V tomhle obchodě jsem byla už včera, chtěla jsem si koupit luxusní dámskou kabelku. Měli moc pěkné italské, kožené, velké i menší, akorát do ruky. Přilákala mě sem kabelka tmavě červené barvy, tedy vínová, kterou jsem zahlédla ve výloze, jenže v obchodě byla stejně krásná i její tmavě modrá varianta. Nebyla jsem si jistá, jaká barva by se mi hodila víc, a tak jsem se dnes do obchodu vrátila, abych si koupila tu „pravou“. Ale kterou? Stála jsem před zrcadlem stejně jako včera, v jedné ruce s vínovou, ve druhé s modrou, a nemohla se rozhodnout. Mladá prodavačka mě mlčky pozorovala. Dívala jsem se do zrcadla a najednou si uvědomila, že nevnímám ty kabelky, ale sebe: Sluncem vyšisované přerostlé vlasy, navíc zplihlé (ráno pršelo), od nichž neodlákala pozornost ani super džínová bunda, velká kabela přes rameno. Široké lněné kalhoty s vázačkou, které mi v létě tak slušely, mi najednou připadaly jako od pyžama, a boty taky nějak neladily. Došlo mi, že se na sebe nemůžu ani podívat, natož si vybrat správnou kabelku.
Vemte si tu modrou, promluvila prodavačka.
Když mně se víc líbí ta vínová, řekla jsem po pravdě.
Mohla byste mít obě, přikývla prodavačka, ale podle mě k vám jde spíš ta modrá.
Otočila jsem se k zrcadlu s modrou kabelkou –měla pravdu, docela mi slušela.
A proč ne ta vínová, zeptala jsem se (taky mi slušela).
Ta červená je elegantní, k vysokejm podpatků, sukni nebo šatům. Vy ale nejste elegantní, pronesla slečna přesvědčeně.
Její prohlášení zůstalo viset ve vzduchu. Naježila jsem se. Cože, co si ta holka o sobě myslí, zařvalo to ve mně.
Všimla si mé reakce a rychle dodala: Totiž, chtěla jsem říct, že váš styl není elegantní, ale SPORTOVNĚ ELEGANTNÍ – modrá kabelka vám půjde k džínové bundě nebo k džínám, i když budete mít na nohách tenisky. Nosíte vysoké podpatky?
Vysoké ne. Proto jsem si chtěla koupit kabelku, která by působila hezky žensky, opáčila jsem.
Slečna si odkašlala: Chápu, ale ta vínová kabelka by vám ladila líp k šatům a podpatkům, kdežto modrá jde hezky k vašemu sportovnějšímu stylu.
Chápu, že dnes moc stylově nevypadám, řekla jsem nešťastně, ale ráno jsem zaspala, tak jsem na sebe hodila, co bylo zrovna po ruce.
Když dovolíte, od pasu nahoru se mi líbíte. Ten svetřík a džínska, v tom jste stylová, řekla slečna mírně. Ale ty vaše kalhoty, nezlobte se, vypadají jako od pyžama, kabela se k vašemu outfitu moc nehodí, a stříbrný tenisky se nosily před několika lety.
Tedy…tohle byl pořádný mentální otřes! Ale, co když má pravdu, napadlo mě. Přistoupila jsem k pultu, postavila obě kabelky před prodavačku a přiznala: Stejně se nemůžu rozhodnout.
Prodavačka vzala každou kabelku do jiné ruky a já si všimla, že ta vínová k ní ladí o dost líp než ta modrá. Já, například, taky moc nenosím podpatky, a kombinuju džíny, trička, košile, poznamenala přátelským tónem. Když tomu chci dát šmrnc, oblíknu si vypasovaný sako, třeba tohle, vytáhla mobil, a ukázala mi pár fotek. Sako bylo do růžova, a opravdu působila žensky.
Došlo mi, že mi právě poskytla užitečnou lekci ve stylu odívání, a že potřebuju čas, abych ji vstřebala. Podívala jsem se na hodinky, blížila se čtvrtá. Promiňte, jsem teď objednaná ke kadeřníkovi, rozhodnu se později, až budu mít upravené vlasy, rozloučila jsem se kvapně a vyšla z obchodu. Nebyl to žádný úhybný manévr, prostě jsem skoro zapomněla, že jsem se v obchodě zastavila cestou ke kadeřníkovi. Za hodinu jsem od něj vycházela s hezkým účesem a dobrou náladou, a při pohledu na hodinky mě napadlo, že mám čas na to, abych se vrátila do obchodu a dotáhla záležitost do konce.
Prodavačka mi nic nevnucovala, naopak, vybídla mě, ať si koupím kabelku, která se mi líbí nejvíc.
Zjistila jsem, že v zrcadle se sama sobě víc líbím s tou modrou (i když jsem dosud nikdy modrou kabelku ani boty neměla). Ale co, risknu to! Zaplatila jsem, a když mi slečna kabelku balila, navrhla, ať si ji doma vyzkouším s oblečením. Kdybych ji přece jen chtěla vyměnit za vínovou, schová ji pro mě, ať zítra přijdu. Byla jsem jí za tu férovou nabídku vděčná. Cestou na tramvaj jsem si všímala oblečení a doplňků ostatních žen a spěchala domů zvědavá, jak to se mnou nakonec bude. Doma jsem probrala šatník a zjistila, že s tím stylem měla slečna pravdu. A taky, že mám dost svršků, ke kterým se nová kabelka perfektně hodí, prostě to ladilo. Druhý den jsem šla „sladěná“ do práce, a po cestě domů si k té kabelce šla koupit boty. Prodavačky v obuvi byly decentní a vstřícné a já si to užívala. Vzpomněla jsem si na Betty McDonaldovou, jak psala o kožichu v rodině – kdokoliv si ho oblékl, vypadal v něm jako filmová hvězda. Přesně tak jsem si připadala já, jen místo kožichu jsem měla přes ruku elegantní tmavě modrou italskou kabelku. Pardon, sportovně elegantní.
Od jezera
Je konec července, v Praze celý den vedro, které se kvečeru o stupínek zmírní do prostého horka. Sednu do auta a jedu se ochladit k jezeru v Polabí. Dorazím kolem osmé večer, sluníčko svítí, na nebi ani mráček, ale voda už z dálky vypadá divně, u břehu je potažená zeleným „flórem“ (to slovo jsem si vypůjčila z pohádek). Nejradši bych se otočila a jela zpět do Prahy, ale místo toho stojím na břehu a brblám, že sem jedu takovou dobu, a teď abych se koupala v žabinci. Zaslechnou mě kluci, kteří kousek ode mě skáčou do té zelené vody z vysoké vrby, a mají z ní dobrý rozhled. Haló, volají na mě, tam u protějšího břehu je voda čistá! Oběhnu tedy půl jezera, na protějším břehu si rozložím plážovou rohožku a ručník a hurá do vody. Je velice teplá, a když si nasadím plavecké brýle, zazelení se mi před očima. Sinice. Povlak na hladině rozehnali plavci, ale pod hladinou je to jasné, na koupání to není. Plávnu si krátce, jen tak symbolicky a radši jdu z vody ven. Lidí je na pláži pomálu. Nad jezerem zapadá slunce, normálně bych si tu atmosféru vychutnala, ale kolem se rojí komáři a vmžiku se jich do mě několik zakousne. Než se převléknu, mám na nohách plno pupenců, romantika na břehu bere za své, prchám na parkoviště. Z dálky můj pohyb připomíná nejspíš tanec svatého Víta, hážu rukama i nohama, oháním se ručníkem, rohožkou i mokrými plavkami. Na parkovišti zbývá jen pár aut, to moje a nějaký minivan. Hromadný útěk plážovníků způsobily asi nálety komárů, i já chci zmizet co nejrychleji. Hážu své věci do kufru a v duchu přísahám, že příště přibalím i repelent. Než sednu za volant, kde se vzal, tu se vzal, přistoupí ke mně muž se zkrvavenýma nohama.
Prosím vás, paní, ztratil jsem někde klíče od auta. Hledal jsem je všude, i ve vodě, ale nenašel. Manželku, babičku a dceru jsem odeslal s dobrými lidmi do Prahy a pak se snažil přemluvit další, aby vzali mě tady se synem, bohužel, neúspěšně. Prosím vás, nevzala byste nás domů? Synkovi, který postává za ním, je asi deset, má na sobě tričko a kraťasy. Taťka má na sobě mokré plavky ke kolenům, v ruce ručník a mobil, to je vše.
Co se vám stalo, že vám, teče krev, ptám se účastně. To ti komáři, řekne pán zničeně. Chápu, stav jeho mysli neumožňuje máchání rukama a plácání po těle, jako to dělám já, je vyčerpaný a zoufalý.
Uvažuju, co mám udělat. Vůbec nic o nich nevím, dospělý chlap by mě netrápil, ale ten kluk…
Až k vám nepojedu, bydlím na jiném konci Prahy, ale můžu vás vzít někam blíž k Praze, třeba do Kostelce, navrhuju.
Pán se zatvrdí a prohlásí, že v tom případě si zavolá taxík.
Dobrá, jak chcete, řeknu a sedám za volant. Nastartuju, koukám do zrcátka a vidím, jak taťka postává, nikam nevolá, šero houstne, komáři koušou, …
Nedá mi to, vypnu motor a jdu za nimi: Myslím, že byste měli odsud co nejdřív vypadnout, jinak vás ti komáři sežerou za živa. A taxík vás bude stát míň, když budete v Kostelci, což je na půli cesty.
Pán uznává, že na tom něco je.
Jestli máte roušky, můžu vás vzít do auta a zavézt tam, říkám.
Mají je. A tak, všichni v rouškách, pán na sedadle spolujezdce, jeho syn vzadu, vyrážíme ku Praze. Cesta rychle ubíhá, a mě najednou dojde, že vím, kde staví autobus, který jede až k nim. Mezitím chlapce napadne, že by mohli zavolat příbuzné, která bydlí kousek od nich, jestli by pro ně přijela. Taťka volá, a protože zpráva o ztrátě klíče k tetě už dorazila, prý hned startuje auto a jede pro ně.
Provádíme výsadek na domluveném místě u obchodního centra, sundáme roušky, zamáváme si a já zatáčím k domovu. Teplota trochu klesla, je teplý večer, který za moc nestál, a já právě spáchala dobrý skutek.
U moře
Je začátek července, běží už druhá letní sezona s covidem, a já toužím po dovolené u moře. Kamarádka, se kterou jsem dříve jezdila, mi ale oznámila, že do zahraničí nepojede, plánuje dovolenou v Jeseníkách. Zkusím zavolat jiné kamarádce – taky Jeseníky (při tom se ty dvě vůbec neznají!). Co se dá dělat, pojedu sama, i když budu muset dodržovat všechna proti-covidová opatření. Nejradši bych na nějaký řecký ostrov, jenže mladík v cestovní kanceláři mě vrací nohama na zem: anti-covidová pravidla v Řecku jsou dost přísná, test se musí načasovat, aby byl nejdéle 48hod starý, a … co kdybyste po návratu musela do karantény? Naštěstí tu má last minute do země, která vlastní průzračné moře a let tam netrvá víc než 1,5hodiny. Chorvatsko. Zakoupím tedy zájezd na Makarskou riviéru s polopenzí, zbývá zajistit antigenní test v mezinárodním formátu a vyplnit povinný online formulář na chorvatské webové stránce. Oboje zdařile provedu a za dva dny v poledne už sedím v letadle do Splitu. Těším se, že budu za hodinku na pláži, ale rozvoz mnoha účastníků plus odpolední dopravní zácpa způsobí, že na místo dorazíme až po páté odpoledne. Bleskově se ubytuju, skočím do plavek, popadnu osušku a spěchám k moři. Oblázková pláže je blízko, a i když je na ní hlava na hlavě, nijak mi to nevadí. Nořím se do vody a blaženě plavu k nejvzdálenější bójce, odkud si prohlížím městečko s nízkými apartmány, kostelíkem, a bělavé skalní štíty, vypínající se nad nimi. K večeři jsou kalamáry s hranolky, k tomu výborné červené víno, následuje procházka po pobřeží, je tu jako na Václaváku, lidi proudí oběma směry, kupuju si sladoled a když ho slížu, jdu spát. Přivítá mě vyhřátý pokoj a i když mám otevřené dveře na balkon a místo přikrývky jen prostěradlo, nemůžu horkem usnout a v noci se budím zbrocená potem. Že já nejela do Jesníků, bleskne mi hlavou. Druhý den vedro pokračuje, na štěstí u moře vane větřík a voda mě příjemně ochlazuje. Jako rychlé občerstvení tu letí palačinky a hranolky, osvěžená přináší sladoled. K večeři je kuře se salátem, jako sladká tečka meloun, a pak se, totálně nacpaná, kutálím na procházku po pobřeží. Na útesu nad mořem objevím bar Viagra, ze kterého je krásný pohled na zapadající slunce. Z reproduktorů hraje příjemná muzika, servírka mi přinese ořechovku, připadám si jako Aristokratka z knížky Evžena Bočka, kde popíjela ořechovku paní Tichá. Místo ní se však na scéně objevuje majitel baru, opálený Chorvat středního věku se zlatým řetězem kolem krku, mluví československy a zapřádá se mnou řeč, nabízí mi ořechovku na účet podniku způsobem, který nelze odmítnout, a dává si svůj (další) drink. Padá soumrak, hrnou se sem návštěvníci, hudba se mění do tvrdého rocku, dávám se na ústup a pomalou promenádou se vracímmířím do svého apartmánu, kde okamžitě usínám. Ráno mě potěší, že horko ustoupilo, počasí je tak akorát, a nejen to, moře, jídlo, lidi, všechno je podle mého gusta. Nedaleko je na dovolené moje teta, se kterou jsme se kvůli covidu už dva roky neviděly, ačkoliv obě bydlíme v Praze. Jelikož jsme od sebe deset kilometrů, scházíme se na půl cesty v kavárně u moře, poklábosíme si u kávy, a povídáme si, co se u nás za poslední dva roky událo. Teta za pár dnů odjíždí, a mě čeká ještě týden u moře. Užívám si každý den, až se jednoho rána přes hory převalí těžké černé mraky a během dopoledne se přižene bouřka. Zastihne mě venku, ale podaří se mi schovat do vchodu jednoho domu, který je po cestě. Není mi ale moc dobře po těle, kolem burácí hromy, do toho blesky, lije jako z konve. Že jsem nejela do Jeseníků, lituju v duchu. Bouřka se přežene do hodiny a zase svítí sluníčko. Odpoledne ještě přijde dešťová přeháňka, ale trvá jen čtvrt hodiny, a pak je zase fajn. Předpověď hlásí, že zítra má být deštivo, a tak si na ráno naplánuju výlet do nedalekého města Makarska. Mám štěstí, náš delegát tam jede něco vyřídit a vezme mě tam po snídani autem. Po cestě mi ukáže, kde najdu autobusové nádraží, a pak zastaví v přístavu na nábřeží, abych mohla vystoupit. V tu chvíli začne pršet, nejradši bych s ním zase jela zpátky, protože nemám deštník, ale zachovám dekorum, a přeháňku přečkám na terase pěkné kavárny. Za chvíli je po dešti a já se toulám po městě, prohlížím si pamětihodnosti, chodím po obchodech, když jsem unavená, zajdu do františkánského kostela, ale to už zase svítí slunce, a tak usoudím, že výlet splnil účel a je čas se vrátit. Bez potíží najdu nádraží i příslušný autobus, a za čtvrt hodiny ve svém apartmánu oblékám plavky a mířím na pláž. Dál už je počasí jenom slunečné, a mě se chce zůstat co nejdléle.
Jenže všechno jednou končí a přichází den odjezdu. Mikrobus nás unáší do Omiše , kde odbočí kolem řeky Cetiny do průsmyku a stoupáme serpentinami a přitom sledujeme, jak po řece v ranním slunci plují čluny na řece, na skalnatých útesech se tyčí pevnost. Přejedeme hory, napojíme se na dálnici na pobřeží ,uháníme do Trogiru vyzvednout další cestující, a odtud na letiště ve Splitu. Při čekání dočítám detektivku, náselduje svižný let s větrem v zádech, takže v Praze přistáváme o dvacet minut dřív. Když vycházím z letištní haly na Ruzyni, nechce se mi uvěřit, že dovolená u moře je už minulostí. Ale vzpomínky ani fotky zatím neblednou, a přede mnou je ještě celá půlka léta. Co kdybych se podívala do Jeseníků?
K vodě!
V půlce června uhodila vedra, předpověď na víkend hlásí pětatřicet stupňů, a tak všichni toužíme po jediném: vyrazit z města k vodě. Koronavirová opatření naštěstí opadla, v pátek odpoledne sednu do auta a vyrážím do penzionu na Vysočině u Velkého Dářka, abych strávila víkend u jezera. Kolony na D11 a opravy silnic ve vesnicích mě sice zpomalí, ale nezastaví a v podvečer jsem na místě. Můj pokojík má střešní okno stíněné obřím javorem a je bezva. V restauraci si dám pivečko, něco malého k snědku a jdu obhlídnout okolí. K Dářku je to delší procházka, ale večerní koupání je super. Vracím se do penzionu, griluje se tu prasátko a slétají se komáři za hudebního doprovodu Queenů. Miluju Queeny! Spát jdu před půlnocí, umazaná od hořčice, poštípaná, střešním oknem pozoruju hvězdy a jsem šťastná. Ráno v půl páté mě budí místní kohouti, když zavřu okno tak ztichnou, a já si dám ještě několik hodin zaslouženého spánku. Probudím se k deváté, dám si rychlou snídani, hodím na sebe plavky, popadnu deku, ručník a tašku s nezbytnostmi a spěchám k jezeru. Konečně u vody! Plavu, opaluju se na dece a pozoruju lidi, prohodím pár slov s rodinkou, co přijela s paddle boardem. Hlava rodiny prozradí, že bez prkna už nedají ani ránu, načež elegantně odpádluje do středu jezera. Jelikož je poledne, zajdu si na oběd do restaurace v kempu. Dám si polévku a špagety, jsou moc dobré, ale pak si připadám jako ten hroznýš boa z Malého prince, co se nemohl tři dny hýbat, aby vytrávil.Nevadí, mám přece čas. Vykutálím se z pod pergoly restaurace na deku a propadnu se do spánku. Najednou slyším: Chcete to zkusit?
Otevřu oči, nade mnou stojí muž s pádlem: Už jsme dojezdili, povídá: Napadlo mě, jestli si ten paddle board nechcete zkusit?
No, sice jsem se přecpala a potřebuju trávit jako hroznýš boa, ale moje vnitřní JÁ se nezaváhá a vykřikne: Moc ráda!
Bleskem si namažu nos a ramena opalovacím krémem a vrhám se do vody, potažmo na paddle board. Muž mi ho přidrží, přidá pár slov, jak se nepřevrátit a jak držet pádlo, vysvětlí, co je hruška a co list, a že ten list mám nořit do vody opačně než na kanoi. Absorbuju informace a vyplouvám v kleče na jezero. Je to jízda jako sen. Pádluju podle návodu, prkno mě poslouchá, jede tam, kam chci já… zažívám opravdovou radost.
Po projížďce vrátím prkno s díky jeho majiteli a hrdě vypínám prsa. Jsem vážně dobrá! Rodinka z prkna vypustí vzduch, sbalí ho do tašky a jsou pryč. Jdu se ještě několikrát proplávnout a pak se vydám zpátky do penzionu. Vyhládlo mi, a tak si k večeři dám něco vydatného, k tomu pivečko. Je mi skvěle! Se zapadajícím sluncem se jdu cournout po vesnici, čepují tam mimo jiné výbornou míchanou zmrzlinu. Posedím na terase a v deset odpadnu ve svém pokoji. Kolem půlnoci mě probudí zvláštní zvuky, jako když tuze hučí větrák v koupelně. Chvíli to trvá, než se úplně probudím, ale protože hluk nepřestává, vydám se na chodbu a bloudím ode dveří ke dveřím, abych zjistila, odkud to vychází. Zabušila bych na dotyčného, ať si ten větrák vypne, takhle se nedá spát! Když se mi hluk nepodaří lokalizovat, jdu zpátky k sobě do pokoje, naštěstí už je klid. Znovu upadám do spánku, k ránu mě budí kohouti. Opět usínám a procitám v devět hodin. Rychlá snídaně, sbalit a hurá na pláž. Opakuju scénář z předchozí dne, akorát bez paddle boardu, jelikož jde ve sportovní půjčovně na dračku, na mě by se dostalo až po druhé odpoledne. To je ale pozdě, potřebuju odjet dřív, abych nepadla do kolony při návratu z víkendu. Tentokrát pojedu jinudy, říkám si, a zamířím na D1.
Zakrátko zjišťuju, že hezké zážitky musí být vykoupeny těmi opačnými: Čtyřicet kilometrů před Prahou se dálnice ucpala. Podaří se mi z ní sjet, projíždím lesem, při krátké zastávce najdu obrovský hřib kovář. Letos první hřib a hned takový úlovek, raduju se, a jedu k dalšímu exitu, abych se zařadila zpátky na D1. Jenže kolona trvá, je delší, než jsem si myslela. Auta postávají vlevo ve dvou pruzích před mostem nad Chocerady, kde se musí řadit do jednoho pruhu. Vpravo je sice široká zrekonstruovaná část, ale zatím zavřená. Rádio hlásí, že objížďky přes vesnice jsou ucpané, takže není jiná cesta. Popojíždím na jedničku, venku je třiatřicet, teplota v chladiči stoupá, už je na stovce. Auta se řadí do jediného pruhu, kolona míří přes most vzhůru do kopce. Je mi jasné, že to nedám, stala bych se přehřátým špuntem, za kterým by nikdo neprojel. A tak dobrovolně sjíždím na opravenou polovinu mostu. Stojí tu už chlápek s nablýskaným autem, má zvednutou kapotu, ačkoliv je jeho vůz zjevně mladší než můj. Prý se mu rozsvítila nějaká kontrolka a nemá odvahu … Jo, mně se taky rozsvítila, říkám. (Neprozradím už, že v mém letitém autě se už žádné kontrolky nerozsvěcejí. Musím sledovat měřáky a maléry předvídat). Bavíme se o naši autech, pak o všem možném. Po opravené straně kolem nás projedou hasiči, sanitka, jedno spěchající auto se zavěšenýma kolama, asi se vrací z dovolené… Když už si nemáme co říct, uvědomím si, že se žádný z projíždějících nevrátil. To znamená, že ta pravá strana je průjezdná! Snažím se chlápka pohnout k akci – voda v chladiči už vychladla- projedeme po mostě! Ale on nechce. Počkáme, říká a v hlase má odevzdanost, časem ta kolona opadne.
Je neděle odpoledne, aut bude přibývat, do večera to bude horší, namítám.
Ne, to musí časem opadnout, trvá na svém muž.
Podívejte, stojíme tu už hodinu, je půl pátý, třiatřicet stupňů, žádnej stín, vaří se mně hlava a lidi z víkendu se budou vracet víc a víc. Měli bychom jet, naléhám znovu.
Umm umm, udělá muž a mě se chce vřískat. Pak si uvědomím, že na něm nejsem závislá.
Tak já to zkusím sama, řeknu, držte mi, prosím, palce.
Budu, řekne ochotně, a nadějně dodá. Třeba se potkáme u nějaké pumpy.
Ale já už nechci nikde zastavovat, křičí to ve mně, chci domů. Pomalu projíždím po uzavřené části mostu. Nacházím místo, kde se dá najet zpátky na dálnici, je ale zapáskované, nedaleko stojí odtahovka, právě naložila auto s poruchou. Nebojte, už to pojede, chlácholí mě Odtahováček. Chcete pomoct zpátky na dálnici? Vděčně kývnu. Jelikož má reflexní vestu, zastaví na vteřinu auta v malé rychlosti, a já vklouznu na D1. Měl pravdu, auta jedou už nepřerušovaně. Díky díky díky! Do Prahy dorazím do hodiny, doma si dám sprchu, očistím hřiba (jelikož je to kovář, hraje přitom všemi barvami), udělám z něj smaženici a náležitě si ji vychutnám. Hřib je tak velký, že ho jím tři dny po sobě, k večeři i k snídani. Tohle je pomyslná třešnička na dortu víkendové cesty k vodě, říkám si. Dálniční frustrace je zapomenuta, naopak vzpomínky na Velké Dářko jsou stále jasné. Těším se na další horký víkend – zase vyrazím k vodě!