Když jsem se přestěhovala do jiné části Prahy, začala jsem jezdit tramvají. Při cestě do práce jsem okolí moc nevnímala, ale cestou zpátky jsem si všimla na jednom domě nápisu „Kwak“. Někdo by po něm nevšímavě sklouzl očima, někdo by nad tím slovem možná zapřemýšlel, ale mě doslova nakopl. Tohle na první pohled žabí citoslovce je totiž název jednoho z výborných belgických piv, známého ve světě asi tak jako naše Plzeň. Když jsme byli v Belgii, samozřejmě jsme si ho dali. Byla to veselá událost, protože se pilo ze zvláštní sklenice. Že by dorazilo do Prahy? Jak jsem tak jezdila tramvají kolem, otazník ve mně rostl –jak to vevnitř vypadá, mají tam to pivo, nebo co teda? Řekla jsem o tom několika svým známým, ale nezaujalo je to natolik, aby se mnou šli Kwak prozkoumat. A tak jsem jednou cestou práce, venku plískanice, vystoupila z tramvaje, a vydala se za tím nápisem.
Vstupovala jsem s napjatým očekáváním, podobnému tomu v mých pěti letech, když do našeho městečka přijela maringotka, která slibovala terária s plazy, gekony a pavouky. Rodiče mě tam nechtěli vzít, a tak jsem tajně rozbila prasátko, vzala si pět korun na vstupné, našim řekla, že si jdu hrát ven, a pak s bušícím srdcem stála v dešti před tím pojízdným teráriem čekala, až mě pustí dovnitř.
Kwak byl pochopitelně větší než maringotka, ale zas tak velký nebyl. Ze stropu s podloubím visel železný koš a velký lustr se svíčkami, jehož decentní osvětlení vrhalo světlo na stěny s pivotékou a obrázky s motivy starých belgických pivovarů. O prostor se v místnosti dělilo asi padesát míst k sezení a bar. Takže ano, byla to belgická pivnice. Na baru bylo přes patnáct píp, nad každou název čepovaného piva, kolik má alkoholu a cena, a nad tím zavěšené vyleštěné sklenice. Zaujalo mě, že byly naprosto různé. Obsluhu zajišťovali dva mladíci, kteří byli za barem nebo se v sále věnovali klientům. Atmosféra tu byla hmatatelně vlídná. Jeden z nich se ke mně vydal.
Vybrala jste si, usmál se na mě.
Jsem tu poprvé, tak se musím nejdřív trochu zorientovat. Můžete mi o vašich pivech něco povědět a pomoct mi vybrat?
Mladík dotaz uvítal a hned mě informoval, že bar se jmenuje po pivu KWAK z belgického pivovaru, a tomuto vynikajícímu pivu v jedinečné sklenici ve tvaru baňky v dřevěném držáku je také zasvěcen. Můžu tu ochutnat další belgická piva až z osmnácti píp a dalších sto druhů mají v láhvi. Kdybych chtěla něco k zakousnutí, není problém.
Samozřejmě jsem si dala Kwak. Dostala jsem ho v typické sklenici s podtáckem, na kterém byla vypsaná historie piva i téhle zvláštní sklenice. To bylo tak. Když v Evropě vládl Napoleon, zakázal vozkům opouštět jejich vozy a chodit po hospodách. Jenže jak měli uhasit žízeň? Hospodský z De Hoornu zákon obešel, jelikož vynalezl sklenici ve stojanu, která se dala zavěsit na vůz tažený koňmi, bez toho aby se z ní při drncání pivo vylilo. A tak se Pauwel Kwak , geniální a a vtipný výrobce rychlého občerstvení, tedy originálního piva a ikonické sklenice, stal nesmrtelným.
Při placení mě napadlo se zeptat, na co je u stropu ten železný koš. Byl to zásah do černého.
Dozvěděla jsem se, že koš má svůj význam. Rádi mi o něm poví, nebo to můžu vidět příště na vlastní oči, až bude v lokálu víc lidí.
Vybrala jsem „na vlastní oči“. Příště dorazíme ve více lidech. Kwak!
Jsem štamgast
Pivnici Kwak v Praze jsem si oblíbila a začala si v ní dávat srazy se svými kamarády. Aniž jsem jim něco slibovala, už samotný název způsobil, že, podobně jako já, napoprvé vstupovali s napjatým očekáváním. A nebyli zklamáni, pokaždé se jim dostalo vřelého přijetí a zlatavého moku dle jejich výběru. Jak už bylo řečeno, píp na baru spousta, a v nabídce jak piva osvědčená, ať už svrchně kvašená, IPA, nebo ovocná , třeba malinové nebo višňové, tak nějaké novinky. Číšníci pivo pokaždé servírují v té „správné“ sklenici. Tak třeba, když si dáte pivo Troll, kouká na vás i ze sklenice.
Nově příchozí si ale většinou dali Kwak, v klasické sklenici ve tvaru přesýpacích hodin v dřevěném držáku, a když dopíjeli, okolí je sledovalo s poťouchlým zájmem: Na dotyčného, který pije rychle a sklenici moc nahýbá, pivo zdola pěkně hrkne.
Kwaková sklenice mi přišla ve srovnání s ostatními pivy, která jsou tady dvoudecová, dost velká.
Jo, je trochu větší, malý Kwak má čtyři deci, ujistil mě barman, ale ještě máme „velký“Kwak, a ten jich má šest. Rozhlédla jsem se kolem, ale i když bylo plno, velký Kwak jsem u nikoho nezahlédla.
Nebojte, časem ho určitě uvidíte, usmál se barman.
Konzumaci velkého Kwaku jsem viděla až při několikáté návštěvě. Pánové u vedlejšího stolu si objednali, barman zvedl palec a zatvářil se uznale, načež se vrátil za pult a začal točit pivo do sklenic. Neviděli jsme je celé, jen hrdla, která čouhala nad bar, takže bylo jasné, že tyhle sklenice jsou hodně vysoké. Pak došlo na koš visící pod stropem. Než výčepní pivo dotočil, zacinkal na zvonek, a když jsme se podívali za zvukem, uviděli jsme, jak stahuje koš na provaze dolů. K našemu překvapení pánové odevzdali do koše každý jednu botu, a barman vytáhl koš s botami ke stropu. Teprve pak naservíroval před každého muže Kwak v nádherné sklenici s dlouhým úzkým hrdlem. Poloobutí štamgasti labužnicky popíjeli, což chvilku trvalo, přece jen bylo tohle pivo větší než to „naše“ velké. Až když barmanovi odevzdali vypité sklenice, spustil koš dolů a vrátil jim jejich obuv. Při placení nám prozradil, že sklenice na velký Kwak se dělají ručně a tudíž jsou vzácné. Nové už z Belgie nedostávají, a jejich počet se v pivnici během let stále snižuje, už jich mají fakt málo. K náhradě ztráty nebo poškozené sklenice jsou tak boty v koši nejlepší pojistkou.
Myslím, že dozrál čas, abych sehnala dohromady partičku lidí, se kterými sem zajdeme na jedno velké. KWAK!
Den čehokoliv
Máme Nový rok – nový začátek. Abych měla přehled, pořídila jsem si pěkný stolní kalendář, který se hezky vyjímá na mém pracovním stole. Těší mě sledovat den po dni, jak se nový rok rozjíždí, kdo má zrovna svátek, jak se blíží víkend,… a přitom jsem si všimla ještě zvlášť vyznačených dnů.Začalo to 1.ledna důstojně Dnem obnovy samostatného českého státu a Světovým dnem míru. Po Třech králích mi v lednu hned zkraje zvedl koutky Den Švihlé chůze, následovaly Den tuleňů,lachtanů a velryb, Den památky Jana Palacha, Den Objímání,. Komplimentů, Vzdělání, Sci-fi, Celníků, Památky holocaustu, Ochrany osobních údajů, Pomoci malomocným, Dětí ulice, Den zeber .
Samotnou mě překvapilo, jak příjemně jsem se cítila v Den švihlé chůze, Den objímání a Den zeber (nevím proč, ale zebra ve mně vždycky vyvolává radost). Témata mě hřála na duši, ponoukala mě k hledání na internetu (viz Ministerstvo švihlé chůze), objímání mých blízkých či kreslení pruhovaných zvířátek, v mém podání zebrám spíš nepodobným.
Pro milovníky Dnů mám ještě další zajímavou informaci. Před několika lety provedla populární sportovní aplikace rozsáhlý výzkum, a zjistilo se toto: Druhý lednový pátek motivace lidí, co si dali předsevzetí, prudce klesla, většina z nich svou snahu do konce druhého lednového týdne opustila. Že by Den slabé vůle? Jelikož jsem si letos žádné předsevzetí nedala, tak to nemůžu posoudit. Zajímalo by mě, jakou zkušenost máte vy?
Celkově to ale vnímám tak, že si každý si v kalendáři (nebo jinak) můžeme najít SVŮJ DEN.
Den čehokoliv, co rozjasní naši tvář, dotkne se našeho srdce, nad čím se má cenu zamyslet nebo zasmát, poslat to dál nebo si jen říct, že je to den jako každý jiný.
Ale každý den má smysl a je fajn si ho užít.
Přeju vám rok plný šťastných a spokojených dní, a ať vás neopouští silná vůle:-)
Předvánoční tramvaje
Je krásné, že v době Adventu a Vánoc jezdí u nás i jinde v Evropě (a možná i jinde ve světě?) vánoční tramvaje. V Praze jich můžeme potkat deset, včetně tramvaje mazací, co promazává koleje, a tramvaje historické. A nejen potkat, doporučuju se s nimi svézt. Zažila jsem tam i koledy! Vánočně jsou ozdobené i lanovky na Petřín, což je zvenčí moc hezké pozorovat. Vánoční fantazii zapojili i jednotlivci – v ulicích jsem potkala pár osobních aut vyzdobených světelnými řetězy a dokonce i vánoční popeláře: Jindy oranžový velký vůz byl celý nastříkaný zlatou barvou a na boční straně korby se skvěla velká hvězda. Ale co mě fakt dostalo, že jsem potkala Betlémskou tramvaj, ve které jeli skauti, rozvážející po celé republice Betlémské světlo, až do Štědrého dne. Na rozvoz mezi městy používají vlaky, ale v některých městech jim poskytli historické tramvaje. V Praze má tahle mimořádná tramvaj číslo 43 a já na ni narazila třetí adventní sobotu u Podolské vodárny. Zájemci o Betlémské světlo už čekali s lucerničkami na zastávce, a skauti jim ho do těch svítilen předávali úplně zdarma. Kdo neměl lucernu, mohl si odnést zapálenou přenosnou svíčku. Taky jsem jednu získala! Řidič tramvaje a milá průvodčí v dobových uniformách prozradili, že této tramvaji se říkalo Ponorka a jezdila Prahou až do roku 1968. Jak jsem zjistila, historická tramvaj rozváží světlo i jinde, například na 3.adventní neděli jezdí i v Olomouci. Pokud byste takovou tramvaj chtěli potkat a získat Betlémské světlo od skautů, určitě se podívejte na web pro další informace. Přeji vám krásný adventní čas a hřejivé světlo uvnitř sebe.