Úsměvna.cz

Letošní dovolenou jsem strávila ve svém rodišti a každé ráno venčila psa na skalnatém ostrohu nad Dyjí. Z vyhlídky u Eliášovy kaple je krásný výhled na přehradu a poklidný tok řeky pod její hrází. Každý den tu v ranním slunci z loděnice vyplouvají vodáci, halasí, smějí se a i na tu dálku vidím, jak se na plavbu těší. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsme za studií jednou sjížděli Ploučnici na pramicích. Jelikož bylo málo vody, byla to docela dřina, plavbu jsme si užili až po přestupu do laminátových kánoí. Vzpomínka mě ponoukla prozkoumat, jak to vypadá na vodě dnes,  mohla bych se zase svézt na kánoi? A tak jsem odpoledne sešla z našeho ostrohu serpentinami dolů a vydala se k řece pod přehradou. Zblízka to nevypadalo moc dobře. Bylo po deštích, a přehrada vypouštěla vodu o překot v pěnícím vodopádu, který jindy poklidný tok Dyje hnal zběsile dopředu jako závodního koně pod pěnou, která letěla po hladině.
Vodácké centrum bylo otevřené: venku pár stanů a občerstvení, budova uvnitř zařízená moderně včetně obrazovky, která přehrávala místní jezy a techniku jejich sjíždění. V  kanceláři se mě ujala vodačka Anna a poskytla potřebné informace, nicméně, vzhledem k vysokému průtoku vody a mé vodácké naivitě, mírnila mé nadšení. Nemají nikoho, kdo by se mnou mohl jet, musím si do lodi sehnat parťáka a hlavně, doporučila počkat, až průtok klesne k normálu, pak bude možná projíždka pro začátečníka. Na můj dotaz, co je ten normál, uvedla, že asi pět kubíků za sekundu, jenže teď se kvůli dešťům vypouští z přehrady až šestkrát tolik. Domluvily jsme se, že zavolám a jak průtok klesne, objednám si projížďku. Telefonovala jsem čtyři dny po sobě – průtok vody neklesl. Nakonec pravila, že mají slíbeno, že přehrada v pátek ráno pustí jen deset kubíků, aby mohli vodáci odjet, tak ať v pátek dopoledne přijdu s parťákem, dostaneme instruktora, a ten s námi pojede k prvnímu jezu.
Hledání parťáka do lodi ovšem nebylo jen tak,  kamarádky z Prahy mě nechaly ve štychu. Ale naše milá sousedka, řečená Bobina, to vzala jako příležitost seznámit se s něčím, co ještě v životě nezkusila.
A tak jsme se, dvě suchozemkyně středního věku, vypravily v pátek ráno do loděnice. Překvapilo mě, že voda na výpusti z přehrady bouřila a pěnila jako předtím a proud v řece byl pořád silný. Lidí ale spousta, i s dětmi, a lodě odjížděly. Náš instruktor David byl v pohodě. Ano, průtok je kvůli lokálním dešťům větší než obvykle, ale berte to jako folklor, akorát pojedeme rychleji, nemůže se nic stát, když pojedu s vámi, uklidnil nás. Načež nám ukázal, jak se pracuje s pádlem a udělil rady, jak si jízdu užít bez převrácení. Oblékly jsme si záchranné vesty, popadly pádla a silní mužové spustili na hladinu Sambu, naši loď.
Kdo chce začít vepředu na háčku a kdo u kormidla, zeptal se nás David. Vybavila jsem si písničku Ivana Mládka – do kanoe nevlezu už s Bendou, Jenda Benda nemožný je zadák, nemá vlohy a je laj-, laj-, lajdák! Zkušenost na zádi nemám, co když budu Benda? Radši si střihneme: Kormidlo vyhrála Bobina, já budu vepředu na háčku, instruktor uprostřed. Vyplouváme. Proud je rychlý, ale jde to zvládnout, Bobina si rychle osvojila zatáčení i jízdu v přímém směru, bravurně se vyhýbá blížícím se mostním pilířům a instruktor nešetří chválou. Těším se, až si toho zadáka taky zkusím! Poté, co zastavíme v zátoce a vyměníme si pozice, pouštím se do kormidlování. Asi jsem při instruktáži nedávala takový pozor, jako Bobina, a tak loď pod mým vedením jezdí v „esíčkách“ ze strany na stranu, takhle bychom jeli po řece hodně dlouho. Cestou v sobě objevuju další znaky Bendy – von ví, že šumí les, že vysouší se mez, že v dáli hárá pes, že kvete bílý bez a že mostem cloumá rez, že říčka jde skrz Ves, ale nevšimne si, že se blíží jez, jez, jez – koukám po okolí, fotím si městské pamětihodnosti, prohlížím si zahrádky a vrbová zátiší podél vody, pozoruju ptáky, vážky, rybáře,… Jezu si na rozdíl od Bendy nelze nevšimnout, upozorní nás jeho sílící hučení. Stočíme loď ke břehu a z bezpečné vzdálenosti pozorujeme vodu před námi. Hm, jez dost vtahuje, mohli bychom se cvaknout, prohodí instruktor, načež nám sdělí, jak ho sjedeme: nájezd tři metry od pravého břehu, pádla složit, on bude držet kormidlo, a jakmile se přídí dostaneme do vln, začneme, my háčkové, pádlovat.
Už jsme na jezu, voda ječí, pění kolem a hlavně před námi a my se s lodí nezadržitelně řítíme dopředu. Neslyšíme se, ale když se přes příď převalí voda, začneme zběsile pádlovat. Projeli jsme! Elegantně zatočíme ke břehu dál pod jezem, vytáhneme loď a koukáme, jak pojedou ostatní. Ukazuje se, že sjet tenhle jez není až tak jednoduché. Z deseti lodí se tři převrátily. David pro nás komentuje chyby, které k tomu vedly, a pak nás vezme nad jez, kde nám vysvětlí co je vývar, jazyk, kdy, proč a co na lodi na jezu dělat, prostě, předává zkušenosti. Jsme naprosto nadšené. Bohužel, tím naše instruktáž končí, David má další povinnosti. Přijíždí auto, které odveze naši loď zpět do loděnice, a my se přidáme. Převlékneme se do suchého a jdeme „na jedno“ a „něco k tomu“.  Náš splněný sen odšpuntoval dobrou náladu, popíjíme a klábosíme o životě. Posilněné vodním zážitkem vybíháme do našich domovů vzhůru po skalních serpentinách v poledním slunci, vedro nevnímaje, jen to, že dnešek je mnohem krásnější. Co si takhle za týden dát i další jezy, zeptám se Bobiny. Ještě uvidíme, směje se.
Doufám, že to vezme, jinak nevím, kde bych sehnala tak šikovného zadáka?!

Pozn. Citováno z písničky Ivana Mládka- Jez

Nic snad nevystihuje nadcházející léto a bezstarostný čas tak, jako třešně.  Snad proto je o nich tolik oblíbených písniček: Třešně zrály v podání Waldemara Matušky, Čerešně pod blúzkou ukrývala Hana Hegerová,  a o „strawberies, cheries and an angel´s kiss in spring“ v písničce Summer wine zpívali Nancy Sinatra a Lee Hazelwood. Písnička je z doby mých rodičů, ale je stále úžasná, není divu, že své verze natočili Lana Del rey, skupina Scooter, The Corrs.
Třešně dozrály i na naší zahradě na Moravě a já se je vydala na přání rodiny v půli června sklidit. Páteční ucpaný průjezd Prahou a rozkopaná Dé jednička mě zpomalily, ale nezastavily! Ještě se zapadajícím sluncem jsem natěšeně vyrazila na zahradu. Ze tří stromů obsypaných třešněmi jsem si vybrala ten nejbližší a nejmenší. Přistavila jsem žebřík a už skoro za soumraku se dala do česání. Představovala jsem si, že ten strom do půl hodiny celý otrhám, jenže třešně ne a ne se pustit, i když byly červené a sladké. Rvala jsem je statečně, ale i tak jsem do setmění horko těžko naplnila půl košíku. Doma na světle se ukázalo, že by třešně „potřebovaly ještě pár dní“ a máti řekla, že přece každý ví, že tahle nejmenší třešeň uzrává vždycky jako poslední. Aha, až na mě. Druhý den jsem se tedy vrhla na třešni číslo dvě, ale ani její plody nebyly dost zralé.  A tak jsem za týden v pátek opět vyrazila na Moravu. Hned za Prahou jsem uvízla v koloně, mezi Průhonicemi a Mirošovicemi se šourala rychlostí krok sun krok dvě hodiny, a dorazila (opět) při západu slunce. Poučena minulou zkušeností, nechala jsem třešně na sobotu. Bohužel, v sobotu od rána hustě pršelo. Ačkoliv byly třešně tmavočervené, sladké a stromy doslova obsypané, při dešti to není jen tak, lézt po stromě, i na žebříku by se dalo uklouznout. S kamarádkou jsme celý den hlídaly, kdy přestane pršet, až jsme se k večeru dočkaly. Svěží vítr vyfoukal poslední mokré kapky, a my, nadržené celodenním čekáním, jsme na třešně doslova vlítly, a během hodiny očesaly dva stromy dočista do čista. Měly jsme štěstí, protože se pak zase spustil déšť a celý víkend už nepřestal. Ale protože jsme si natrhaly třešní dost, vůbec nám to nevadilo. Něco jsem zavařila, podělila rodinu kamarádky a kolegyně v práci a v pondělí upekla bublaninu. Tak, a teď ještě vyrobit to „summer wine“ a bezstarostné léto může začít.

Slovníček:
strawberies, cheries                           jahody, třešně
and an angel´s kiss in spring            a jarní andělský polibek
summer wine                                      letní víno

Kdykoliv na přelomu května/června potkám v Praze pobledlé dívky ve svátečních šatech a mladé muže v obleku s kravatou, třímající sešity, skripta nebo učebnici, vím, že tu jsou opět maturity. Vzpomínka mě hodí zpět na mé gymnázium v okresním městě. Ačkoliv jsem byla humanitní typ, co se těšil na češtinu a ostatní jazyky, gymnázium mělo přírodovědecké zaměření a v rozvrhu kralovala matematika, fyzika a chemie. Naděje na změnu mi svitla ve druhém ročníku, když se naše rodina stěhovala do Prahy. Bohužel,  v naší čtvrti nebyl jiný gympl, než  přírodovědný. A tak jsem nuceně objevila krásu deskriptivní geometrie, učila se kvadratické rovnice, integrály, derivace a všechno co tu po studentech vyžadovalo. Čtyři roky rychle utekly a přiblížila se maturita s povinnou zkouškou z matematiky. Měla nás na ni třídní profesorka, založením vědkyně, která vše vysvětlovala stručně a věcně a musím říct, že nás naučila mnohé. Jedna kapitola ale byla nad naše síly. Binomická věta. Do dnešního dne jsem nepochopila, proč se tahle záležitost neučí až na matematicko-fyzikální fakultě, řečené matfyz, jejíž studenti si život s matematickými rovnicemi, kombinatorikou a faktoriály vybrali dobrovolně. Šli jsme proto hromadně za matikářkou, že jsme nic nepochopili. Vysvětlila nám to stejně vědecky jako předtím a my jsme odešli nechápajíce stejně jako předtím. S kamarádkou jsme se vydaly za profesorkou znovu – omlouvaly jsme se, že jsme asi tupé, mohla by nám tu větu ještě jednou vysvětlit? Vysvětlila, a my zase nic nepochopily. Přišel den maturity a my si před zkoušením mezi sebou povídali, jaké otázky si za žádnou cenu nesmíme vytáhnout. Na binomické větě jsme se shodli všichni. Vytáhl si ji někdo? Uhádli jste. Naštěstí se řešily příklady dva: První jsem pomocí matematických tabulek zvládla. Když došlo na binomickou větu, matikářka, vidíc můj zoufalý pohled, přistoupila k tabuli a já se dodnes divím, že jsem pod jejími naváděcími otázkami dokázala ten příklad vypočítat.
Jelikož z výše uvedeného vyplývá, že matematické tabulky mohou ledacos zachránit, a i letos se bude maturovat z matematiky, přikládám vtip, ve kterém se matematické tabulky vyskytují (jen ho nedoporučuju prezentovat místo vypočítaného příkladu).
Tak tedy: Jak se chytá krokodýl pomocí matematických tabulek? Budete potřebovat pomůcky: Matematické tabulky, traverzu, jablko, dvě pletací jehlice a příručku k lovu jelenů. Posadíte se na břeh řeky, kde předpokládáte výskyt krokodýlů. Protože se zpočátku nic neděje, začnete si číst v matematických tabulkách, jenže jsou nudné, takže vás uspí. Krokodýl to uvidí a vyleze na břeh. Všimne si matematických tabulek a začte se do nich. Protože jsou nudné, taky ho uspí. Podle pravidla, kdo dřív usnul, ten se dřív probudí, se vzbudíte dřív než krokodýl a vrazíte mu pletací jehlici do hlavy. Krokodýla to probudí a začne vás honit. Utíkáte před ním, a když už vás dohání, odhodíte traverzu, takže jste lehčí. Snadno vyšplháte na nejbližší strom a když se krokodýl přiblíží, shodíte dolů jablko. Protože jablko nepadá daleko od stromu, spadne na krokodýla, který se začne se rozhlížet, odkud že spadlo. Využijete toho a vrazíte mu do hlavy druhou pletací jehlici. Krokodýl s jehlicemi na hlavě už vypadá jako jelen, takže dál postupujete podle příručky na lov jelenů.

P.S. Tenhle vtip není výplod chorého mozku, nýbrž ohromně chytrého – vyprávěl mi ho jeden docent z matfyzu. Tak hodně štěstí u maturit!

Je pozdní podpoledne a já jdu po práci něco vyřídit na poštu. Vím, že to bude trvat a navíc, tahle pražská pošta je v nehezké sídlištní budově z éry socializmu, posprejované a polepené plakáty. Nevím proč, ale na rozdíl od přilehlého obchodního centra ji minula rekonstrukce. Přesto se dovnitř těším. Z automatu si vytáhnu pořadové číslo a čekám, až přijdu na řadu. I kdyby to trvalo půl hodiny, tady mi to nevadí. Celou dobu totiž koukám na umělecké plastiky, které pokrývají celou dlouhou stěnu poštovní haly. Co koukám, kochám se! Když jsem tu byla poprvé, říkala jsem si, že to vypadá jako na sochaře Olbrama Zoubka, jehož díla mají typický ,,rukopis“:  štíhlé postavy se zlatými rozevlátými vlasy, často z řecké mytologie. Při pohledu zblízka jsem zajásala: je to Zoubek! Co plastika, to řecká múza a pod ní nápis s jejím jménem. Každá má v ruce něco, co ji charakterizuje: divadelní škrabošku, nebo papyrus s rydlem, hudební nástroj, glóbus nebo zlatý brk. Je to pastva pro oči, ale i pro moji duši, přímo návrat do dětství, kdy jsem hltala řecké báje a pověsti. Múzy si ale nevybavuju, a  tak zapnu hledání na internetu a zadám jméno první z nich. Dozvídám se, že ona a jejích osm sester byly dcerami řecké bohyně paměti Mnemosyné, a záletného nejvyššího boha Dia.
Erato byla múzou milostné poezie, Thalia veselého básnictví a komedie, Euterpé múzou lyrického básnictví a hudby, zatímco Polyhymnia byla múzou sborového zpěvu, Melpomene múzou tragédie, Kleio múzou dějepisu, Urania múzou astronomie, Terpsichore múzou tance. Poslední Kaliopé, múza epické poezie, byla v mytologii známá také jako matka Orfea, toho, co se vydal hledat svou milou Eurydiku do podsvětí. Všechny dohromady tvořily veselou družinu, která bavila uměním sebe i bohy na Olympu.
Dívám se jak jejich zlaté vlasy na stěně září, a v duchu se přesouvám do antického světa bohů a lidí v dávné minulosti. Představuji si je v bílých řízách, jak hrají, recitují a tančí, obdivuji jejich ladné pohyby, dokonce se mi zdá, že zaslechnu cinkání jejich smíchu.
Ne, to necinká smích múz se zlatými vlasy, ale poštovní vyvolávací systém, na displeji bliká moje číslo. Relaxace skončila, je čas odeslat dopisy a zaplatit složenku. Sbohem, múzy!