Úsměvna.cz

Má-li člověk problém, jehož řešení vyžaduje trpělivost a výsledek je nejistý, je to těžké. Zvlášť pro mě, s mou netrpělivostí. Našeho malého knírače pokousal pitbul a navzdory antibiotikům, veterinářům i mé péči se jeho stav nelepšil, naopak, každý den to s ním bylo horší. Když to takhle šlo druhý týden, začala jsem z toho špatně spát, bála jsem se, aby to s ním nedopadlo špatně. Přece jen nebyl nejmladší, ale, jak jednou napsala Halina Pawlovská, právě starého psa nejvíc milujeme. Abych přišla na jiné myšlenky, napadlo mě vyrazit na výlet kousek za Prahu na Řípskou pouť, která se tam zrovna konala. Doprovázela mě kamarádka Lýdie, se kterou se znám od základky na maloměstě, i když teď bydlíme na opačných koncích Prahy, rády spolu někam vyrazíme.
Řípská pouť má dlouhou tradici a koná se na svatého Jiří, kterému je na vrcholku Řípu zasvěcený ne nějaký obyčejný kostelík, ale historická rotunda. Pouť s atrakcemi pořádají dvě místní vesnice, takže co se týče atrakcí, je to tu jako na Matějské, už z dálky bylo vidět Obří kolo, Extrémní houpačku, padesát metrů vysoký kolotoč, katapult a centrifugy, kolem Řípu lítaly vrtulníky zběsilé okružní lety, což ještě umocňovalo velikost této akce. Běžné parkoviště bylo beznadějně plné, a tak nás poslali nás na parkoviště záchytné – v poli, od pouti daleko, k Řípu blízko, i v neděli odpoledne tam bylo plno, ale ještě jsme se vešly. Buď ráda, že neprší, vyšlápneme si odtud pěkně na Říp, a pak druhou stranou sejdeme na pouť, plánovala Lýdie. 
Nevím, jak to bylo možné, ale naše cesta vedla přes hřbitov zvířecích miláčků. Hrobečky jeden vedle druhého, pejskové, kočičky, naleštěné náhrobní kameny, plyšáci, poslední sbohem… Zasáhlo mě to přímo do srdce, mé černé myšlenky se zhmotnily. Já nechci, aby můj pejsek umřel… ještě nepřišel jeho čas, rozbrečela jsem se. To víš, že ne, dostane se z toho, táhla mě pryč Lýdie a postrkovala po turistické značce směrem k Řípu. Svěží vítr a zubaté sluníčko zahnaly mé největší chmury, o další zlepšení nálady se postaral výstup po čedičové hornině. V půli kopce horkokrevná Lýdie prskala, že je úplně splavená, zatímco mně (zimomřivé) bylo tak akorát. Krátké přestávky s vyhlídkami na České středohoří, Prahu a vesničky pod námi a četba vlastivědných tabulí nám udělaly dobře a najednou jsme byly nahoře. Rotunda svatého Jiří nám připomněla staré časy, taky díky dějepisářce, která nás ji ve škole nutila kreslit do sešitu. Vešly jsme dovnitř a já v duchu přeříkala modlitbičku za mého maroda. Venku v bufetu jsme doplnily energii klobásou – a teď hurá na pouť! Cestou dolů po vybetonované cestě se z nás zase staly děti a vrhly se na všechno, co jsme si vysnily a co ke správné pouti patří: Zaručeně čerstvé v cukru obalované mandle. A langoše! A čínské nudle! Perníkové srdce domů, turecký med a cukrová vata pro nás teď hned! Projet se v autíčkách. A houpačka! (Řetízák jsme nedaly, na to jsme byly moc najezené). Na střelnici se mi podařilo vystřelit panenku, juchúúú! V peruánském stánku mi Lýdie zakoupila lapač snů, aby zaplašil mé noční můry (dík, seš skutečná kamarádka!). Když jsme skončily, heliport už byl mimo provoz. Nevadí, Říp obletíme za rok. Návrat k autu přes pole zesnulých zvířecí mazlíčků už nebolel, obhlížely jsme krásné náhrobky, dojemné i vtipné nápisy a položené hračky, a odjely nabité zážitky a v pohodě.

Má prosba k všemohoucímu zabrala –  náš milý malý knírač se uzdravil.

Řídíte rádi a štvou vás akce typu – město bez aut? Tak vemte auto a vyražte s námi na protestní jízdu městem! Vtipné nápisy a transparenty odměníme. Jízda bude ve zvířecím duchu – každá posádka ve zvířecím kostýmu obdrží speciální cenu. Překvapení na konci! Do městské džungle jedině autem!!!

Je sobota k polednímu a na parkovišti na okraji Prahy se sjíždějí řidiči, kteří přijali výzvu k protestní vyjížďce. V poledne jich je už ke stovce. Účastníci se zdraví a přesouvají se ke stanovišti s nápisem „Do městské džungle jedině autem“, který vztyčili organizátoři, a rozvinují své transparenty – „Náš benzín nesmrdí“ , „Ropáci = chlapáci“„Praha bez aut  = mrtvá Praha“, a další. Spousta posádek aut přijela ve zvířecím kostýmu: Kočka s kocourem, auto plné růžových králíků, ale jsou tu divoká zvířata: Tygří rodinka, netopýři, jezevec, liška, vlk, medvěd, šedivá veverka s pelerínou.  Nejvýrazněji působí exotičtí jednotlivci: jeden je převlečený za pštrosa, druhý za lemura, další je krokodýl a má proklatě dlouhé čelisti. Tlouštík, převlečený za hrocha, si pohrdlivě odfrkne. Zdá se, že o hlavní konkurenty je postaráno. Organizátoři přivítají účastníky, následuje krátká instruktáž k Jízdě. Každý řidič dostává mapu a itinerář. Trasa je jasná, nálada úžasná, jízda může začít. Účastníci sedají do svých strojů a řadí se jeden za druhého. Chlapík u výjezdu mávne kostkovaným praporkem – odstartováno!

Protože magistrát zakázal motorizovanou dopravu v části Starého města, kolona odpůrců zákazu míří právě tam. Od Vltavy kličkuje podle plánu jednosměrkami, po zdařilých výkrutech a obratech o sto osmdesát stupňů projíždí zpátky do centra až na Václavské náměstí, jehož horní část za opětovného troubení pomalu objede. Budí tu velkou pozornost nejen provokativními nápisy, ale i zvířecími převleky: pštrosovi ze střešního okénka kouká hlava, z dalšího vlají králičí uši, krokodýl označil své „přečuhující“ čelisti červeným praporkem. Řidiči zdraví ostatní účastníky provozu i chodce a ventilují svou dobrou náladu.
Při jedné takové sérii troubení to městská policie nevydrží a zastaví auto s řidičem, který po celou dobu nesundal ruku z klaksonu. Když stáhne kouřové okénko, příslušníci nevěří svým očím: Zpoza volantu na ně kouká velký lemur, s pruhovaným ocasem stočeným kolem řadící páky. Policie neztrácí glanc a žádá o doklady. Lemur jim je podá chápavým ocasem. Po identifikaci řidiče – pomalovaný obličej s kožešinou na hlavě je k poznání – je udělena pokuta, lemur zaplatí, vytáhne okénko a jede se na pražskou periferii.

Po dvou hodinách spanilé jízdy protestní jezdci v euforii dorazí na druhý konci Prahy, kde organizátoři pronajali parkoviště a přilehlý kus louky. Vyhládlí motoristé se vrhají na připravené občerstvení, z reproduktorů duní rocková hudba, přítomní tančí, debužírují a užívají dne, pán navlečený do pštrosa se chlubí cizím peřím. Každý si tu najde své místečko – tygři tančí, netopýři se zavěsili na strom, jezevec s medvědem se rozvalují na sluníčku, liška s vlkem sledují dovádění růžových králíků,krokodýl si leští čelisti. Hroch do cíle nedojel.

Zajistili jsme jízdu na motokárách, odhalují organizátoři slibované překvapení a směrují zájemce do Centra motokár. Když se tam motoristé a jejich rodiny vyřádí, vrátí se na shromaždiště na vyhlášení nejlepšího sloganu a předání cen za zvířecí kostýmy. Vyhrává posádka Trabantu se sloganem „Náš benzín nesmrdí“.
Po udělení symbolických cen pro všechny ve zvířecím převleku je na pódium povolán zástupce ZOO, aby vyhlásil úplně nejlepší kostým. Jeho verdikt účastníky šokuje – vítězem se stává poletucha. Cože, ta vypelichaná veverkomyš s pelerínou ?! protestují ostatní „zvířata“. Zoo –specialista vysvětluje, že jde o velmi ohrožený živočišný druh a její kostým je naprosto věrný. Pštros a ostatní neohrožené druhy se rozčílí. „Tak ať ta poletucha vyleze na strom a ukáže, jak v tom kostýmu lítá, když je nejlepší“, křičí pštros. Zoolog trvá na svém, dojde na strkání a spustí se rvačka. Vzduchem lítá srst, peří a kdovíco ještě, krokodýlovi někdo zlomil čelist. Vlk s liškou honí poletuchu, která se spasí útěkem na strom, ale to jim nestačí a zkoušejí vylézt za ní. Vyděšená poletucha přeskočí na sousední strom, až jí při skoku zavlaje pláštěnka. Dav pod ní to uvidí a zajásá: Umíš plachtit, seš jednička! Vítěz je jasný, už není proč se bít. Když roztřesená poletucha sleze ze stromu, „zvířata“ ji uznale poplácávají po rameni.  Motoristé si podávají ruce, a loučí se v dobrém.
Děkujeme vám všem, volají organizátoři. Naše akce byla úspěšná, nejpozději za rok ji zase zopakujeme!

V našem novém pětipatrovém byznys centru se ozvalo hlášení – požární poplach. Koukali jsme na sebe zmateně: Je to jen cvičení, nebo doopravdy hoří?! Neuběhla ani hodina od příchodu, kdy jsme překonali bezpečnostní turnikety a zlomyslný výtah bleskově zavírající dveře, a teď abychom utíkali ven. Ale radši jsme se sbalili a přimíchali se do davu lidí sestupujících po schodech z horních pater. Ve druhém patře se náš pohyb zastavil. Nervozitu zmírnila informace, že prý nehoří, je to jen zkouška evakuace z budovy. Ta se úplně nepovedla, jelikož se zasekly turnikety v recepci a lidi uvázli na schodech. Navíc vypnutí elektřiny způsobilo výpadky dat. Vedení budovy reagovalo na stížnosti omluvou a příslibem vylepšeného cvičení za čtrnáct dní.
V den D pět minut před devátou zazněl zvukový signál doprovázený opakovanou výzvou k opuštění budovy. Spořádaně jsme vypnuli počítače, vzali si kabáty a zamířili ven. Fronta na schodech byla menší, uvízli jsme až v prvním mezipatře. Tamní kolegové nabídli, že v případě skutečného požáru můžeme vyskočit na ulici z jejich kanceláře. Pro těhotné, nemocné a starší osoby by vystrčili z okna štafle, které mají v kumbálu.
Když jsme se nakonec dostali ven, vytvořili jsme před vchodem diskuzní hloučky. „Docela slušnej chaos,“ usoudil kolega, „ takovej jsem nezažil ani na škole“. „Krásnej poplach,“ libovala si kolegyně, „takhle se utužuje kolektiv, takový cvičení by měly bejt častějc!“ Ti, co s sebou měli peněženky, se vydali pro nápoje z čerstvého ovoce do nedaleké občerstvovny, my ostatní jsme postávali, vzpomínali na podobné události a fotili se. Požární poplach se změnil na požární potlach. Vzpomněla jsem si na požární cvičení z byznys centra, kam jsem nastoupila před dvaceti lety.

Budovu vlastnila francouzská společnost, která měla kanceláře v přízemí. Byl únor, krátce po poledni a já spěchala z nějaké pochůzky do kanceláře. Když jsem se blížila se k výtahům ozvala se nějaká znělka a následovalo hlášení ve francouzštině. Podle tónu mohlo jít o akci Sodexa k Valentýnu, plánované přerušení dodávky elektřiny nebo nabídku volných vstupenek do pražské ZOO. Z kanceláří v přízemí vyšli zaměstnanci v kabátech a mířili k východu. Vypadá to, že mají padla, pomyslela jsem si závistivě a znovu zmáčkla tlačítko výtahu. Proč pořád nejede? V tom hlášení přešlo do češtiny a vzápětí do angličtiny: Toto je požární poplach. Nepoužívejte výtahy. Sejděte po schodišti a shromážděte se před budovou. Oznámení spustilo rojení zaměstnanců z nedaleké jídelny a ze schodiště, přiběhli i mí kolegové, jen tak nalehko, a šli jsme ven. Bylo tam pod nulou a foukalo, kabáty měli jen Francouzi a já. Náš ředitel žádal, aby je pustili do kanceláře pro kabáty, ale byl odražen vedoucím cvičení – dovnitř teď na půl hodiny nesmí. Bylo to logické, protože tam vběhli hasiči s hadicemi a uháněli po schodech nahoru. I když jsme našli útočiště v nedalekém hotelu, další den si (až na Francouze) stěžovaly všechny společnosti. Vedení budovy se omluvilo a přijalo opatření. Následující léta se požární cvičení oznamovala v předstihu, a pro zaměstnance bylo před budovou teplé občerstvení.

Dnes jsme ale neměli ani únor, ani hasiče a požární cvičení netrvalo déle než patnáct minut, které jsme si na čerstvém vzduchu opravdu užívali. Kuřáci kouřili, hladovci debužírovali v blízké bageterii a o čerstvých džusech už tady byla řeč. Přesto se našel člověk, který byl celou dobu nervózní, pořád někam telefonoval, a netrpělivě sledoval, kdy už konečně otevřou. Jak jsme ho tak pozorovali, rozdělili jsme se na dva tábory. Jedni věřili, že má ohlášenou videokonferenci, které se účastní lidi z celého světa a řeší tam něco bytostně důležitého. Druhá naše část měla vysvětlení zcela prozaické – zapomněl si zamknout kancelář nebo jen potřebuje na toaletu. Když recepční konečně pokynula, že můžeme dovnitř, muž se tam vřítil, jakoby na tom závisel jeho život. My ostatní jsme ho následovali ve volném tempu. Výtahy absorbovaly přiměřené množství cestujících a rozjely se. Vystoupili jsme v našem patře, odemkli kancelář a vstoupili dovnitř. Na to, že bylo čtvrt na deset tam bylo mile klidno. Počítače začaly tiše příst, telefony vyzvánět … a pak nám přivedli požárního technika, který nám ukázal, kde je (ukryto!) požární schodiště. Příští rok ho určitě vyzkoušíme!

Ráno napadl mého psa volně pobíhající pitbul. Pejska jsem zachránila, majitelce pitbula řekla, co si o ní myslím a v bojovné náladě spěchala na školení v rétorice na opačném konci Prahy. Dorazila jsem na poslední chvíli, sálek už byl zaplněný asi třiceti lidmi, co si toužili zlepšit mluvení na veřejnosti. Kurz vedl člověk nejpovolanější, herec s charakteristickým hlasem i projevem, pan Jan Přeučil. Jeho řečnická cvičení nás pěkně rozmluvila, takže jsme se (my ženské) o přestávce bavily o všem možném. Dva muži, ač vypadali sympaticky, se drželi stranou a cosi řešili. Když jsem si šla kolem nich pro kafe, zaslechla jsem, že se baví o MDŽ: štvalo je, že se od nich čeká, že se budou snažit, shánět kytky nebo bonbošku, tssss“. Došlo mi, že dnes je 8.března, a zároveň mě udivilo, jak jim je tenhle svátek proti srsti. Misogyni jedni!
Po přestávce nás pan Přeučil vyzval, ať každý napíšeme na papírek téma, o kterém by se dalo diskutovat, a hodíme ho do klobouku. Bez přemýšlení jsem napsala “ MDŽ“. Náš školitel příspěvky zamíchal a ve zbytku dne jsme si témata po jednom vytahovali a přede všemi o nich diskutovali, plus každý dostal svého oponenta, který mu dával otázky. Byla jsem zvědavá, kdo si MDŽ vytáhne. Pořád nic, až jsem si ho nakonec vylovila já. A jako oponent usedl jeden z přítomných mužů. Zhluboka se nadechl, a už to jelo – minulé století, sufražetky, přežitek, zprofanovaná socialistická oslava udržovaná dělnickou třídou, karafiáty a bonboniéry prý ženy stejně nesnášely, a jemu dnes nebude nikdo nic přikazovat.
Jenže tady šlo o mou prezentaci, od rána jsem měla bojovnou náladu a v rétorice za dnešek už něco natrénováno. Řekla jsem, že jestli mu v minulosti některá hodila karafiát na hlavu, tak chápu, že nemá tenhle svátek rád. I když vznikl v minulém století, neberu ho jako přežitek, ani zvýhodňování nebo otravování žen. Vím o pánovi, který na MDŽ každý rok nosí své ženě karafiáty a novou utěrku na nádobí, a oba z toho mají radost. I mě v dnešní uspěchané době potěší, když mi 8. března někdo květinou připomene, že mě vnímá jako ženu. Když to udělá dobrovolně, budu na to fakt hrdá. Takhle plamenně jsem to podala, i když jsem tušila, že mě dnes žádné velké překvapení nečeká.
Prezentace skončily, dostali jsme zpětnou vazbu a seminář se nachýlil ke konci. Profesor Přeučil všem poděkoval za účast, rozdal certifikáty a dodal, že účastnicím kurzu by rád předal malou pozornost. Je totiž Mezinárodní den žen a on ženy ctí a respektuje. A každé z nás věnoval krásnou žlutou růži.

Pozn.
Mizogyni = muži, co nenávidí ženy