Jsem knírač a jsem na to pyšný. My, knírači, máme rychlý postřeh, jsme odvážní a vrháme se Do každé akce. Jsme drsní, protože máme drsnou srst. Je to tím, že nás od mala dvakrát ročně trimují (to je škubání srsti takovým dělátkem). Strašně to tahá. Nesnáším trimování! Poznávacím znamením každého knírače je výrazný vous a obočí, samozřejmě dlouhé. Silvie mi vous nechává růst až na prsa a obočí přes oči, často mi je pročesává a zastřihuje. Říká, že vous signalizuje důstojnost a obočí náladu. To je pravda, jelikož dokážu obočím ledacos vyjádřit! Třeba otázku, očekávání, radost, pobouření i lhostejnost. Ale obočí mě taky dokáže prozradit, třeba teď, když jsem se na noc uvelebil na koberci v ložnici a dělám, že spím. Nechci se totiž stěhovat do pelíšku na chodbě, jak zavelela Silvie. Jenže poznala, že nespím, prý se mi hýbe obočí. No dobře, tak já teda jdu… Náladu a signalizaci ostatním pejskům dávám najevo hlavně ocasem, který mám hezky dlouhý. Tohle ale umí všichni psi, nejenom knírači.
Když jsem byl malý, Silvie si se mnou hodně hrála a taky mě cvičila. To bylo pořád: ke mně, k noze, sedni, lehni, zůstaň! Když jsem to dokázal splnit, chválila mě (miluju pochvaly!) a dávala mi za to piškoty nebo voňavé kousky nebo křupavé kousky, no prostě odměny. Miluju odměny!! Takže vím, že plnit povely se vyplácí, a taky to dělám. Ale občas mám na ně vlastní názor, a pak je jakoby neslyším. Jsem prostě moc daleko, uprostřed hraní, nebo mi fouká do uší vítr, nebo jsem se zasnil při čtení vzkazu od psí slečny, … Nejhorší je to ráno, kdy je venku plno nových stop, které mě vedou dál a dál. Silvie na mě volá, pak za mnou běží, chytne mě za obojek a láteří: Ty jeden sebestřednej knírači, koukej mazat domů, musím do práce!
Jenže já chci být co nejvíc venku. Miluju procházky na sídlišti a ve Stromovce, rád si hraju, když se k tomu někdo namane, a s pejskama, hlavně těma malýma, vycházím docela dobře.
Co se týče kníračů, s těmi je to trochu jiné, u nás na sídlišti je nás několik a máme se v merku. Jsme stejně velcí, ale jen já jsem černý. Nejdýl tu potkávám Bonyho: Je šedivý, prý pepř a sůl. Vím, že tenhle pepřák je stejně starý, jako já, bydlí jinde, takže se potkáváme jen občas, ale tváří se,jako by mu to tady patřilo. Když mě zahlídne, zpomalí, naježí se, důležitě označkuje nejbližší keřík, a pak u něj stojí a vrčí na mě. Já se taky naježím, vypnu prsa, nakráčím tam, přečůrám tu jeho značku a vrčím na něj. Párkrát jsme se spolu chytli, ale páníčkové nás okřikli. Dobrá, vyříkáme si to jindy. Protože tohle je Moje ulice a Můj vchod. Pche!
Naštěstí tu potkávám jednu krásnou černostříbřitou kníračí holku, jmenuje se Fíbí. Mám ji rád, vždycky se očicháme a někdy si hrajeme. Škoda, že nechodí ven tak často, jako já.
Nedávno sem začal chodit další knírač. Je celý bílý a jmenuje se Sax. Potkali jsme se už několikrát, očichali se a já poznal, že je o dost mladší než já. Když mě zmerčí, naježí se, vyhodí značku a kouká, co já na to. Samozřejmě ho hned přeznačkuju, a pak na něj vrčím. On nikdy nevrčí, jen kouká, a chvíli tak stojíme a pozorujeme se. Vypadá to, že pochopil, že jsem tu doma a je to Moje ulice, tak jsem na něj dnes už tolik nevrčel. Ale jestli se tady objeví nějaký další knírač, chci, aby to byla holka.
Jeremy – panelákový pes
Ahoj, jelikož o mně byla řeč, dávám o sobě vědět. Jmenuju se Jeremy, jsem černý knírač a bydlím v paneláku na pražském sídlišti. Když jsem byl malý, bydlel jsem s mámou, strejdou a babičkou v domě se zahradou, u jedné staré paní. Jednou ale přišla mladá paní, chvilku si se mnou hrála, pak jsme spolu šli na procházku, a když jsme se vraceli, věděl jsem, že jsme si padli do oka. Pak mě vrátila k mámě, ale za chvilku se vrátila se starou paní, a já k nim hned běžel, protože jsem si myslel, že zase půjdeme ven. Stará paní mě ale vzala do náruče, něco mi šeptala a přitom měla slaný obličej, a pak mě donesla do auta té mladé paní. Prý se jmenuje Silvie a pojedeme spolu do Prahy. Seděl jsem vzadu na sedadle a koukal z okna, byla to moje první cesta autem. Měl jsem trochu strach, protože jsem nevěděl, co se bude dít, a večer jsem byl smutný, chyběla mi máma a ostatní knírači, které jsem měl vždycky kolem sebe. Ale měl jsem s sebou svého tygra, plyšového kamaráda, takže jsem nebyl úplně sám.
Na sídlišti jsem si brzo našel nové kamarády a kamarádky. Ema, to je mops, mě naučila senzačně chrochtat. Největší legrace je ale s jorkšírama, jako jsou kluci Čenda, Arnie a Max. S těma si ráno vždycky řeknem ahoj a pak značkujeme zábradlí u školy, takže když je zrovna nepotkám, poznám, jestli už tam byli nebo jsem tam první já. Arnie je nejrychlejší jorkšíří kluk v naší ulici. Čenda má vždycky dobrou náladu, v zimě nosí svetr, a když je sníh, válí v něm sudy. Max bydlí ve vedlejším vchodu a vždycky se na nás vytahuje se, ale pro mě je to miniMax, a vždycky ho přečůrám. No a pak je tu ještě Luky, co ho škrábnul přes oko retrívr, musel k veterináři, měsíc chodil s obvazem přes oko, žral antibiotika a nechtěl si hrát. Ale nakonec se z toho dostal a vidí úplně normálně, když nám hází míček, tak mi ho vždycky uzme. Jo, a ještě tu jsou jorkšíří holky, Míša a Šarlotka, a taky Dirké, co nosí mašle a střídá účesy, jelikož její panička je kadeřnice. Včera jsem potkal novou psí holku s krásným jménem, jmenuje se Šeila. Je o hodně větší než já, protože je rhodéský ridgebak. Ale je moc fajn, hraje si se mnou a krásně voní. Snažím se chodit hodně ven, protože venku se pořád něco děje a je tam zábava, a můžu si tam hrát s kamarádama. Doma je to bohužel jiné. Přes den jsem strašně dlouho sám; Silvie je v práci, a tak zabíjím čas jak se dá – střídavě spím a hlídám, hlídám a spím. Ale i když se vrátí, pořád to není ono, protože naše smečka je fakt moc malá. Mám rád, když je doma víc lidí, co mi hážou něco k jídlu nebo mi hážou míček. Jenže Silvie to nestíhá. Dřív tady s ní byl Ota, což byl docela fajn člen naší smečky. Chodil se mnou ven a dělal báječné sendviče, které nechával na kraji stolu, a nevadilo mu, když jsem si občas nějaký vzal. Taky mi při večeři házel pod stůl kousky masa! Po večeři mi někdy dával talíře na zem, abych si je vylízal. To bylo něco! Jenže Silvie byla naštvaná a s Oťasem se pohádali. Pak se ale hádali pořád, a Ota jednou odešel a už se nevrátil. A tak jsme spolu sami dva, a jak už jsem řekl, ve dvou mě to moc nebaví. Rád bych domů někoho, jako byl Ota, určitě by se mnou chodili víc ven a se Silvií by byla zase legrace. Při procházkách občas pozoruju chlapíky, které potkáme a pak se je snažím kontaktovat. Třeba jim něco odnesu, nebo jim skočím pod kolo, označkuju tašku, co si odložili vedle auta,… Nepochopili to, akorát měli řeči a Silvie mi vynadala.
Ale proč to všechno říkám. Mám Silvii rád a byl jsem smutný, když byla pryč a já byl dvě noci doma sám. Jsem moc rád, že teď je se mnou pořád doma. Ven chodím s Matesem od vedle a taky s jednou slečnou, co má čivaváka Othella (jednou ho vzala s sebou, ale trošku se mě bál). Spím pod ozdobeným stromečkem, co je na stole (býval i na zemi, ale Silvii vadilo, že jsem ho značkoval). A dostal jsem príma dárek, pískacího lišáka. Dá to práci, roztrhat ho na kousíčky, ale pracuju na tom. Hezký nový rok všem pejskům a jejich páníčkům! A prosím vás, nebouchejte venku ty petardy a rachejtle, nemám to rád.
Vánoce s covidem
Vánoce jsou na spadnutí, a já jsem doma sice už po covidu, ale slabá jako moucha v zimě a stejně tak unavená. Sháním dobrovolníka, který by mi nakoupil a vyvenčil dvakrát denně psa, abych odlehčila sousedům, kteří se o mě starají už dva týdny jako o vlastní a mého psa venčí čtyřikrát denně. Náš městský úřad mi ochotně zprostředkuje dobrovolnici od Červeného kříže, je to milá slečna, co má taky pejska. Podle domluvy vyvenčí dvakrát denně Jeremyho, nakoupí mi potraviny, ale i vánoční stromek, kapra a rybí polévku. Když přinese jedličku, zacítím vůni jehličí. Sláva, vrací se mi čich! Slečna mi pomáhá celý týden, a když se se mnou loučí, předá mi malý vánoční dárek.
Jenže pořád nemám zprovozněnou televizi, znovu objednávám televizního technika. Paní, co přijímá zakázky, se ptám, jestli nevadí, že internet je na jedné straně bytu a televize bude na straně opačné, zdá se mi to dost daleko. Paní zarezervuje technika na 22.prosince a já se těším se, že konečně natáhne koaxiál ke kabelové televizi, abych se mohla koukat na pohádky. Hlavně chci vidět ty nové, o hvězdě a o hodinářově učni. Technik dorazí podle plánu, ale když obhlédne situaci, prohlásí, že vzdálenost mezi krabicí na internet a televizí je moc velká, potřeboval by na to mnohem víc koaxiálu a času než má dnes. Bude třeba provést novou instalaci krabičky, což zajistí jiná, instalační parta. A je pryč. Volám do firmy, absolvuji kolečko s telefonním automatem, a pak se dozvím, že instalaci mi zařídí, ale až po Vánocích. Zkusím jinou firmu, taky po Vánocích. Je mi do breku, nedovedu si představit, že mé Vánoce budou osamělé a bez pohádek a volám to sousedce. Její muž přichází s řešením – koupíme pokojovou anténu. Do půl hodiny mi ji přinesou, soused ji nainstaluje a televize začne fungovat. Juchůůů!
Kvůli covidu teď prožívám své první (a doufám i poslední) osamělé Vánoce. Ještě mi není úplně dobře, ale čich a chuť jsou zpět, a díky pomoci mých sousedů a slečny dobrovolnice mi nic materiálního nechybí: Sousedi mi přinesli cukroví i strouhanku na obalení kapra, a jejich náctiletý syn Mates dál venčí Jeremyho, i přes svátky, a vždycky se zeptá, jestli něco nepotřebuju. S rodinou na Moravě a přáteli si telefonuju, a tak jsem v mezích možností vlastně šťastná.
Advent s covidem
Ačkoliv každoročně ctím svátek svaté Barbory a svatého Mikuláše, letos jsem je nechala stranou. U nás v práci řádil covid, a my, zaměstnanci zdecimovaní 8hodinovým nošením ochranných respirátorů a tisíckrát denně si myjíc ruce v teplé vodě, mýdle a desinfekci, jsme po práci zalezli domů a byli rádi, že jsme rádi. A tak jsem letos v třešňovce nepižlala kudličkou třešňovou větévku, aby si mě konečně už někdo vzal, ani se nebyla projít venku na svátek svatého Mikuláše. Vlastně mi od svaté Barbory nebylo dobře a začala jsem pokašlávat. Pro jistotu zůstávám doma. Hygiena mi uloží dva testy, první za pět dní je negativní. V noci na neděli mě probudí horečka, bolí mě celé tělo, jako kdyby na mě skočila chřipka. Tak je to asi tady, říkám si otráveně a vytahuji léky, které mám připravené pěkně pohromadě. Paralen zabere a ráno se probudím s mírnou úlevou. Krátce vyvenčím psa (mám negativní test) a jdu si pro jistotu lehnout. Kašel se stupňuje a zjišťuju, že se mi špatně dýchá. Poprosím sousedy, zda by mého malého knírače dál venčili oni a čekám, jak se to vyvine. V pondělí je mi hůř, o dušnosti už není pochyb, přihodím tedy dejchátka, co někdy používám na astma. A taky musím zrušit návštěvu televizního technika. Není snadné se proklikat přes uživatelsky přátelský telefonní automat, kde se nabídky točí pořád dokolečka, a abyste se nezbláznili, hraje tam uklidňující melodie: Chcete-li objednat nového nebo vás zaujala naše nabídka, stiskněte jedničku. Máte-li technický dotaz nebo poruchu, stiskněte dvojku, a společně to vyřešíme. Dotazy k vyúčtování a platbě -stiskněte trojku, atd. Doslova v hodině dvanácté dojde ke spojení, paní si zrušení odškrtne a popřeje mi brzké uzdravení. Načež skočím do auta a jedu do nemocnice na vyšetření. Nejdřív mi udělají znovu test na covid, mám pocit, že mi to propíchne mozek. Tentokrát je pozitivní. Rentgen plic, kyslíkovou saturaci i výsledky z krve mám v normě, a tak mi doporučí domácí izolaci, Paralen, hodně tekutin a užívat pravidelně antiastmatika. To přece dělám, rozčiluju se v duchu, jenže má osvědčená dejchátka nepomáhají. A kdyby se to zhoršilo, mám se znovu obrátit. Moje radost z toho, že je všechno pořádku, (až na ten covid) netrvá dlouho, doma si uvědomím, že jsem pořád dušná. Další den se přidá zimnice, bolest na žebrech, dušná jsem i při jídle i při řeči. Čich mám pořád výstavní, horečku taky. Když mi dojde, že budu muset zpátky do špitálu, rozbrečím se. Když se vybrečím, zavolám si sanitku, a jelikož jsem infekční, musí to být 155. Telefonuju sousedům, souhlasí, že se postarají o mého knírače. Předávám jim klíče od bytu a instrukce ohledně krmení. Jeremy, jako by něco tušil, kňučí a chce jít se mnou. Ale už je tu sanitka, doktor mě bere dovnitř, změří mi saturaci kyslíkem, natočí ekg, zapne sirénu a majáček a svištíme do nemocnice. Připadám si nepatřičně, nemám přece žádný infarkt, ale ta dušnost a bolest na plicích je fakt hrozná. Dovezou mě na infekční kliniku, doktor sepíše příjem, dostanu noční košili a ručník a za chvíli už ležím na pokoji. Naproti mně leží stará paní, vedlejší lůžko je zatím prázdné. Dávají mi injekci pod kůži do břicha a infuzi, do večera se mi uleví, konečně se můžu nadechnout, těším se, že dál to už bude lepší. Doktorka na večerní vizitě ale řekne, že mám nějaké zvýšené parametry a tak ještě budou muset vyloučit plicní embolii. Modlím se, aby to bylo až zítra a mohla se v klidu vyspat. Noc proběhne klidně, zato druhý den se probudím do záchvatů horečky se zimnicí, dusivý kašel a schvácenost už mě neopouští. Vyšetření na plicní embolii je negativní, na CT je „jen“ oboustranný zápal plic při covidu. Nemám z toho radost, ale hlavně, že nemám tu embolii. Na pokoj ke mně přivezou starší paní, která příšerně kašle. Uvědomím si, že kašlu úplně stejně, a od té chvíle kašleme v pokoji všechny tři. Personál nám pravidelně měří naše hodnoty kyslíku. Já jediná je mám v normě, takže nedostanu kyslíkové inhalace, a tiše závidím těm dvěma, co ho mají několikrát denně. Mně dají inhalovat vykašlávadlo, ale nemá to žádný efekt, mám pocit, že mé dýchací cesty jsou beznadějně zalepené. Ráno při vizitě mi paní doktorka říká, že můj stav je stabilní, mohla bych dnes domů, ale pokud se na to necítím, můžu ještě zůstat. S myšlenkou na Jeremyho si vyberu první možnost. Sanitka mě doveze před náš dům a já si na schodech k výtahu uvědomím, jak strašně špatně se mi dýchá. Volám své kamarádce pneumoložce. je to žena činu, do večera mi přiveze kyslíkový koncentrátor a nová dejchátka. Paralen při horečce, Atrovent 3x denně dva vdechy a kyslíkové inhalace se stávají mými parťáky, jinak ležím v posteli jak placka, doplňuju tekutiny, z jídla jsem schopná pozřít jen přesnídávky, polévky nebo jogurtové nápoje, ztratila jsem čich i chuť. Po deseti dnech se zdá, že bude líp, horečka klesla, zimnice je pryč, jenže další den mám zase 38C a znovu mě popadne dusivý kašel, který se mnou cloumá ve dne v noci. Horečka další dny vymizí, kašel, bohužel, zůstává. Doktorka mění strategii a ordinuje mi kodein. Kašel po několika dnech skutečně ustoupí, ale začne mě bolet vlevo na hrudníku. Když bolest nemizí ani po třech dnech analgetik, napíšu mail své obvodní lékařce, abych se poradila, co s tím. Omlouvá se, že toho pro mě moc neudělá, onemocněla totiž sama Covidem. Na další vyšetření mě posílá zastupující obvodní lékařka. Primář na echu nachází v osrdečníku malé množství tekutiny, což přisoudí Covidové infekci. Doporučuje klidový režim, po zlepšení můžu s opatrnou rekonvalescencí, za měsíc mám přijít na kontrolu.