Úsměvna.cz

Tak teda zhubnu (nebo ne),
přestanu kouřit (nebo ne),
budu zdravě žít (nebo ne).

Hlavně se chci dobře mít,
chci se líbit, zazářit.
Už se vidím, s krásnou pletí,
štíhlá, lepá, voňavá.
Jak se k tomu dopracovat,
kdo to za mě udělá?

Poradna, či kámoška?
Možná. Asi. Nebo ne.
V hlavě se to změnit musí.
Je to šance. Ne že ne.

Lidé, co se na Nový rok rozhodnou s něčím začít, nebo naopak s něčím skončit, mají moje sympatie. Z vlastní zkušenosti vím, že to není lehké, i když si říkáme tisíckrát, že „chceme“.  Něco uvnitř nás nechce měnit nic a háže nám klacky pod nohy. A když jsou někdy i okolnosti proti…  S kamarádkou jsme se o tom včera bavily, jelikož se s plněním svých novoročních předsevzetí zrovna potýkáme, a po čtrnácti dnech můžeme říct:  Naplánovaly jsme to, jde to, dře to, ale snažíme se dál.
Protože máme pochopení pro lidské slabosti včetně těch našich a případná malá selhání, rozhodly jsme se k tomu přistupovat s lehkostí a humorem. Zachycovat, co se povedlo, případně nepovedlo, do mobilu, deníku nebo do kalendáře. Všímat si svých úspěchů, i když jsou zatím malé. Chválit se za ně. Nepolevovat. Každý, kdo vydrží aspoň měsíc, vyhrává.  A kdyby náhodou nevydržel dál, může začít jindy.

Držíme palce!

Neznám nikoho, kdo by nemiloval procházky po Praze. Když dorazí mí přátelé ne-Pražáci, vyrážíme na Staré město nebo Malou Stranu a často něco  zažijeme. Tady se vrátím k jednomu silnější zážitku z doby po Sametové revoluci – s kamarádkou jsme si vyšly na Petřín. Pomalu jsme stoupaly po cestičkách, povídaly si, těšily se z krásného dne a vůbec jsme si nevšimly, že se obloha zatahuje a blíží se bouřka. Najednou zahřmělo, nebe nad Prahou proťal blesk a zvedl se vítr. V polovině petřínského kopce jsme se rozhlížely po úkrytu. Na štěstí byla na dohled restaurace Nebozízek, a tak jsme k ní zamířily. Stejný nápad měla rodina s dětmi, se kterou jsme se srazily ve dveřích.
Restaurace byla otevřená, na stolech prostřeno, hosté žádní. Přiběhli číšníci, ale jen aby nám řekli, že restaurace je rezervována pro zájezd. Slibovali jsme, že si objednáme cokoliv, abychom mohli zůstat, než se bouřka přežene, ale trvali na tom, že čekají hosty, a směrovali nás k východu. Prý se můžeme schovat pod mohutnou lípu před vchodem. Pochopitelně jsme nic takového neudělali a bez deštníků, v sílícím dešti, jsme podél kovové lanovky co nejrychleji spěchali dolů do civilizace. Nevím, jak dopadla rodina s dětmi, ale my dvě jsme to přežily. Pod dojmem silného zážitku jsme se rozhodly, že tenhle podnik už nikdy nenavštívíme. Naštěstí na Petříně začala provoz i jiná restaurace, kterou jsme si oblíbily.

Uplynulo pětadvacet let, a naše přátelství prošpikované vzájemnými návštěvami pokračuje dál. Před pár lety jsme spolu v Praze oslavily Silvestra a prvního ledna vyrazily na novoroční procházku po Praze, že ji završíme dobrým obědem. A šlo se na Petřín. Bohužel, naše oblíbená restaurace byla plná, prý to chtělo rezervaci. V nedalekém stánku jsme si daly párek v rohlíku a pokračovaly v procházce. Náplast za oběd to byla nevalná, u Hladové zdi nás dostihl hlad. Ani jsme nevěděly jak, najednou jsme stály před Nebozízkem.
Prosklenou terasou bylo vidět dovnitř: Na stolech bylo prostřeno, hosté žádní. Nedalo mi to, zašla jsem dovnitř a zeptala se číšníka, jestli by neměli dvě volná místa. Jo, a ještě s sebou máme psa. Ten mladý muž se usmál a řekl: To nebude problém, posadíme vás. Hraje váš pejsek na piáno? A pokynul ke stolu vedle piána. Byl to poslední volný stůl bez rezervace.
Vybavil se mi vtip „Vlčák hraje na piáno, jezevec si píská“, kde majitel vlčáka a jezevce nabízí řediteli cirkusu jejich sehranou hudební produkci. Ředitel váhá, jelikož má pocit, že v tom vystoupení bude nějaký háček. Vtip je dlouhý, nakonec se ukáže, že háček to skutečně má – všechno dělá šikovný vlčák, jezevec je jen do počtu. V duchu jsem ten vtip číšníkovi převyprávěla. Jako by ho slyšel, nepřestával se usmívat.

Usadily jsme se u stolu, vybraly si z nabídky, pes dostal misku s vodou a restaurace se postupně zaplnila. Společnost byla mezinárodní, snad u každého stolu se mluvilo jiným jazykem, jen my dvě jsme reprezentovaly českou náturu. Když někdo přišel zvenku s dotazem, zda by se ještě vešel, odmítli ho zdvořile, ale pod lípu nikoho neposlali. Časy se změnily, na štěstí.
Jídlo bylo výborné, obsluha milá, výhled na Hradčany božský a cena přiměřená. Náš novoroční oběd se tak velmi vydařil. To bylo důležité, neboť, jak praví přísloví  – jak na Nový rok, tak po celý rok. Odcházely jsme s nadějí, že máme před sebou báječný rok, plný porozumění a gurmánských zážitků. A tak jsme si řekly, že jim tu starou záležitost s bouřkou odpustíme. Tohle je nový začátek.

Doufám, že jste prožili hezký konec roku 2017 a šťastně vykročili do toho nového.
Píšu lehce zmožená silvestrovskou oslavou, gurmánskými zážitky, dělobuchy a velkolepými ohňostroji – ten poslední rozzářil oblohu v Praze jen před pár hodinami. Možná jste na tom podobně, a tak vás pozdravím jen krátce.

Zas tu máme Nový rok.
Jdem životem dále,
dnes o slepičí krok,
delší bude na Tři krále.

V novém roce hodně zdraví,
lásky, peněz, radosti,
ať nás všechno hodně baví
a neděláme blbosti!

Přicházejí pomalu, odcházejí rychle. Probíhají tradičně i netradičně. Prožila jsem oboje, ty netradiční jen dvakrát, pokaždé na horách. Přes den lyžování a Štědrý večer – ano, byl jiný. Stromeček a slavnostní večeři nachystali majitelé chaty (nikdy bych to nedokázala líp) a večeřeli s námi s celou svou rodinou. Nadílku jsme si s přítelem nachystali venku ještě před večeří, pod zasněženým smrkem. Romantika to byla velká, jenže když jsme spolu šli pro dárky, hustě sněžilo a byla tma. Museli jsme se vrátit pro baterku. Ani v jejím svitu jsme je všechny nenašli, až druhý den ráno, když jsme odházeli sníh lopatou. Podruhé jsme na horách už žádné vylomeniny nevymýšleli, zato jsme měli příležitost pozorovat při štědrovečerní nadílce mnohočlennou rodinu čítající rodiče, prarodiče, děti, vnuky, tety, strýce, sestřenice a bratrance. Tahle rodinka uspořádala z dárků vánoční tombolu. Rozdala se čísla a pak se losovalo. V životě jsem nezažila tolik překvapení při rozbalování! Dědeček dostal panenku, bratranec chňapku do kuchyně, babička empétrojku, holčička pánský holicí strojek, její bráška cédéčko s Evou a Vaškem, a tak to šlo dál a dál…  Nakonec si všichni dárky vyměnili a  šli spát (děti určitě) dokonale šťastní.

Naše rodina se naopak drží vánočních tradic: Pečeme tradiční cukroví, jíme tradiční jídla, s dárky se neexperimentuje a na Štědrý večer zpíváme koledy. Zavedl je dědeček z podhorské moravské vesnice, který hrával na housle v učitelském orchestru. Koledy u stromečku zpívala celá rodina, včetně nás, čtyř vnoučat, a uměli jsme je, jako když bičem mrská. Po létech, každý ve své rodině, se snažíme tuhle tradici dodržovat. „ Půjdem spolu do Betléma“ (to krásné „duudlaaj duudlaaj duudlaaj dá!) a „Nesem vám noviny“ přezpíváme bez chyby i o půlnoci. Ale bič už nemrská, a když jsme letos zpívali „Zelená se chvojka, za ní borověnka, pásli ovce pastuškové, pili (něco) z hrnka“, jeden tam vrazil„kyšku“, jiný mléko, další kafe, načež to čtvrtý stopnul, s tím, že pravé kafe to být nemohlo, a byla to melta a moje máti opravila všechny, že pastuškové nepili nic, ale z toho z hrnka jedli kaši.

Když jsme u toho jídla: Na Štědrý večer se u nás jí kapr s bramborovým salátem. Ale ve vsi mého podhorského dědečka tradiční jídlo neexistovalo, rodina udělala večeři z toho nejlepšího, co ten rok vypěstovala. Z masa to nejčastěji byla krůta, králík nebo prase, přicházely i dary, třeba od strýce Františka, který byl myslivec a na Vánoce posílal  zajíce nebo bažanta. My děti jsme milovaly hlavně zajíce nadivoko, a sázely jsme se, kdo najde ve svém talíři nejvíc broků.
I když se o Vánocích v jídle něco nepovedlo, časem se to změnilo v legrační příhodu, která se dávala k dobru. Což se může stát i v současnosti,  jako například mé kamarádce, když loni pekla vanilkové rohlíčky. Místo v gramech do nich dala cukr v dekách, a tak byly desetkrát sladší. Její děti je nechtěly jíst, radši by prý měly slané. Letos se jim přání splnilo, když pekla pro změnu rohlíčky pistáciové a omylem do nich dala slané pistácie. Ale její muž z lásky k ní snědl rohlíčky loni, a jí je i letos.
Na Vánocích je nejkrásnější to chystání, těšení se, radost a setkávání. Je to jako sen, který, když se prožije, už není sen, ale krásný zážitek, ze kterého vyplyne krásná vzpomínka.