Čtete rádi knížky? Líbilo by se vám, kdyby vám jednoho večera četli známí herci ukázky knižních novinek, navíc na místech se zajímavou historií? V tom případě je Noc literatury to, co hledáte. V Praze se koná každoročně od roku 2006, v předvečer velkého knižního festivalu, a pokaždé v jiné čtvrti. Objevila jsem ji před dvěma lety. S brožurkou a plánkem čtecích míst v hrsti jsem křižovala Karlínem podobně jako stovky dalších nadšenců. Navštívila jsem Invalidovnu, karlínskou Arénu, Kotelnu a další místa, kam bych se běžně nedostala a užívala si četbu Simony Babčákové Miroslava Etzlera a Ondřje Pavelky.
Letos 9. května jsem vyrazila už na dvanáctý ročník Noci literatury, který probíhal ve více lokalitách Nového a Starého města. Tahákem byly tunely Národního divadla, střecha Lucerny, klášter Panny Marie Sněžné a Maiselova synagoga.
Svou pouť jsem začala v Národním divadle – byla jsem zvědavá, kde jsou ty tunely. Vešli jsme Novou scénou, sestoupili několik pater, prošli pod oběma divadly a skončili v dlouhém sále, kde nám Filip Kaňkovský přečetl úryvek rakouského autora. Když skončil, čelní stěna sálu se vysunula nahoru a před námi se objevila hladina plynoucí Vltavy. My jsme v tom tunelu seděli! Dříve se tudy dopravovalo do centra zboží přivážené po Vltavě. Po stavbě Národního divadla se tunely staly součástí suterénu a teď se jimi nasává vzduch pro klimatizaci historické budovy.
Z Národního jsem zamířila do Františkánského kláštera u Panny Marie Sněžné, na Jaroslava Plesla a italský román. Jenže tam byla dlouhatá fronta, v Lucerně taky, tak jsem si vybrala méně frekventované místo -zahradu Divadelního ústavu ve Štupartské ulici. Pod vysokým jasanem tam Halka Třešňáková četla úryvek z detektivky Dolores Redondo, španělské autorky. Hlavní hrdinkou byla policejní inspektorka, kterou si oblíbila moje kolegyně (přečetla už tři díly). Po zahradním odpočinku jsem se přesunula do Hybernské ulice k Simoně Babčákové. „Má inkoustová léta“ od Jany Hejrklíkové v jejím podání byla elektrizující. Jako bonus jsme vyslechli romskou baladu v podání autorky (zpívá stejně dobře, jako píše). Noc literatury spěla do finále a já zamířila České národní banky, dřív Plodinové burzy, kde na nás čekal Vladimír Polívka a britský román „Potíže s empatií“. Bylo to vtipné čtení, se zajímavě podaným dialogem hlavního hrdiny a mladé houslistky poté, co ji přepadli. Tuhle knížku si určitě přečtu celou! S dalšími „žrouty literatury“ jsme se pak dali do řeči. Bylo po desáté a nám bylo jasné, že víc už dnes nestihneme. Cestou k metru jsme se bavili o tom, co jsme viděli a zažili, a naše dojmy tím nabývaly na objemu.
Pokud jste Noc literatury ještě nezažili, určitě si ji nenechte ujít!
Pondělí na Vysočině
V pondělí po poledni jsem stála na vyhlídce Devět skal a kochala se pohledem na Žďárské vrchy. Mladá žena, kterou výhled bral stejně jako mě, když jsem tu byla poprvé, se dala do řeči a chtěla nějaké tipy na výlety. Protože tahle část Vysočiny je moje srdeční záležitost, poskytla jsem k tipům i pár emotivních komentářů, včetně zmínky o zapadlých hospůdkách, kde výborně vaří. Byl to zásah do černého – prý s manželem takové hospůdky milují. Jsou tu na týden na kolech, včera absolvovali první etapu a v restuaraci na Fryšavě poobědvali vynikající bramboráčky. No, a já odsud pojedu rovnou do Cikháje, kde si dám taky něco vynikajícího, opáčila jsem.
Kde to je, zajímala se cyklistka. Že by tam odsud rovnou zajeli na oběd. Ukázala jsem jí vesničku na mapě. Vzdušnou čarou se to nezdálo daleko, tak začala přemlouvat manžela, aby se tam okamžitě a střelhbitě vydali. Její muž se k nápadu postavil realisticky. Prozkoumal trasu v mapě, spádnice, vrstevnice a tak, a pravil: Zlato, nevím, jestli sis všimla, ale v cestě tam stojí pěknej krpál. Ňáká Žákova hora, píchnul prstem do mapy. Koukni miláčku, je to napříč vrstevnicemi, pojedeme do kopce a pak z kopce, to samý zpátky. A je to na opačnou stranu, než máme hotel. Ale jeho ženu dobře míněné argumenty nepřevědčily.
Váš muž má pravdu, cesta přes Žákovu horu JE krpál, navíc je tam spousta kamení a kořenů, na kole bych tam nejela, potvrdila jsem, jelikož to tam znám. Paní opáčila, že v tom případě kola ponesou. Bylo mi jasné, že pokud je někdo ponese, bude to její muž. Přeli se, až dosáhla svého: Na oběd do Cikháje se pojede. Můžeme závodit, kdo tam bude dřív, zavolala na mě, když sedali pod vyhlídkou na kola.Tušila jsem, že tam autem budu dřív než oni.
Bylo to tak. Udivilo mě, že parkoviště a terasa byly prázdné a provozovatelé v pohodlném oblečení pracovali na zahrádce. Co to, že nemáte hosty, zavolala jsem na ně, kolem žaludku divný pocit, že je něco v nepořádku. S úsměvem odpověděli, že hostů mají od úterka do neděle mraky, ale v pondělí mají volno, a tak se věnují svému hobby. Řekla jsem jim o cyklistech, co k nim míří a zřejmě už brzy dorazí po sisyfovském úsilí. Pravili, že v tom případě mají výletníci smůlu a oni se radši ze zahrady stáhnou, aby nebyli na ráně. Mně poradili totéž.
Druhý den jsem si v hotelu půjčila kolo a vyrazila třicet kilometrů kopcovitým terénem vzhůru do Cikháje. Brala jsem to trochu jako pokání, ačkoliv jsem za zmařenou výpravu té dvojice přímo nemohla. Jak jsem tak usilovně šlapala, vzpomněla jsem si, že i my jsme párkrát na Vysočině narazili na zavřenou hospodu: Vždycky to bylo v pondělí, včetně toho velikonočního. Ale teď už bylo úterý, takže v oné restauraci bylo plno a na terase taky. Majitelé penziónu se otáčeli v kuchyni, tudíž jsem neměla možnost zjistit, jak to včera dopadlo. Dala jsem si oběd, poseděla na terase s ostatními cyklisty a zařekla se, že v pondělí na Vysočině už nebudu do hospody nikoho posílat.
Prosvištěla
Ten jarní víkend před lety byl podobný dnešnímu, bylo pořádné horko. Kdo mohl, vyrazil z Prahy už v pátek a město se vylidnilo. Já jsem se trochu opozdila, a vyjížděla až v sobotu v poledne. Před vjezdem na křižovatku jsem zastavila za nějakým autem, snad to byl Golf. Široká třída, kde se od pondělka do pátku sunuly kolony aut, teď byla prázdná. Proč ten Golf nejede, dává někomu přednost, když nevidím živáčka? V autě mi zabzučela moucha. Stáhla jsem okénko, abych ji vypudila. V tom jsem uslyšela ostrý kovový zvuk, jako když se po silnici blíží plechová skříň. Vzápětí křižovatkou proletěla motorka, ale bez jezdce, rotovala naplocho po asfaltu jako roztočená káča. Vzala to přes přechod pro chodce na chodník a skončila na trávníku, kde zůstala ležet jako kovová zdechlina. Po vteřinách, které mi přišly dlouhé jako minuty, se v kotrmelcích přikutálela jezdcova přílba. Kde je její majitel?
Já i řidič Golfu jsme vyskočili ven, ani jsme nezabouchli dveře, a utíkali směrem, odkud ty věci přiletěly. Bylo vidět, že na silnici někdo leží. Sláva, hýbal se. Z nedaleké restaurace k němu přiběhl muž v zástěře, číšník, co obsluhoval venku na zahrádce. Pomohl mu vstát a podpíraje ho, vedl ho naším směrem. Motorkář byl mladík něco přes dvacet. Na sobě tričko a kraťasy, kůži na pažích a stehnech sedřenou, jedno koleno zkrvavené, při došlápnutí se bolestivě šklebil, v ruce mobil. Byl viditelně otřesený, kulhal, ale šel. Číšník ho dovedl k nám.
Jste v pořádku, ptali jsem se jeden přes druhého.
Muž neodpovídal, snažil se přimět k činnosti mobil, který byl sedřený až na mikroprocesory.
Chcete si zavolat, zeptal se řidič Golfu.
Muž ukázal svůj mobil: Zkouším to.
Váš mobil je rozbitý, odpověděl mu Golfista. Chcete si zavolat z mého?
Muž přikývl, ale dál mačkal tlačítka, zřejmě byl v šoku. Golfista z něho dostal číslo, vyťukal ho do svého mobilu, a předal ho k uchu zraněného. Motorkář hovořil jen chvíli, pak pod ním povolily nohy. Podepřeli jsme ho, číšník sundal zástěru a zraněného na ni položil. Muž naříkal, že ho bolí koleno. Měl ho i se stehnem odřené do krve, naštěstí z něho nikde nečouhaly kosti. Snad nebude zlomené, když došel až k nám.
Zavolali jsme záchranku a policii.
Co jste, prosim vás, dělal na tý motorce, řekl řidič Golfu, aby nestála řeč.
Jel jsem si ke kamarádovi pro kombinézu, procedil zraněný mezi zuby a zkroutil se bolestí.
Číšník koutkem oka sledoval bar, jestli tam na něj někdo nemává. Já ho viděl, řekl nám po straně. Jel jako prase. Pak zved´ přední kolo, přidal plyn a … viděli jste ten mazec. Ta prosvištěla, co.
S Golfistou jsme si očima pogratulovali ke štěstí, že přes křižovatku, přes kterou vedou dva přechody, v tu chvíli zrovna nikdo nešel. A nejel. Včetně nás.
Postávali jsme u silnice a čekali na záchranku a policii.
Najednou se z protisměru přiřítilo auto, smykem zatočilo a zabrzdilo u nás. Vystoupil řidič, kluk s teprve rašícími vousy, a o něco starší chlápek o berlích, se sádrou na noze. Přibelhal se k ležícímu: Ty vole, já ti vůbec nevěřil, když jsi říkal, že jsi boural. Cos jako dělal, vole?
No co, něco podobnýho jako ty, vole. Jen jsem myslel, že to mám líp nacvičený.
Kamarád se zlomenou nohou měl v očích porozumění. No jo, příště si musíš dát bacha, řekl měkce.
To mi říká ten pravej, odsekl ležící sarkasticky, ale taky nijak zle.
Dorazila záchranka. Paramedici zraněného uložili na nosítka a zavedli mu infuzi.
Tak já už půjdu, řekl číšník. Kdyby policajti něco chtěli, najdou mě v baru.
Pat byl na nosítkách vsunut do sanitky a Mat se zeptal záchranářů, kam ho povezou. Prý na nejbližší úrazovku. Mat zavelel ke svému řidiči, hupli do vozu, a s kvílením pneumatik vyrazili za sanitkou. A je to!
Přijela policie, Golfista reprodukoval, co jsme viděli a co říkal číšník. Zevlouni se začali rozcházet. Vrátila jsem se do auta, abych pokračovala v jízdě, v hlavě hlavní aktéry příběhu. Jsem zvědavá, co Pat a Mat vyvedou příště!
Pátek třináctého
K ránu se budím a sleduju hodiny, a když konečně zazvoní budík, chce se mi spát. V kuchyni padne můj zrak na kalendář. Je pátek třináctého! Od té chvíle mě neopouští pocit, že se dnes může přihodit něco nepříjemného. Při tom si nemyslím, že bych byla nějak zvlášť pověrčivá. Nevěřím na neštěstí způsobené rozbitým zrcadlem (i když jsem o tom viděla pěknou grotesku s Chaplinem), nebojím se projít pod žebříkem a sůl rozházenou na stole prostě jen smetu. Jenže člověk nikdy neví. Moji kamarádku v práci několikrát podmetla uklízečka a v pětačtyřiceti ještě není vdaná. Když vidím přeběhnout černou kočku přes cestu, radši se vrátím a pokračuju jinudy. Takže připouštím, že by dnešní den mohl být smůlovatý a radši se chovám uvážlivě. Čtyřlístky brzo na jaře nerostou, tak cestou do práce aspoň vyhlížím kominíka (nejde), a když se pořád nic závažného neděje, klepu to na dřevo. V práci máme fofr, ale zvládáme to. Kupodivu! Odpoledne jedu do pneuservisu přezout auto do letního a vjíždím za doprovodu hromů a blesků. To jste nám přivezla pěknou bouřku, chválí mě majitelé servisu, vždycky pozitivně naladění, a výměnu pneu provedou v rekordním čase. Loučíme se přátelsky, bouřka se přesouvá někam za Prahu. Dál drobně prší, což je po předchozím suchu fajn, tráva se zelená, zlaté deště září, cítím, jak dnešní napětí polevuje. Najednou vím, že se nic dalšího nepřihodí. Je pátek jako každý jiný a začíná víkend. Hurá!