Úsměvna.cz

Život někdy není veselý, ani o narozeninách. Před lety v den narozenin mé maminky zemřel po krátké nemoci můj otec. Tak moc ji to zasáhlo, že se rozhodla, že narozeniny už slavit nebude – v ten den se už nedokáže radovat. Nakonec se nám ji podařilo přemluvit, ať je slaví později v jiný den. Anglická královna má přece oslavu taky několik měsíců po svých pravých narozeninách! Hledali jsme pro maminku vhodné datum a pořád to nějak nesedělo. Až mě napadlo datum jejího narození otočit, a z 3.1. vzniklo 1.3. Tak se zrodily její „inverzní“ narozeniny. Maminka tím jen získala – proti oslavě hned po Silvestru je tahle jarní daleko víc pohodová.

Aniž jsme to měli v úmyslu, inverzní narozeniny jsme objevili ještě v jiné podobě, když se schylovalo k oslavě 85. narozenin mého strýce, který byl ve velmi dobré kondici. Jelikož měl rád zážitky, poptala jsem zážitkové firmy.  Nabídli výstup v balonu uvázaném na laně, „řízení“ letadla v simulátoru pilotní kabiny, čepování piva za pípou nebo bagrování jam skutečným bagrem.  Jenže to nebylo nic pro něj. Můj strýc, který celý život snil o létání na utlralightech, své hobby opravdu rozvinul a po šedesátce se mu začal věnovat naplno. Nešlo o žádné modýlky. Podle technické dokumentace si postavil otevřený jednoplošník a později i dvouplošník, a naučil se na nich létat. Simulátor létání i balon na laně jsem tudíž škrtla. Taky nepije pivo a jámy si celý život kopal sám, když pracoval na zahradě. Když jsme na žádný „super“ dárek nepřišli, zeptala jsem se ho přímo, co by si nejvíc přál. „Aby mi bylo zase šedesát,“ odpověděl. I když se to zdálo nesplnitelné, řešení se našlo. Narozeninovou číslovku jsme otočili: Nebude slavit 85., ale inverzní 58. narozeniny! Taky jsme objevili osmimilimetrový film, na kterém jeho kamarád v padesátých letech zachytil, jak strýc na poli za městem testoval svůj první prototyp letadla. Mělo to tehdy velký ohlas, byli u toho všichni místní, i tajní agenti. Film jsme zdigitalizovali a přichystali ho na DVD jako dárek. Když jsme ho při oslavě promítli (několikrát), můj strýc se přesunul do dob svého mládí, krásně si zavzpomínal a nám se aspoň částečně podařilo jeho přání splnit.
Můj postřeh k narozeninovým číslům a výročím u dříve narozených: Neznám nikoho ač v sebelepší kondici, kdo by juchal nadšením nad gratulací s ozdobně vyvedenou padesátkou, šedesátkou, sedmdesátkou či osmdesátkou, navíc se stylizovaným textem. To už je mi tolik, pomyslí si smutně. To to uteklo. Vždyť se ani tak starý necítím… Proto si myslím, že narozeniny nad padesátku si zaslouží obrácený, inverzní pohled. Slavili byste radši 52 nebo „znovu“ 25 let? 54 nebo 45? 65 nebo 56? Oslavenec a jeho hosté se při inverzních narozeninách můžou krásně vrátit v čase do doby, kdy byl dotyčný v rozletu, měl plány a těšil se, co budoucnost přinese. Popovídat si o té době, životní cestě, a jak to všechno dopadlo.
Ale proč to všechno píšu: Moje maminka dnes slaví své jarní narozeniny. Milá maminko, přeju ti všechno nejlepší k tvým znovu osmnáctým narozeninám!

Znáte tai-či? Původně čínské bojové umění se v moderní době změnilo v trénink těla (i mysli) posilující  zdraví, odstranění stresu a prodloužení života. Užitek z něho mají dospělí (hlavně ti, co pracují hlavou), děti i senioři.  Jelikož jsem zvědavá, cvičení jsem si vyzkoušela (skvělý relax!) a pak jsem několik sezón docházela do akademie tai-či na pravidelné tréninky, které se odehrávaly v tělocvičnách, někdy i na terase s výhledem na Prahu. Při tichém cvičení pozdě večer se v tělocvičně někdy ozývaly zezadu slabé zvuky, které jsme si nedokázali vysvětlit. Nejlepší byly ale ranní kurzy – odcházela jsem z nich nabitá energií, která mi vydržela celý den. Jen mi vrtalo hlavou, proč je v dámské koupelně  ráno před cvičením plný koš použitých papírových ručníků. Přece se tu večer po cvičení  uklízí a vynesou i koš! Že by někdo používal koupelnu v noci? A pak mi to došlo: Akademie Tai-či má svého džina!

Nejspíš se sem dostal ve staré láhvi z tenkého čínského skla, kterou si trenér přivezl z Číny z jedné tréninkové cesty. Nemohl tušit, že se do lahve schoval džin, který toužil poznat daleké kraje. Když po návratu v akademii lahev otevřel, džin se dostal ven a od té doby je volný. Představuju si, jak přes den pospává v úzkém prostoru nad dřevěným stropem ve velké tělocvičně, přivřenýma očima sleduje dění v místnosti pod sebou, a čeká na večer, je totiž noční tvor. Jakmile se setmí, začne se ve své skrýši protahovat, takže návštěvníci večerních kurzů slyší ze stropu zvláštní zvuky. Džinova chvíle ale přijde,až když všichni odejdou a světla v akademii zhasnou. To vyskočí ze své skrýše, ve velké tělocvičně si dá rozcvičku a pak dlouho cvičí s meči. Na zklidnění přidá čchi-kung v malé tělocvičně, pak je čas na šálek čaje a četbu zenové literatury.

Při jasných nocích vychází na terasu a pozoruje na obloze hvězdy a letadla, kochá se pohledem na petřínskou rozhlednu, hrad a další nasvícené pražské dominanty. Někdy při tom cvičí několik set let starou sestavu tai-či. Nakonec se pořádně osprchuje v dámské koupelně, osuší se papírovými ručníky a použité strčí do odpadkového koše. Když je čisťoučký jako miminko, zajde do recepce pro něco dobrého na zub. Nadlábne se, napije a uááá, začne zívat, protože na něj přichází spánek. Noc se láme k ránu, za chvíli začne svítat. Džin zahladí stopy po svém hodování a vrátí se do velké tělocvičny, plavným skokem vyletí ke stropu a protáhne se skulinou do své ložnice. Ještě si chvilku zdřímne, než sem ráno zase přijdou lidé.

Letošní zima blahosklonně nadělila sníh dvakrát i v Praze, takže se sněžná tvořivost dětí i dospělých projevila i na našem sídlišti. Nastala sezóna sněhuláků! Stačily dva zasněžené víkendy, a v ulici nám jich vyrostlo přes deset:  Malí, střední i velcí,  různě vyšperkovaní, každý podle vkusu svého stvořitele. Dva trochu netradiční- jeden měl na rameni ptáka, druhý u pomyslné nohy malého kamaráda – sněžného pejska. Hrátkám se sněhem asi neodolá nikdo na světě, což  můžu potvrdit.
Jednou jsme v únoru odletěli na prodloužený víkend na jih Evropy, a bychom se „ohřáli“. Bohužel, řízením vzdušných proudů tam dorazil taky arktický vzduch a napadl sníh. Místní (my ne) se z toho bláznivě radovali, stavěli sněhuláky, koulovali se a klouzali se po umrzlém sněhu. Z aut jezdili jen taxíky, a to velice pomalu. Proto, že to klouzalo, ale taky proto, že taxikáři ze sněhu uplácali malé sněhuláčky, dali si je na kapoty a jezdili s nimi po městě.
Když sněží na východním pobřeží USA, nazývají to blizardy, zavírají se kvůli nim letiště a lidi ten den nejdou do práce.  Zažila jsem to před lety při mém jediném výletu do New Yorku (opět v únoru). Náš neodkloněný let zázračně proklouzl mezi dvěma blizardy a přistál na letišti. Na druhý den byl ohlášený další blizard. Ráno bylo na ulici nějakých deset centimetrů sněhu, lidi nešli do práce, auta nejezdila, jen záchranné složky. Naštěstí metro jezdilo normálně, a tak jsme se prošli po městě a odpoledne se přesunuli do Central Parku. Newyorčani tam pobíhali na běžkách, sáňkovali, bobovali, bruslili, ale především stavěli sněhuláky – stejné, jako u nás.  Dohlížela na to městská policie na koních – dokonalá zimní městská idyla! Pořád sněžilo, my křižovali parkem, a lidi, které jsme potkávali, se dívali na mou liščí čepici. To koukáte, dmula jsem se pýchou, jelikož jsem tam nikoho s liškou na hlavě nepotkala. Smysl těch pohledů jsem pochopila, když jsme se zašli ohřát do baru, a já se uviděla v zrcadle. Viděli jste filmovou parodii „Mars útočí“? Tak já vypadala jako Marťan, akorát jsem tu velkou hlavu neměla zelenou, ale bílou. Když jsem s ní zatřásla, spadlo na zem asi půl kila sněhu. A bylo po chodícím sněhulákovi.
Ale zpátky domů a do reality: Sice se teď oteplilo a sněhuláci roztáli, ale v únoru je pořád šance, že sníh ještě přijde a sněžní kreativci budou mít do čeho píchnout, potažmo co uválet, a v parcích se na nás zase budou usmívat sněhuláci.

Na začátku bývá normální běh událostí, často úplných maličkostí, které člověk dělá „jako obvykle“ nebo v dobré víře, jenže pak se to nějak zvrtne a je co vysvětlovat. Speciální kategorií jsou nedorozumění v práci, která je třeba žehlit okamžitě (některá se nevyžehlí nikdy).
Jedna taková příhoda se přihodila mému kamarádovi, který si s kolegou pořídil do kanceláře akvárium. Když se v něm přemnožili malí šneci, informovaní akvaristé nelenili a zakoupili šneka – predátora, aby je likvidoval. Jmenoval se výstižně  Surmovka vražedná, latinsky Clea helena, nebo-li Vražedná helena, když ty názvy zkombinovali. Měl pruhovanou ulitu a své oběti vysával chobotem. Když měl dost, schoval se pod kameny, kde trávil a odpočíval. Kolegové dění v akváriu rádi pozorovali a komentovali. Helena, jak si plže zvykli nazývat, se činila, a malých šneků ubývalo. Jednou se vraceli z oběda a kolega při pohledu na akvárium zahlásil: „Helena se nažrala a teď někam zaleze, dokud to nestráví“.
„Jak to myslíte,“ ozval se za nimi šokovaný hlas. Dveře byly otevřené a v nich nová kolegyně, jmenovkyně predátorského plže. Pánové se hbitě pustili do vysvětlování: Že to tak nemysleli, a co vlastně mysleli. Naštěstí měla skutečná Helena smysl pro humor.