Úsměvna.cz

Vždycky mě překvapí, když advent začne už na konci listopadu, jako letos. Vím, že to má být doba zklidnění, očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, čas těšení, rozjímání,  dobročinnosti,… Ale i když jsem v neděli 29.listopadu zapálila první adventní svíčku, nedařilo se mi v sobě vykřesat tu správnou adventní náladu (v hloubi duše jsem se ale přesto na něco těšila: po letech jsem si koupila televizi a po jistých peripetiích objednala  technika, aby zařídil její připojení ke kabelové síti. Přijde až za týden, prý nejsou lidi).
A tak, abych se vánočně naladila, dala jsem se do pečení cukroví. Moje dobrá známá, cukrářka Eva, mi poradila jednoduchý recept na linecké cukroví, který nazvala jednoduše 1:2:3. To smícháte jeden díl moučkového cukru (např. 100 gramů), dva díly másla a tři díly hladké mouky. Přidáte vejce, citronovou kůru, zpracujete do těsta, dáte na chvíli uležet do ledničky, vyválíte, vykrojíte a pečete v troubě patnáct minut na 160°. Byly z toho čtyři plechy lineckých koleček a hvězdiček. Krásně provoněly celý byt, a ta chuť! Moc hezký začátek adventu. Díky, Evo!

Byl deštivý říjnový den, venku lilo, a já z práce dorazila domů úplně promrzlá. Pustila jsem topení, jenže netopilo. Došlo mi, že ho musím odvzdušnit, a tak jsem se do toho pustila. Jenže mi při tom vypadl ventil a z topení začala stříkat horká voda. Automaticky jsem popadla, co jsem měla nejblíž, byl to dekorační polštářek, a snažila se otvor ucpat. Zatímco polštářek sákl vodou, přemýšlela jsem, co dál. Bohužel, mě nic nenapadalo. V pokoji byl mokrý koberec a ohozená stěna, k větším škodám zatím nedošlo. Ale co bude dál, až ucpávka přestane fungovat? Byla jsem doma sama, po ruce nikdo, kdo by mi pomohl. Vzpomněla jsem si na vyprávění naší známé, které soused z pátého patra vytopil byt a další partaje pod sebou, až do přízemí. U mě těch pater bude sedm! A tak jsem sebrala všechny síly, upustila polštářek, vyřítila se na chodbu a zazvonila naráz na oba sousedy. Jedny dveře se naštěstí hned otevřely. „Pomóc, voda!“zařvala jsem a pádila zpátky do pokoje. Sousedi nelenili a přiběhli za mnou. Stačil jim jediný pohled, aby začali jednat. Pán se stal špuntem radiátoru, jeho žena se chopila kýble a hadru, který jsem bleskově vytáhla z komory, a křikla na svou dceru, ať běží k nim pro totéž. Jejich přesdvacetiletý syn přiběhl za nimi a vzápětí někam odběhl. My ženy jsme padly na kolena a zběsile vytíraly vodu, které už stála v pokoji ve výšce několika centimetrů, a ždímaly ji do kbelíků, zatímco soused stál u topení, a snažil se udržet ucpaný ventil. Byla to hektická čtvrthodina, kdy jsme se nezastavily, ale jak se říká, v nejlepším se má přestat – voda z topení najednou přestala vytékat. No konečně, utrousil soused, který jediný zachoval po celou dobu klid. V zápětí dorazil jeho syn, dokonce s novým ventilem. Sousedky mi pomohly vytřít poslední zbytky vody, a odebraly se domů dovařit večeři.
Ukázalo se, že jsem měla štěstí v neštěstí: Sousedův syn byl totiž topenář. To, že voda přestala téct, byla jeho zásluha: utíkal pro náhradní klíče od sklepa, aby tam mohl vodu zastavit. Klíče byly u jiného souseda – instalatéra – v jiném patře, který nebyl doma, a jeho manželka nevěděla, kde ty náhradní klíče má. Můj neohrožený topenář však nezaváhal, seběhl do sklepa, urazil zámek na příslušných dveřích a vodu k topení zavřel. Načež vyběhl nahoru, nasadil na mé topení nový ventil, dokonce bezpečnostní, aby už nevypadl, a pak sběhl zpátky do sklepa, a zase vodu otevřel. A to vše v rekordním čase. Tyhle detaily jsem se dozvěděla až později z jiných zdrojů, jelikož se to v našem domě samozřejmě probíralo. Mí skromní sousedé naopak událost nekomentovali a chovali se, jako by se nic nestalo. Byla jsem plná vděčnosti a přemýšlela jsem, jak bych se jim odměnila. Vždyť mě zachránili před potopou, díky nim už ani nikoho nevytopím, a rozbitý zámek ve sklepě mi nikdo nedal k úhradě! A tak, ačkoliv jsem zavilá nekuřačka, sousedům  – kuřákům jsem jako poděkování koupila karton luxusních cigaret. Myslím, že je to potěšilo. Mými sousedy i kuřáky jsou dodnes.

Píše mi IKEA: Dobrý den Silvie, načež následuje výzva k nějaké akci, např. Objevte tipy na útulné bydlení! 20% zpět při nákupu kuchyně! Pospěšte si, začíná výprodej!
Ráda vzpomínám na začátky IKEA v České republice, kdy mě v mailech oslovovali hezky švédsky: Hejsan, Silvie. Sice jsme se tomu s přítelem usmívali, ale hopsan hejsan, skočili jsme do auta a jeli do IKEA nakupovat.
Tehdy jsem pracovala pro švédskou společnost. Naši Švédové s námi mluvili anglicky a mezi sebou švédsky. Samozřejmě nás zajímalo, co si mezi sebou povídají. Ale jak to zjistit? Byla jsem jediná, kdo se kvůli tomu přihlásil na kurz švédštiny. Dlouho jsem sice studovat nevydržela, absolvovala jsem jen pět lekcí, ale bylo to zajímavé. Například základní pozdravy: Hej do (ahoj), Hejsan (ahojte!) Přišly mi akční i legrační, člověka takový pozdrav úplně nakopne a hned má dobrou náladu. Nebo názvy prarodičů. Vycházejí ze slova matka (mor) a otec (far). Babička a dědeček jsou složeniny těchto slov. U nás se řekne jednoduše babička a dědeček, a přitom nevíme, které má řečník na mysli: z otcovy, nebo z máminy strany? To ve švédštině je to jasné hned. Matčina matka je mormor, její manžel morfar, babička z otcovy strany je farmor a dědeček farfar. Když nám to švédská lektorka prezentovala, mysleli jsme, že si dělá legraci, jako kdyby to vypadlo z Pipi Punčochaté. Smáli jsme se asi deset minut a pak jsme se jí zeptali, jak se to řekne doopravdy. No takhle, odpověděla rozpačitě. Švédové ve firmě potvrdili, že je to pravda, ale názvy babiček a dědečků jim (na rozdíl od nás) nepřišly nijak legrační, pouze praktické – jsou krátké a hned se ví, o které babičce nebo dědovi je řeč. Další zvláštností švédštiny je zvuk, takový hlasitý nádech, který u nás děláme při leknutí a pak trošku zadržíme dech. Švédové tím zvukem ale naznačují, že pozorně naslouchají! Některé hlásky jinak píšou a čtou. Například ta babička mormor se vyslovuje murmur a její muž murfar. Nebo kostel: píše se kyrkan, ale vyslovuje širchan, ano, jako ten krvelačný tygr z Knihy džunglí. A mohla bych pokračovat dál.
Ale proč to vlastně celé píšu: je mi líto, že mě IKEÁci už neoslovují Hejsan! Bylo to takové milé zaklínadlo, které v mé přeplněné emailové schránce postrádám.

Moje babička z Moravy byla moudrá žena. Vychovaly ji jeptišky, studovala v učitelském ústavu a ve dvaceti letech na sletu Sokola potkala švarného ogara, padli si do oka a následovala svatba. Mládenec se stal otcem jejích čtyř dětí a posléze i mým dědečkem. Pod Hostýnskými vrchy postavili dům, založili zahradu a sad. Děda včelařil, babička se starala o rodinu, hospodářství, zvířata a plodiny. Říkala, že v roce, kdy jsou chrousti, se urodí hodně švestek. Bylo to zhruba jednou za čtyři roky, jelikož chrousti mají pravidelný vývojový cyklus (odkazuji na znalosti z prvního stupně základní školy). K těm švestkám – v podhorské vesnici je lidé pěstovali hodně. Měli je na koláče, knedlíky a kompoty, ale hlavně z nich vařili povidla a pálili slivovice, samozřejmě v oficiální palírně. Každá rodina měla vždycky zásobu slivovice, která se používala jako aperitiv či digestiv,  také jako kloktadlo při bolestech v krku, popudová léčba při zažívacích potížích, případně jako mazání na bolavé svaly či klouby. Především ale sloužila k přípitkům na uvítanou a při zvláštních příležitostech. Například, když místní pošťák přivezl důchod. Pan Novosád jezdil na kole, měl pošťáckou čepici, vlající pelerínu a vždycky dobrou náladu. Když vezl babičce důchod, šla k brance s ozdobným táckem, na kterém stála „stopka“ slivovice, a po předání peněz mu ji nabídla. Děkuji, ale ve službě nepiju, bránil se pan Novosád. Následovalo přemlouvání. Tak abych neurazil, řekl, cvaknul si, zahlaholil na shledanou, nasedl na kolo a spustil se dolů ze strmého kopce, na jehož konci byla ostrá zatáčka doleva a přes potok, kde byl úzký  můstek se zábradlím. Jeho jízdu jsme o prázdninách se sestřenicí sledovaly se zatajeným dechem a držely mu pěsti. Asi to pomáhalo, protože pokaždé zatáčku vybral a vždycky se trefil na můstek.
Abych nezapomněla na chrousty. V dobách mých rodičů lidi rádi četli časopis Mladý svět, na jehož poslední straně byl vždycky kreslený vtip. A ne ledajaký! Ten o chroustech byl, tuším, od mistra Jiránka. Představte si sled obrázků. Na prvním jsou dva chlapíci. Jeden je naštvaný, druhý překvapený. První říká: Já jsem Jíra z Maršova. Prej si vo nás říkal, že žereme chrousty. Dyť je to pravda, odpoví druhý. Bum, dá mu do nosu Jíra a jde pryč. Následuje obrázek kuchyně, do dveří vchází Jíra. Uprostřed stojí stůl, na něm vrchovatě naložená mísa, ze které se trochu kouří. U stolu sedí žena a tváří se vyčítavě: Kde seš, táto, chrousti už budou studený!