Úsměvna.cz

Ve frontě přede mnou stál mladík, na sobě bundu s kapucí, naditý příruční batoh a trekové boty. Když odložil na pás obří zavazadlo, váha se zhoupla a ukázala třiadvacet kilo. Já měla letní šaty, baťůžek a kufřík na kolečkách ukázal deset kilo, a to jsem v něm měla všechno, co můžu na týdenní dovolené na ostrově v Atlantiku potřebovat. V letadle jsme dostali místa vedle sebe. Jmenoval se Erik, bylo mu třicet a byl smutný si, že letí sám. Na ostrově už párkrát byl a teď měli jet s přítelkyní, jenže se pohádali a ona zájezd zrušila. Zajímalo mě, proč sebou veze tak velký batoh. Protože je tam na dovolené i můj kamarád, plánuju s ním vysokohorskou turistiku a „mnoho dalšího“. A jaké plány máte vy, zeptal se mě. Přiznala jsem, že na tuhle dovolenou nemám žádný plán. Zájezd na ostrov mých snů jsem objevila na poslední chvíli, cena byla příznivá, tak jsem se sbalila a jedu. Erik se podivil, že sama. Když jsem neodpověděla, taktně dodal: Třeba tu potkáte nějaké spřátelené duše. Čekal nás docela dlouhý let a já zalitovala, že nemám nic ke čtení. Erik zalovil v batohu knížku a podal mi  knížku: Je docela zábavná, už jsem ji četl, řekl. Jmenovala se „Lituji, minuli jsme přistávací dráhu“ :a zachycovala hlášky pilotů a letušek v různých situacích, tak třeba: „V případě nenadálého poklesu tlaku si nasaďte kyslíkovou masku a zachovejte optimismus!“ Taková černo-humorná knížka o létání. Cesta s knížkou ubíhala, v okýnku se objevil Atlantický oceán, pak náš ostrov a šli jsme na přistání. Letadlo zakroužilo, ostře se naklonilo a začalo to s námi házet. Asi nějakej novej pilot, utrousila jsem přiškrceně. Hm, hm, udělal Erik, a natáhl se po pytlíku na zvracení. Nevím, zda se mnou souhlasil, nebo už měl v krku, vtiskla jsem se do sedadla a snažila se zapomenout na situace popisované v knížce. „U nás zažijete dvě přistání za cenu jednoho“,vybavila se mi jedna, když jsme po několika pokusech dosedli na přistávací dráhu. Nechtěl jsem vás děsit, pronesl Erik, když letadlo zastavilo, ale tohle letiště má osmou nejnebezpečnější letovou dráhu na světě: Je krátká, musí se překonat nárazový vítr z Atlantiku a vyhnout se vysokým horám, lítají sem jen piloti certifikovaní na tenhle ostrov. Byla jsem ráda, že se o informaci podělil až teď.

Autobusy nás rozvezly do hotelů. V tom našem jsme vystoupili čtyři: Erik, starší manželská dvojice a já. Erik měl objednané hotelové večeře a ostatní aktivity plánoval s kamarádem, manželé měli objednané auto, takže jediný člověk bez plánů jsem byla já. Ráno jsme se viděli u snídaně a všichni si sedli k jednomu stolu. Erik se moc netvářil – s přítelkyní se pohádali, a kamarád má s sebou desetiletého syna, což jeho zamýšlené aktivity dost limitovalo. Bavili jsme se, co budeme dnes dělat. Jeďte lanovkou do botanické zahrady, poradil mi Erik. Sám plánoval výlet autobusem na vzdálenou pláž. Manželé že si „dáchnou“ u bazénu, a do botanické se vydají odpoledne, dřív to prý nemá cenu. Při čekání na lanovku v mnohokrát zatočené frontě jsem pochopila, proč je to lepší odpoledne. Ale pohled na město a oceán ze stoupající kabinky mi to vynahradil, a v zahradě o pět set metrů výš jsem se cítila jako v tropickém ráji. Když jsem se ráje nabažila, sjela jsem dolů a potulovala se uličkami Starého města. Na radu Erika jsem si dala místní jídlo, chtěla jsem špíz, ale majitel bistra mi vychválil svou denní nabídku, a mým prvním jídlem na ostrově se tak stala dršťková..

Další den u snídaně: Erik se na pláži spálil, ujel mu poslední autobus, zkusil stopovat, ale nikdo ho nevzal, až po setmění si stopnul taxík. Nechtějte slyšet, kolik stál, řekl, aspoň že jsem stihl večeři, i když jen tak tak, za čtvrt hodiny zavírali. Manželé vypadali jako růžoví plameňáci – jelikož bylo pod mrakem, nenamazali se opalovacím krémem. Potykali jsme si. Erik se svěřil, že se s přítelkyní po telefonu dál hádají. Tak si ji zablokuj v telefonu, radili manželé. Jmenovali se Iva a Aleš a na další tři dny měli objednané auto. Nechtěla bys jet zítra s námi, nabídli mi. Dokázali byste odmítnout??? Naházela jsem do baťůžku své saky paky a zásoby na celý den, naskákali jsme do auta, naladili GPSku, a odstartovali maratón zážitků, které jsem si dopředu ani nedokázala představit. Vrátili jsme se pozdě večer a narazili na Erika, který šel z hotelové večeře. Vypadal zadumaně. Že by zase přítelkyně, mrkli jsme na sebe. Tentokrát byla příčina byla jiná: Kamarádův syn dostal neštovice, čímž padla plánovaná zítřejší hřebenovka a „mnoho dalšího“. To máš teda pech, pravili manželé účastně a navrhli Erikovi, ať se k nám zítra přidá. Tvář se mu vyjasnila. Jestli chcete, můžeme projít váš itinerář a případně po cestě přidat „ něco dalšího“, navrhl manželům. Ti ochotně usedli nad mapou s knižním i živým průvodcem a já začal tušit, že zítřek bude nabitý. Nemýlila jsem se, Erik vyplnil všechny „prostoje“, projezdili jsme ostrov, vystoupali na několik vyhlídek, dali kratší procházku, navštívili malebný skanzen, a odpoledne vyrazili tůru v „nenáročném terénu“. Byla dlouhá, a muži se rozhodli ujít celou trasu v rychlém tempu, ale my s Ivou tov půlce otočily, a že na ně počkáme v zahradní restauraci u parkoviště. V osm večer restaurace zavřela, parkoviště se vyprázdnilo, slunce zašlo za lesy, ochladilo se, a my si uvědomily, že naše mobily a bundy jsou v autě a klíčky od auta má Aleš. Naštěstí muži dorazili dřív, než nás mohla pokrýt jinovatka, a já měla radost, že jedeme domů. Avšak Erik naplánoval ještě „západ slunce v nejvyšším bodě ostrova“, prý to není daleko.Manželé byli pro a tak začal závod s časem. Cesta na vrcholy byla samá serpentina, slunce rychle klesalo, chvílemi jsme nedoufali, že se dostaneme na místo včas, ale, poháněni touhou a Alešovou nohou na plynu, dorazili jsme na vrchol těsně před slunce západem, a připojili jsme se ke dvacítce dalších diváků. Společně jsme sledovali, jak rudé slunce klesá za skalnaté dvoutisícovky, které se zbarvují červeně, postupně tmavnou a kolem se rozlévá růžové šero. Radost z mimořádného zážitku nám vydržela do auta, kde jsme okamžitě usnuli, až na Aleše, který nás bezpečně odřídil do hotelu. Jak to dokázal, nevím, ale když jsme v jedenáct večer vystupovali, bylo vidět, že má dost. Ale já s Erikem, občerstveni krátkým spánkem, jsme vyrazili do bistra, probrali dnešní zážitky, dali si večeři a „mnoho dalšího“. Z dalšího dne jsem se omluvila, abych dospala flám a utřídila si zážitky z posledních dvou dnů. Povalovala jsem se u bazénu, prohlížela si fotky a psala deník… a zároveň sledovala  snímky, které mi naše „rychlá rota“ posílala ze svého posledního výletu do vyprahlé části ostrova. Do hotelu dorazili před desátou, ale pro únavu s nimi nebyla řeč.

Poslední den jsem zašla na pláž, o které mi řekl Erik, a narazila tam na něj a jeho kamaráda se synem, co měl neštovice. Chlapci ho máčeli v oceánu, aby neštovice slezly, a zítra mohl bez omezení odletět domů. Erik esemeskoval s přítelkyní a vypadal spokojeně. Večer jsme šli spolu zašli do restuarace na večeři a nad špízy a stejky s místním vínem probírali své zážitky – všechny přebil nájezd ještěrek na Ivu v polopoušti! Na letišti jsme napjatě sledovali, jak to bude s odletem. Letadlo přiletělo podle plánu, přistání bylo klidné, a stevard slíbil, že i odlet bude hladký. Opravdu, skoro jsem si nevšimla, že už letíme. Většina pasažérů to „zalomila“, ale mně se nechtělo spát a probírala jsem se vtipnými hláškami, některé jsem už znala nazpaměť: „Vaše plovací vesta je vybavena rozkošnou lampičkou na čtení, která se automaticky rozsvěcí pro kontaktu s vodou, jakož i vábničkou na žraloky. Nebo: Dámy a pánové, toto není nic jiného, než řízený pád“. V našem případě to ovšem neplatilo, doletěli jsme v pořádku. Hezky jsme se za ten týden spřátelili, a tak jsme se při loučení v příletové hale domlouvali, že příště můžeme zase vyrazit někam společně. I když nevím, jestli nám Erika jeho přítelkyně půjčí, hned si ho odvedla do auta, a určitě ho čekalo „mnoho dalšího“. My ostatní se rozjeli do svých domovů, ale srdcem jsme zůstali dál na Madeiře.

Moc ráda chodím na koncerty pod širým nebem. Ten letošní  na letišti v pražských Letňanech vyšel na letní slunovrat a já se těšila, že na něj vyrazíme s kamarádkou. Jenže vstupenka stála několik tisíc, pročež kamarádka svou účast zrušila a já se rozhodla, že si zajdu poslechnout koncert „za plot“.
Toho dne bylo úděsné vedro, předpověď počasí hlásila bouřky a nemýlila se. Odpoledne se nad Prahou zatáhlo a když jsem vystoupila z metra kousek od letiště, bouřka zrovna začala. Organizátoři koncertu vyzvali diváky, aby opustili kovové tribuny a nechodili k pódiu, což způsobilo zběsilý přesun tisíců lidí ven z areálu pod přístřešky autobusů i do stanice metra. Naštěstí se bouřka rychle přehnala a koncert mohl pokračovat.
Našla si místečko mezi „neplatiči“ na trávníku za plotem, který nás odděloval od obřího pódia a ještě většího auditoria. Bylo tam dobře slyšet, ale i vidět, a tak se ke mně přidala dívka v letních šatech, pak další, asi čtyřicetiletá černovláska, pak dorazila kamarádka té první, pohupovaly jsme se do rytmu, sem tam prohodily slůvko, a dav posluchačů se dál rozrůstal.
Na jevišti se objevil zpěvák Rag´n Bone Man, chlap jak skála, zavřené oči, silný hlas, ale šetřil pohyby, zřejmě těžký introvert. Teda těžký bezpochyby byl :-). Bylo parádní ho vidět naživo, jak zpívá Skin (Kůže), Giant (Obr) a hitovku „I am only human, after all, don´t put your blame on me“, volně přeloženo „Jsem jenom člověk, tak to na mě neházej“. Trochu provinilá písnička, jak asi vznikla? Třeba doma (opakovaně) nevynesl odpadkový koš, ta jeho mu vynadala a on na to složil tuhle písničku? Pašák jeden línej!
Vypukla krátká přestávka, po které se měla objevit Gwen Stefani. Šly jsme se občerstvit a já se dala do řeči s černovláskou. Jmenovala se Beáta, do Prahy dnes přijela z Karlových Varů na promoci svého syna, po níž její odrostlé děti zamířily na klasický koncert na Hrad, zatímco jejich matka si vyrazila „zarockovat“ do Letňan. Bavily jsme se o  Gwen Stefani, že její písničky známe dlouho, stejně, jako písničky Madonny. Co tady bude zpívat, jak teď asi vypadá …Když tu se nám do rozhovoru začal montovat postarší pán, co stál za námi ve frontě. „Taková stará bréca, že se ještě vůbec jezdí ukazovat na koncerty, to bude ostuda,“pronášel, a tak podobně. Byl absolutně nechutný.
„Pane, nechte si své nevyžádané hlášky, nejsme na ně vůbec zvědavé,“ odrazila jsem ho. „Jo, jděte si svý mindráky řešit jinam“, přisadila si Beáta a spěchaly jsme zpátky na „svá místa“, abychom z Gwen Stefani neztratily ani minutu. Akorát začala, a protože jsme měly průhled na plátno, viděly jsme celé její vystoupení. Byla skvělá! Zpívala, tančila a běhala po pódiu celou hodinu, jako by jí bylo třicet (na internetu jsme zjistily, že jí o dvacet víc, což nebylo vůbec poznat!!!). Poprvé v životě jsem slyšela naživo její „Don´t speak“ (Nemluv),  jak se s ní rozchází kluk, „Rich girl“ (Bohatá holka), kde je rychlá pasáž, známá ze Šumaře na střeše, kterou bravurně zvládala, a další známé hitovky.  Když se loučila, aplaudovaly jsme dlouho a upřímně. Zatímco se připravovala aparatura poslední kapely a byl trochu klid, povídaly jsme si o životě, o dětech, o práci (Beáta byla učitelka na základce a svou práci milovala) a noční obloze, která nad námi rozprostřela  své první hvězdy. Poslední kapelou byli Marrons 5, oblíbená kapela Beáty. Vnadila mě, že těchhle pět Američanů bude stejně skvělých, jako moji oblíbenci Imagine Dragons. Když pak začali hrát, tak ne, že by se mi nelíbili, měli tam své hitovky, jako třeba  Sugar (Miláčku), ale mým bouřlivým Imagine Dragons se nemohli rovnat. Koncert mířil do finále, a já se v nejlepším rozloučila s Beátou a zamířila  domů. Šťastná, že jsem prožila letní slunovrat v dobré společnosti, slyšela dobrou muziku, že se pročistil vzduch po bouřce, začíná léto a za pár dní mi začne  dovolená. A trochu jsem Beátě záviděla její dva měsíce prázdnin.

Dnes je 4. června, svátek má Dalibor, Tara a …Saturnin!

Vyložila jsem si to tak, že „Saturnin“ od Václava Jirotky je tak populární, že se dostal do kalendáře. Vůbec se tomu nedivím, příběh mladého muže, který nemá rád přísloví (a už vůbec ne tetu Kateřinu a jejího syna Milouše), jehož úvahy se proplétají s komentáři jeho přítele doktora Vlacha a vcelku poklidný život mu změní o 180° sluha jménem Saturnin, zná u nás snad každý, díky knížce i filmu a já miluju obojí. Ačkoliv příběh odráží staré časy, je krásně sebeironický, místy praštěný,  a přesto čistý jako studánka, do které se hrdina v jedné z posledních kapitol zřítí. Doma máme osmé vydání z roku 1968, na přebalu je kresba pána v buřince se žlutým obličejem, a já do dnešního dne nevím, zda to má být vypravěč příběhu anebo Saturnin. Když jsem v mládí knihu četla, smála jsem se ironickým komentářům i neočekávaným zvratů a na konci litovala, že už ji nebudu moct číst znovu poprvé, že už mě nic nepřekvapí. Naštěstí to byl omyl: Jednou jsem knížkou listovala od zadu a narazil na doslov, který mi předtím unikl, a teď se zjevil jako pomyslná třešnička na  dortu:„Každé pořádné vypravování má skončit svatbou a jsem rád, že nemusím své čtenáře v tom důležitém bodu zklamat. Za krátký čas poté se v kostele svatéLudmily na Vinohradech teta Kateřina znovu bohatě provdala“.

P.S. Protože jsem holka zvědavá, koukla jsem do Wikipedie, jestli je tam něco o Saturninovi. Dozvěděla jsem se, že Saturnin je jméno latinského původu (lat. Saturninus), odkazující k římskému bohu Saturnovi. Mělo ho několik význačných římských politiků, avšak neuvádí se, zda měli smysl pro humor. Jeden z nich se vzbouřil proti císaři, a pak velmi špatně dopadl.
V České republice jméno Saturnin v roce 2006 nosili 2 občané nebo registrovaní cizinci. A taky, že nejznámějším nositelem tohoto jména je fiktivní postava sluhy ze stejnojmenného románu Zdeňka Jirotky.
Zjistila jsem také, že křestní jméno se Saturnin používá v Polsku. Nedovedu si však představit, že by se po úspěchu románu Saturnin tak  někdo jmenoval v Čechách. Rodiče, potažmo jejich chlapec by musel mít jó smysl pro humor.
A byl byl ještě známější než Hliník, co se odstěhoval do Humpolce.

České rádio slaví sto let od svého prvního vysílání, stalo se tak 18.května 1923 na okraji Prahy. Protože denně poslouchám Radiožurnál, rozhodla jsem se oslav zúčastnit. Na večerní koncert 18. května v Riegrových sadech jsem nemohla, tak jsem si ho aspoň pustila „na plný pecky“ z rádia. O to víc jsem byla rozhodnutá zajít na den otevřených dveří Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech v sobotu 20.května.
Začala jsem tím, že jsem se zajela podívat na místo prvního vysílání, je to v polích v pražské čtvrti Kbely. Nacházím venkovní prostor označený cihlovými řadami v trávě a dvěma pamětními cedulkami, jinak tu není nic, co by přimělo projíždějící auta zastavit a nechat lidi si uvědomit úžasný začátek vysílání do éteru před sto lety.
Odpoledne vyrážím do budovy Českého rozhlasu na Vinohradskou 12. Ve vrátnici je hlava na hlavě, a tak mě napadne budovu obejít a vstoupit „zadním“ vchodem z Římské 13, kde je menší nával. Za chvíli už jsem součástí asi dvacetihlavé skupinky. Jsou tu Pražáci, lidi ze Středočeského kraje, ale i jiných krajů, například z Plzně nebo Českých Budějovic, kteří už za sebou mají dopolední návštěvu „jejich“ krajských rozhlasů. Vyzvedává nás průvodce, který nás bde provázet budovou rádia. Má na sobě tričko s logem českého rozhlasu a nápisem Sto let je jen začátek. Nastiňuje založení Českého rozhlasu a Radiožurnálu, stavbu budov a základní technické údaje. Protože se rozhlasu daří, dodává, přikoupil před deseti lety budovu ze sousedství, takže se rádio rozrostlo o celý jeden blok, bývala tam pojišťovna. Elegantní šedovlasá účastnice k tomu poznamená, že je to pravda, jelikož v té pojišťovně pracovala. V nové budově sídlí náš generální ředitel, zareaguje průvodce, možná sedí zrovna ve vaší kanceláři. V tom případě doufám, že se mu v ní líbí, usměje se dáma a jdeme dál. Dozvídáme se, že Československý rozhlas začal v roce 1923 vysílat jako druhý v Evropě – předstihla ho jen britská BBC. Československý rozhlas ze začátku vysílal několikrát týdně hudbu, pak krátké pořady, postupně začali vysílat denně, přidali zprávy, sport a naučné pořady, takže byl od počátku zdrojem informací, zábavy i vzdělávání, což si udržel dodnes. Vyjdeme do prvního patra, kde nám průvodce na železobetonových sloupech ukazuje pohlcovače vibrací, které instalovali už naši předkové: Pod budovou totiž vedou v hloubce dva tunely – jedním jezdí vlaky na Hlavní nádraží, druhým metro. Poté, co odpoví na naše všetečné dotazy, náš kustod nás bere do dalších pater, kde sídlí Radiožurnál, Radio Vltava, Radio Dvojka, Sport Žurnál a Radio Junior.
Tam se náš průvodce rozloučí a my pokračujeme sami chodbami ve směru šipek. Jde to pomalu, jsou tu skupinky lidí, kteří přišli před námi, ale postupně se dostáváme dál.  Chodby lemují stánky s podepsanými fotkami moderátorů a dalšími upomínkovými předměty. Stojí u nich dobrovolníci, ale hlavně – oblíbení moderátoři, dříve by se řeklo hlasatelé. Už zdálky slyším charakteristický znělý hlas – nemůžu tomu uvěřit, Lucie Výborná osobně! Když se k ní v proudícím davu konečně dostaneme, s úsměvem nás přivítá, a hned, jak je jejím zvykem, pokládá otázku: Chcete se na něco zeptat? Přijde mi to legrační, protože v jejích pořadech se ptá hlavně ona. Ale samozřejmě toho využiju, když ji můžeme zpovídat my, zajímá mě, jak se připravuje na rozhovory s významnými osobnostmi. Ačkoliv stejný dotaz  padl dnes možná víckrát, nedá to na sobě znát a s úsměvem několika větami svou přípravu načrtne. Musí se probrat až dvousetstránkovými rešeršemi, nastudovat je, připravit si dotazy a to všechno za jeden den, případně večer, druhý den ráno už se vysílá. Můj známý nás během rozhovoru vyfotí (tetelím se blahem!) a jdeme dál. Další zastávkou jsou moderátoři z Radia Plus.Tohle rádio poslouchám spíš vyjímečně, protože vysílají ekonomiku, politiku, na mě spíš vážná témata. Toto mé prohlášení moderátor se snaží vyvrátit několika anekdotami, já taky jednu přidám, čemuž se zasmějeme. OK, zkusím si je někdy poslechnout, třeba se trefím do něčeho zábavnějšího.
Chodba zahýbá, u malého studia, kde sídlí Radiožurnál sport, stojí asistentka a prý jestli se nechceme podívat? Uvnitř už značně ochraptělý sportovní moderátor naplno komentuje náš hokejový zápas s Finskem na Zimní olympiádě v japonském Naganu. Chcete si to zkusit, nabízí nám. Pár dětí to zkusí, je to asi dost těžké, vidím, že jim jména hokejistů nic neříkají. Zato já si hned vybavím atmosféru „Nagana“, jak jsme ji zažili před lety. Kvůli časovému posunu jsme se scházeli už v šest ráno v zasedačce, a sledovali všechny naše postupující zápasy. To byly nervy!!!
Zeptám e, zda bych si mohla zkusit komentovat. Samozřejmě,  moderátor mě usadí před obrazovku počítače a na uši mi dá sluchátka. Pouští záznam, slyším jeho vstup, předává mi slovo, a já se snažím sledovat puk a čísla hráčů, spojovat je se jmény, která mám napsaná na papíře před sebou – Patera, Růžička Hamrlík, Jágr,… Dvouminutový úsek mi dává zabrat, je to děsně rychlé, puk neustále střídá hráče, kteří se míhají ledové ploše. Patera střílí do finské branky, situace je nepřehledná, gól! Na zpomaleném záznamu vidíme, že se puk odrazil od brusle finského obránce. Kamera zabírá naštvaného finského brankáře, spokojeného Pateru, trenéra Hlinku, a mě přemáhají emoce z té doby před mnoha lety, jsem z toho naměkko. U východu se mě asistentka zeptá, jak se mi to líbilo, a já vydechnu: Komentovala jsem Nagano! Cítím se, jako by se mi splnil sen. Dívka se usmívá a já spěchám dál, jelikož už je dost hodin a ještě chci navštívit Radio Dvojku, oblíbenou stanici mé maminky, prý má stánek v přízemí u hlavního vchodu. Spěchám dolů po schodištích, proplétám se chodbami a přitom přemýšlím, kdo z moderátorů Dvojky tam asi bude, a jestli tam budou mít podepsané fotky, abych je vzala mamince jako suvenýr. Jenže než seběhnu dvě patra, je půl šesté a stánek Dvojky je pryč – den otevřených dveří Českého rozhlasu je u konce. A tak se vrhám do rozhlasového obchodu vedle, bleskově kupuju knížku Zlaté časy od Václava Kopty pro máti, a přihazuju dvě trička s mottem „Sto let je jen začátek“, každé v jiné barvě. Jsou pro mé drahé staroušky – strýcovi je devadesát dva a mamince osmdesát pět let. Jelikož mají oba smysl pro humor, doufám, že se jim budou líbit.