Pivnici Kwak v Praze jsem si oblíbila a začala si v ní dávat srazy se svými kamarády. Aniž jsem jim něco slibovala, už samotný název způsobil, že, podobně jako já, napoprvé vstupovali s napjatým očekáváním. A nebyli zklamáni, pokaždé se jim dostalo vřelého přijetí a zlatavého moku dle jejich výběru. Jak už bylo řečeno, píp na baru spousta, a v nabídce jak piva osvědčená, ať už svrchně kvašená, IPA, nebo ovocná , třeba malinové nebo višňové, tak nějaké novinky. Číšníci pivo pokaždé servírují v té „správné“ sklenici. Tak třeba, když si dáte pivo Troll, kouká na vás i ze sklenice.
Nově příchozí si ale většinou dali Kwak, v klasické sklenici ve tvaru přesýpacích hodin v dřevěném držáku, a když dopíjeli, okolí je sledovalo s poťouchlým zájmem: Na dotyčného, který pije rychle a sklenici moc nahýbá, pivo zdola pěkně hrkne.
Kwaková sklenice mi přišla ve srovnání s ostatními pivy, která jsou tady dvoudecová, dost velká.
Jo, je trochu větší, malý Kwak má čtyři deci, ujistil mě barman, ale ještě máme „velký“Kwak, a ten jich má šest. Rozhlédla jsem se kolem, ale i když bylo plno, velký Kwak jsem u nikoho nezahlédla.
Nebojte, časem ho určitě uvidíte, usmál se barman.
Konzumaci velkého Kwaku jsem viděla až při několikáté návštěvě. Pánové u vedlejšího stolu si objednali, barman zvedl palec a zatvářil se uznale, načež se vrátil za pult a začal točit pivo do sklenic. Neviděli jsme je celé, jen hrdla, která čouhala nad bar, takže bylo jasné, že tyhle sklenice jsou hodně vysoké. Pak došlo na koš visící pod stropem. Než výčepní pivo dotočil, zacinkal na zvonek, a když jsme se podívali za zvukem, uviděli jsme, jak stahuje koš na provaze dolů. K našemu překvapení pánové odevzdali do koše každý jednu botu, a barman vytáhl koš s botami ke stropu. Teprve pak naservíroval před každého muže Kwak v nádherné sklenici s dlouhým úzkým hrdlem. Poloobutí štamgasti labužnicky popíjeli, což chvilku trvalo, přece jen bylo tohle pivo větší než to „naše“ velké. Až když barmanovi odevzdali vypité sklenice, spustil koš dolů a vrátil jim jejich obuv. Při placení nám prozradil, že sklenice na velký Kwak se dělají ručně a tudíž jsou vzácné. Nové už z Belgie nedostávají, a jejich počet se v pivnici během let stále snižuje, už jich mají fakt málo. K náhradě ztráty nebo poškozené sklenice jsou tak boty v koši nejlepší pojistkou.
Myslím, že dozrál čas, abych sehnala dohromady partičku lidí, se kterými sem zajdeme na jedno velké. KWAK!
Den čehokoliv
Máme Nový rok – nový začátek. Abych měla přehled, pořídila jsem si pěkný stolní kalendář, který se hezky vyjímá na mém pracovním stole. Těší mě sledovat den po dni, jak se nový rok rozjíždí, kdo má zrovna svátek, jak se blíží víkend,… a přitom jsem si všimla ještě zvlášť vyznačených dnů.Začalo to 1.ledna důstojně Dnem obnovy samostatného českého státu a Světovým dnem míru. Po Třech králích mi v lednu hned zkraje zvedl koutky Den Švihlé chůze, následovaly Den tuleňů,lachtanů a velryb, Den památky Jana Palacha, Den Objímání,. Komplimentů, Vzdělání, Sci-fi, Celníků, Památky holocaustu, Ochrany osobních údajů, Pomoci malomocným, Dětí ulice, Den zeber .
Samotnou mě překvapilo, jak příjemně jsem se cítila v Den švihlé chůze, Den objímání a Den zeber (nevím proč, ale zebra ve mně vždycky vyvolává radost). Témata mě hřála na duši, ponoukala mě k hledání na internetu (viz Ministerstvo švihlé chůze), objímání mých blízkých či kreslení pruhovaných zvířátek, v mém podání zebrám spíš nepodobným.
Pro milovníky Dnů mám ještě další zajímavou informaci. Před několika lety provedla populární sportovní aplikace rozsáhlý výzkum, a zjistilo se toto: Druhý lednový pátek motivace lidí, co si dali předsevzetí, prudce klesla, většina z nich svou snahu do konce druhého lednového týdne opustila. Že by Den slabé vůle? Jelikož jsem si letos žádné předsevzetí nedala, tak to nemůžu posoudit. Zajímalo by mě, jakou zkušenost máte vy?
Celkově to ale vnímám tak, že si každý si v kalendáři (nebo jinak) můžeme najít SVŮJ DEN.
Den čehokoliv, co rozjasní naši tvář, dotkne se našeho srdce, nad čím se má cenu zamyslet nebo zasmát, poslat to dál nebo si jen říct, že je to den jako každý jiný.
Ale každý den má smysl a je fajn si ho užít.
Přeju vám rok plný šťastných a spokojených dní, a ať vás neopouští silná vůle:-)
Předvánoční tramvaje
Je krásné, že v době Adventu a Vánoc jezdí u nás i jinde v Evropě (a možná i jinde ve světě?) vánoční tramvaje. V Praze jich můžeme potkat deset, včetně tramvaje mazací, co promazává koleje, a tramvaje historické. A nejen potkat, doporučuju se s nimi svézt. Zažila jsem tam i koledy! Vánočně jsou ozdobené i lanovky na Petřín, což je zvenčí moc hezké pozorovat. Vánoční fantazii zapojili i jednotlivci – v ulicích jsem potkala pár osobních aut vyzdobených světelnými řetězy a dokonce i vánoční popeláře: Jindy oranžový velký vůz byl celý nastříkaný zlatou barvou a na boční straně korby se skvěla velká hvězda. Ale co mě fakt dostalo, že jsem potkala Betlémskou tramvaj, ve které jeli skauti, rozvážející po celé republice Betlémské světlo, až do Štědrého dne. Na rozvoz mezi městy používají vlaky, ale v některých městech jim poskytli historické tramvaje. V Praze má tahle mimořádná tramvaj číslo 43 a já na ni narazila třetí adventní sobotu u Podolské vodárny. Zájemci o Betlémské světlo už čekali s lucerničkami na zastávce, a skauti jim ho do těch svítilen předávali úplně zdarma. Kdo neměl lucernu, mohl si odnést zapálenou přenosnou svíčku. Taky jsem jednu získala! Řidič tramvaje a milá průvodčí v dobových uniformách prozradili, že této tramvaji se říkalo Ponorka a jezdila Prahou až do roku 1968. Jak jsem zjistila, historická tramvaj rozváží světlo i jinde, například na 3.adventní neděli jezdí i v Olomouci. Pokud byste takovou tramvaj chtěli potkat a získat Betlémské světlo od skautů, určitě se podívejte na web pro další informace. Přeji vám krásný adventní čas a hřejivé světlo uvnitř sebe.
Noc literatury, tentokrát na Vinohradech
Nejprve vysvětlení pro ty, co se s touto akcí ještě nesetkali: Noc literatury je čtenářská událost roku, která propaguje současnou evropskou literaturu malých i velkých národů, a to prostřednictvím známých osobností, které návštěvníkům ve vybraných lokalitách čtou ukázky z knížek přeložených do češtiny. Ten večer se čte v Čechách a na Moravě, ale i v zahraničí, kde to pořádají Česká centra a naše ambasády. Letos už po sedmnácté!
V Praze se akce pořádá každoročně v jiné čtvrti, na místech, která jsou něčím pozoruhodná, historicky, architekturou nebo jen nabízejí příjemný relax. Často jsou to místa, kam se člověk běžně nedostane nebo kde by platil vstupné, ale tento večer je vstup volný. Jako vášnivá čtenářka se snažím tuhle událost nevynechat (leda bych měla smrt na jazyku). V minulosti jsem takhle navštívila Invalidovnu v Karlíně, podzemí Národního divadla, střechu Lucerny, plynárnu, bankovní sejf a radnici v Nuslích, porodnici u Apolináře, a spoustu dalších zajímavých míst.
Letos pořadatelé připravili devatenáct literárních zastávek na Vinohradech a pomezí Žižkova a Flory, mapující známé stavby z doby funkcionalizmu, ale i skvělá večerní atmosféra, hlavně kolem náměstí Jiřího z Poděbrad. Teplé zářijové počasí vykouzlilo báječný večer – ulicemi kráčely davy knihomilů a čtenářů, aby si od šesti do jedenácti poslechli letošní knižní novinky. Milovníci literatury se dali poznat podle růžové brožurky s nápisem NOC LITERATURY s informacemi o místech, vybraných knížkách a předčítajících, a taky mapkou a literárních zastávek: Protože čtení trvá cca půl hodiny a mezi lokalitami se přechází pěšky, nedá se toho moc stihnout, musíte si vybrat. Můj výběr byl nasměrovaný touhou podívat se do několika paláců na Vinohradech, vidět zblízka mé oblíbené herečky Simonu Babčákovou a Danielu Kolářovou, a kdyby mě přitom zaujala nějaká knížka, bylo by to fajn.
Mou první zastávkou byl Theatre ROYAL. Dům dal v roce 1929 postavit pražský velkouzenář Maceška, říkalo se mu Maceškův palác. Za totality tam bylo Bio Illusion, ale já byla hlavně zvědavá, jak to tam vypadá teď, když je tam kabaret a burleska. Vevnitř to stálo za to: Rudý koberec a impozantní vstup, v sále decentní osvětlení, modrý samet, pohodlná křesílka, stolečky s lampičkami, vzadu obří bar, kde jsem si nechala umíchat barevný nealko drink. Na podiu rudý divan a na něm mladá herečka, která přečetla ukázku z uprchlické ságy holandsko- ukrajinské autorky. Napadlo mě, že víc by se sem hodil příběh mondénní nebo erotický, ale čtení skončilo a já vyměnila útulnou atmosféru kabaretu za strohý paláce Orbis, kde se Simona Babčáková chystala číst knížku francouzské autorky. Četbě předcházela předmluva jistého Francouze: přečetl ji česky s legračním francouzským akcentem (například slovo rozruch znělo jako „rozryš“, s přízvukem na konci), což herečka vtipně komentovala, a když začala číst ona, Francouz jí to vracel. Hezky se tím špičkováním bavili oni i my.
Na to mě přilákal další palác – Hasičský dům, takzvaná Hasičárna. Dnes je v něm pivovar a pivnice, lidí plno a do toho jsme se tam motali my, knihomolové, chtiví literární potravy. Nasměrovali nás do suterénu, kde se, v jednoduché pivnici kousek od pivních tanků, četlo z knihy od švýcarského autora, nazvané Kalmann. Byl to příběh rozšafného a sebevědomého „šerifa“ někde na Islandu, o jehož věku, charakteru a duševním postižení jsme se dozvídali v průběhu četby. Suchý a místy černý humor v podání Davida Novotného způsobil, že se mi děj úplně odvíjel před očima. A tak jsem tu na chvíli zastavila své literární přebíhání, dala si malé pivo, a po přestávce zůstala na jeho čtení ještě jednou.
Přišel čas změnit lokál a mě to táhlo na náměstí Jiřího z Poděbrad. Mohla jsem jít pěšky, ale radši jsem jela tramvají, abych ušetřený čas strávila na (podle mě) nejhezčím místě z celých Vinohrad, okolí „Jiřáku“. Byl krásný teplý večer, spousta venkovních restaurací a kavárniček, jedna vedle druhé, nápaditě osvětlené, a v nich plno lidí, co si zašli na večeři nebo „jen tak pokecat“. S potěšením jsem se přidala a poseděla v jedné venkovní pizzerii. Odpočinula jsem si, doplnila energii a zamířila do nedaleké galerie Toyen „na paní Danielu Kolářovou“. Jenže takový plán měli snad všichni! Byla tam veledlouhá fronta, a protože to měl být malý sál, bylo mi jasné, že se dovnitř nevejdu. Bylo skoro půl desáté, když jsem se vydala procházkou k Riegrovým sadům a tam si v Leichterově domě vyslechla poslední příběh tohoto večera.
Příjemně unavená jsem si cestou domů v hlavě přehrávala dnešní večer, který se moc vydařil. Sečteno a podtrženo, mým nejlepším zážitkem bylo čtení Davida Novotného v Hasičárně o tom islandském „šerifovi“. Tu knížku si koupím a přečtu si ji celou.