Úsměvna.cz

Dnešní příspěvek je vzpomínkou na pana docenta MUDr.Jiráska, CSc, vynikajícího lékaře a profesora lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze. Pražské povstání zažil jako patnáctiletý a podělil se o své dojmy.

Chodil jsem do Skauta. Za války se tak ale nemohl jmenovat, schovával se pod hlavičkou Klubu českých turistů, klubovnu jsme měli na Libeňském ostrově. S kamarády jsme si dali slib, že až to praskne, sejdeme se tam. Když tedy 5.5.1945 začalo Pražské povstání, usoudil jsem, že je to ten pravý moment a běžel jsem přes Prahu do klubovny, abych se tam s nimi setkal. Ale byl jsem tam sám. Když jsem pochopil, že čekám marně, vydal jsem se na cestu zpátky. Šel jsem pěšky na Pražačku na Žižkově a chěl jsem pokračovat po hlavní ulici, co po ní jezdila tramvaj, dnes se jmenuje Koněvova. Jenže Pražačku už na začátku války zabrali Němci pro polní lazaret a teď tam měli ostřelovače a stříleli po lidech na ulici. Místní lidé mě zastavili, že dál nesmím jít – opodál na křižovatce ležela dvě těla zastřelených. V ulici se hromadili lidé, kteří potřebovali projít a dostat se dál na Vinohrady. Ale když to zkusili, zase po nich z té školy začali střílet. Už jsme tam byli dlouho, když nějakého muže napadlo vzít klacek, na něj uvázal bílý kapesník a vydal se přes křižovatku. Připojil jsem se k němu, a taky ještě pár dalších lidí. S mrazením v zádech jsme prošli a bez jakéhokoliv dalšího zastavení jsme se dostali až na Vinohrady.
Dodnes si pamatuji, jaká to byla atmosféra: začátek května, nádherný den, teplo, všude kvetly šeříky a vzduchem se šířila jejich vůně. Bydleli jsme tehdy ve Slezské ulici, za rohem byla třída „Tří maršálů“: Původně nazvaná po maršálovi Fochovi, pak po Scherinovi, a po válce nakonec po Stalinovi, teď je to Vinohradská třída. Další dny ale atmosféra zhoustla. Od jihu do Prahy totiž mířily německé tanky, které se chtěly probít na západ. Tehdy nebyly žádné obchvaty kolem Prahy, Němci museli projet městem. Pražané jim stavěli do cesty barikády. Němci proto před sebou hnali civilisty, které sesbírali cestou: Používali je jako živý štít a nutili je rozebírat barikády. Všude se střílelo. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. Pět až deset minut od nás bylo gymnázium. Budovu zabrali Němci, měli tam lazaret SS. Na ulici to bylo velice nebezpečné. Druhý den ráno se objevili vojáci v německých uniformách s páskou na rukávu, byla to Ruská osvobozenecká armáda, Vlasovci. Po dobu války bojovali na straně okupantů,  ale teď obrátili, začali bojovat proti německé branné moci a pomáhali Pražskému národnímu povstání. Sovětská armáda, tzv. „Fronty“, dorazily do Prahy až po nich. Vlasovci se snažili dostat na Západ, do zajetí do Bavorska, ale Spojenci si to nechtěli rozházet se Stalinem a obratem je posílali Rusům. Tohle všechno jsme ale v květnu 1945 nevěděli a radovali se z osvobození.

Od března letošního roku žiju stejně jako ostatní „Pražáci“podle nouzových pravidel. Po týdnu, kdy se v našem „venkovním“ životě zabydlely obličejové roušky, moje jízda do práce vypadá následovně: Autobusem tři zastávky na metro, metrem na Pavlák a odtud tramvají dvě zastávky na Karlák. U vstupu do metra na konečné je štos deníku Metro, bereme si ho sami. Seniorka, která ho vždycky vydávala, tu je, má rukavice a roušku, a výtisky už nepodává do ruky. Na nástupišti metra je nás asi deset, každý zaplujeme do jiného vagónu. I když cestou lidí přibývá, každý si spořádaně drží rozestupy od ostatních. V přestupních stanicích Florenc, Hlavním nádraží a Muzeum lidi přistupují a ve vagonech to houstne. Naštěstí jsem už na Pavláku a vystupuju. Na turniketu je připevněná desinfekce, kterou lidé bez rukavic ochotně využívají. Stánky v podchodu úplně nezmizely- jeden nabízí antibakteriální mýdlo, druhý konopnou kosmetiku, která „uleví od potíží“. Kéž by ulevila i od koronavirové epidemie! Stánek s teplými koláčky funguje normálně, prodejci mají na obličeji v té době nedostatkové obličejové roušky a rukavice (kde je tak asi sehnali?). V tramvaji je lidí málo, což je fajn, všichni sedíme, takže se nemusíme držet tyčí a madel, a po očku sledujeme, zda se někdo nepřibližuje. Vypadá to, že žádný problém nehrozí. V práci jedeme na omezený režim, s klienty si voláme, práce z domova bohužel nepřipadá v úvahu. Když práce skončí, vracím se na Pavlák pěšky, stoupám postranními uličkami do kopce skoro půl hodiny. Metro je poloprázdné, všichni máme přikrytý nos i ústa rouškami, jak velí nápisy, nikdo se s nikým nebaví. Mizernou náladu ukončí přistoupivší mladík v plynové masce – na zarouškovaných tvářích vyloudí neviditelné úsměvy naznačené očima. Hoch se tváří, že je v pohodě. Cha cha, jako gymnazisti jsme taky vymýšleli recese v dopravních prostředcích a pak se bavili pohledy pohoršených cestujících! Vystupuju s dobrou náladou a jdu od metra domů pěšky. Cesta z práce se mi prodloužila o hodinu, ale svítí sluníčko a já jsem ráda, že se projdu a „vyvětrám si hlavu“.
Omezení z důvodu neviditelné infekce a nutnost ochrany mění naše soužití, vztahy i způsob života.  Z toho, co vidím kolem je ale i hodně pozitivního: větší odpovědnost za sebe, solidarita, ochrana seniorů a, díky nucenému pobytu dětí doma, i návrat k rodinnému životu. V naší čtvrti, potažmo sídlišti se od pozvolných uvolnění opatření lidi chodí daleko víc „na vzduch“ než dřív: jdou se jen tak projít po ulici, nebo zajdou s dětmi na sportoviště, hřiště, houpačky a taky do lesoparku, který je vzdálený pár kilometrů, na kole nebo na in-line bruslích jste tam coby dup. Je teď hodně v kurzu, lidí spousta, užívají si kolo, procházky, venkovní sporty, nebo si děti jen tak hrají na prolézačkách. Ještě nikdy dřív jsem venku neviděla tolik lidí věnujících se svým dětem! Což je velice pozitivní. Ani měto moc nepřekvapuje, jelikož z přísloví Kdo hledá najde, vyplývá, že kdo hledá na současné době pozitiva, nějaká najde. A když k tomu přidá kapku optimismu… Optimismus je dobrá věc, i kdyby se k němu člověk musel přinutit. (I když – víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a realistou? Optimista vidí světlo na konci tunelu, zatímco realista vidí světla přijíždějícího rychlíku.) Když přičteme náš národní smysl pro humor, přizpůsobivost a odhodlání, věřím, že jsme na dobré cestě a nakonec všechno dobře dopadne.

Porouchalo se mi auto. V servisu byli hodní a po dobu opravy mi půjčili náhradní vůz. Za pár dní byla oprava hotová a já přijela náhradní auto vrátit. Převzal ho ode mě technik, podepsali jsme protokol, technik odešel a já čekala, až mi přivezou opravené auto. Místo toho se vrátil technik a tvářil se naštvaně: Na autě, co jsme vám půjčili, chybí dvě poklice. Ty vám budeme muset naúčtovat.
To nebude nutné, odpověděla jsem. Ty poklice jsou totiž v kufru. (Měla jsem to říct rovnou, pomyslela jsem si, jenže jsem na to zapomněla). Muž povytáhl obočí, což jsem si vyložila jako otázku: Proč by normální člověk dával poklice od půjčeného auta do kufru?
Víte, když jsem dnes ráno přišla k autu, zjistila jsem, že poklice na jedné straně auta chybí. Na druhé straně naštěstí byly. Dívala jsem se kolem a ty chybějící jsem našla pod autem, tak jsem je dala do kufru. Snad je chtěl někdo ukrást a v poslední chvíli ho někdo vyrušil, vysvětlila jsem a v duchu děkovala pejskařům, opozdilým chodcům, eventuálně projíždějícím policistům, že pobertu odradili.
Aha, řekl technik. To jsem rád, že je neukradli. Tak já je zase nasadím.
Díky, to od vás bude laskavé.
Stane se, řekl chápavě a odešel. V zápětí se vrátil a chtěl po mě doklady od zapůjčeného auta. Zapomněli jsme na ně, když jsme podepisovali protokol o vrácení. Samozřejmě, tady jsou, sáhla jsem do kabelky a podala mu je. Poděkoval a odešel. Za chvíli byl zpátky s tlustým notesem v ruce. Tohle jsem našel pod sedadlem. Není to vaše? Ovšem že ano! (Byl to můj diář, který vozím s sebou, a protože je objemný, nechávám ho při pochůzkách „v zásuvce“ pod sedadlem). Poděkovala jsem, on řekl, že to je pořádku. Rozloučili jsme se. Za pět minut se otevřely dveře, v nich stál technik a tvářil se rozpačitě. Paní, nemůžeme najít  panýlek od rádia. Nezůstal náhodou u vás?
Chvíli jsem se prohrabovala ve své rozměrné kabelce. Máte pravdu, úplně se tam, mrška, ztratil. S omluvou jsem mu podala panýlek.
Technik poděkoval, ale tentokrát se neměl k odchodu. Místo toho se dlouze zadíval na mou kabelu: Není tam něco dalšího, co patří autoservisu, četla jsem v jeho očích. Když na nic nepřišel, odešel, tentokrát definitivně.
Opravené auto mi předal jiný technik. Ten původní na to možná už neměl nervy. Vůbec se mu nedivím, připadala jsem si jako Pierre Richard ve filmu Roztržitý.

Žila jsem nějakou dobu sama a připadala si osamělá. Mí přátelé se rozhodli, že mi pomůžou s tím skoncovat a domluvili mi schůzku se svým osamělým kamarádem. Sraz jsme si domlouvali telefonicky. Mluvil věcně, ale příjemně, a navrhl schůzku v jedné pražské kavárně, kterou jsem neznala, jelikož byla pro mě dost z ruky. Navrhla jsem sraz jinde, kam bych to měla blíž, ale přemluvil mě: v té „jeho“ kavárně mají nejlepší kávu v Praze a určitě se mi tam bude líbit. Když jsem na domluvenou schůzku přišla, nelitovala jsem, bylo to opravdu útulné místo. Čekal tam na mě vybraně oblečený muž mého věku, objednal kávu a dali jsme se do řeči. Dozvěděla jsem se, že je byznysmen. Konverzace byla zpočátku příjemná, ale pak se začala točit, jako když chodíme kolem horké kaše. Možná si myslel to samé o mně, prostě jsme nemohli najít společný zájem – nechodil do kina, ani na výstavy, do přírody, nesportoval, nečetl knížky, zdálo se mi, že není moc na povídání, ani neměl psa jako já. Když jsme dopíjeli kávu, zmínil se o kurzu reiki, na kterém se naučil předávat energii, a rád by mi to předvedl. Byla jsem zvědavá, jak to udělá. Vyšli jsme na ulici před kavárnu. Byl únor, sněhový poprašek se leskl ve světle lamp, on se se mnou pod jednou tou lampou zastavil a řekl, ať zavřu oči. Logicky mě napadlo, že mě políbí. Místo to mi začal přikládat ruce na čelo. Čekala jsem, jestli něco ucítím a opravdu: začala mě strašně bolet hlava. Muž zareagoval empaticky: moc ho to mrzí, ale někdy se se může stát, že se ta energie někde nahromadí a je potřeba ji zharmonizovat. Zeptala jsem se, s třeštící hlavou a už jistou nedůvěrou, jestli to může udělat. Byla to nahrávka na smeč. Pozval mě k sobě domů –  bydlel za rohem. Na můj dotaz, jestli nemá spíš zájem o sex, ocenil, že mi to pálí rychle. Vzala jsem to jako poklonu a omluvila se, první rande si představuju jinak. Když jsem dorazila k sobě domů a vzala si „prášek na hlavu“, zavadila jsem pohledem o kalendář: Sešli jsme se na den zamilovaných! Bohužel, svatý Valentýn úspěch nezaručil. Snad to vyjde jindy, s někým jiným. (ovšem, jestli chci stihnout polibek na 1.máje pod rozkvetlou třešní, budu sebou muset hodit.)