Dnes je prvního září a počasí jako by udělalo za prázdninami tlustou čáru. Prší, je zima a všichni jsou zalezlí doma. Ale s loňským datem mám spojené hezké počasí a tenhle zážitek:
Tatííí, a kde mají ty praky, zaslechla jsem klučičí hlásek.
No přece tady, zabasoval tatínek.
A budou do nich mít i náboje, pokračoval chlapec, asi šestiletý.
Náhodou zaslechnutý dialog na pražské ulici mě zaujal: V poslední době jsem totiž o koupi praku vážně uvažovala, jen jsem nevěděla, kam se obrátit. Pán se synkem vešli do obchodu „Zbraně a střelivo“. Nešla jsem hned za nimi, prohlížela jsem si výlohu. Nebylo v ní nic, co by ukazovalo, že by tam měli mít zrovna praky, ale tatínkové to přece musejí vědět. Nejspíš to tak bylo, protože za chvíli dvojice vyšla ven a hoch natěšeně poskakoval s krabičkou v ruce: Tatííí, a kam ho půjdeme vyzkoušet? A tak jsem vešla.
V klimatizovaném příšeří, u pultu s moderními palnými a sečnými zbraněmi, potažmo neprůstřelnými vestami, se tyčili dva prodavači, každý tak trochu Rambo. Požádala jsem, jestli by mi ukázali prak. Po předchozím zákazníkovi je můj požadavek nijak nepřekvapil a Rambo č.1 mě zavedl k příslušnému regálu. Asi to nebyl ten nejprodávanější artikl, praky měli až nahoře v rohu, musel tam vylézt po žebříku. Na mé přání snesl „běžný model“ a předvedl, jak se ta věc používá. Rozhodla jsem se, že si prak vezmu.
Chcete taky náboje, ukázal na skleněné kuličky ve vitríně.
Ne, díky, budeme střílet kamínkama, řekla jsem, jako bychom používali praky denně.
Přikývl a šli jsme k pokladně.
Prosím vás, jaký má ten prak asi dostřel, napadlo mě ještě. Překvapeně se na mě podíval, asi mám jiný druh praku, když potřebuju takovou základní informaci.
Záleží, jak ho napnete, řekl. Ale takových 30-50 metrů by to mělo dát.
I směrem nahoru?
Rambové si vyměnili pohledy. Jako nad vás? Podivil se můj prodavač.
Víte, potřebuju ho na veverky. Kradou nám na zahradě ořechy už celý měsíc, musíme je plašit, aby na nás něco zbylo. Strom je velký, tak aby to k nim dosvištělo.
Rambo č.2 stojící za pultem se zazubil, sáhl do police a položil přede mě zbraň: Tahle vzduchovka je zaručeně zastaví.
Ne ne, řekla jsem přesvědčeně. To jsme už doma prodiskutovali. Nechceme je střílet, jenom plašit.
Pokrčil rameny a vrátil vzduchovku do police.
No, s tím prakem to snad půjde, odsouhlasil mou volbu Rambo č.1, a dodal: Jen vám nedoporučuju střílet kolmo nad sebe.
Jasně že ne, odpověděla jsem, vděčná za diskrétní upozornění.
Tak dobrý lov, popřál mi a s kolegou mě vyprovodili dlouhým pohledem.
Po příjezdu domů jsme šli s rodinou na zahradu, vypít si kafe ke stolu pod ořešákem jako obvykle. Veverka už seděla v koruně a pracovala na ořechu, až to svištělo jako zubařská vrtačka. V tom jí vyklouzl a spadl z výšky na stůl, hned vedle mého hrnku s kafem. To byla rána! Vytočilo mě to a vytáhla jsem prak. Ale rezavá zlodějka jen vylezla do vyššího patra koruny stromu, kde se už činil její soukmenovec. Prak tam nedostřelil. Já ti ji nadeženu, nabídl strýc a přinesl bidlo na srážení ořechů, zvíci sedmibojařského oštěpu. Šťáral s ním v koruně, ale i oštěp byl na veverku krátký. Střílej nalevo, nééé, napravo, dirigoval mě. Jenže střely končily ve větvích a veverky debužírovaly dál. Jejich přezíravost mě vytáčela. Střílela jsem dál, až mě z toho bolelo za krkem.
Náš obří ořešák sousedí těsně se sousedovým domem. Když jsem postupně trefila střechu, okenní parapet a balkon, soused se přišel podívat, co se děje, a mí nejbližší mi v další střelbě zabránili: prý dají přednost snězené úrodě před rozbitými okny sousedů.
Chápu, že dobré sousedské vztahy jsou nade vše. Škoda, že nás veverky neberou jako sousedy! Vloni sklidily většinu naší úrody. Ale tu letošní jim nedám. Zatím cvičím s prakem po rovině, a o víkendu zase začnu střílet nahoru. Tak dobrý lov!