzimní jízda končí.
Jsem sportovně elegantní
V tomhle obchodě jsem byla už včera, chtěla jsem si koupit luxusní dámskou kabelku. Měli moc pěkné italské, kožené, velké i menší, akorát do ruky. Přilákala mě sem kabelka tmavě červené barvy, tedy vínová, kterou jsem zahlédla ve výloze, jenže v obchodě byla stejně krásná i její tmavě modrá varianta. Nebyla jsem si jistá, jaká barva by se mi hodila víc, a tak jsem se dnes do obchodu vrátila, abych si koupila tu „pravou“. Ale kterou? Stála jsem před zrcadlem stejně jako včera, v jedné ruce s vínovou, ve druhé s modrou, a nemohla se rozhodnout. Mladá prodavačka mě mlčky pozorovala. Dívala jsem se do zrcadla a najednou si uvědomila, že nevnímám ty kabelky, ale sebe: Sluncem vyšisované přerostlé vlasy, navíc zplihlé (ráno pršelo), od nichž neodlákala pozornost ani super džínová bunda, velká kabela přes rameno. Široké lněné kalhoty s vázačkou, které mi v létě tak slušely, mi najednou připadaly jako od pyžama, a boty taky nějak neladily. Došlo mi, že se na sebe nemůžu ani podívat, natož si vybrat správnou kabelku.
Vemte si tu modrou, promluvila prodavačka.
Když mně se víc líbí ta vínová, řekla jsem po pravdě.
Mohla byste mít obě, přikývla prodavačka, ale podle mě k vám jde spíš ta modrá.
Otočila jsem se k zrcadlu s modrou kabelkou –měla pravdu, docela mi slušela.
A proč ne ta vínová, zeptala jsem se (taky mi slušela).
Ta červená je elegantní, k vysokejm podpatků, sukni nebo šatům. Vy ale nejste elegantní, pronesla slečna přesvědčeně.
Její prohlášení zůstalo viset ve vzduchu. Naježila jsem se. Cože, co si ta holka o sobě myslí, zařvalo to ve mně.
Všimla si mé reakce a rychle dodala: Totiž, chtěla jsem říct, že váš styl není elegantní, ale SPORTOVNĚ ELEGANTNÍ – modrá kabelka vám půjde k džínové bundě nebo k džínám, i když budete mít na nohách tenisky. Nosíte vysoké podpatky?
Vysoké ne. Proto jsem si chtěla koupit kabelku, která by působila hezky žensky, opáčila jsem.
Slečna si odkašlala: Chápu, ale ta vínová kabelka by vám ladila líp k šatům a podpatkům, kdežto modrá jde hezky k vašemu sportovnějšímu stylu.
Chápu, že dnes moc stylově nevypadám, řekla jsem nešťastně, ale ráno jsem zaspala, tak jsem na sebe hodila, co bylo zrovna po ruce.
Když dovolíte, od pasu nahoru se mi líbíte. Ten svetřík a džínska, v tom jste stylová, řekla slečna mírně. Ale ty vaše kalhoty, nezlobte se, vypadají jako od pyžama, kabela se k vašemu outfitu moc nehodí, a stříbrný tenisky se nosily před několika lety.
Tedy…tohle byl pořádný mentální otřes! Ale, co když má pravdu, napadlo mě. Přistoupila jsem k pultu, postavila obě kabelky před prodavačku a přiznala: Stejně se nemůžu rozhodnout.
Prodavačka vzala každou kabelku do jiné ruky a já si všimla, že ta vínová k ní ladí o dost líp než ta modrá. Já, například, taky moc nenosím podpatky, a kombinuju džíny, trička, košile, poznamenala přátelským tónem. Když tomu chci dát šmrnc, oblíknu si vypasovaný sako, třeba tohle, vytáhla mobil, a ukázala mi pár fotek. Sako bylo do růžova, a opravdu působila žensky.
Došlo mi, že mi právě poskytla užitečnou lekci ve stylu odívání, a že potřebuju čas, abych ji vstřebala. Podívala jsem se na hodinky, blížila se čtvrtá. Promiňte, jsem teď objednaná ke kadeřníkovi, rozhodnu se později, až budu mít upravené vlasy, rozloučila jsem se kvapně a vyšla z obchodu. Nebyl to žádný úhybný manévr, prostě jsem skoro zapomněla, že jsem se v obchodě zastavila cestou ke kadeřníkovi. Za hodinu jsem od něj vycházela s hezkým účesem a dobrou náladou, a při pohledu na hodinky mě napadlo, že mám čas na to, abych se vrátila do obchodu a dotáhla záležitost do konce.
Prodavačka mi nic nevnucovala, naopak, vybídla mě, ať si koupím kabelku, která se mi líbí nejvíc.
Zjistila jsem, že v zrcadle se sama sobě víc líbím s tou modrou (i když jsem dosud nikdy modrou kabelku ani boty neměla). Ale co, risknu to! Zaplatila jsem, a když mi slečna kabelku balila, navrhla, ať si ji doma vyzkouším s oblečením. Kdybych ji přece jen chtěla vyměnit za vínovou, schová ji pro mě, ať zítra přijdu. Byla jsem jí za tu férovou nabídku vděčná. Cestou na tramvaj jsem si všímala oblečení a doplňků ostatních žen a spěchala domů zvědavá, jak to se mnou nakonec bude. Doma jsem probrala šatník a zjistila, že s tím stylem měla slečna pravdu. A taky, že mám dost svršků, ke kterým se nová kabelka perfektně hodí, prostě to ladilo. Druhý den jsem šla „sladěná“ do práce, a po cestě domů si k té kabelce šla koupit boty. Prodavačky v obuvi byly decentní a vstřícné a já si to užívala. Vzpomněla jsem si na Betty McDonaldovou, jak psala o kožichu v rodině – kdokoliv si ho oblékl, vypadal v něm jako filmová hvězda. Přesně tak jsem si připadala já, jen místo kožichu jsem měla přes ruku elegantní tmavě modrou italskou kabelku. Pardon, sportovně elegantní.
Od jezera
Je konec července, v Praze celý den vedro, které se kvečeru o stupínek zmírní do prostého horka. Sednu do auta a jedu se ochladit k jezeru v Polabí. Dorazím kolem osmé večer, sluníčko svítí, na nebi ani mráček, ale voda už z dálky vypadá divně, u břehu je potažená zeleným „flórem“ (to slovo jsem si vypůjčila z pohádek). Nejradši bych se otočila a jela zpět do Prahy, ale místo toho stojím na břehu a brblám, že sem jedu takovou dobu, a teď abych se koupala v žabinci. Zaslechnou mě kluci, kteří kousek ode mě skáčou do té zelené vody z vysoké vrby, a mají z ní dobrý rozhled. Haló, volají na mě, tam u protějšího břehu je voda čistá! Oběhnu tedy půl jezera, na protějším břehu si rozložím plážovou rohožku a ručník a hurá do vody. Je velice teplá, a když si nasadím plavecké brýle, zazelení se mi před očima. Sinice. Povlak na hladině rozehnali plavci, ale pod hladinou je to jasné, na koupání to není. Plávnu si krátce, jen tak symbolicky a radši jdu z vody ven. Lidí je na pláži pomálu. Nad jezerem zapadá slunce, normálně bych si tu atmosféru vychutnala, ale kolem se rojí komáři a vmžiku se jich do mě několik zakousne. Než se převléknu, mám na nohách plno pupenců, romantika na břehu bere za své, prchám na parkoviště. Z dálky můj pohyb připomíná nejspíš tanec svatého Víta, hážu rukama i nohama, oháním se ručníkem, rohožkou i mokrými plavkami. Na parkovišti zbývá jen pár aut, to moje a nějaký minivan. Hromadný útěk plážovníků způsobily asi nálety komárů, i já chci zmizet co nejrychleji. Hážu své věci do kufru a v duchu přísahám, že příště přibalím i repelent. Než sednu za volant, kde se vzal, tu se vzal, přistoupí ke mně muž se zkrvavenýma nohama.
Prosím vás, paní, ztratil jsem někde klíče od auta. Hledal jsem je všude, i ve vodě, ale nenašel. Manželku, babičku a dceru jsem odeslal s dobrými lidmi do Prahy a pak se snažil přemluvit další, aby vzali mě tady se synem, bohužel, neúspěšně. Prosím vás, nevzala byste nás domů? Synkovi, který postává za ním, je asi deset, má na sobě tričko a kraťasy. Taťka má na sobě mokré plavky ke kolenům, v ruce ručník a mobil, to je vše.
Co se vám stalo, že vám, teče krev, ptám se účastně. To ti komáři, řekne pán zničeně. Chápu, stav jeho mysli neumožňuje máchání rukama a plácání po těle, jako to dělám já, je vyčerpaný a zoufalý.
Uvažuju, co mám udělat. Vůbec nic o nich nevím, dospělý chlap by mě netrápil, ale ten kluk…
Až k vám nepojedu, bydlím na jiném konci Prahy, ale můžu vás vzít někam blíž k Praze, třeba do Kostelce, navrhuju.
Pán se zatvrdí a prohlásí, že v tom případě si zavolá taxík.
Dobrá, jak chcete, řeknu a sedám za volant. Nastartuju, koukám do zrcátka a vidím, jak taťka postává, nikam nevolá, šero houstne, komáři koušou, …
Nedá mi to, vypnu motor a jdu za nimi: Myslím, že byste měli odsud co nejdřív vypadnout, jinak vás ti komáři sežerou za živa. A taxík vás bude stát míň, když budete v Kostelci, což je na půli cesty.
Pán uznává, že na tom něco je.
Jestli máte roušky, můžu vás vzít do auta a zavézt tam, říkám.
Mají je. A tak, všichni v rouškách, pán na sedadle spolujezdce, jeho syn vzadu, vyrážíme ku Praze. Cesta rychle ubíhá, a mě najednou dojde, že vím, kde staví autobus, který jede až k nim. Mezitím chlapce napadne, že by mohli zavolat příbuzné, která bydlí kousek od nich, jestli by pro ně přijela. Taťka volá, a protože zpráva o ztrátě klíče k tetě už dorazila, prý hned startuje auto a jede pro ně.
Provádíme výsadek na domluveném místě u obchodního centra, sundáme roušky, zamáváme si a já zatáčím k domovu. Teplota trochu klesla, je teplý večer, který za moc nestál, a já právě spáchala dobrý skutek.