Úsměvna.cz

Každoročně třetí listopadový týden od půlnoci se začíná pít mladé víno odrůdy Gamay z vinařské oblasti Beaujalais, čili „nové božolé“. Klasicky je červené (nově se dělá i růžové), výrazně voňavé s ovocným podtónem, oproti našemu svatomartinskému těžší, ale i tak moc dobré. Bistra, bary a vinárny ve Francii i ve světě v ten den vyvěsí nápis „Le Beaujalais noveau est arrivé“ Nabídka dlouho nevydrží, jelikož se na „božolé“ vínoznalci okamžitě vrhnou a nejpozději do týdne zásoby dojdou.
Pročež  jsme hned v ten „božo“-čtvrtek vyrazili do jednoho francouzského bistra v Praze, společnost mi dělal synovec. Vešli jsme po páté, což bylo asi brzo, jelikož jsme byli v bistru sami a jeho majitel nebyl v nejlepší náladě. Nicméně nás posadil ke stolečku s červenobílým károvaným ubrusem a přinesl sklenky „božolé“ a výběr z francouzských sýrů. Až když jsme si dali druhou skleničku a začali přibývat hosté, jeho nálada se vylepšila a začal se usmívat. Vychutnávali jsme víno, klábosili a já objednala něco dalšího k zakousnutí – olivy a cornichons. Martin se zajímal co jsou ty cornichons a za chvíli je ochutnal – nakládané kyselé okurčičky. Bistro se postupně zcela zaplnilo, stolečky typicky velice blízko sebe, tak půl metru, jak to bývá ve Francii zvykem. Můj společník při ochutnávání míchal (další) vinnou sklenicí tak vehementně, až ohodil pána u sousedního stolku sprškou vína. Cornichon, procedil mezi zuby pocintaný Francouz.  Raději jsem Martinovi neřekla, že slovo cornichon má ještě jeden význam – pitomec. Martin se za vinný střik omluvil, místo konfrontace jsme pozvali souseda na skleničku, dojedli ty jedlé kornišony (pořádně kyselé, moc nedoporučuju), a byli jsme šťastní. Majitel bistra se usmíval a při placení vyjádřil přání, ať přijdeme zas. Na závěr vydařeného večra jsem zapoteizovala:

Božo božo božolé/ přijelo k nám z Francie.
Rádi k vínku sednem/ každý sklenku zvednem
s božo božo božolé/ co dorazilo z Francie.

Ač je chmurný listopad/ tohleto má každý rád
třetí čtvrtek v měsíci/ už má dlouhou tradici
božo božo božolé/ až z daleké Francie.

Červené či růžové/ božo božo božolé
dá si Pat i Patachon/ k tomu sýr a cornichon
pořádně si užije/ vždyť je to až z Francie

Slovníček pro ty, co nechodili na francouzštinu:
Le Beaujalais noveau est arivé (čti L božolé nuvó etarivé) = nové božolé dorazilo
odrůda Gamay (čti Gamy) = odrůda vína
cornichon (čti kornišon) = nakládaná okurka, případně pitomec (podle situace)
Pat a Patachon (čti patašon) = filmová komická dvojice 20. až 30.let

Mám známého, který je nevidomý a pracuje jako masér. Do práce ho vodí pes, který přes den odpočívá pod masážním lehátkem. Masér je velice schopný, dokáže rozmasírovat cokoliv, a tak má širokou klientelu, do které patřím i já. Není to jediný důvod, proč ho ráda navštěvuji. Má rád svou práci, s klienty si povídá, používá při tom humor s nadsázkou a je schopný fabulovat zajímavé příběhy. Prý ho inspirují klienti. Tady je malá ukázka.

Klient: Jau jau, mám pocit, že mně vykloubíte ruku.
Masér: Vaši ruku nechávám v klidu, teď vám kloubím rameno.
Klient: No tak rameno, jau jau, nechte toho!
Masér: Vy toho nechte! To jste sem, pane, nemusel vůbec chodit. Takové klienty mám nejraději, co úpí jen na ně člověk sáhne. Vaše rameno potřebuje péči, je zatuhlé, proto vás bolí.
Klient: Dyť mně to rameno utrhnete.
Masér: Když vám ho utrhnu, tak vám ho zase nasadím, až skončím, nemusíte se bát.
Klient: Nebo mi utrhnete něco jiného.
Masér: Tak to nejspíš ruku nebo nohu.
Klient: Nebo hlavu. Nechodí od vás lidi s hlavou v podpaží? Když je potká někdo na chodbě, tak hned pozná, že jdou od vás.
Masér: Máte pravdu, tak to tady často chodí. Lidi jdou ode mě, hlavu pod paží, ruce vytahané až ke kolenům a nohy táhnou za sebou. A ostatní je závistivě pozorují a říkají si: tomu říkám masáž s velkým M!
Klient: No tak já už jsem celej namasírovanej, tak už půjdu. Děkuju vám mockrát, a tady je maličkost pro vás (podává masérovi malý předmět).
Masér: Co to je? Vždyť je to jakási plechovka, navíc otevřená a je cítit po paštice.
Klient: To taky byla paštika v konzervě. Snědl jsem ji na lavičce, než jsem šel k vám a konzervu jsem vzal vašemu pejskovi, jistě si zbytek rád vylíže. Sbohem!

Začal školní rok, a já bych ráda podpořila studenty cizích jazyků. Vím, že to je pěkná fuška,  ale najdou se i zábavné momenty. Patřím totiž k těm, co „chodí na jazyky“,  naposledy na francouzštinu. Po letech studia jsem se odhodlala k mezinárodní zkoušce: V den D jsem v jazykové škole dopoledne napsala písemku a odpoledne byla ústní část. V místnosti k tomu určené jsem si vylosovala otázky a byla vyslána do třídy, kde seděla moje zkušební komise.  Zaklepala jsem a ozvalo se: „Entréz“, dále!
Uvnitř seděli za stolkem profesor a profesorka, rodilí Francouzi. Věkově jim mohlo být kolem třiceti, ale vypadali jako zvadlé kytky. Jak by ne, když zkoušeli zájemce o diplom ve francouzštině jako na běžícím pásu. Mě dostali naservírovanou mezi posledními.
„Parlez de vous“, řekněte něco o sobě, vyzvali mě.
Hned jsem spustila: Odkud pocházím, co dělám, jaká je moje rodina, atd., jelikož jsem to měla perfektně naučené. Když jsem se chystala, že popíšu své zájmy, profesorka mě zastavila, že to stačí, ať přejdu k dalšímu bodu, což byl rozbor novinového článku.
„Prosím, mohla bych vám sdělit ještě něco ze své prezentace“, bránila jsem se.
„A co by to mělo být“, zívla profesorka.
„Chtěla jsem vám představit své hobby“.
„Tak prosím, ale jen pár slov, odsouhlasil profesor.
„Sbírám vtipy“, řekla jsem. Do dvojice uondaných examinátorů vjel náznak života.
„Opravdu“, usmála se profesorka.
„A jaké ty vtipy sbíráte“, zajímal se její kolega. „O policajtech, o sexu, o úchylech nebo … třeba o zvířátkách?“  Jeho náhlý zájem mě trochu zaskočil.
„Já to beru spíš podle národností,“ odpověděla jsem. „Mám vtipy české, ruské, německé, francouzské…“
„Super,“ skočil mi do řeči profesor. „Tak to máte určitě vtipy o Angličanech!“
„Samozřejmě,“ odpověděla jsem.
„Mohla byste nám nějaký povědět,“ zatoužil.
„To bych mohla, ale,“ zavrtěla jsem se na židli. „Já ty zahraniční vtipy říkám v originále, kvůli pointám, někdy to jsou slovní hříčky. Takže ty anglické bych vám řekla v angličtině. Nebude to vadit?“
Na tváři profesorky se objevil nesouhlas, očima přímo propíchla svého kolegu. Vtip v angličtině na mezinárodní zkoušce z francouzštiny? V žádném případě!
Byla jsem jí za tu reakci vděčná. Chtěla jsem vtipem uvolnit atmosféru, ale s angličtinou mohl nastat problém: Co kdyby nepochopili pointu v cizím jazyce? To by mě naopak uvrhlo à la situation precaire, do prekérní situace.
„Alors“, tak tedy, usmál se profesor, „máte nějaký vtip ve francouzštině?“
Měla jsem jeden, z plovárny, kde na sebe halekají plavčík a chlápek přistižený, jak čurá do bazénu. Oba zkoušející se zasmáli na správném místě a znělo to srdečně. Najednou jsme tam spolu seděli jako spolucestující ve vlaku, co si padli do noty a vyprávějí si historky ze života, a dobrá nálada nad námi visela jako záchranný padák, i když jsme přešli k novinovému článku. Netrvalo dlouho, a někdo zaklepal na dveře. Otevřeli v dobrém rozmaru a našli tam dalšího kandidáta na zkoušení.
„Díky za prezentaci“, obrátila se ke mně profesorka se širokým úsměvem, „to je vše, můžete odejít“. Nemohla jsem uvěřit, že můj čas uplynul, přišlo mi to docela krátké. Ještě jednou mě ujistili, že zkoušku mám za sebou a vyprovodili mě ze třídy. K mým znalostem se nevyjádřili, výsledek mi prý přijde za měsíc. Odcházela jsem s vědomím všech svých chyb a přeřeků, plus ten článek, bůh ví, jak jsem dopadla. Druhý den jsem narazila na profesorku, ke které jsem chodila na kurz před zkouškou.
„Udělala´s  dobrý dojem v ústní části,“ řekla.
„Díky,“ odpověděla jsem. „Moc si z toho nepamatuju, jen, že jsem vyprávěla vtip.“
„Byl dobrej, kolegové nám ho vyprávěli ve sborovně,“ zasmála se při vzpomínce, „nevěděla jsem, že sbíráš vtipy?“
Nevím, jestli jsem dostala extra body za pobavení komise, ale zkoušku jsem udělala.

P.S.  Ten vtip

Plavčík volá přes celé koupaliště:
Pane, okamžitě přestaňte a odejděte! Je zakázáno čurat do bazénu!
Vždyť to tady dělá každý…
Ve vodě možná, ale ne z desetimetrového skákacího prkna!

Léto je doba dovolených, ale i velkého praní po návratech. Když jsem teď dávala do pračky první várku prádla, pomyslela jsem si, že i když ji máme už hodně dlouho, pere pořád spolehlivě a bezporuchově (za ta léta jsme jen jednou museli volat opraváře k výměně dvířek). Zatímco se dala do praní, stála jsem u ní a nostalgicky koukala na točící se buben s myšlenkou, jak dlouho nám tahle prací babička ještě vydrží. A to jsem neměla dělat. Jako kdyby uměla číst myšlenky, pračka začala kovově cvakat, i když jsem do ní nic kovového nedala. Zvuky sílily, buben se otáčel těžce, jen se zadřít. Byla jsem ráda, že vůbec doprala. Rychle jsem vyndala prádlo, pověsila ho a šla shánět opraváře.
„Hm, to bude na opravu,“ řekl do telefonu, když jsem mu závadu vylíčila. Byl uprostřed práce a nemohl k diáři, zavolá zítra, kdy by mohl přijet, to víte dovolené, práce plno. Do týdne by to snad šlo.
S chmurami v duši (bude to na opravu, nebo rovnou na novou pračku?) jsem večer sbírala ze šňůry suché prádlo, a přitom zjistila, že mi v podprsence chybí jedna kostice. Že by…?
V práci jsem se svěřila kolegyni. Nemá známého opraváře, který by dorazil dřív než ten můj, a co ta kostice? „Možná ho ani nebudeš potřebovat“, uklidnila mě, „kostice jsou potvory, ale naučila jsem se je vyndávat, možná se ti to podaří taky.“ A řekla mi, jak.
Přišla jsem domů, koukla do pračky a začala pomalu otáčet bubnem, jak mi poradila. Sice drhnul, ale pak z otvoru vykoukla hlavička zbloudilé kostice, jako žížala z díry. Opatrně jsem ji vyndala – a buben se začal otáčet normálně. Kostici jsem zašila do podprsenky, opraváře odvolala a s chutí se pustila do dalšího praní. Pračka prala rychle, tiše a, zdálo se, že i s radostí. A já si pro vždycky zakázala hříšné myšlenky o jejím možném konci.