Úsměvna.cz

Když nevíte, s kým vyrazit na dovolenou, jeďte s kamarádkou z dětství, se kterou si rozumíte. Já takovou mám, jmenuje se Lýdie. Onehdy na jaře jsme plánovaly, že spolu vyrazíme k moři. Moje láska k řeckým ostrovům nakonec převážila nad její láskou k Sicílii, a padlo rozhodnutí, že v červenci odletíme na řecký ostrov. Ale žádný hotel „all inclusive“! Objednáme si„studia“, kde si budeme jíst a bydlet podle svého. Nabídla jsem, že udělám průzkum. Asi měsíc před plánovanou dovolenou se Lýdie zajímala, jestli už něco mám. Jo, ale ještě to není ono, průzkum probíhá dál, řekla jsem, protože jsem se mu vlastně moc nevěnovala. Ale vrhla jsem se na to a dva týdny před odjezdem jsem objevila „last minute“, na řeckém ostrově, kde jsem předtím nebyla. Vzpomněla jsem si, že mám doma pohlednici právě odtud, a je na ní krásné rybářské městečko. Pojedeme ho navštívit! Lýdie byla pro, taky nabízených 12 dní nám přišlo ideální (týden u moře je málo!) a všechno dovršil fakt, že se odjíždělo se na Lýdiiny narozeniny.
Doletěly jsme podle plánu a čekalo nás příjemné překvapení. Naše studia patřila k hezkému komplexu vodních sportů s bazénem, barem a restaurací. Hned jsme se do ní vydaly. Už se vám stalo, že jste si anglicky objednali jídlo a nedostali to, co si myslíte, že jste si objednali? My jsme to zažily hned první večer. A kdo objednával? Já. Druhý den ráno Lýdie začala tesknit po švédských stolech v hotelu na Sicílii, kam jezdila opakovaně. Tady jsi v Řecku, takže budeš mít super řecké snídaně, prohlásila jsem, a vyrazily jsme na nákup do místního supermarketu, kde jsme skoupily všechno, co jsme měly rády, a chtěly si tu dopřát: Řecké jogurty, olivy, fétu, víno, retsinu, ouzo, šunku, sušenky a taky vajíčka v krabici, které nám po návratu do studia spadly na zem. A tak jsme k první snídani měly hemenex.
A šlo se na pláž. Krásná, dlouhá, v malém zálivu, asi kilometr od nás, lemovaná slunečníky s lehátky. Lýdie hned jedno obsadila. Počkej, nejdřív se podíváme, za kolik jsou, řekla jsem opatrně. Mně to je jedno, na Sicílii jsme platili na den deset, možná i patnáct Euro, odfrkla Lýdie.  Já (naježeně): Tak takovýhle sumy za kousek stínu platit nehodlám! Cena ale byla mírná, takže nebylo co řešit. Lýdie se vrhla do moře a jako zdatná plavkyně plavala až nejvzdálenější bójce, a možná i kousek za ni. Já jen k té první, jelikož je mi hned zima  postrádám vytrvalost. Vyhládlo nám ale oběma stejně, což nevadilo, jelikož na pláži byla rodinná taverna, kde dobře vařili a my se daly do mapování řeckých specialit. Taky měli moc dobré frappé, café helénico a zmrzlinu. Pláž byla dlouhá, ale o kus dál slunečníky končily, jelikož tam hnízdily želvy. Hnízda byla obehnaná barevnými páskami a o želví novorozence se tu starala  parta želvích dobrovolníků.
Druhý den dopoledne jsme měly s naší průvodkyní sraz v restauraci, kde nás poinformovala o ostrově a předestřela nám nabídku výletů. Lýdie si vybrala celodenní výlet přes půl ostrova, na trase klášter, malebné městečko, přírodní úkaz, oběd, koupání a degustaci vín (vrátila se pak moc spokojená, s lahví řeckého vína).
Já zavrhla organizovaný výlet a do kýžené rybářské vesnice odjela linkovým autobusem. Na místě se sice ukázalo, že to nebyla vesnice z pohlednice (ta prý na ostrově není a nikdo neví, kde se nachází), ale i tak byla malebná; byly tam římské vykopávky, dobrý oběd a koupání na malé pláži, kde rostl veliký strom, takže nebyla nouze ani o stín, a tak jsem se vrátila moc spokojená.
Nedaleko našich studií bylo městečko, jehož uličky a náměstí večer nádherně ožívaly. Hned zkraje jsme si v jedné trattorii daly večeři a pak se šly projít. Na velkém náměstí stál košatý strom s velikým kožnatými listy, pod kterým seděli na lavičkách v družném rozhovoru místní Řekové. Myslela jsem, že je to magnolie, Lýdie, že fíkus. Už jsi někdy viděla takhle velkej fíkus, zeptala jsem se. Takhle velkej ne, ale fíkus znám, máme ho doma, odpověděla Lýdie. A kvete někdy fíkus, zajímala jsem se. Fíkusy nekvetou, řekla. Já si ale dovedu představit, jak tenhle strom na jaře kvete, prohlásila jsem demagogicky. Lýdie se naštvala, ale pivo a procházka v přístavu nás zase vyladily. Přece se nebudeme hádat kvůli stromu!
A přesto jsme se večer pohádaly, až jsme z toho nespaly. Druhý den začal tichou domácností, ale i tak jsme spolu podle plánu vyrazily na výlet do hlavního města. Předpověď hlásila déšť, což jsme podcenila. Spustil zrovna, když jsme kráčely po molu a neměly se kde schovat. Já si nevzala deštník, ale Lýdie mě schovala  pod svůj. Když přestalo pršet a začalo pálit slunce, zjistila jsem, že jsem si zapomněla krém na opalování. Lýdie mi půjčila svůj. A tak to šlo dál, až se během dne hrany obrousily, začaly jsme spolu zase mluvit, a večer jsme si všechno vyříkaly. Lýdii vadilo, že chodím moc brzo spát, mně zase, že mě brzo budí (ráno šla plavat a pak si v pokoji fénovala vlasy) a každá jsme měla své argumenty. Když jsme si všechno vysvětlily, napadlo mě vypíchnout, proč je dobré jet na dovolenou právě se mnou: Mám přece užitečné nápady, řekla jsem, čekajíc na Lýdiin souhlas. Na mě jich máš až moc, a ještě je chceš všechny realizovat, zpražila mě.
Ale další den jsme se byly už zase kamarádky a vydaly se spolu na vzdálený hrad místním autobusem. Co kdyby náhodou zpáteční bus nepřijel, napadlo mě, když jsem si kupovaly lístky. V tom případě zavolejte na tohle číslo, poradila slečna v kase a napsala ho na papírek. A to bylo dobře, protože poté co jsme dobyly hrad (asi 1000 metrů nad mořem) a sestoupily na zastávku, bus opravdu nepřijel. Zachránilo nás to číslo – radiotaxi.
Taky jsme si půjčily kola! Projezdily jsme okolí, zajely na pláž, užívaly si plavání, tavernu a do toho odpoledne náhle přišla bouřka. Řekové naskákali do aut, my na kola, zběsile šlapaly do pedálů a stihly to domů jen tak tak. Z bezpečí našeho příbytku jsme pozorovaly, jak venku řádí živly, lilo, hřmělo a blesky se křižovaly, zatímco my popíjely portské víno, jedly sušenky a přepínaly kanály řecké televize – reklamy, telenovely i předpovědi počasí, aniž jsme pochopily, jak bude zítra.
Bouřka odplynula a od té doby bylo krásně a i naše dovolená pokračovala v pohodě. Společně jsme bydlely, nakupovaly, konzumovaly a užívaly si. Popíjely jsme řecké víno, plavaly jsme v moři, chodily do taverny na řecké speciality. Oblíbily jsme si malou pekárnu na náměstí, kde měli všechno od chleba, přes zapečené sýry, ovocné koláče, sušenky,  zmrzlinu. Užívaly jsme si koncerty v přístavu, zažily jsme gastro dny s ukázkami místních specialit od medu přes šašlik, levandulové mýdlo po pistáciovou zmrzlinu a sušenky. V lákavých buticích jsme si zkoušely oblečení – šaty na pláž, na večer i denní nošení, což nás moc bavilo. Zachránily jsme bezprizorní kotě! Poslední večer jsme zašly do městečka na večeři a pak poseděly pod košatým stromem na náměstí (já pod magnolií, Lýdie pod fíkusem). Lýdie litovala, že náš pobyt končí, ale protože jí tahle dovolená přišla dost akční, byla ráda, že využije doma pár dní dovolené, než se vrátí do práce.
V letadle jsme dostaly české noviny a v nich našly horoskop. Pro Lýdii tam stálo: Po dovolené se cítíte odpočatá a jako znovuzrozená. Plná elánu se vrháte do práce, protože se vám po ní už stýskalo. Máte pocit, že dokážete cokoliv. Jen ať nepřepálíte začátek! A poselství pro mě? Snažte se realizovat každý nápad, který vám prolétne hlavou, nebo si ho aspoň zapište. Jinak ho zapomenete, a to by byla škoda!
Smály jsme se, až nám tekly slzy. Pěkná tečka za naší pohodovou dovolenou.

Vždycky jsem toužila podívat se na Filmový festival v Karlových Varech, jenže mi do toho pokaždé něco přišlo. Letos jsem se ale pevně rozhodla, že pojedu, i když mě známý, co festival ve Varech párkrát absolvoval, varoval: Musíš si koupit pass, abys měla slevu na filmy. Na lístky se stojí fronty dlouho dopředu, minimálně den předem, v den promítání jsou vyprodané. Na moji námitku, že to snad nebude tak děsné, proč by tam jinak lidi jezdili, pokrčil rameny: Ledaže bys měla kapku štěstí.
Nezviklal mě. I když nemám ráda davové šílenství a nesnáším fronty, rozhodla jsem se,  že tam zajedu na den, ráno tam, večer zpátky, nebudu moc očekávat, prostě si jen udělám průzkum a užiju si festivalovou atmosféru.
Ačkoliv jsem v pátek ráno na nástupišti mezi prvními, do autobusu se dostávám poslední, po peripetii se špatně koupenou jízdenkou. Naštěstí všechno dobře dopadne, a autobus odrazí z nástupiště i s mou maličkostí. Do Karlových Varů dorazíme před devátou. Už jsem kdysi tu byla, ale nic mi tu není povědomé. Lidí na hlavní třídě je po málu a je chladno. Nechám se zlákat na snídani v kavárně, kde se zahřívám míchanými vajíčky a horkou kávou. Vedle mě usedá mladík s passem (kartičkou)  na krku, má lístek na film, který začíná za hodinu. Nabádá mě, ať zkusím štěstí v některé pokladně na kolonádě u Thermalu, pass na jeden den prý nepotřebuju. Jdu tedy na kolonádu, která se postupně plní kinofily, co míří na ranní promítání, ale před pokladnou nikdo není.
Mám štěstí, někdo vrátil lístek, mladík v pokladně říká, že o tenhle film byl dost zájem. „Amazing Grace“ je záznam dvoudenního gospelového koncertu Arethy Franklin, královny soulu, natočeného v kostele když byla na vrcholu slávy. Fantastický sbor, reverend co to vede, mluví tam její otec, v první řadě sedí lidé, od kterých se učila zpívat, v poslední řadě kamera zabírá typickou tvář Mika Jaggera.
Jsem tak nadšená, že jdu zpátky k pokladně poděkovat pokladníkovi za lístek. Potěší ho to, a jelikož se zrovna uvolily lístky na další projekce, nabídne mi lístek na dokument o Jiřím Suchém. S radostí si ho koupím a hodinu, co zbývá do začátku, trávím sluněním na lehátku v parku na Sadové kolonádě, s Karlovarskou Korunní v ruce, relaxuju a poslouchám švitoření lidí a ptáků. Paráda!
Film“ Jiří Suchý – lehce s životem se prát“ přináší zajímavý průřez jeho osobním a profesním životem, s úspěchy i krizemi, smutky a radostmi, na pozadí naší i světové historie. Dokumentem provází Jiří Suchý, ale defilují tu Laurel a Hardy,  Werich, Šlitr, Forman, Gott, Jitka Molavcová a další.  Po skončení filmu následuje diskuze s režisérkou Olgou Sommerovou a její brilantní odpovědi na zvědavé dotazy objasní mnohé. Na kartičce hodnotím tenhle film jako nejlepší, a jak se později dozvím, stejný názor měli i ostatní – dokument zvítězil v divácké kategorii.

Jsem plná dojmů a mám hlad a žízeň, což vyřeším v jednom z bister, k jídlu si dám místní pivo, ráda, že dnes nebudu řídit. Od téhle chvíle si už jen užívám atmosféru na pěší zóně a na kolonádě, projdu se podél říčky Teplé k hotelu Pupp, co bydlí filmové hvězdy, a sleduju, jak se odpoledne mění v podvečer a ruch slábne. Vím, že je to jen na chvíli, a večer tu bude pořádně rušno.  Ale už se blíží můj odjezd, v terminálu nastoupím do autobusu a cestou do Prahy si pod přivřenýma očima znovu přehrávám své zážitky.
Milé Karlovy Vary, příští rok na začátku července se zase uvidíme, určitě!

Pozn. Kinofil = milovník kina/filmu

Někdo se chystá na léto nakupováním věcí na dovolenou, já se snažím dostat do letní nálady. Těším se na letní volno, dlouhé dny a krátké noci, koupání, letní festivaly! Letos jsem se začala vylaďovat v půlce června, kdy mě pracovní záležitosti zavály k Máchovu jezeru. V závěru odpoledního programu jsme s kolegyní uprchly a vyšplhaly na Bezděz. To vám byl rozhled – viděly jsme až na Ještěd! Ten den byl horký pátek a já se rozhodla, že se nevrátím do horké Prahy, ale zůstanu v kempu na víkend: užila jsem si borové háje, koupání, projíždku lodí, i bouřku nakonec. Zanedlouho, už v Praze, mě pozval kamarád „na lodičky“ na Vltavě. Sešli jsme se na Žofíně u Národního divadla, a on, jsa v dobré kondici, obvesloval se mnou Slovanský i Střelecký ostrov, přičemž jsme konverzovali o všem možném a on se vyhnul projíždějícímu parníku, kterého si já všimla na poslední chvíli.
Ke konci června jsme byli na pěkném jazzíku. Jazzmani hráli světové šlágry jako Barbizon blues, Rhythm hope, experimentovali s Vivaldim, a pak nás uvedli do letní nálady skladbami Horko v lese, Vltavské blues, a, samozřejmě, Summertime. No a v úplném závěru měsíce jsem stihla zajet do Brna na muzikál My fair lady ze Zelňáku. Pygmailon zasazený do Brna, kde Lízu Ďulínkovou najde profesor lingvistiky na Zelném trhu, řečeném Zelňáku. Než ji profesor naučí mluvit spisovně, používá brněnskou hantýrku zvanou Hantec – ještě že jsem měla z předchozí návštěvy Brna něco nastudováno (a brněnská kamarádka občas vypomohla s překladem).
Červen se vřítil do svého závěru, v pátek se rozdalo vysvědčení, což udělalo pomyslnou tlustou čáru za první polovinou roku. Konečně jsou tu letní prázdniny a dovolené a já si slibuju, že zůstanu na letní vlně a nebudu nikam spěchat. Těším se, co léto přinese. Jak by řekl klasik – “ ať se práší za kočárem!“

Minulý víkend byl hodně rušný: volby do Evropského parlamentu, finále mistrovství světa v hokeji, v neděli večer koncert. Ale můj největší zážitek se odehrál v neděli ráno. Šla jsem po našem sídlišti na procházku se psem a u paneláku s  vysokou borovicí sahající až do pátého patra jsem na trávě uviděla ptáka –chodce. Stejně jako v sobotu ráno, procházel se pod borovicí, koukal kolem, vypadalo to, že někoho hledá. Můj pes k němu běžel, ale když jsem ho okřikla, nechal ho být. Pták poodešel, ale netvářil se nijak vyděšeně, naopak, udělal pár kroků směrem ke mně. Napadlo mě, že je příliš mladý na to, aby věděl, co je nebezpečí. Vypadl z hnízda? Kde jsou jeho rodiče? Ptáček byl šedý, sem tam po těle bělavé chmýří, tělíčko zavalité, dlouhé asi dvacet centimetrů, nožky dlouhé tak akorát, vypadal jako malý kiwi, akorát s krátkým zobákem. Na ptačí mládě byl docela velký a co je to za druh, jsem nevěděla. Když jsem se k němu sehnula, roztáhl křídla a pokusil se utéct, a já uviděla, že má na zádech krvavé zranění. Tak tohle bylo naléhavé. Vyfotila jsem ho a fotku poslala do pražského Útulku pro zvířata v nouzi v Jinonicích, s dotazem, jak bych mu mohla pomoct.
Je to mládě holuba hřivnáče, ještě není schopný letu, přivezte ho k nám, přišla odpověď.
No jo, to se řekne, přivezte. Pádila jsem domů pro krabici od bot, udělala do ní díry a spěchala zpátky, než ho uloví nějaký predátor. Hřivnáček měl ale štěstí, dál korzoval pod borovicí. Chytila jsem ho, dala do krabice, sedli jsme do auta a jeli do Jinonic. Cesta přes Prahu byla v neděli ráno rychlá, byli jsme tam coby dup.
Útulek jsme našli na konci původní vesnické zástavby, kde začíná přírodní stezka. Po zazvonění nás pustili dovnitř a nám se otevřel svět ochránců zvířat. Na dvoře pracovali dobrovolníci, kolem pobíhala selátka divokých prasat, poletovala poloochočená sojka a špačci.
Ornitolog v přejímací místnosti vytáhl vyjukané holoubě z krabice a podíval se na jeho zranění. „Možná ho vyhodila z hnízda straka a přitom ho klovla do zad. Straky klidně cizí máďata uklovou a pak je sežerou,“ řekl a předal ho záchranářkám k nakrmení a další odborné péči „Dneska máme šrumec,“ pokračoval, „lidi nám od rána volaj´ a vozej´ zraněný ptáky, nejni divu, teď je zrovna doba, kdy se učí lítat a před pár dnama byl velkej vítr.“ Vzápětí, jako potvrzení jeho slov, dorazili manželé, paní nesla papírovou kosmetickou taštičku, v ní dvě malé krabičky od čaje, jemně vystlané natrhanými kapesníky, a z každé z nich koukaly dva hlasité žluté zobáčky hlásící se o potravu. Ptačí sourozence našli včera na zahradě, večer je zachránili před prochladnutím, nakrmili podle návodu, který našli na internetu, ale jelikož je nestíhali krmit tak často, jako originál ptačí rodiče, přivezli je sem. Ornitolog na ně kouknul a prohlásil:“ Jsou to kosáci“.  Kosí bratři dostali pinzetou do zobáčků pěkných pár porcí červů a putovali do ptačího inkubátoru. Místo jim udělala už opeřená sýkorka, která tu po několika dnech zesílila, a teď se mohla přesunout do další sféry péče. „Máme na to takovej zaběhanej kolotoč,“ zmínil muž, a my si všimli pokynů na inkubátoru a na vývěskách, takovou „kuchařku“ pro záchranářské služby, co kdy a jak dělat.
Mimo jiné jsme se dozvěděli, že nejčastější chovanci jsou ježci, které zraní psi nebo strunové sekačky, a labutě, když při přistávání na Vltavu přehlédnou tramvajové vedení, nebo je zraní projíždějící lodě. Jakou má zachráněný zvířecí život cenu? Tady určitě velkou.