Úsměvna.cz

Když jsem dorazila na pražské letiště, bylo brzo ráno.  Měla jsem v sobě velký hrnek čaje a přejezd přes celé město, ale ještě jsem se pořádně neprobudila.  V odletové hale u přepážky bylo narváno, a tak jsem si řekla, že si skočím ještě na toaletu, snad se dav mezitím rozplyne.  Jenže na dveřích dámského WC byla výstražná páska a cedule: Vážené dámy, omlouváme se, ale z důvodu havárie je toto WC dočasně mimo provoz.  Než bude závada vyřešena, použijte, prosím, nedaleké pánské toalety. Děkujeme za pochopení.  A pak tam byla ještě tlustá šipka ukazující směr.
Pochopení pro tenhle vzkaz jsem v sobě nenašla, i když pánské toalety byly na dohled. Ale čas chvátal a močový měchýř naléhal, návštěvu místnůstky jsem nechtěla odkládat.  Automaticky jsem tam zamířila, když mi hlavou bleskla vzpomínka, jak jsme jako děti jezdily na tábor. Autobus po několika hodinách zastavil na zdravotní přestávku a – holky napravo, kluci nalevo.  Ale nikdy ne dohromady – zareagoval můj polospící mozek: Ženská na pánském WC je přece úplná hovadina. Mysli! Napadlo mě, jak by to asi vypadalo, kdybych tam přece jen šla…Ani náhodou, rozhodla jsem se. Na letišti se sice má cestující řídit podle pokynů přepravce, ale takováhle instrukce – to tedy bylo příliš. Co si ty aerolinky o sobě vůbec myslí?
Postávala jsem před zapečetěnými dveřmi, když tu šel kolem zaměstnanec aerolinií.
„Prosím vás, pane, dámské WC má prý poruchu.  Existuje snad ještě jiné řešení než to, co tady navrhujete,“ ukázala jsem na vývěsku.
Stevard  si přečetl ceduli a zbrunátněl. „Cože, už zase, vtipálek jeden,“ vykřikl. Okamžitě strhl nápis i pásku a divoce se rozhlížel kolem. Jeho pohled mluvil za vše: Kde jsi, zvrhlíku, co vháníš slušné dámy do trapné situace, a pak se tím bavíš? Ukaž se, vylez, zbabělče! Muž zahodil ceduli do odpadkového koše a vybídl mě, ať na dámskou toaletu bez obav zajdu. „Jsem si jistý, že tam bude všechno v pořádku,“ ujistil mě a odešel rázným krokem, zřejmě událost nahlásit.
Vešla jsem, a opravdu, havárie se nekonala.  Zámky na dveřích zamykaly, fotobuňky fungovaly, voda tekla, mýdlo pěnilo. Sušila jsem si ruce a přemýšlela nad žertíkem. Jelikož jsem se na něj nechytila, přišel mi docela zábavný . Třeba by se dal v budoucnu použít  na Apríla? Jako upozornění pro pány.

O Velikonocích má každý den svůj název: Modré pondělí, Šedé úterý, Škaredá středa, Zelený čtvrtek, Velký pátek, Bílá sobota, v neděli je Boží hod a nakonec Velikonoční pondělí. Nebudu teď rozebírat liturgii, jen připomenout lidové obyčeje. I po létech strávených v Praze mě baví přidržet se tradice „barevných“ dnů: v pondělí a úterý uklízím, ve středu se snažím neškaredit, ve čtvrtek si na sebe vezmu něco zeleného, a na svátky odjíždíme na Moravu, kde jsou tradice stále živé.
Lidé si tu dělají velikonoční výzdobu hodně v předstihu a dávají si na ní záležet.  Každá rodina si zdobí vchod do domu kraslicemi nebo aspoň pořádným velikonočním věncem. Když ve čtvrtek „odletí zvony do Říma“, ulicemi třikrát denně obchází omladina s řehtačkami nahrazujíc zvonění, aby si za to v sobotu vybrala odměnu. I když je jejich produkce dost hlučná, mají můj obdiv – začíná se už v šest ráno! Mužská část obyvatel toho nemá moc na práci, jen si chystá pomlázky, zatímco ta ženská peče, vaří, barví vajíčka a chystá stuhy a pohoštění pro koledníky.

Když jsem včera pekla v Praze mazance, poslouchala jsem u toho rozhovor s režisérem Hřebejkem, který dávali v rádiu. Byl tak zajímavý a vtipný, až jsem z toho zapomněla přidat do těsta prášek do pečiva. Taky jsem tam nedala tolik cukru, co přikazoval recept, jelikož jsem ho měla jen tak tak. Do toho mi volala maminka z Moravy s instrukcemi, co potřebuje přivézt. Tyhle mazance byly fakt rušné. Ale vrazila jsem do nich chybějící prášek, hodně hrozinek, brusinek a kandovaného ovoce, a nakonec všechno dobře dopadlo. Mazance v troubě „skočily“ jak měly, a chutnají jako biskupský chlebíček.  Připadám si jako úspěšná verze strýce Františka ze Saturnina: kašlal na recepty, ale výsledek –skvost!

Co se týče dalšího průběhu Velikonoc, snad už všechno půjde hladce, včetně pondělní pomlázky. V našich končinách jde spíš o sousedskou návštěvu než běžecké závody kolem domu s mrskáním jalovcem po nohou, jak mi líčila máti zvyky na Valašsku, anebo nemilosrdné polévání vodou u našich východních sousedů. Sama jsem to kdysi zažila při jarní lyžovačce v Tatrách, a řeknu vám, v promočené kombinéze se člověku na sjezdovku nechce, ledaže by se lyžovalo v plavkách.

Přeji pohodové velikonoční svátky a bohatou pomlázku!

Lákavá výloha a otevřené dveře dámského butiku přímo zvaly k návštěvě, a tak jsem zašla dovnitř. Obchůdek byl útulný, na stojanech a v regálech plno zboží, ale nikde ani noha. Prodává tu vůbec někdo?
Dobrý den, pozdravila jsem do prostoru.
Dobrý, ozvalo se z rohu, jako ozvěna. Ze zkušební kabinky tam vykoukla hlava dívky s obarvenou ofinou a usmála se na mě: Přejete si?
Mohla bych se tu u vás rozhlédnout?
Ale jistě, právě přišlo nový zboží, zrovna si ho zkouším. Klidně se tu rozhlížejte a vybírejte! A zmizela v kabince.
Došlo mi, že to bude prodavačka. Za chvíli jsem našla pár věcí, které by stály za hřích, ale kabinka byla pořád obsazená.
Našla jsem si něco na vyzkoušení, oznámila jsem. Žádná odpověď.
Přímo proti vchodu bylo na zdi velké zrcadlo. Možná by mi stačilo, napadlo mě. Nevadilo by vám, kdybych zavřela ty dveře? Zavolala jsem.
Prosím vás, NE, bylo by tu horko, zněla odpověď. A taky, aby lidi už z dálky viděli, že máme otevřeno.
Jen aby nepřišel nějakej chlap, zauvažovala jsem nahlas.
Kdepak, odpověděla kabinka. Ti jen postávají pod schodama a pokřikujou na manželky, ať už jdou.
Vykoukla jsem na chodník. Široko daleko ani noha. A tak jsem se vrátila k zrcadlu a vyzkoušela si postupně tričko, halenku, džínovou košili a sako. Abych moc neriskovala, zkoušené kousky jsem nesvlékala, ale vrstvila na sebe. Konečně se dveře kabinky otevřely a vyšla slečna kolem pětadvaceti, kromě barevné ofiny ozdobená péřovými náušnicemi a kérkou na lýtku, v ruce několikery šaty na ramínkách, které šla vrátit na stojan.
Vybrala jste si, usmála se na mě cestou.
Díky, něco jsem vyzkoušela, ale nebudu si to brát.
Aha, řekla zklamaně.
Zašla jsem ke stojanu a začala odkládat vyzkoušené svršky, už mi nepřišlo nutné se zavírat do kabinky. Když jsem sundala dvě vrstvy, slečna zostražitěla. Ještě, že mě zastihla, vždyť jsem s tím vším mohla zmizet!
Kolik jste vlastně měla kousků, vrhla na mě jestřábí pohled.
Čtyři, řekla jsem a pověsila na ramínko poslední z nich. Uznejte, že když nebyla kabinka volná, jinak jsem to zkoušet nemohla.
Zdálo se, že pochopila.
Zaujal mě svetřík s leopardem, který měla na sobě. Byl opravdu pěkný.
Odkud ho máte, zeptala jsem se.
Ten je taky od nás, zrovna si ho zkouším, odpověděla a prohlédla se v zrcadle. Trochu se jí v něm rýsovaly špíčky.
Chování prodavačky mi přišlo zvláštní.
Prodáváte tady dlouho, zeptala jsem se.
Víte, já tu dnes zaskakuju za kamarádku, musela do nemocnice se synem. Já totiž nejsem prodavačka, ale výtvarnice. Občas jí dělám výlohu, a tak jsem jí slíbila, že jí to tu pohlídám.
Její odpověď mě uklidnila. Umělci můžou být zvláštní, u nich je to vlastně normální.
Kámoška mi vysvětlila, jak to chodí, takže když přijde na věc, dokážu ji zastoupit úplně profesionálně, dodala slečna přerovnávajíc svetříky.
Co ten svetřík s leopardem, měli byste ho na mě?
Podívám se, budou támhle, řekla ochotně a šla se podívat do regálu, kde byly svetry. Bohužel, leopard tam nebyl.
No jo, ty byly asi hned pryč, kámoška mi tenhle dala stranou. Jenže mně je těsnej, dodala posmutněle při pohledu do zrcadla. Ale jak na vás koukám, mohla by to bejt vaše velikost. Chcete si ho zkusit?
Jasně, že jsem chtěla. Slečna sundala svetřík a podala mi ho. Kde mám tu blůzu, zapátrala po okolí, jen tak v podprsence. Já jsem si taky odložila a sáhla po svetříku.
A tak nás, obě v podprsence, zastihl muž, který vešel z ulice.
Slečnu to nevyvedlo z míry. Otočila se k němu a řekla, úplně profesionálně: Přejete si?
Popadla jsem svetřík a prchla do kabinky.
Slečna se dooblékla.
Pán pochopil, že se tu orgie nekonají a odešel.
Svetřík mi byl, odešla jsem po zaplacení, jako leopardí žena.

Letošní zima byla tak mírná, že koncem ledna už začaly kvést první keře a my se báli, abychom nepřišli o sněhové radovánky.  Zarezervovala jsem proto pobyt na na hřebeni Krkonoš.  Jak už to bývá, zafungoval Murphyho zákon a  arktický týden s holomrazy zasáhl Českou republiku přesně na naši dovolenou na konci února.  Ty se máš, že budeš na horách, říkali mi kolegové před odjezdem, tam se bude mráz snášet líp než ve městě.
Brzo jsme se měli přesvědčit, zda je to pravda. Teplota cestou do hor klesala, ve Špindlerově mlýně bylo mínus dvanáct stupňů, na parkovišti ve dvanácti stech metrech ještě o pět stupňů míň. Plánovaný transfer do chaty se o půl hodiny zpozdil, tak že se půjdeme zatím projít. I když jsme měli bundy, čepice a pejsek  prošívanou dečku, vítr nás málem porazil, strašně záblo, pes kňučel a nechtěl jít dál. Zbaběle jsme se vrátili do auta, zapnuli topení a čekali, až pro nás přijede rolba. Na její korbě se sice netopilo, ale aspoň tam nefoukalo. V chatě jsme si dali něco pro zahřátí, ubytovali se, oblékli si všechno, co bylo možné a šli se projít, tentokrát bez psa. Náš jindy otužilý psí kluk jen označkoval lopatu u vchodu a mazal zpátky do tepla.
Druhý den ráno bylo na teploměru mínus dvacet a foukal severní vítr.  Pejska jsme nasměrovali na závětrnou stranu chaty, kterou označkoval a upaloval dovnitř. Po snídani jsem vzala lyže, zajela do města a koupila mu vatovaný kabátek s kapucí. Odpůrce psích svršků se do něj kupodivu nechal nasoukat, ale došel jen k nejbližšímu smrku, který označkoval a pádil zpátky do chaty. I přes vaťák to prostě nešlo, mrzly mu nohy, a boty neměl.
Dalšího dne jsme pobyt vzdali. Sami jsme byli schopní se obléct do polárních teplot, ale pro našeho psa byly tyhle podmínky limitující. V poledne nás odvezl k autu sněžný skútr nazvaný příznačně Arktická kočka. Pejska jsem zabalila do deky, cestu na klíně přežil. Motor auta naskočil a jeli jsme dolů, do tepla. Ve Špindlerově mlýně bylo příjemných  mínus dvanáct, náš pes ožil, a tak jsme si ve slunečném odpoledni střihli procházku podél Labe až k Medvědínu. Cestou jsme se bavili o místních polárnících, co tu pracují, vozí děti do školy, zajišťují provoz na chatách a nemůžou odjet kdy se jim zlíbí. Fakt jsme je obdivovali.
V Praze nás čekalo pouhých mínus osm, ale kolegové měli pravdu, pocitově byla zima skoro stejná, jako na horách.

Naštěstí netrvalo dlouho a jaro přišlo. Kdo o tomto víkendu vyrazil z Prahy ven, mohl ho zahlédnout, oblečené do sněženek, žlutých petrklíčů a modřenců.   Adié, zimo!