Na plácku nedaleko obchodního centra, kde kluci na podzim pouští draky, na dohled od našeho sídliště, se objevil cirkus. Už příjezd pomalovaných vozů vyvolal v naší čtvrti vzrušení. Další dva dny stavěli silní mužové šapitó. Když ho postavili, zavlály nad ním vlajky a rozsvítil se nápis a světelné řetězy, které krásně zvýraznily siluetu cirkusového stanu. Poutače slibovaly vystoupení zvířat a artistů světové úrovně. Mezi dětmi na sídlišti zavládlo nadšené očekávání a začaly se dožadovat návštěvy cirkusu. Vzpomněla jsem si, že jsem jako dítě taky jeden menší cirkus navštívila, ale vzpomínky na něj už vybledly. Každopádně jsem teď byla zvědavá a rozhodla jsem se, že se do cirkusu vypravím. Mezi dospělými se mi nepodařilo sehnat společníka, ale syn sousedů byl pro, a tak jsme spolu vyrazili na nedělní představení.
Cestou jsme se dohadovali, jaká zvířata tam asi budou vystupovat. Matěj se těšil na opice nebo surikaty, ale nevylučoval ani tygry nebo slony. Cestou ze školy zahlédl ve výběhu velblouda, takže možné bylo všechno. Vzhledem k tomu, že zvěřinec tvořily dva menší stany, neměla jsem přehnaná očekávání. Program začal drezůrou malých zvířat. Nebyly to opice ani surikaty, ale skupina cvičených pudlíků. Zvířátka byla mimořádně snaživá a cvičitelka se k nim chovala mateřsky. Mému společníkovi se tohle vystoupení moc líbilo. Další program byl pestrý, v manéži se střídali žongléři , zlatovlasá akrobatka s obručemi, principál s drezůrou kopytníků – nádherných bílých koní, ale i exotických zvířat – nikdy předtím jsem neviděla běhat velblouda, a že to umí! Pod kupolí se vznášela cizokrajná akrobatka, vystřídal ji provazochodec, a mezi jednotlivými čísly přicházel – no jasně, klaun! Měl kostkovaný oblek, červený nos a pokaždé něco za lubem. Vždycky, když přišmajdal do manéže, hádali jsme, co provede tentokrát. Taky uměl kouzlit! Děti mávaly barevnými svítícími hejblátky, které si o přestávce koupily od krásné akrobatky, takže v našem zorném poli blikaly rybky, kytky, pokémoni, a Matýskův sněhulák.
V pološeru hlediště se mimoděk zapojila i moje fantazie a já se přistihla, že vnímám nejen precizní akrobatické výkony, ale i to, jak ke krásné artistce cvičící v kupoli zamilovaně vzhlíží provazochodec i žonglér, jak krásnou zlatovlásku tančící tanec hula hula povzbuzuje hlediště, ale i její partner, a spřádám v duchu úvahy o jejich životě, tak odlišného od toho našeho.
Odcházeli jsme po dvou hodinách plní zážitků a cestou domů jsme probírali, co se nám nejvíc líbilo. U mě zvítězila dechberoucí vzdušná akrobacie a drezúra koní, lam a velblouda. U mého parťáka ale nic nepřekonalo drezúru pejsků! Škoda, že nepřidali ještě jedno číslo, povzdechl si a mně bylo jasné, že bude doma cvičit svého jorkšíra. Při loučení mi věnoval svítícího sněhuláka a navrhl, že až budou mít dospělí něco na práci, můžeme spolu zase někam vyrazit.
Brýle
Tuhle historku mi vyprávěla moje milá příbuzná Evelína, která se v padesátých letech přistěhovala do Prahy na Hanspaulku. Kdo zná tuhle pražskou čtvrť, ví, že je zasazená v krásné přírodě a její lokality jsou mezi výletníky vyhlášené. Evelína se ani nestačila zabydlet a už nadšeně vyrážela na dlouhé procházky. Když se vracela z jedné takové túry, zjistila, že ztratila brýle. V padajícím šeru se nechtěla vracet zpátky do lesa. Usilovně přemýšlela, jak to udělat, aby o brýle nepřišla, když tu zahlédla otevřenou trafiku, takovou malou budku s okýnkem. Zašla tam a poprosila prodavače o radu: Kam by tu poctivý nálezce mohl brýle nejspíš přinést?
Trafikant se zamyslel a řekl: Zeptejte se na faře.
Prosím? Podivila se Evelína.
Jestli je někdo našel, donese je na faru, trval muž na svém.
Evelína byla na rozpacích. Do kostela nechodila, náboženství v té době nebylo moc populární, a tak ji překvapilo, že tady se vším hned běhají na faru. Nicméně, usoudila, místní zvyky je dobré respektovat. Fara byla nedaleko, a tak tam hned zamířila. Na zazvonění jí přišla otevřít kuchařka. Evelína se svěřila, že ztratila brýle a jde se zeptat, jestli je někdo nepřinesl na faru. Kuchařka se na ni dívala s nedůvěrou.
Nejlíp bude, když to řeknete přímo panu farářovi, řekla. Teď má ale kázání, budete za ním muset do kostela.
Nešťastnice šla do nedalekého kostela, zůstala na mši a po jejím skončení pospíchala za farářem do sakristie.
Co pro vás mohu udělat, dcero, otázal se, když viděl její zkroušenou tvář. Její prosba ho překvapila, nicméně slíbil, že při nedělním kázání „shodí její brýle z kazatelny“.
Evelína nad vším v duchu kroutila hlavou, ale na druhou stranu byla ráda, že pro záchranu brýlí udělala maximum.
Když cestou domů míjela trafiku, z okénka vykoukl trafikant a zeptal se, jak pochodila na faře. Popsala mu, že byla nejen na faře, ale i v kostele, mluvila s farářem, a ten slíbil, že ztrátu brýlí v neděli oznámí z kazatelny.
Trafikant vykulil oči a zařval: Ale já myslel hospodu Na faře!
A brýle?
Byly tam.
Znojemské vinobraní
Jen co skončí letní prázdniny a přijde babí léto, už je tu tradiční velký svátek vína. Ten ve Znojmě se koná každoročně v půlce září a připomíná tamní návštěvu českého krále Jana Lucemburského v roce 1327, kdy udělil městu privilegia vinařská a na pořádání výročních trhů. Na tuto slavnost se vždycky moc těším a snažím se ji neprošvihnout. Město připraví nejen konzumaci vín, ale především báječnou středověkou podívanou v centru starého města. Hlavní událostí je královský průvod v historických krojích v čele s králem Janem Lucemburským a jeho manželkou Eliškou Přemyslovnou. Průvod je k vidění hned dvakrát. V pátek večer (úchvatná podívaná s loučemi a polykači ohně!) a v sobotu po poledni, kdy královská družina projede městem a zasedne na slavnostní tribuně na Dolním náměstí. Král pronese řeč, sleduje rytířský turnaj a katovi pacholci potrestají nepoctivé obchodníky – zavřou je do proutěného koše a ponoří do kašny (je tam skutečně voda!). Kat s popravčím mečem na to dohlíží, šašek se směje a vyvádí alotria.
Počasí bývá vlídné, jen letos v sobotu mrholilo, naštěstí se to vybralo a Královský průvod i slavnost a turnaje proběhly v suchu. V historickém městě se otevřelo přes dvacet mázhauzů – převážně renesančních domů s dvory, kde se naléval vinný mok. Nejživější to bylo na Horním a Dolním náměstí, přilehlém Slepičím trhu a kolem gotického chrámu svatého Mikuláše.
Procházíme se skleničkou volným krokem, stánků a lidí plno. Každý se někde zastaví okoštuje, posedí, zaposlouchá se do muziky, pobaví a přesune se dál. V ruce kelímky nebo krásné, lýkem opletené skleničky, víno tu čepují nejen renomovaní výrobci ze Znojma, Lechovic, Nového Šaldorfa, Hnanic, ale i menší vinaři, jako třeba rodina Vojtkova, Špalkova, Josef Kořínek a mnoho dalších. K zakousnutí jsou kvašáky, chleba se sádlem a škvarky, gorbáčiky, špízy, pečená selátka, kuřátka, uzené bůčky a další laskominy. Říkáme si, že je to každý rok lepší. Program příjemně navazuje, každý si tu najde to svoje. Na Horním náměstí hraje na pódiu cimbálová kapela, na Dolním se rozchází královská družina – diváci znovu zdraví krále, konšele, lovce, jezdce na koních a ti nejvíc ovínění i pivovarské valachy, co táhnou Bakchův vůz, co alegorický průvod uzavírá. Na podiu je střídá Ewa Farná a my se přesouváme do starých uliček u chrámu svatého Mikuláše, kde se to hemží lidmi v historických oblecích.
Tady je ten pravý středověk: Žonglují tu kejklíři, hraje pouliční divadlo, jsou tu hudebníci s loutnami, lidé si fotí selfíčko s královským šaškem. Pro hladové je tu středověké menu. S přibývající konzumací se nálada uvolňuje na obou stranách. Jdeme ke stánku na pečeného pstruha, mladík před námi žádá silným hlasem „ale nějakého pořádného, žádnou mřenku“. Prodavač se urazí a pořádného mu dá, ale za pořádnou cenu. Když to vidíme, říkáme, že nám stačí nějaký menší, aby to zas tolik nestálo. Prodavač se usměje, a nadělí nám stejně velkého jako mladíkovi, jen za menší cenu. I tohle je Vinobraní.
Večer se znovu přižene déšť. Nám ovíněným to náladu nepokazí, jen se přesuneme do mázhauzů, ať máme střechu nad hlavou. Na počátku noci veselí vrcholí. Oblohu nad starým městem rozzáří nekonečný ohňostroj, různobarevné gejzíry vybuchují ve vzduchu celou čtvrthodinu. Starší paní stojící vedle mě to sleduje i se svými dvěma starými psy, a když to skončí, zamáčkne slzu a řekne: „To bylo tak krásný!“
Je to tak výstižné, že nemám co dodat.
Na konci světa
Tak tohle mi ještě scházelo, pomyslela jsem si naštvaně, když jsem zase (!) uvízla v koloně na přestavované Dé jedničce. Byla sobota dopoledne, červenec a vedro. Protože se mi před pár dny v autě porouchala klimatizace, vyjela jsem z Moravy už ráno, abych se dostala do Prahy než teplota vystoupá na maximum. Jenže teď jsem uvízla pod pražícím sluncem pouhých pětatřicet kilometrů před cílem. A tak jsme zůstali bez pohybu na dálnici ve dvou pruzích, my i auta v protisměru, a koukali na sebe bezmocně přes dělicí pruh. Absurdní? V rádiu hlásili, že kus před Prahou se stala dopravní nehoda, kolona přes dvacet kilometrů, a to samé v protisměru, jen s kratší kolonou. Ale ve výsledku to bylo jedno, protože oba nejbližší exity byly uzavřené (kdo tohle vymyslel???), takže nebylo možné z dálnice včas sjet a fronta aut rychle narůstala, já byla někde na jejím konci. Rádio hlásilo čekání na hodinu, ale my jsme se za tu dobu posunuli jen o pár desítek metrů, a za další hodinu zas jen o kousek dál. Ne, že bychom neměli informace – Zelená vlna pravidelně hlásila, že se řeší nehoda, pak, že nehoda byla odstraněna a kolona se pomalu rozjíždí. Ale nerozjeli jsme se. Blížili jsme se k dálničnímu mostu, pod kterým pracovali dělníci. Ve dvanáct hodin přerušili práci, aby se naobědvali. Posadili se do stínu mostu, najedli se, napili, a po krátkém odpočinku se dali zase do práce, aniž by si nás nějak všímali. Zato já si všímala jich – a záviděla jsem jim! Naše auta se posunovala dál rychlostí krok sun krok, slunce pálilo, teplota vzduchu rostla. A kdyby jen vzduchu! Ručička měřáku chladicí kapaliny mého Smarta přesáhla 100C° a mířila dál do červeného pásma. Bože, ať se mi nezavaří motor, modlila jsem se v duchu. Abych z přehřátého motoru odvedla horko, zapnula jsem topení na maximum. Za chvíli, abych vydržela to vedro zevnitř, jsem musela otevřít dveře na své straně (okénka jsem měla otevřená už dávno). Dvě nekonečné hodiny v přehřátém autě, v koloně, ze které nebylo úniku, čím dál víc útočily na mou psychiku. Koukala jsem po autech kolem, jak to zvládají. Tiráky stály vpravo, osobáky vlevo, všichni puštěné motory, zavřená okénka, vevnitř klimatizaci, popojížděli jako roboti. A úplně vpravo ležel ladem široký pruh země posypaný štěrkem bez jediné známky aktivity (když nepočítám úsilí dělníků pod mostem, který jsme už nechali za námi). Řidiči, které jsme měla na dohled, nevypadali, že mají žízeň, potřebují na záchod, pokouší se o ně infarkt či mozková mrtvice, nebo že se brzo zblázní Jen já, totálně přehřátá, bez kapky vody, jsem věděla jistě: Pokud se odsud rychle nedostanu, postihne mě tohle všechno naráz. Přála jsem si, ať se něco stane, ať se dostanu z té pasti pryč, ať jsem daleko, třeba až na konci světa. Ale zase jsme jen trošku popojeli. Najednou jsem zachytila ve zpětném zrcátku pohyb -v rozestavěném jízdním pruhu se pomalu blížilo osobní auto. Projelo kolem mě a já zahlédla logo Ředitelství silnic a dálnic. Pokračovalo dál až k náspu, který lemoval vyštěrkovanou silnici a sjelo po něm dolů doprava, kamsi do lesa. V hlavě mi sepnulo: Projedeš taky, i kdyby tam byl sráz! Rychle jsem stočila volant doprava a navzdory zákazu vjezdu jsem vyrazila za autem. Nebyl tam sráz, ale lesní cesta. Auto zrychlilo a brzo mi zmizelo z dohledu. Dorazila jsem na rozcestí lesních cest, a,nevědouc, kterou z nich zvolit, zajela jsem ke kraji, vypnula motor, vystoupila z auta a posadila se do chladivého mechu pod stromy. V lesním tichu, přerušovaném voláním kukačky, jsem pozorovala okolí a relaxovala. Byl tu stín, kolem mechu trochu kapradí, na dohled mraveniště, kde se cílevědomě činili malinkatí dělníci. Mezi stromy jsem v dálce zahlédla dálnici – kolona se stále nehýbala. Už mi to ale nevadilo, užívala jsem si znovunalezený klid v lese a byla za to vděčná. Jakmile jsem se trochu vzpamatovala a začala jsem uvažovat, kterou ze tří cest se mám dát, dorazili ke mně houbaři. Ukázali mi, kudy se dát, a dodali:Nebojte, za pár kilometrů narazíte na silnici, která vás odsud vyvede. Znělo to přátelsky a účastně. Když jsem se tam dostala, hledala jsem v mapě, jak se zase dostat na dálnici. Jelikož nejbližší nájezdy byly podle rádia v rekonstrukci, musela bych na dlouhou objížďku Posázavím. Ledaže by z nejbližší vsi vedla na tu dálnici nějaká místní zkratka, napadlo mě. Před vesnicí byla sice značka „slepá ulice“, ale zkusím to prozkoumat, třeba to tak nebude! Jak se ukázalo, podobný nápad měli další motoristi, kteří se nemohli dostat na dálnici z uzavřeného nájezdu, a tak jsme vjeli do obce jako procesí. Vesnička byla malebná, ale bohužel, dopravní značka nelhala. Asfaltka nakonec opravdu skončila a nápis na posledním stavení hovořil jasně: „Na konci světa“. Jelikož to byla hospoda, nebrali jsme to nijak tragicky. Zaparkovali jsme u ní a šli uhasit žízeň a hlad. Hospoda byla pěkná, fortelná, bývalá škola, jak dokumentovaly historické fotky vevnitř. Na terase se to hemžilo skautíky na výletě, vevnitř se chladili místní štamgasti, ale my jsme se taky vešli. Nabídka jídel byla pestrá a paní hostinská milá. Vychutnala jsem si oběd i nealko pivo, přestala řešit dojezd do Prahy, relaxovala na terásce, poslouchala cvrkot a těšila se z nečekané pohody. Přitom jsem zaslechla, že tu večer pod širým nebem bude hrát kapela Šakalí dech. Bylo znát, že ji lidi znají a že se na ni těší. To byste měla vidět, líčil mi jeden štamgast. Přijedou takovým tirákem, odklopí jeho přední stranu a je z toho podium! Hrajou rock, a fakt pěknej, třeba ta jejich Stopařka, ta je moc dobrá! Moc ráda bych zůstala a zažila tuhle kapelu. Ale byl čas pokračovat v jízdě – rádio hlásilo, že dálnice už je zase průjezdná.
To je teda pech/ propást Šakalí dech/ nesl se můj vzdech/ přes Sázavy břeh.