Úsměvna.cz

Kdo má rád filmy o pirátech, jako je Ostrov pokladů nebo Piráti z Karibiku, pochopí, proč jsme si vybrali tuhle pirátskou loď. Jmenovala se Černá vlajka. Byla dřevěná, lesklá, asi pětadvacet metrů dlouhá a patnáct metrů vysoká, a vypadala vznešeně. Měla pirátskou vlajku, kotvu, na zádi kajutu, stěžně s černými skasanými plachtami a po stranách lodi pět otvorů, ze kterých vyčnívaly hlavně děl.  Snášel se soumrak, návštěvníci už odešli, a my dva byli poslední, kdo chtěl ještě na palubu. U lodního můstku stál pirát v třírohém klobouku a žvýkal tabák. Nejdřív zaplaťte, zachraptěl a natáhl ruku. Dali jsme mu peníze a on kývnul, ať jdeme za ním. Na palubě byla řada lavic, jak jsme to znali z filmů o galérách. Sedněte si, kam chcete, řekl pirát, a uplivl na zem kus tabáku. Akorát ne do strážního koše, kajuty nebo ke kormidlu, kormidelník je nevrlej, moh´by vás v záchvatu blbý nálady hodit přes palubu. Usadili jsme se na přídi s výhledem na kormidlo a kajutu. „Třírohák“ nás přikurtoval k lavici (To abyste ve vlnách nevypadli, zahučel), a vystoupil z lodi. Rozhlíželi jsme se po kormidelníkovi, ale nikoho jsme neviděli. Koukej, šťouchl do mě Matěj a ukázal na velký předmět na palubě. Byla to truhla, nahoře pootevřená. Už už jsme se chtěli zvednout, abychom ji prozkoumali, když tu dřevěná podlaha na zádi zavrzala a my zjistili, že v kajutě někdo je a něčím tam bouchá do podlahy. Dveře kajuty se otevřely a v nich objevil zarostlý muž v černém kabátě s dřevěnou nohou, na hlavě červený pirátský šátek.
Odplouvámé! Napněte plachty, křikl nakřáplým hlasem. Podívali jsme se nad sebe a uviděli, jak se skasané plachty samy pomalu napnuly! Loď se dala do pohybu a za chvíli už klouzala nahoru a dolů.  Záď a příď se zvedala v silných rázech výš a výš, jako by nás zvedaly velké vlny. Matěj na takové lodi ještě nebyl a divil se, až do jaké výšky nás rozhoupaná loď vynesla, mohlo to být tak pět- šest metrů. Když byla v nejvyšším bodě, okolí zmizelo, a přes špici paluby bylo vidět jen modré nebe. Drželi jsme se lavic jako klíšťata, abychom nevypadli.
Pluli jsme nějakou dobou, když jsme náhle ucítili, jako by loď dole na něco narazila. Přitom se převrátila ta velká truhla a něco z ní vypadlo. Koukej, zaječel Matěj.  Je v ní kostlivec! Ale vozdobenej, podotkla jsem, protože to co vypadlo, byla kostra ruky ozdobená prsteny a náramky.  Výkyvy lodi se zmenšily, a my uslyšeli sílící pištění v podpalubí.
Narazili jsme na útes! Asi máme díru v lodi, zakřičel do větru kormidelník. To co slyšíte, jsou krysy v podpalubí. Potápějící se loď opustí jako první! Když viděl, jak se tváříme, loknul si z placaté láhve a posupně se zasmál.  Zmatek v našich hlavách vrcholil a jistě to na nás bylo znát. Čekala jsem, že zařve – Do člunů! Ale pokud na lodi byly, tak na venkovní straně, amy bychom se k nim stejně nedostali. Naštěstí začala loď zpomalovat. Kormidelník ještě několikrát zatočil kormidlem a zahlásil, že má pro náis dobrou zprávu: Když krysy neutekly na palubu, tak díra v lodi nebude velká a loď se nepotápí. Vracíme se do přístavu, kde díru opraví. Loď zpomalila, houpání bylo menší a menší, až úplně přestalo. Byli jsme v přístavu. A nesahejte na tu truhlu, křikl ještě muž, než opustil kormidlo a zavřel se v kajutě. Na palubu vyšplhal pirát „třírohák“, aby nám odjistil lavici, a po očku nás pozoroval. Zvedli jsme se, kymácivě přešli palubu a zamířili k můstku. Když jsme míjeli truhlu, Matěj měl oči na vrch hlavy, ale nedovolil si ji otevřít.  To bylo boží, liboval si, když jsme se octli zase na pevné zemi. Příště půjdeme zas.
Klidně, pomyslela jsem si. Ale jen tehdy, když krysy zůstanou jen zvukovou kulisou!

V pátek se na plácku u našeho obchodního centra objevily velké kontejnery. Z jednoho vykukovala chapadlovitá ramena, posetá barevnými žárovkami, což v nás, pouťových vyhládlících, kteří nemohli na Matějskou, ani jinou pouť, zažehlo velké očekávání. O víkendu parta kolotočářů vztyčila své atrakce, a dnes, v pondělí, první den dalšího rozvolnění, je opravdu otevřeli! Zavolal mi to můj soused Matěj, letos čtrnáctiletý, a hlas mu přeskakoval vzrušením.
Všimla sis, že přijely kolotoče?
Jo, odpověděla jsem klidně. Kolotoče a skákací hrad mě nechávaly chladnou.
A všimla sis, že jsou tam i AUTÍČKA?
Jelikož jízdu v autíčkách miluju, jiskra vzrušení přeskočila i na mě.
Opravdu??? Od kdy? Včera tam ještě nebyly!
Viděl jsem je, když jsem dnes šel ze školy, a už byly nainstalovaný. Vzpomínáš, jak jsme na nich byli posledně?
Samozřejmě, na to nejde zapomenout! (Bylo to loni na podzim, měli jsme roušky a rukavice a dezinfekci, alei tak jsme si rejdění autíčky s Matějem moc užili).
Půjdem se projet?
Jasně, že jo. V duchu jsem v hlavě hledala vhodný „termín“: Zítra k večeru nebo v pátek odpoledne?
Já myslel dnes, můžu rovnou. Peníze mám, dal mi je táta. Jak seš na tom ty?
Chtěla jsem sice zajít do obchodního centra, když se dnes otevřely obchody, ale ten kluk byl tak nadšený, že mě úplně strhnul. Tak teda v sedm, řekla jsem odevzdaně.
Super, tak za hodinu, křiknul Matěj a radostně seknul s telefonem.
A tak jsme v sedm vyrazili, a čím víc jsme se k našemu plácku blížili, tím víc jsme se těšili. Kromě autíček tam byl vláček pro nejmenší, skákací hrad, kolotoč Twister, velehoupačka Pirátská loď alias Black Flag a Extreme, houpající se rameno se sedačkami rotujícími všemi směry, extrémní záležitost, kterou jsme vyhodnotili jako trénink na kosmonauta.
Zamířili jsme k autíčkům. Muž v kase od nás vybral peníze a pokynul nám, ať si vybereme vůz. Chceš řídit, zeptal se Matěj.
Ne, spoléhám na tebe, odvětila jsem. Měl z toho radost. Kromě nás odstartovala ještě dvě autíčka, tatínek s chlapečkem, a dvě školní holky. Naše jízdy byly velkorysé, místa plno, navzájem jsme se předjížděli a míjeli, smáli se, pokřikovali na sebe, opisovali osmičky, a užívali si volnost. Matěj jezdil rychle i zodpovědně, vždycky se na poslední chvíli vyhnul srážce. Pochválila jsem ho a on se zeptal: Myslíš, že bych to moh´mít jako trénink na autoškolu? Když jsem to odsouhlasila, nabídl se, že odřídí i další jízdu. Musím říct, že exceloval v zatáčkách i couváních, určitě bych se s ním nebála jet, až bude mít řidičák.
Mezitím přibylo lidí kolem, a když se schylovalo k další jízdě, všichni se vrhli na plac a narvali se do autíček, takže nás jezdilo snad patnáct. To naše jsem teď řídila já, ale styl jízdy se proměnil: Dva sotva desetiletí kluci se honili a vráželi do sebe uprostřed manéže, zatímco my ostatní jezdili kolem, a snažili se jim vyhnout, a protože nás bylo moc, proplétali jsme se mezi sebou a občas se „scukli“a museli z chumlu vycouvat. Jeden tatínek pak už jezdil jenom pozadu, zatímco (jediná!) maminka hbitě zvládala proměny jízdy dopředu i dozadu podle situace. A já, unavená neustálými kolizemi, jsem otupěle jezdila po obvodu a čekala, až nás vypnou. Když jízda konečně skončila, šli jsme na Twistera. Vzpomínáš, jak jsme na něm byli posledně, zeptal se mě Matěj. Čímž mi připomněl, jak tehdy kolotoč neustále zrychloval, stoupal a klesal, a já jízdu přežila jen díky zavřeným očím a tichým modlitbám.
Dnes nejdu, odpověděla jsem, klidně se projeď sám. A Matěj šel a projel se hned dvakrát. Chlápek, co Twister obsluhoval, totiž pouštěl pěkné country písničky, já se pohupovala do rytmu, on mě se zájmem pozoroval,po třech minutách jízdu neukončil, ale přidal ještě jednu rundu. Matěj si lítání nahoru dolů nijak neužíval. Když zjistil, že se hned tak nepřestane točit, zareagoval (pro mě) nečekaně: vytáhl mobil a začal natáčet sebe a okolí, se všemi zvuky a komentáři, které produkoval. Kolotoč nakonec přece jen zastavil, můj kamarád vrávoravě vystoupil a musel si sednout, jelikož se s ním všechno točilo. Posadila jsem se k němu a za chvíli jsme se už bavili záznamem jeho jízdy. Pěkně to natočil!
Jestli z tebe nebude profesionální řidič, tak určitě kameraman, řekla jsem přesvědčeně. Potěšilo ho to.
Škoda, že tu není střelnice, povzdechl si mimoděk.
Taky mi chybí, přitakala jsem. Ale při covidových omezeních by to asi bylo moc složitý, pořád dezinfikovat vzduchovky a hlídat rozestupy mezi lidmi, co si chtějí vystřelit papírovou růži nebo medvídka.
To jo, přitakal Matěj.
A tak jsme seděli vedle sebe, vedli řeči, a pozorovali, jak lítá obří houpačka Pirátská loď, lidi se točí a řvou naExtremu, sluníčko se sklání k západu… A najednouz nás napadlo, že tu Pirátskou loď zkusíme.

Pokračování příště

Když jsme měli po procedurách, chodili jsme ven. Lázně Luhačovice, usazené v podhůří Karpat, doslova vybízejí k procházkám, promiňte mi to klišé. Jenže terén je velice kopcovitý, a jak jsem brzo zjistila, bylo třeba si dávat pozor, na co stačím. Sázkou na jistotu byla chůze po kolonádě kolem pramene Vincentky, což mi vydrželo dva dny. Další den jsem vyšla k Pražské čtvrti, na konci týdne už pomalu vystoupala křížovou cestou nad kolonádu a potěšila se pohledem na lázně z ptačí perspektivy. Povzbuzená úspěchem jsem další den vzdálenost zdvojnásobila, a to jsem neměla dělat, protože mi došly síly a do hotelu dorazila úplně vyšťavená.  Další dny jsem mohla jen do blízkého parku a snažila se dobít energii.
Ve druhé polovině pobytu se trochu oteplilo, a  sluníčko a narůstající kondice nás ponoukly k výletu k přehradě. Dojely jsme k ní autobusem, došly k hrázi a pak šly pomalou procházkou zpátky. Další den jsme si to zopakovaly a obešly celou přehradu po turistické asfaltce, což bylo něco přes čtyři kilometry.  Naše pomalé tempo rušili pejskaři, cyklisti a in-line bruslaři, kteří se mezi námi v rychlosti proplétali. Dřív jsem byla taky taková, ale teď jsem byla ráda, že můžu posedávat na lavičkách. Zpátky to bylo sice z kopce, ale i tak jsem dorazila unavená a další den si musela dát pauzu.
Ochladilo se a napadl sníh. Byla tu poslední březnová neděle a s ní začátek letního času. Snídaně byla od sedmi, ranní vstávání mi dalo pěkně zabrat. Nechápu, proč ten letní čas ještě nezrušili! Zprovoznil se hotelový bar, kam jsme mohli na  kávu, čaj, pivo případně něco ostřejšího. Ačkoliv nebylo povolené sdružování ve společných místnostech ani na pokojích, občas to někdo zkoušel. Chlápek u baru balil mou kamarádku Maydu, jeho soused se holedbal, že je degustátor a zná šestero druhů vína: červené, bílé, málo, moc, zadarmo a za peníze.  Prý máme zajít na ochutnávku. Smály jsme se, zaplatily svou konzumaci a prchly z jejich dosahu. Seznamka ostatně probíhala i ve výtahu: Senior z Hané se dožadoval, zda mu dáme v případě potřeby dýchání „z hube do hube“. To nebude nutné, pravil jiný pán, který cestoval s námi. Nejdřív „proplesknout“, pak štamprli slivovice, a dýchání z úst do úst, jen když tyto pokusy selžou!
Musím se ještě zmínit o jídle. Bylo ho dost,  vypadalo i chutnalo výborně, a my se nemohly udržet a doslova jsme se přežíraly, takže jsem si po večeři připadala jako hroznýš boa z Malého prince, co po zhltnutí kořisti někam zalezl a bez hnutí trávil.
Čas ubíhal a najednou tu byl 1. duben a s ním Apríl! Hin sa ukáže, kdo má smysl pro humor, řekla jsem si před snídaní.  Hlavně se nenechat nachytat, takže to budu zkoušet první. Kdo se rád zasměje? Naše pokojská, pán v restauraci, paní v informacích, maminka a kamarádka nezklamaly. Zapomněla jsem na někoho? Aprílové šoufky mi zpestřovaly jinak všední den a bylo mi blaze. Ovšem jen to chvíle, než mi městská police nadělila pokutu na parkovišti před Albertem, kam jsem si zajela koupit minerálky.  Obratem jsem vyrazila na služebnu, v jedné ruce zaplacený lístek od parkování, co se v autě neudržel na palubní desce, v druhé lístek od pokuty. Stačilo krátké vysvětlení a policista pokutu roztrhal. Apríl, usmál se. S čím kdo zachází, tím také schází, pomyslela jsem si sebekriticky, a odpoledne se šla projít do lesa – ptáci ani lesní zvěř mě jistě nebudou pokoušet. Nepokoušeli, ale ztratila jsem se, i když jsem šla  po turistické značce. Nevylučuju, že na mě zlomyslný apríl dosáhl i tam.
Procedury pokračovaly, pokroky jsme zaznamenali všichni, a přišel závěrečný týden. Na pár dní se oteplilo ke dvaceti stupňům, a my se v kraťasech a tričkách radovali ze sluníčka a skvělého počasí. Určitě odměna za naši pilnost a trénink, napadlo mě. Obejít přehradu už nám nedělalo žádné potíže, ani po návratu jsme nebyli moc unavení. S blížícím se odjezdem na mě padla nostalgie a bilancování, každý den jsem si svého pobytu víc vážila. Lékař při výstupní kontrole zkonstatoval, že jsem se zlepšila jak dechově, tak fyzicky, a já cítila, že má pravdu, že se zase vracím do života. Lázně v rouškách, bez tanečků a hospůdek sice nebyly tak zábavné, jako před Covidem, ale teď je teď.
Domů jsem odjížděla s lázeňskými oplatky, kontakty na nové přátele, optimistická a mnohem zdravější.

Plicní lékařka mě po covidovém zápalu plic poslala do lázní, a tak jsem v půlce března dorazila d Luhačovic. Vitajte, usmála se na mě recepční v hotelu. Výměnou za negativní antigenní test jsem dostala klíč od pokoje a tři týdny komplexní lázeňské péče. Nebudu líčit detaily lékařské prohlídky, časování procedur a anti-covidového režimu, chci se s vámi podělit o své hlavní dojmy.
Když jsem přišla poprvé do jídelny, byla jsem trochu nervózní: Na začátku vás totiž usadí ke stolu, kde pak bude sedávat celou dobu, čímž určí i vaši pravidelnou společnost. Můj napnutelizmus ale trval jen chvilku, servírka mě posadila ke stolu u okna k sympatické blondýnce. Jmenovala se Mayda, přijela po těžkém covidu a v lázních byla už týden. Byla to pozoruhodná mladá žena z Ostravy se smyslem pro humor a kreativitu, čímž vyvažovala můj počáteční lehký pesimizmus. Zakrátko jsme se skamarádily a naše pravidelná setkání u jídla se stala příjemným každodenním rituálem.
Dny začínaly v sedm snídaní a až do večera bylo pořád co dělat: Hlavní náplní byl procedury, někdy i pět šest denně, zpestřované pípáním budíků, odměřujících čas, konverzacemi s lázeňskými a lidmi na léčení, kteří přijeli z celé republiky. Většina byla po těžkém průběhu covidu, každý měl svůj příběh, některé jsem vyslechla a byla ráda, že nakonec všechno dobře dopadlo. Na začátku jsme se všichni dorazili unavení a zadýchaní i po malé námaze, a výtahy tak byly v ustavičné permanenci. S přibývajícími procedurami a tréninkem jsme se uspěšně propracovávali ke zvládání chůze po trojích schodech do patra, sice pomalu, ale už bez zastavení.
Hotelový i lázeňský personál byl velmi profesionální, ale i vlídný. Prolínala se tu čeština, moravština i měkká„slovenčina“ (pracovalo tu dost Slováků), která hladila naše uši a zpestřovala instrukce při inhalacích, masážích, vodních procedurách, cvičeních, rehabilitaci, elektro i vodoléčbě. Obdivovala jsem ty, co dojížděli denně z příhraničí a vstávali už po čtvrté ráno, aby byli vlakem (s přestupem) v šest v práci.
Když jsem se trochu zabydlela, zjistila jsem, co všechno jsem doma zapomněla: zimní rukavice, trepky na vodní procedury, varnou konvici a jarní boty. Problém byl, že v koronavirové uzávěře (omezení pohybu na hranici katastru) se tyhle věci nedaly v Luhačovicích koupit v žádném obchodě. Na štěstí to šlo přes internet – za pár dní jsem si je vyzvedla v zásilkovně v centru městečka. Ještě že tak. Otevřené byly totiž jen potraviny, lékárna, a drogerie. Nicméně, lázeňská lákadla byla všude kolem nás: Výlohy přetékaly nádherně naaranžovanými šaty, prádlem, kabelkami a botami, a my jsme se u nich denně zastavovaly a kochaly se… a tím to končilo. Pro ženskou strašná situace! Na kolonádě, kde dříve pulzoval život a v cukrárně a kavárně bylo těžké najít volné místo, bylo pusto prázdno. Z celých lázní totiž fungovaly jen tři velké hotely a dětská léčebna. Kupovat lázeňské oplatky přes okénko mi nevadilo, ostatně, tak se kupovaly vždycky, ale u cukrárny a kavárny na kolonádě to bylo zvláštní. Koupíte si kafe do kelímku, zákusek na papírovém tácku a jdete si je v zimě sníst na lavičku.
Přes veškerá Covidová opatření tu měly ženy pěkně upravené vlasy, až na mě. Kadeřníka jsem neviděla řadu měsíců, a můj krátký účes už dávno nebyl krátký, ale divně přerostlý, nedržel, barva vymytá… Jednoho rána jsem si při pohledu do zrcadla řekla, že takhle už nemůžu mezi lidi. A tak jsem zamířila do hotelové recepce, půjčila si nůžky, v koupelně si ostříhala ofinu o dva centimetry a zbytek vyřešila barvou na vlasy koupenou v drogerii. Odstín jsem úplně netrefila, ale vypadala jsem o hodně líp než předtím. Nevím, jak to souvisí se zdravotním stavem, ale hned mi bylo líp.