První červencový pátek jsme zamířili na dovolenou do Řecka a já se těšila, jak tam budeme na týden relaxovat: Moře tyrkysové, písečné pláže prosluněné, apartmán nedaleko pláže. Kaliméra/ dobré ráno, zdravili jsme s Řekyní v baru u pláže, a kupovali si od ní frappé, ledovou kávu. Parakaló, podávala nám ji s úsměvem. Evcharistó, děkovali jsme. Na plážích byli letos hlavními motivy růžoví plameňáci, na tričkách, osuškách, a nejnápadnější jako kruhy do vody zvíci pneumatiky od náklaďáku. Kdo nechtěl hnízdit v plameňákovi, mohl se vozit v nafukovací koblize s bílou nebo čokoládovou polevou, i s posypem, v celé nebo i nakousnuté, nebo se usadit v plátku nafukovacího ananasu. Plážové taverny s rozšafným personálem nabízely suvlaki/ špízy, saganaki/ smažák, choriatiki/řecký salát, dolmády/ vinné listy, gyros případně další řecká menu, takže jsme nijak nestrádali a dovolená se slibně rozjížděla. Po návratu z pláže jsme šli na večeři, a večer korzovali městečkem, zašli na drink, lelkovali a užívali teplý večer. Kdyby nás to náhodou nebavilo, byla tu široká nabídka místního programu– řecké večery s tancem, diskotéky, karioke, ABBA revival a možná i něco dalšího. Těšila jsem se, že to všechno zmapujeme, a že to bude fajn dovolená.
Jenže ve stejné době vrcholilo Mistrovství světa ve fotbale. To bude fajn dovolená, liboval si můj protějšek a při odletu z Prahy mě zatáhl do baru na letišti k velkoplošné obrazovce na zápas Francie – Uruguay. Další zápas jsme sice „proletěli“, ale muži po příletu zapnuli své i-Phony a hlásili senzaci- Belgie vyřadila Brazílii! Začalo čtvrtfinále, a tak jsme nemohli chybět u mače Rusko – Chorvatsko, i tady posloužil bar s velkou obrazovkou. S tím rozdíle, že zápas šel bez komentáře podmalovaný řeckou hudbou. Řeky MS ve fotbale nijak nebralo. Naši muži ale zápas prožívali a fandili Chorvatům, a když to bylo nutné, drželi jim pěsti. A nutné to bylo, boj byl vyrovnaný a tuhý, protáhl se přes půlnoc místního času, rozhodla až poslední penalta, kterou Chorvatsko vyšachovalo zemi, pořádající MS (!) a pokračovalo dál do semifinále.
Ocenila jsem, že další dva dny se fotbal nehrál a večery probíhaly lážo-plážově. Zachtělo se mi v tom pokračovat, a tak jsem na další večer naplánovala návštěvu vyhlídkové restaurace, odkud se krásně koukalo na západ slunce. Ale jen slunce zapadlo, i tam se rozsvítila obrazovka, přítomní muži se před ni poskládali, a než jsem se vzpamatovala, sledovali jsme zápas Francie s Belgií. Další večer jsem účast na fotbale odmítla. Jenže pak přišel Zápas s velkým Z: Anglie s Chorvatskem! Jelikož tu převažovali turisté z Anglie, všechny hospody, bary i restaurace byly od pěti odpoledne v pohotovosti on-line v angličtině. Docela mě to strhlo. Jelikož jsme fandili Chorvatům, opustili jsme ukřičenou atmosféru anglické hospody a přesunuli se do zastrčeného koktejlového baru. Na velké obrazovce tu běžel zápas komentovaný v řečtině a sledovaly ho dvě ruské rodiny. Ženy fandily Chorvatsku (když zvítězilo nad Rusy, je jasně lepší, a proto si zaslouží vyhrát), zato jejich manželé fandili Anglii (když Chorvati vyřadili Rusko z boje o medaile, zaslouží si pomstu). Během přestávky prozradili, že jsou z Moskvy, ale Česko mají rádi, a nejvíc Karlovy Vary, protože tam koupili byt. Což jsme nekomentovali a radši sledovali zápas. Naše fandění přineslo ovoce: Oréo, Modrič/ výborně, křičel moderátor čím dál častěji, a po dlouhém boji v prodloužení Chorvati Anglii zaslouženě porazili. Koupili jsme si další drink a výsledek semifinále náležitě oslavili – Ijia más/ na zdraví! Kali nichta/ dobrou noc, rozloučili jsme se pak a šli spát hodně po půlnoci.
Další fotbalové zápasy se do konce naší dovolené nehrály, což mi vyhovovalo. Vstávali jsme pozdě, přes den plavali v moři, lenošili na pláži, hráli karty, nikam nespěchali, večery byly krásně dlouhé a ničím nepřerušované. Shodli jsme se, že to byla moc fajn dovolená. Ale když jsem balila k odjezdu, přistihla jsem se, že se těším na finále – zase budu fandit Chorvatům.
Vysvědčení
Když jsem si v páté třídě šla na konci roku pro vysvědčení, zastavili jsme se ráno v trafice, kde prodávala noviny maminka mé spolužačky. Ukázala nám krásné nové kolo, které Lucka dostane, když přinese domů jen dvě čtyřky.
Co se mě týče, neměla jsem na ten den moc skvělé vzpomínky. Ne, že bych měla problém se známkami. Ale zatímco mí spolužáci utíkali s vysvědčením domů, aby ho ukázali rodičům, já jsem zašla o patro výš za maminkou, která učila na „ druhém stupni“. Už mě vyhlížela.
Mami, podívej, jaký mám známky, natahovala jsem k ní pyšně své „výzo“. Zběžně se na něj podívala a řekla: Já vím, řekli mi to ve sborovně. Seš šikovná holka. Tak to schovej a pojď mi pomoct. A šly jsme do její třídy pobrat kytky, co dostala od žáků za vysvědčení. Když jsme skončily květinové stěhování (pěšky!), vypadalo to u nás doma jako v květinářství. Kytky byly všude – v předsíni, pokojích, kuchyni, koupelně, na balkoně, ve vázách, sklenicích, zavařovačkách i akváriu. Po zajištění kytek se maminka vrhla na úklid svých sešitů a školních pomůcek. Domáhala jsem se oslavy, ale ukázalo se, že žádná nebude.
Rozbrečela jsem se: Lucka dostala od rodičů kolo, a měla čtyřky! Všichni mí spolužáci za vysvědčení něco dostanou, vzali je do cukrárny nebo na ně čekal doma dort, jen já nic, vzlykala jsem.
Vždyť víš, že z tebe máme radost. Ale učíš se přece pro sebe, ne pro odměny, řekla maminka pokračujíc v likvidaci školních přebytků. Fňukala jsem dál, až jsem ji obměkčila, a šly jsme do mléčného baru pro zákusky. Ve vitríně na nás čekaly poslední tři, každý jiný. Tak si vyber, pokynula mi. Já nechci žádný zbytky, zakvílela jsem.
Zabalte mi je všechny, řekla máti tónem, jako by jich byla stovka. Vidíš, tyhle čekaly akorát na nás, dáme si je s tátou, až přijde z práce, dodala spokojeně.
Školní výsledky se u nás probíraly i o prázdninách, jelikož bábi byla učitelka a děda řídící. I když už byli oba ve výslužbě, neustále mě i mou sestřenici utvrzovali v tom, že dobré známky jsou důležité a musíme se o ně snažit. Až po létech jsem zjistila, že nás lakovali, ale už bylo pozdě. Školní docházku jsem probendila s vyznamenáním, minulo mě záškoláctví i neomluvené hodiny, a na rodičovském sdružení se mí rodiče asi nudili – byla jsem „bezproblémová“. Když teď slýchám různé školní historky, lituju, o co všechno jsem přišla.
Naštěstí jsem objevila možnost, jak to dohnat. Až budu v důchodu, přihlásím se na univerzitu třetího věku, a spáchám všechno, co jsem dřív nestihla. Budu chodit za školu, tajně kouřit, psát si taháky, opisovat úkoly, zapírat doma rodičáky, žákovskou si budu podepisovat sama, a když dojde na nejhorší, řeknu, že jsem ji ztratila. Prolezu s odřenýma ušima, a pak všechny pozvu na promoci, po které bude následovat velkolepá oslava. Pro mé milé příbuzné, ale hlavně – pro mě.
Červnový jazz
Jednoho hezkého červnového večera jsme s kamarádkou vyrazily na jazz v jedné okrajové pražské čtvrti. Byla to malá kulturní akce, od které jsme si slibovaly průměrnou zábavu. Na pódium přišlo pět starších muzikantů ve složení klávesy, flétna, baskytara, bicí a saxofon, frontman představil je i jejich historii: Hráli spolu po sametové revoluci, pak se rozešli a po pětadvaceti letech zase sešli. Trochu obstarožní jazzový kvintet, říkaly jsme si, ale pak začali hrát. Hráli lehce a s radostí, skladby vlastní i světové, s vervou a precizně, včetně záludně náročné skladby od Chicka Corey. Kapelník to uváděl a názvy skladeb nás ladily příjemným očekáváním. Jaké bude Světlo na začátku tunelu, Zasmušilé veverky, Veselý hranostaj, Mlsná pila, Sobí spřežení nebo Levou zadní? Frontmanovy hlášky byly vtipné i směrem k muzikantům, taky jim proházel pořadí skladeb proti zajetému pořádku, což kvitovali zvedáním obočí, povzdechy a zuřivým listováním v partesech. Napadlo nás, jestli mu to nějak nevrátí, ale pokud to udělali, tak jsme na to nepřišly. Kvintet hrál doslova do všech světových stran kousky Západ, Sever, Jih i Východ. Skladba Tětiva nabídla napětí, prý „vnímaví posluchači jistě postřehnou jistý „napnutelismus“. Ano všimly jsme si!
Nejvíc se mi líbily Zasmušilé veverky a Vltavské blues, nutily nás podupávat a houpat se do rytmu. Tančit by se na to dalo!
Hra se slovy, nástroji, lehkost a luzný jazz, tak bych shrnula náš dojem z červnového včera, který uběhl v té nejlepší atmosféře. Jenže všechno nakonec končí, a tak kvintet zahrál poslední skladbu, kapelník poděkoval za pozornost a nabídl cédéčko „Světlo na začátku tunelu“. Pustila jsem si ho v autě cestou domů, bylo na něm všechno, co ten večer hráli, a já byla šťastná, že si tu jazzovou lahůdku můžu dát znovu.
P.S. Naživo jsem je od té doby nezastihla, tak aspoň trocha fantazie:
Láká mě Světlo na začátku tunelu,
za ním je čarovný les
a Zasmušilé veverky
co z domovů vyhnala Mlsná pila.
Veselý hranostaj
však Tětivu napne a střílí
na Západ Východ Sever i Jih
a vítězí Levou zadní.
Přijíždí Chick Corea,
slavný jazzklavírista,
se Sobím spřežením
a hraje všem
Vltavské blues.
Trochu jiní chodci
Byl dusný podvečer, obloha zatažená, déšť na spadnutí. Vracela jsem se do Prahy po staré benešovské silnici. Po Kunratických vilkách mě uvítala silueta Krčského lesa, pak se objevily paneláky. Blížila jsem se k IKEMu, prý tam volně chovají muflony. Zajímavý nápad, skloubit špičkové lékařské pracoviště se zoologickým koutkem, napadlo mě. Můj tok myšlenek přerušily těžké dešťové kapky na předním skle a v zápětí se spustil liják. Měla jsem co dělat, abych auto udržela na silnici, vyjeté koleje byly rázem plné vody a pěkně to v nich klouzalo. Z rozpáleného asfaltu stoupala pára. Mlha přede mnou, mlha za mnou a taky kolona aut.
Blížila jsem se ke světelné křižovatce, na semaforu byla červená. Vyřadila jsem a pomalu dojížděla, abych nemusela prudce brzdit, a ti za mnou do mě nenabourali. Ještě jsem byla v pohybu, když naskočila oranžová a hned zelená. Zařadila jsem rychlost a přidala plyn, když tu jsem vpravo zachytila koutkem oka nějaký pohyb. Co pohyb, přímo skok. A kdyby to byl jen skok na chodníku, ono mi to skočilo přímo před auto. Dupla jsem na brzdu, ve zpětném zrcátku světla aut, zběsilé troubení. Sláva, ubrzdili to! Já naštěstí taky – těsně u přechodu pro chodce. Měla jsem zelenou, chodci červenou. Jenže na to kašlali a přecházeli v houfu na druhou stranu. Mufloni.
Stádo vedl statný samec, následovaly samice a nedovřenou brankou v plotě se protahoval poslední jedinec. Mufloni nepospíchali, jako by zvažovali, jestli tráva na druhé straně bude opravdu lepší než v IKEMu. Ti, co přešli, přeskočili příkop a začali se pást na travnatém svahu. Napadlo mě, že je to pěkně nebezpečná situace. Jen se napasou, zase někomu skočí před auto. Rychle jsem na mobilu vytočila 158.
Policie České republiky, prosím nezavěšujte, ozvalo se. V telefonu cvakalo, a naše kolona se mezitím rozjela. Konečně se ozval člověk od policie. Řekla jsem mu o uprchlých muflonech, a kde se pasou. Odpověděl, že tohle je věc městské policie, ať zavolám tam. Namítla jsem, že jsem situaci nahlásila, tak ať si to předají mezi sebou. Teď nemůžu zastavit a za jízdy už nikam dál volat nehodlám. Než jsem stačila zavěsit, v telefonu to zapípalo a ohlásila se městská policie.
Znovu jsem poinformovala o stádu muflonů na pražské komunikaci. Zeptali se mě na adresu a další detaily, načež následovala instrukce: Nezavěšujte, přepojíme vás na okrsek Prahy 4.
Rezignovaně jsem zůstala viset na telefonu, abych potřetí nahlásila to samé.
Konečně se ozval okrsek Místní policie.
Podala jsem hlášení.
Při slově „mufloni“, hlas v telefonu zaúpěl: Cože, už zase utekli?!