Úsměvna.cz

I před pár lety bylo na začátku září vedro. Ráno na začátku víkendu rádio ohlásilo, že bude zase třicet stupňů, jen na horách osmnáct, načež pustiliMarcelu Holanovou a její „Až na vrcholky hor“. Písnička mi vnukla spásnou myšlenku – pojedu se zchladit na hory. A až na vrcholky!
Moje volba padla na Krkonoše. Na výpadovce z Prahy byla tlačenice, za mnou houf motorkářů. Usilovně jsem jim ujížděla, až jsem málem minula odbočku na Jičín. Zanedlouho se mi otevřel úchvatný výhled na Krkonoše, nad nimi pár dramaticky vybarvených mráčků. Stáhla jsem okýnko a začala se kochat: To jsou panoramata! Vzzzzum –  přehnal se kolem Harlej osedlaný chlapem s rohatou helmou. Vzzum vzzum vzzum –následovala jeho motorizovaná parta, s gustem vykroutila zatáčky a zmizela za obzorem. Tsss, nebudu se s nimi nahánět, odfrkla jsem si, přeladila na pomalou jízdu a pozorovala blížící se horské velikány.

U vjezdu do Špindlerova Mlýna jsem si dala selfíčko u Labské přehrady, na vodě veslaři, foukal příjemný vánek. Idylickou scénu přerušilo tůrování motorek – motorizovaná tlupa si tu dala pauzu, vyfotila se, a v oblacích prachu a benzínového odéru zmizela v branách městečka. Tmavých mraků nad horami přibylo, a to mě pobízelo ke spěchu. Nechala jsem auto na parkovišti, do KRNAPu se bez povolení stejně nemůže, a vyjela nahoru místním autobusem.
Na konečné, na parkovišti před Špindlerovou boudou, mě uhodily do očí zaparkované známé stroje: Motorkáři mě zase předjeli! Barbaři smrdutí nadutí, prskala jsem, ale hned jsem se uklidnila. Vždyť se s nimi nemusím vůbec potkat, až se budu vracet z túry, budou už dávno pryč. Zorientovala jsem mapu a vyrazila na hřebeny. Jenže po pár stech metrech sluníčko zašlo, na vině byla temná mračna. Radši jsem se vrátila na Špindlerovku. A dobře jsem udělala! Jen jsem se usadila na terase, už padaly první dešťové kapky. Terasa byla krytá, takže to nevadilo, dala jsem si malé pivo.  Déšť získával grády a za chvíli lilo jako z konve. Ještě, že mě to nechytlo venku, říkala jsem si spokojeně a čekala, až se liják přežene. Čas běžel, vody přibývalo, stejně tak uprchlíků před deštěm. Ochladilo se, na terasu začalo zatékat, museli jsme dovnitř.  V restauraci bylo narváno, číšníci nestíhali. Hosté se sušili, lidi, psi, každý se bavil, jak uměl. Jediné volné místo bylo u velkého stolu, kde seděli motorkáři, mlčenliví jako lesní trollové. Dojedli oběd o více chodech a teď si dávali rundu něčeho pro zahřátí, čaj to nebyl.  Na můj dotaz, jestli si můžu přisednout, ten nejstrašlivější z nich maličko kývl. Posadila jsem se na konci stolu a snažila se nepřekážet. Zblízka byli ještě drsnější než na motorkách. Nemluvili, jen si čas od času mezi sebou podali meteoradar. Zahlédla jsem, že dešťový mrak se má v další hodině ještě zvětšit. Venku se setmělo, vypadalo to na bouřku.

Dostihl mě hlad a zima. Horký čaj nepomáhal, objednala jsem si horký oběd. Když mi ho konečně přinesli, venku už řádila bouřka. Vzápětí se ozvala strašná rána a vypadly pojistky. Přítmí a trollí společnost mi nepřidaly na náladě. Než naskočil náhradní zdroj elektřiny, měla jsem toho akorát.  Naštěstí se bouřka začala vzdalovat. Zaplatila jsem, hodila na sebe větrovku, špitla „nashle“, i když jsem další setkání s touhle partou neměla v plánu, a prchla na autobus. Na zastávce nikdo, spoj zrovna odjel a další pojede za hodinu. Déšť ustával, ale zima byla hrozná. Přemýšlela jsem, že než stát v zimě na zastávce, půjdu Špindlu po silnici po svých. V tom  vyšli drsňáci v kožených oblecích z restaurace a já závistivě sledovala, jak sedlají své motorky.  Za chvíli se jejich stroje daly do pohybu. První jel ten rohatý, ostatní následovali. Poslední u mě zastavil.
Ujel ti vlak, křikl.
Za hodinu pojede další, zadrkotala jsem a snažila se, aby to neznělo poraženecky.
Do Špindlu?
Jo.
Ukázal hlavou za sebe. Tak si naskoč.
Nasoukala jsem se za něj, motorka zabrala. Zachytila jsem se sedadla a skloněná k širokým zádům v kožené bundě vnímala, jak kolem mě vlají její třásně, kroužíme po serpentýnách a báječně klesáme. Nohy jsem měla jako rampouchy, ale jinak to bylo super. Ve Špindlu na parkovišti mě vypustil, na můj dík nereagoval a tryskem vyrazil za ostatními. Za okamžik jsem stála uprostřed louží sama. Nezdálo se mi to jenom? Třásla jsem se zimou jako ratlík. V kufru auta jsem našla flísovou vestu a holinky, sláva, i zapomenutou zimní rukavici. Když náhradní oblečení zmírnilo můj svalový třes, vsoukala jsem se za volant. Na teploměru bylo dvanáct stupňů.  Ztuhlýma prstama jsem nastartovala, zapnula topení a vyrazila se ohřát do Prahy. Naštěstí tam bylo těch slibovaných třicet.

Oskar se zahleděl na protější břeh jezera. Zdál se blízko, ale asi moc blízko nebyl. Léto se přehouplo do druhé půlky a Oskar strašně toužil tohle jezero přeplavat. Poslední rok se v plavání hodně zdokonalil, zdolal už menší rybník a řeku. Ale tohle jezero bylo široké a voda neznámá. Potřeboval by doprovod, jenže Jarča s kamarádkou šly do kempu na volejbal a nechaly ho tu s knížkou, která ho nebavila. Chtělo by to nějakého plavce nebo, ještě líp, doprovodné plavidlo. Lidi tady ale neplavali daleko břehu, ani pár vedle na dece nevypadal po této stránce perspektivně. Mladík nejdřív kývl, že by zaplaval s Oskarem až do poloviny, ale rozmyslel si to, když mu přítelkyně řekla, že tohle je zatopená pískovna a uprostřed je fakt hloubka.
Oskar se nespokojeně poflakoval na dece, když do jeho zorného pole vplul modrý nafukovací člun a šinul si to k protějšímu břehu. Dodalo mu to odvahu, zvedl se a prohlásil k dvojici vedle: Se mi zdá, že jsem zahlíd´loďku.
Tak jdeš na to, zeptala se dívka.
Jasně, přikývl Oskar. Pohlídáte mi věci?
Jasně! A šťastnou plavbu!
Oskar vlezl do vody, ale veslař se činil a rychle se vzdaloval. To je teda pech, přece to nevzdá? Na štěstí zahlédl kus od břehu chlápka na nafukovacím lehátku, jak leží s novinami v klíně a zjevně nemá co napráci.
Pane, zahalekal Oskar, jakmile doplávnul k jeho hlavě. Mohl byste…
Muž ležící na zádech rozhodil rukama i nohama, až to žbluňklo a zařval: Moje brejle! Zatímco se je snažil vylovit, sklouzly z něho noviny a taky plavky, které si sundal, aby se opálil úplně všude. Naháč se otočil na břicho, a nadávaje Oskarovi do paviánů, pádloval rukama na lehátku naštvaně pryč, bílý zadek mu svítil jako odpověď na Oskarovu omluvu.
Naštěstí se nafukovací člun otočil a vypadalo to, že za chvíli protne Oskarovu plavební dráhu.
Pane! Zařval Oskar na veslaře. Pane!
Člun změnil kurz a rychle se k němu přibližoval. Posádka se skládala z muže a malého chlapce.
Haló, zavolal muž, co se děje?
Potřebuju doprovodný plavidlo, zavolal Oskar s úsilím, jelikož ho to halekání trochu vysilovalo. Přece jen už byl uprostřed jezera, a odhadoval, že stejnou vzdálenost má ještě před sebou. Položil se na zádech na vodu, aby šetřil síly. Muž k němu mezi tím dovesloval
Tak jsme tady, řekl. Plaveš na druhej břeh?
Oskar kývnul.
Klukovi v loďce zasvítily oči: Tati, budeme ho zachraňovat?
Jeho otec složil vesla a vyčkával.
Oskar odklonil zrak z mraků do očí lodivoda. Jen si dávám pauzu.
Dobrá, rozhodl muž. Poplujeme s tebou. Řekni, až budeš odpočinutej.
Už můžem, řekl Oskar, přetočil se ve vodě na prsa a spokojeně udělal pár uvolněných temp. Byl nadšený, že má skutečné doprovodné plavidlo!

Pomalu dokrauloval na druhý břeh a usadil se na mělčině, aby si odpočinul. Dno bylo pokryté jemným pískem, voda byla čirá a teplá. Muž zaparkoval člun, kluk se brouzdal kolem a za chvíli se vrátil s párem škeblí. Poklábosili o vodních sportech, a když si Oskar odpočinul, chlápek nalodil syna a vydali se na zpáteční cestu. V půlce jezera Oskar zjstil, že je to náročnější, než když plaval přes jezero poprvé. Ale nadnášela ho vděčnost za doprovodný člun a původní břeh se pomalu přibližoval. Když od něj byli tak třicet metrů, uviděl, jak sebou na hladině mrská včela. Oskar se rozhodl, že ji zachrání. Nabral ji na prst a chvíli plaval s rukou nad vodou. Plavání jednoruč mu moc nešlo, a tak začal s úsilím stíhat člun, který ho mezitím předjel a začínal se vzdalovat. Oskar proto zaječel: Včelaaa!
Veslař zastavil a počkal, až k němu Oskar doplave. Ten přehodil včelu do člunu a pokračoval v plavbě. Jenže ve člunu nastala nějaká mela, až se rozhoupal a převrhl. Muž a dítě začali v hluboké vodě zmatkovat. Oskar instinktivně vyrazil pro kluka. Mám ho!, křikl a táhl ho ke břehu. Veslař se za nimi pachtil s obráceným člunem.
Vylezli na pláž, lidí tam bylo pomálu, a tvářili se nezúčastněně.
Já nejdřív myslel, že tě ta včela píchla, řekl muž Oskarovi udýchaně. Pak jsem se jí koukal vyhnout, když si ji hodil do člunu. Na včely jsem alergickej. Kluk to možná bude mít po mně.
Oskar zamumlal, že to nevěděl, a že ho to mrzí. Muž na to, že to přece nemoh´vědět. A že se nemusí trápit, všechno dobře dopadlo. Pak včelí alergici obrátili člun, nasedli a odpluli.

Oskar se díval za nimi a uviděl, že se včela, znovu vržená do vody, na hladině zachytila plovoucího listu. Připlávnul k ní a dopravil ji na břeh. Pak se vrhnul na deku a zmoženě usnul. Zdálo se mu, že pluje po jezeře a loví perlorodky. Ze snění ho probudil známý hlas: Vstávej, brácha, jde se domů! Jak ses měl?
Oskar se probudil a otevřel oči. Stála nad ním Jarča. Než stačil odpovědět, starší sestra pokračovala: Snad jsi to odpoledne neprospal, učil ses?
Oskar se zatvářil.
Aha, takže jsi tomu moc nedal. A reparát z češtiny se ti blíží, brácho. Doufám, že jsi neplaval na hloubku, když to máš zakázaný. Nejni ti ještě patnáct, takže…
Sklapni, ségra, odsekl Oskar, a sbíral se k odchodu. Nemělo cenu se s ní bavit. Když přece dneska dvakrát přeplaval jezero, a zachránil při tom kluka a včelu, tak už musí být dospělý.

Onoho rána jsme se u snídaně dohadovali, jak naložíme s posledním dnem dovolené v kanadském Torontu. Káva byla horká a čerstvá, koblihy studené a včerejší, venku pršelo. Přítel chtěl dorazit seznam pamětihodností uvedených v průvodci, ale já si chtěla od turistického maratonu odpočinout. Toronto jsme prochodili křížem krážem, viděli, jak teskně hučí Niagára,…  prostě zážitků na několik let. Pojď si dát aspoň jeden KLIDNÝ kanadský den- procházku, pár fotek, oběd, už se nechci za ničím honit, žadonila jsem. Jáchym na to, že že o kanadském dni slyší prvně, nejspíš to bude pěkná nuda. Radši by bral kanadskou noc nebo kanadské vtipy. Zážitků prý není nikdy dost, i dnešek bychom měli prožít tak, aby bylo na co vzpomínat. Mezitím přestalo pršet, a tak jsme  se dohodli na procházce k místnímu poledníku a k nejstarší kanadské univerzitě. Vzali jsme do pytlíku zbytek koblih a vyrazili. Kráčeli jsme nekonečným parkem, všude kanadské smrky a borovice. Když jsme je fotili, sbíhaly se k nám americké veverky a pózovaly před foťákem. Koblihy jim jely jedna radost. Vyfotili jsme se u  poledníku a zamířili k univerzitě.

Můžeme se tu rozhlédnout, požádali jsme olivrejovaného muže ve vrátnici. „Of course“, samozřejmě, řekl ochotně, a ještě dodal, „Enjoy“, ať se vám tu líbí.  Jen jsme vešli do areálu, už k nám mířila přátelská veverka. Kožíšek měla opelichaný, tipovali jsme, že to bude od častého hlazení studenty. Určitě je to maskot univerzity, a my se s ní vyfotíme. Po zkušenostech z parku jsme věděli, jak na ni. Jáchym vytáhl z ruksaku kus koblihy a přidřepl na zem: Vyfoť, jak mi bude žrát z ruky! Usmíval se do záběru, veverka se rozběhla … a místo do koblihy se mu zakousla do prstu. Jáááu, zařval Jáchym a mrskal rukou, aby ji setřásl. Avšak veverka byla zakousnutá jako pitbul, a točila se kolem prstu jako na kolotoči. Zahodila jsem foťák a běžela mu na pomoc. Veverka utekla, ale z rány mu valila krev, přiložený balíček papírových kapesníků jí ve chvilce vsákl snad dvě deci. Pospíchali jsme do vrátnice, aby nám pomohli zastavit krvácení.
Dávejte pozor, ať to tu neušpiníte, teče vám krev, mračil se na nás vrátný, a odháněl nás do přístěnku, kde byly věci na úklid. Je tam výlevka, do té si můžete krvácet, jak dlouho budete chtít! Nakonec přece jen  vytáhl lékárničku. Dezinfekce ani tlakový obvaz v ní nebyly, jen náplast, kterou ránu přelepil. Stejně už nekrvácela. Pak se nás zeptal, co se stalo.
„I was beaten by a squirrel,“ řekl Jáchym. Zmlátila mě veverka.
Vrátný zvedl obočí a zakuckal se smíchy.
„He was bitten by the squirrel“, ta veverka ho kousla, opravila jsem rychle. Nepřišlo mi to moc legrační: Setkání s krvelačnou veverkou člověka rozhodí, až udělá gramatickou chybu.
Ach tak, zvážněl vrátný. „I am sorry“, to je mi líto. A dodal, že veverky tu jsou něco jako krysy, obtížná zvířata, kterých se bohužel nedá zbavit. A krmit je vůbec není moudré! Což jsme už taky poznali. Běžte hned do nemocnice, rána by se mohla infikovat, naléhal a popsal nám cestu do nejbližšího špitálu.

Pěšky jsme tam byli za půl hodiny. Z recepce nás poslali na „Emergency“, urgentní příjem. Jáchym kňoural, že mu v ráně cuká. Recepční se zatvářil účastně, ale nejdřív chtěl vidět platné zdravotní pojištění. Jenže to zůstalo v hotelu, a tak musel Jáchym složit zálohu v hotovosti. Z předepsané částky se mu zatočila hlava – několik tisíc kanadských dolarů! Zaměstnanci si jeho zblednutí vyložili jako následek poranění, vsadili ho do pojízdného křesla a tryskem odvezli na ošetřovnu. Zdravotní sestra se ho vyptala co se mu stalo, pak na nemoci, které prodělal od dětství, na co byl kdy očkován, kdy si co zlomil a na co byl operován. Jestli trpí alergií, kdo v rodině na co stůně, případně na co již umřel, jestli on sám bere v poslední době nějaké léky a zda kouří. Když všechno zapsala, vyzvala ho, ať své zranění ukáže. Překvapilo ji, že jde jen o nevýznamnou ranku na prostředníčku. Ovšem když sundala náplast a umyla prst mýdlovou vodou, zkonstatovala, že je prokousnutý naskrz. Jáchym chtěl, aby mu ránu vymyla kysličníkem, ale řekla, že to musí rozhodnout doktor.
Ten dorazil se zpožděním, prý mu sem přivezli infarkt. „Yes“, ano, na urgentní příjem patří stavy mezi životem a smrtí stejně jako pokousání hlodavcem. Pak pokynul sestře, ať ránu vymyje peroxidem a píchne tetanovku. Měli jsme radost, že to je všechno – ale nebylo. Hlavní totiž bylo, jestli ta veverka neměla vzteklinu. Protože jestli ano, tak hrozí smrtelná nákaza a musí do nemocnice na očkování. A to tak, že „immediatelly“, ihned. A očkovat ho budou celý týden. Cože, vyděsil se přítel. Copak není nějaká jiná možnost?
„Of course“, zajisté, nejlepší bylo dotyčné zvíře chytit a poslat na vyšetření, jenže vám uteklo, opáčil doktor přátelsky.
To jsme tu krvelačnou bestii měli ještě chytat, rozčílil se přítel.Uklidňovala jsem ho, že takhle doslova to doktor nemyslel, a oba jsme se tiše modlili, ať všechno dobře dopadne. Protože kdyby Jáchym musel zůstat na očkování, nemohl by zítra odletět domů. Posadili nás zpátky do čekárny a lékař odešel zjistit, jak to vypadá se vzteklinou u místních veverek. Naše motlitby byly vyslyšeny – v okolí prý vzteklina už dlouho nebyla hlášena, zřejmě ji neměla ani naše vražedná veverka. Jáchym dostal recept na antibiotika a byl volný.

Když jsme vyšli z nemocnice, už se stmívalo. V lékárně jsme vyzvedli léky a v potravinách koupili šampaňské. Abychom nedráždili osud, škrtli jsme večerní program a zůstali v hotelovém pokoji. Oslavili jsme, že všechno dobře dopadlo a začali se těšit na zítřejší odlet. Jáchyma po šampaňském rána přestala bolet a zlepšila se mu nálada. Prohlásil, že je rád, že odletíme zítra hned ráno, protože další kanadský den už nechce zažít.

Nemajíc chatu ani chalupu, před létem jsem začala shánět letní byt, kam bych jezdila na víkendy. Představovala jsem si pronájem nepoužívané místnosti v rodinném domku s vlastním vchodem u hodných seniorů v nějaké hezké lokalitě. Ale čím víc jsem hledala, tím méně jsem nacházela. Přesněji –výsledek nula. Letní byt v širokém okruhu od Prahy nikdo nenabízel.  Přesto jsem nepřestávala hledat, až přišel nečekaně tip od naší dobré známé, která v kýžené oblasti bydlí. Když jsem se spojila s majitelem bytu, jeho jméno a způsob vyjadřování mi přišly povědomé, a po několika větách jsme zjistili, že jsme spolu chodili na střední školu. Sice krátce a každý do jiné třídy, ale přesto jsem si ho vybavila – vysoký, štíhlý, široká ramena i úsměv, spousta vlasů, modré oči, prostě sen každé puberťačky. On si mě nepamatoval, ale na údaj o společném studiu zareagoval pozitivně. Tak když jsme spolu studovali, mohli bychom si tykat, navrhl, a navigoval mě na inzerát na internetu, kde byl popis, fotky a detaily.
Bylo to, co jsem hledala. Taky jsem si vzpomněla, že  jsme se  po letech viděli na ročníkovém srazu,  dokonce jsme spolu prohodili pár slov. Nepamatoval si to. Domluvili jsme se, že letní byt beru a přijedu příští víkend. OK, budu se těšit, zareagoval. To jsem zvědavej, jestli tě poznám.

V pátek odpoledne jsem mu cinkla, že jsem na cestě. A sakra, já na to zapomněl, ale klidně přijeď. My sice vyrážíme na svatbu, takže nebudeme doma, ale to nevadí. Všechno tam máš, ještě ti zapnu ledničku. Kdyby se dělo cokoliv, pošli sms nebo zavolej. na závěr mi popsal, kde najdu klíč. Kdo četl v Saturninovi kapitolu o výletu do srubu, ví, o čem mluvím.
Přijela jsem, pozdravila sousedy napravo i vlevo, a nastěhovala se dovnitř. Interiér byl zařízení ve stylu Provence, zahrada krásně udržovaná, pár vzrostlých stromů, popínavé růže. Po večeři jsem  na houpačce pod pergolou s drinkem v ruce pozorovala cvrkot,  sousedi kolem grilovali, večer plynul klidně, noc taky. Sobota uplynula příjemně, přišel večer a spolužák s rodinou pořád nikde. Trochu mě to znepokojilo, a tak jsem mu poslala zprávu: U mě vše pořádku, bydlení super. Kdy se budete vracet?
Odepsal, že jsou stále na svatbě na druhém konce republiky a vrátí se v neděli večer. To víš, svatba v rodině! Pokud se zdržíš, uvidíme se. Jsem zvědavej, jestli tě poznám.
Zdržela jsem se. Přijel s manželkou i dětmi – a byl to on. Vysoký, štíhlý, široká ramena, vlasy mu neubyly, jen prošedivěly, usměvavý, s modrýma očima, prostě sen každé ženské, na věku nezáleží. Podali jsme si ruce a on řekl: Ahoj, promiň, nějak si tě pořád nevybavuju. Ale jestli se ti tu líbí, můžeš sem na víkendy jezdit. Zbývaly formality. Nad dotazem, jestli spolu sepíšeme smlouvu, jen mávl rukou. Není spěch, přece jsme spolu studovali, ne?