Úsměvna.cz

O víkendu dávali v televizi přenos opery, byla to Aida. Moje maminka ji sledovala se zájmem a já tak trochu. Maminka totiž operu miluje. Za svých studií v Praze trávila mnohé večery v opeře na bidýlku, které s přibývajícími lety vyměnila za regulérní sedadlo. Když jsem byla náctiletá, vzala mě na Prodanou nevěstu a pak na Rusalku, abych si k opeře „vytvořila vztah“. Snad jsem na to neměla ten správný věk, nerozuměla tomu, co se tam zpívá, a ty paní, co předstíraly, že jsou děvče na vdávání a víla, po které šílí princ, mi přišly trapné. Vztah jsem si nevytvořila a maminka tak zůstala ve svém žánru osamocena. Aby jí to nebylo líto, dali jsme jí jako dárek k šedesátinám předplatné do pražské Opery na deset představení, samozřejmě s doprovodem, který ochotně dělaly její kamarádky. Jednou kamarádka účast odřekla a maminka mě poprosila, zda bych šla s ní já. Co to bude, zeptala jsem se, když jsem se předtím ujistila, že ten večer nemám žádný zajímavější program.
Lucie z Lamermooru, odpověděla maminka nadšeně. Víš, je to něco jako Romeo a Julie, znesvářené rody, nešťastná láska a tak.
Ale mami, víš, jak nesnáším tragédie.
To samozřejmě vím, ale o děj ani tolik nejde, klidnila mě maminka. Tahle opera je známá krásnými koloraturními áriemi, které jsou pěvecky velmi obtížné, podobně jako v Kouzelné flétně od Mozarta.
To mě uklidnilo, jelikož Kouzelnou flétnu jsem v minulosti přestála v pohodě.
Kdyby se ti na to nechtělo dívat, můžeš zavřít oči a nechat se unášet hudbou, dodala ještě maminka.
To snad nebude nutné, pomyslela jsem si a večer jsme tedy vyrazily do Opery.
Myslím, že maminka si představení užila podle svých představ. U mě to bylo naopak. Už předehra byla velmi skličující, a v prvním dějství měla Lucie temnou předtuchu, která se v dalších dějstvích (byly tři!) beze zbytku naplnila. O přestávce jsem chtěla odejít, ale maminka mě přemluvila, ať zůstanu, prý jde o světově nejproslulejší dílo Donizettiho. Zůstala jsem, ale ten děj! Plno intrik, hrdinka z nich zešílela a já málem taky, jelikož v posledním dějství si, zpívajíc, na jevišti podřezala žíly, a před našimi zraky v bílé říze dlouho krvácela. Měla jsem cukání zavolat 155, ale místo toho jsme na ni tupě zírali a její milý se potom zabil. I když jsem zavírala oči, utrpení hrdinů i moje mi přišlo nekonečné a bídná nálada mě opustila až za několik dní. Zařekla jsem se, že jsem s operou skončila. Definitivně.
Jenže …nikdy neříkej nikdy.
Pár let poté mě pracovní povinnost zavála do New Yorku, jela jsem tam s kolegou. Jen jsme přiletěli, vyšlo najevo, že miluje operu a strašně touží vidět představení v Metropolitní opeře. Ale ne sám, Matěj chtěl svůj zážitek s někým sdílet. Protože jsme tam byli jen my dva, tak se mnou. Od koho to je, zeptala jsem se. Jen jsem zaslechla jméno, bylo vymalováno.
Promiň, ale NESNÁŠÍM tragické opery, zejména Donizettiho a jeho Lucii z Lamermooru, řekla jsem pevně. Jdi si sám, já zůstanu v hotelu a budu se dívat na televizi. Avšak Matěj se nevzdal. Přísahal, že tohle je sice Donizetti, ale tentokrát nepůjde o Lucii, nýbrž o Marii, Dceru pluku, což je komická opera. Tak dlouho do mě hučel, až mě umluvil a večer jsme spolu vyrazili do Metropolitní opery.
Moderní pískovcová budova mi vzdáleně připomněla Janáčkovo divadlo v Brně. Tak snad to nebude tak zlé, pomyslela jsem si. V davu operních milců jsme vešli, po širokém schodišti vystoupali do druhého patra a octli se v impozantním  půlkruhovém kaskádovitém hledišti antického typu. Jeviště bylo hluboko pod námi, nad námi svítil obří křišťálový lustr. Pak zazněl gong, lustr zhasl, vyjel ke stropu a představení začalo. Opera měla jen dvě dějství a byla vtipná. Pěvci nejen zpívali, ale i hráli:  Maria, schovanka pluku, pružná jak proutek, žehlila košile svého regimentu  na žehlícím prkně, zpívajíc vysoká C jakoby nic (opakovaně) a do toho prováděla alotria. Její milý Tonio a poručník Sulpice se s ní snažili držet krok, a regiment francouzských vojáků k tomu zpívali sborem a nahrávali komickým scénkám. Můj kolega byl nadšený a já vlastně taky. O přestávce jsme si na to připili šampaňským a ve druhém dějství se přidali k potlesku, kterým diváci při nástupu na scénu přivítali světovou zpěvačku Kiri Te Kanawa. Děj by trochu zamotaný, ale s pomocí programu jsme zápletku pochopili a sledovali ji až do šťastného konce. Do hotelu jsme dorazili plní zážitků a ještě si o nich dlouho povídali v baru.
A tak jsem objevila kouzlo komické opery. Po návratu do Prahy jsem zkusmo koupila lístky na Lazebníka sevilského a maminku vzala s sebou. Představení se nám líbilo oběma, a tak jsme časem pokračovaly Popelkou, Kouzelnou flétnou, Figarovou svatbu, Liškou Bystrouškou i Čertem a Káčou. Až se zase otevřou divadla, můžeme pokračovat.
A jak to máte s operou vy?

Jak poznáte, že přišlo jaro? Možná hledáte sněženky v trávě, jehnědy na lísce nebo rašící pupeny na stromě, ale já to poznám na svém autě. Někdy mám pocit, že je to živý organizmus. Po létech co patříme k sobě, si občas postaví hlavu, snad abych si ho víc všímala a předcházela. Vím, že má zásluhy, za patnáct let jsem s ním najela skoro čtvrt milionu kilometrů, a nerada bych se s ním loučila. Jeho vrtochy jsou zásadně zimní, asi že, nemá garáž. Pro představu:
Zpětná zrcátka už dávno nevyhřívají.
V zimě se mi neotvírá kufr. Když se to stalo poprvé, zaklínala jsem ho různými zaklínadly včetně obligátního Sezame otevři, a když to nepomohlo, jeli jsme do servisu. Kufr otevřeli, ale druhý den už se neotevřel. Jela jsem ho reklamovat, avšak bylo mi naznačeno, že závada může být komplexnější povahy, čemuž odpovídala i vyšší kalkulace, a tak jsem to nechala být. A ejhle, s prvním oteplením se kufr umoudřil a zase se otevírá. Takhle to má už několikátou zimu.
Asi rok občas nejdou otevřít dveře u řidiče (tedy u mě). Poprvé se to stalo, když jsem škubla klikou a nevšimla si, že je auto zamčené. I když jsem ho odemkla, dveře se neotevřely. Naštěstí šly otevřít zevnitř, když jsem nastoupila dveřmi pro spolujezdce a přelezla za volant. Místo abych se radovala, popadl mě vztek, a místo abych neposlušné dveře normálně zavřela, pořádně jsem s nimi práskla. A ejhle: dveře se otevřely ven a už nešly zavřít. Podařilo se to až na poněkolikáté – zvenku. Pak jsem je radši už neotvírala a zamířila do autoservisu. Mechanik vzal auto do dílny, kde zkoumali, co s tím je. Zapomněla jsem předeslat, že před rokem z podobného důvodu vyměnil táhlo dveří, tudíž to vypadalo na reklamaci. Jenže se ukázalo, že táhlo je v pořádku. Aby se zjistilo, co s těmi dveřmi je, museli by je sundat a rozebrat, což by stálo stát pár tisíc a pak ještě náhradní díly, podle toho, jaká porucha se najde, nechal se slyšet mechanik. Tak s tím ještě počkáme, řekla jsem, vyvedená z míry výší částky. Mechanik přivezl auto z dílny, a ejhle, dveře u řidiče šly otevírat i zavírat úplně normálně. Zaplatila jsem za kontrolu táhla a pochopila, že za kliku můžu vzít jedině, když je auto odemčené, v opačném případě se otvírání dveří zablokuje. Občas na to zapomenu, ale dobrá zpráva je, že za pár dní si to „sedne“, a dveře zase otevřít jdou.
Sousedi si už zvykli, že občas nastupuju dveřmi od spolujezdce a prolézám přes „šalcpáku“ na místo řidiče. Snad to berou to jako součást mého lehce ulítlého života v pohybu – v naší čtvrti chodím pěšky, venčím psa a jezdím na kole. Ale co se oteplilo, s autem už žádný problém nebyl. Vypadá to, že na jaře se věci spraví samy od sebe.

Co nás vede k luštění křížovek? Zvědavost? Touha vyluštit tajenku? Poučení, obohacení jazyka, kdy vymýšlíme synonyma běžných slov nebo jen ukrácení dlouhé chvíle? Do luštění se pouštíme rádi, zvláště když nás motivovuje věcná cena – knížka, cédéčko, vstupné nebo předplatné. Základním předpokladem je znalost požadovaných výrazů nasbíraných během života nebo základní školy. Užitečná je třeba biologie (lícní vak křečka, brodivý pták, severské zvíře na tři), botanika (skalnička, pokojová rostlina), zeměpis ( hlavní město Turecka, sibiřský veletok, ostrov na Srí Lance), chemie (chemická značka vápníku, hydroxidu sodného, koncovka kysličníku), cizí jazyky ( souhlas anglicky, německy, rusky, případně slovensky). Záludnější jsou otázky z češtiny, české gramatiky, případně staročeština. Nejzáludnější je ale jazyk neživý- latina, hlavně ta lékařská ( hernie, mala, ileum, embryo). Čtenáři rádi uvítají otázky z literatury – zkratky počátečních jmen českých básníků (JV Sládek) či spisovatelů,  postavy z knih (jméno hada/případně vlka z Knihy džunglí.). Sportovní otázky se týkají nejčastěji fotbalu (název klubu v Madridu, Barceloně, Amsterodamu), tenisu, karet, šachů (někdo si plete pat a mat). Nechybí výrazy z hudby ( skupina devíti hráčů, opera Verdiho), malířství, iniciály zpěvaček či zpěváků, hudební skupiny, případně z vojny -vojenská stráž, opevnění, vojenský kněz  nebo politiky. Každý si tu přijde na své.
Moje maminka každý týden luští dvoustránkovou křížovku ve svém oblíbeném ženském časopise. Občas jí něco nevychází, případně tajenka nedává smysl, a pak mi volá. Založila jsem jí proto slovníček nejčastějších anglických, fotbalových i šachových výrazů, jména amerických herců a zpěváků, ale mám pocit, že raději konzultuje se mnou než se svým slovníčkem, kam slova připisuje tak jak se objevují, a pak ji nebaví ve „slovníčku“ pátrat.
Někdo může tvrdit, že luštění křížovek je trénink paměti, ale někdy mám pocit, že je to spíš uvědomnění si  své nevědomosti. Poslední záchranou je internetový křížovkářský slovník.
Tajenkou bývá text určitého významu, např.lidové rčení alias přísloví: Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou (teta Kateřina ze Saturnina asi luštila křížovky často). Nebo pranostika: Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná. Populární jsou citáty filozofů nebo známých osobností: Ženy jsou milenkami mladých mužů, společnicemi jejich středních let a ošetřovatelkami v jejich stárnutí ( anglický filozof Francis Bacon). Mít psa, to je taková kompenzace věčné touhy být milován (herec Vlastimil Brodský). Lásku a nenávist ženy muž unese. Ale neunese její lhostejnost (herec Jiří Císler). S výše uvedenými souhlasím, ale o významu dalších by se dalo pochybovat: Scény žárlivosti jsou pro vývoj lásky stejně nezbytné, jako válečné konflikty pro vývoj civilizace (herečka Sarah Bernhardt). Nebo:  Největší bohatství má ten, kdo si žádné nežádá (latinské přísloví).
Zvláštní kategorií jsou reklamní slogany: Vyplatí se je nejen vyluštit, ale i zaslat. Mluví ze mě vlastní zkušenost – jednou jsem takhle vyhrála půlroční předplatné do bazénu! Když je tajenka nemastná neslaná, nezáživná, jsem zklamaná, k čemu jsem se to dopachtila. Nejhorší varianta je, když to, co vyjde v tajence je krkolomné, děsné, nebo úplně pitomé. Z toho se mi otvírá kudla v kapse, protože vím, že tak významný filozof ani spisovatel by něco takového nikdy neřekl, ani v opilosti. Abyste to mohli posoudit sami, zkusím nějaký takový citát sehnat a pak ho sem zkopíruju. Doufám, že jsem vás tím od křížovek neodradila. Covid necovid, luštěte a bavte se!

Nedá mi to, a ještě se ohlédnu za posledními Vánocemi. Z důvodu koronavirové pandemie a omezených nákupů v kamenných obchodech byly dárky oproti minulým Vánocům jiné. Bylo jich míň, ale zato byly více promyšlené a srdečné.
Moje kamarádka má tříletého vnuka: od rodičů dostal „mluvící“ knížku o domácích zvířatech a lego, aby se rozvíjel. Kamarádka se ho rozhodla rozvíjet po další stránce, a Janíčkovi dala pod stromeček xylofon. Byla to trefa do černého, hudební nástroj se mu moc zalíbil, mlátí do něj paličkou a nechce nic jiného. Druhou paličku má jeho babička, která na xylofon hraje melodii a zpívá a on zpívá s ní. Její muž nezůstal v originalitě pozadu a vyrobil chlapečkovi letadlo z kartonu, ve kterém Janík lítá u nich po bytě a je šťastný.

Já jsem si „nadělila“ knihu Lagom, která mě zaujala na podzim v knihkupectví, a i když jsem si ji koupila, nestihla jsem ji do Vánoc přečíst. Lagom je švédsky, a znamená to “tak akorát”. Napsal ji švédský novinář Göran Everdahl stylem, jakým psal náš Zdeněk Jirotka, autor Saturnina. Knížka mi přišla „tak akorát“ do dnešní doby, kdy inteligentní humor přijde velmi vhod. Je to exkurze do života národa, který má sice jen dva měsíce slunce ročně, sklon k melancholii, vyhraněný vztah k alkoholu (což se týká celé Skandinávie), ale díky drsným podmínkám objevil „lagom“ styl života a štěstí v docela obyčejných věcech. Samozřejmě, všechno podáno s nadhledem. Co byste tipovali, že je nejznámější švédský export?  Dynamit, volvo, vodka? IKEA? Švédské sušenky a masové kuličky, slanečci nebo brusinková marmeláda? ABBA, Ingmar Bergman, filmové hvězdy a modelky? Astrid Lindgren a její Pippi punčochatá? V knížce to zjistíte, a navíc se dozvíte o lagom švédském designu, stravě, ekologii, životě i štěstí. A komu by kniha přišla málo legrační, najde v ní jako bonus „jedinečná slova z celého světa“, popisující specifické situace, jako je poskakování v loužích, touhu se pomazlit a další. V originále – hoppípolla, gigil nebo lappsjuka. Takže, až naprší, můžeme hoppípollat podle libosti!
Pro mě milé počteníčko.
Lagom je další skandinávský recept na hezčí život. Dánové mají hygge – útulno, Norové kosekveld – hezký večer strávený s rodinou, a Švédové vědí jak žít “tak akorát”.