Úsměvna.cz

Od minulého týdne v noci mrzne, od včerejška sněží, začala zima. Není divu, když 11. listopadu přijel Martin na bílém koni. Letos jsem ho konečně viděla! Stalo se ve Znojmě v neděli dopoledne u kostela Nalezení sv. Kříže, kousek od historického centra. Když hodiny odbíjely jedenáctou, stál svatý Martin s helmicí, brněním a červeným pláštěm na schodech u vchodu  kostela, bílého koně zaparkovaného opodál. Právě skončila mše, lidé vycházeli ven a tenhle Martin je s obří lahví vína zval k ochutnávce do ambitu přilehlého kláštera dominikánů. Pozvání přijali věřící, turisté i náhodní kolemjdoucí, mezi nimi i moje maličkost.
V ambitu bylo pro degustaci vše potřebné. Uznávaní vinaři, občerstvení, několik lavic k posezení, hrála tam cimbálovka. Svatomartinských vín spousta, bílá, růžová i červená, jen si vybrat. Koupila jsem lahvinku bílého, že s ním rozjasním náš svatomartinský oběd. A povedlo se: bylo lehké, svěží, květinové, jazyk rozvazující. Pěkná tradice, tahle mladá vínka. Moravské podzimy jsou čím dál teplejší, hrozny zrají déle a jsou sladší, vína mají více cukru a méně kyselin. Vinaři slibují, že letošní vína  budou dost podobná vínům jižním, italským španělským nebo francouzským, a to i červená! Ta nejlepší jim prý můžou i konkurovat.
Možná už se tak stalo. Po návratu do Prahy jsme za pár dní neodolali pozvání na beaujalais nouveau, nové božolé (na staré by samozřejmě nikdo nešel). Bylo červené, nefiltrované a docela těžké. A já zatoužila po skleničce toho jiskřivého svatomartinského z Moravy.

Už ani nevím, kdo z nás tohle knihkupectví objevil. Ačkoliv bylo na hlavní ulici, mělo poklidnou atmosféru, což se nám líbilo. S kolegou jsme tam chodili v pauze na oběd pro svou porci literární potravy, odreagovat se od světa v byznys centru.
Knihkupec byl diskrétní muž středního věku, který se kromě pozdravů a běžných krátkých vět moc neprojevoval. Sedával za pultíkem u okna, a návštěvníkům nechával volnost, ať si u něj tráví čas po svém. Jednou jsme zjistili, že pod pultíkem něco schovává.
Všiml sis, co tam má za nástroj, zeptala jsem se kolegy Oty, když jsme vyšli ven.
Jasně, klarinet.
To je jako kdybys řek´ flašinet, vyprskla jsem. Hoboj je to!
Hoboj nebo viola, opáčil kolega a obratem zarecitoval dekadentní báseň Oldřicha Hlaváčka:
Hrál kdosi na hoboj a hrál již kolik dní,
hrál vždycky na večer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní
neb všecky ohně prý tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží,
v tmách, na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál.
Hrál pro svou lhostejnost, či hrál spíš pro svůj strach?
Byl tichý pastevec, či vyděděný král?
Hrál smutně na hoboj.
Vzduch se chvěl pod písní váhavou a jemnou, mollovou…
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.

Vyděděný král -to sedělo. Jednou jsem oknem zahlédla, jak v prázdném obchodě hraje sám pro sebe. Ale jen mě zahlédl, hned hoboj odložil a předstíral, že tohle je zcela běžné pražské knihkupectví. Na ženy reagoval trochu odtažitě, jako by byl strážcem v technickém muzeu a my zbloudilé návštěvnice, které se jen přišly schovat před deštěm. S Otou se ale jednou pustil do zasvěceného hovoru a já byla u toho.

Ve výloze se tehdy objevila velká kniha uměleckých fotografií s polooděnou modelkou na titulní straně. Kolega mě poučil, že autorem je Helmut Newton, světový fotograf proslavený akty. Cena byla značná, ale Otu to netrápilo a šel se zeptat, zda by si publikaci mohl prohlédnout.
Knihkupec jeho zájem přivítal. Vidím, že pán je znalec, řekl. To je opravdové umění, zachytit, jak ženské tělo vyzařuje erotický náboj. Kolega přikývl, načež postáli v obláčku vzájemného porozumění. Pak Oto utrousil něco pochvalných slov o autorovi.
Jsem rád, že vám není jeho jméno neznámé, řekl knihkupec. Takovou knihu bych nenechal ležet jen tak na pultě, pro opravdové zájemce mám jeden výtisk vzadu. Chcete si ho prohlédnout?
Velmi rád, odpověděl Oto, v hlase radost i pokoru zároveň. Načež vyšli zadními dveřmi z místnosti.

Měla jsem pocit, že takhle nějak to asi chodívalo v USA v době prohibice. I když tady nešlo o alkohol, ale o erotické fotografie. Lelkovala jsem po obchodě, že na Otu počkám. Uběhla čtvrthodina, dvacet minut, a ti dva se nevraceli. Napadla mě paralela z ženského světa. Vzala by mě prodavačka ve značkovém obchodě s botami „dozadu“, abychom společně obdivovaly ten nejdražší pár? Postály bychom nad ním společně v obláčku tichého porozumění?
Konečně se otevřely dveře a milovníci aktů se vrátili do reality. Ve tvářích odraz sdíleného prožitku, rozloučili se podáním ruky. Když jsme s Otou vyšli na ulici, vyptávala jsem se na knihu, ale nic kloudného mi neřekl. Možná bych to stejně nepochopila.

V říjnu mě zavály pracovní povinnosti do Brna. Slunečné počasí a zlatě zbarvené listí v okolních lesích házely tak krásně zlaté odlesky, že jsem si začala notovat písničku Brno je zlatá loď… Můj poklidný příjezd ovšem přerušil trapný detail – jakmile jsem odbočila z okruhu do města, hned jsem zabloudila. Nevím čím to je, ale při průjezdu centrem se v Brně ztratím po každé. Nemajíc GPS, požádala jsem o pomoc posádku vypulírovaného starého mercedesu , který přistál vedle mě na křižovatce. Vepředu dva chlapi v oblecích, na zadním sedadle doga, vyklánějící se z okénka. Hoši se spolu bavili divnou řečí a poradili. Ovšem, chtělo to tlumočníka. Nemajíc vedle sebe Bystrozrakého ze Zlatovlásky, napnula jsem uši a mozkové závity, až jsem zhruba pochopila, co mi borci řékajó. Měla jsem objet Špilec, jet podél šaliny, uhnout tam a tam, až se dostanu do Oltecu. Setkání s brněnským Hantecem mě zaujalo natolik, že jsem si vygooglila stručný slovníček.
V hotelu mě naštěstí vybavili plánkem s orientačními body. Jakmile jsem pochopila, že Špilec můžu objet zprava, ale klidně i zleva, a pokaždé dojedu na Mendlák, přestala jsem panikařit. Ale stejně jsem jezdila radši šalinou. Ve volném čase jsme s kolegy prochodili štatl, Zelňák, Vaňkovku a další brněnské atrakce a betálně se bavili. Počasí nám přálo, zoncna hřála o stošest, ani jsme nepotřebovali mantl.
Můj největší zážitek ale pocházel ze světa architektury. Nebyla to vila Tugendhat, Špilec ani chrám sv Petra. Když jsem uviděla Kaplického Chobotnici, musela jsem se štípnout do ruky. napadlo by vás, že se z ní dá udělat autobusová zastávka? Je v brněnské čtvrti Lesná, kde jsou ulice pojmenovány po architektech, tahle zastávka se jemnuje Loosova. Ve dne ji prosvěcuje slunce, večer je osvětlená zevnitř, a krásně zlatě svítí. Zajímavé je, že za realizací známého blobu nestálo architektonické studio, ale návrh studenta práv v anketě na zvelebení města. Město jeho nápad přijalo a zrealizovalo už před patnácti lety. (Jestlipak se ujme taky někdo Kaplického rejnoka?)
Protože se zvelebovací ankety osvědčily, radní nedávno požádali obyvatele Brna o název pro rekonstruované hlavní nádraží. Tipnete si? Vyhrál Šalingrad. Radní ho nezkousli, ale mně se líbil. Třeba se ujme aspoň neoficiálně :-).

Malý slovníček Hantecu – brněnské hantýrky:
Oltec          centrum města
štatl           město
mantl        kabát
Mendlák Mendlovo náměstí
Zelňák      Zelný trh
zoncna      slunce
Špilec        Špilberk
šalina        tramvaj
borec         muž
betálně     výborně

Motto: Dozrál vinohrad, zas konec léta, je blízko k vínu, a čistý vítr zpívá o podzimu.
(Hradišťan, Sonet o lásce a modrém portugalu)

Letošním zářím se prolínalo babí léto a nejrůznější vinobraní. Můj největší zážitek pochází ze Znojma.  Nešlo ani tak o středověký královský průvod (i když byl úžasný), burčák (ten z Lechovic byl vynikající) nebo víno (nejvíc mi chutnala Pálava). Můj zážitek se odehrál v „uličce chudiny“ z dob raného středověku, kterou jsme při cestě za dobrým vínem procházeli.  Potulovalo se tam asi deset ošuntělých lidí v oblecích vylepšených pytlovinou. Pobuda s umělými bradavicemi, povětrné ženské, žebráci, prodavačka bylinek, chlap se špalkem a sekerou a uprostřed toho všeho seděl věštec. Na hlavě turban z tchořích kožek, u opasku měšec na honorář. Po zaplacení nám předvedl čtení z ruky, z karet i z run. Všechny nás trochu potěšil a v něčem trochu znejistil.  Mě kromě jiného upozornil, ať si dávám pozor na majetek. Vzápětí mi někdo strhl bundu, kterou jsem měla přehozenou přes ramena, a pak už jsem jen sledovala, jak si s ní pobudové pohazují jeden přes druhého až k druhému konci uličky, a tam ji nabízejí kolemjdoucím. Naštěstí ji nekoupili, a tak s ní chmatáci pohazovali dál a volali na mě,  že si ji můžu koupit zpátky.  To jsem teda vypěnila! Sice to byla jen hra, ale s uličkou jsem se rychle rozloučila. Už se v tom středověku nesmím tolik vyžívat.

Za burčákem a dobrým vínem se ale už nemusí jen do Mělníka nebo na Moravu. V posledních deseti letech ožila tradice pražských vinobraní, nejznámější jsou v Troji, na Pražském Hradě  nebo na Vinohradech –minulý víkend jsme zašli do vinohradské Grébovky.  V sadech byla hlava na hlavě, stánků s vínem plno, burčák nechyběl, stánků s občerstvením až oči přecházely, žádný snad nebyl stejný, z Česka i z  ciziny. Lidé často přišli s dekou a užívali si na ní zakoupené víno, debužírovali, povídal, případně poslouchali koncert na otevřené scéně, každý podle svého gusta.  I my jsme navštívili stánky, s úlovky se usadili na trávníku a koštovali vzorky letošních bílých vín lehkých jako vánek. Vedle nás se usadili dva chlápci středního věku, co zakoupili vícero lahví, k nim vinné sklenice na vysoké nožce, které plnili, vychutnávali, vyprazdňovali a zase dolévali. Na rozdíl od nás měli vína uleželejší, a při druhé lahvince se rozhovořili o něco hlasitěji, takže jsme mnohé vyslechli. Byli to to vínoznalci, co jezdí za vínem pravidelně. O vínech mluvili jako o známých: Jo André, s tím jsem se v Mikulově hodně skamarádil… nebo: ten Šeďák v Troji mě dorazil!
Do toho zpívala Tonya Graves svým silným krásným hlasem, jen na moment ji přerušil pořadatel, aby oznámil nález ztraceného chlapečka. Načež tatínek v davu zamával, odložil sklenku, a začal si razit cestu k synovi.

Tak na zdraví, dobré víno a příběhy s dobrým koncem!