Úsměvna.cz

S kamarádkou jsme se domluvily, že spolu upečeme vánoční perníčky. Každá bydlíme na opačném konci Prahy, a tak se moc nevídáme. Měla jsem radost, že společné pečení bude jednodušší (kámoška připraví těsto), rychlejší (z poloviční dávky) a bude to příjemný pokec.

Tak jsem tady, hlásím se u ní o adventní neděli. V tašce mám sadu perníkových vykrajovátek, propriety ke zdobení a šunkové chlebíčky. V předsíni se zjeví asi pětikilový kocour Mufin, pozorně očichá tašku, kvůli vykrajovátkům to asi nebude. Když vidí, že nic nedostane, vrátí se na gauč v obýváku.
Jdeme do kuchyně, kamarádka vyndává těsto z přeplněné lednice. Dáš si kafe? Jasně, že dám. Přesouváme se do obýváku, vytahuju chlebíčky. Nech je zabalený, dáme si je, až budeme mít upečeno, říká Lýdie a nabízí ke kafi čerstvou vánočku. Pěkně nás to nastartuje. Dopijeme, uvážeme si zástěry a vrháme se do práce.
Kamarádka válí těsto, dost tenké, vykrajovátka má mrňavá, samé čtyřlístky, zvonečky, podkovičky, pidi prasátka. U nás děláme perníčky větší a tlustší, říkám a vytahuju svá vele-vykrajovadla: velký zvon, podkovu, losa, koně, … Lýdie se směje, že u nich nic tak obrovského nedělali, a jestli nemám taky vánočního slona. Nemám, ale do příštích Vánoc ho seženu:-). Po chvílích dohadů kapituluju co se týče tlouštky těsta, bude prostě tenké. Ale formičky budeme střídat -chvíli podle mě, chvíli podle ní. Na čem se obě shodneme, jsou srdce. Velká, střední i malá, s dírkou uprostřed, aby se daly pověsit na stromeček. Srdcí není nikdy dost, říká Lýdie a mně se zdá, že v tom prohlášení je ukrytá moudrost.

Sázíme čtvrtý plech a mě z vykrajování začínají bolet ruce. Kolik toho ještě bude, sonduju. Až doděláme tenhle, budeme v polovině, říká kamarádka, vytahujíc další bochánek těsta z ledničky, a spokojeně dodá: Udělala jsem těsto z plné dávky.
Vždyť jsme se domlouvaly, že bude stačit poloviční, namítám.
To jsi sice chtěla, ale nám by to nestačilo, Danka chce perníčky rozdávat kamarádkám. Danka je Lýdiina dcera, její specialitou je finální zdobení perníčků.
Chápu. A tak Lýdie válí, a já tlačím na vykrajovátka, až mě pálí dlaně. Postupně se dostáváme do tempa. Trouba peče rychle, tak tak stíháme vykrajovat, sázet plechy do trouby, hlídat čas a zase je vytahovat. Konečně vytáhneme upečený poslední dvanáctý (!) plech,  perníčky potřeme pírkem a spokojeně obhlížíme své výtvory rozprostřené na stole, kredenci i na židlích.

Po perníkovém sprintu přichází hlad. Uvaříme si čaj a jdeme do obýváku na chlebíčky. Najdeme je pod stolem, papír je stržený, vlašák rozmatlaný a šunka chybí. Kocour už není na gauči, ale vysoko na skříni, zjevně se obává, aby to na něj někdo nehodil. Mufine, ty darebáku, počkej až tě dostanu, hrozí mu Lýdie, ale on si líže kožich a tváří se, že se ho to netýká.
Usadíme se v křeslech, popíjíme, ukusujeme ze svých výtvorů a probíráme život. Zdobit perníky už dnes nebudeme, nějak nám došly síly. Zdrbly jsme všechno a všechny, Mufin na skříni usnul, venku se setmělo a já jdu sbalit svůj podíl do krabic. Loučíme se s tím, že je dobře, že kočky nežerou perníčky a že příští rok budeme zase péct spolu.

Domů jedu autem po Nuselském mostě, koukám na zářící Petřínskou rozhlednu a Hradčany, rádio hraje „It´s Christmas time“ , perníčky v autě voní, celé je to krásně vánoční…
Ale pořád mám  strašnou chuť na chlebíček s vlašákem a se šunkou.

Miluju ten magický večer, jediný v roce, kdy se po ulicích prochází známé trio: vousatý Mikuláš s berlou, zlatovlasý anděl, a aby toho dobra nebylo příliš, chodí s nimi zlý čert. Nepatřím k těm, kteří je zvou k sobě domů, chodíme za nimi ven. V posledních letech v Praze ubylo pochůzek Mikulášů na sídlištích, ale pořád jsou místa, kde je možné je potkat. Nejradši mám dostaveníčko s Mikulášem na  pražském Strossmayerově náměstí, takzvaném Štrosmajeráku. Na plácku před kostelem svatého Antonína stojí krásně ozdobený vánoční strom a k němu po soumraku zamíří Mikuláš se svým doprovodem. Letos tu byly Mikulášů  tři party, což bylo dobře, protože tam byl takový nával rodičů s dětmi, že by ho jedna parta nestihla odbavit ani do půlnoci.
Ono to totiž chce čas: Vyzpovídat děti, jestli byly hodné. Poslechnout si od nich básničku nebo říkadlo, pochválit je, předat jim odměnu. A zatímco jedny děti spokojeně odcházejí, už tu natěšeně čekají další. Letošní Mikulášské party byly poměrně mladé, možná jen o pár let starší než jejich posluchači ( tipovala bych je na základku). Ale nic neošidili, převleky měli vychytané a své role hráli dokonale: Z Mikulášů vyzařovala vlídnost a moudrost, ušmudlaní čerti poskakovali kolem a nadělovali dětem brambory ve staniolu, což zase korigovali sladkými odměnami spravedliví andělé, nad kterým se vznášela dokonalá křídla. Zájem byl tak velký, že anděl musel  několikrát běžet do blízkého obchodu, aby doplnil bonbónové odměny! Z množství říkanek asi svatou partu brněly uši. Jestlipak i tady zazněla moje oblíbená průpovídka Jákuláš, tykuláš, mykuláš, vykuláš, onikuláš ?

Atmosféru skvěle doladil svařák nebo grog v nedaleké jarmareční budce, odměna to pro rodiče a příjemná tečka za Mikulášskou tradicí.

V jednom malém, pražském obchodě jsem chtěla koupit pár drobností. Přede mnou byla fronta.
Prosím vás, máte ještě ty bomby, zeptala se žena přede mnou, tónem, jakoby chtěla jen známky na dopis.
To bude asi omyl, paní. Tady jste v papírnictví, usměrnila ji starší prodavačka.
Ale měli jste je, jmenovalo se to Lítací bomby, nebo tak nějak, trvala na svém zákaznice.
Děláte si legraci, napružila se žena za pultem.
Lidé ve frontě zpozorněli.
Ale vůbec ne, je to jen hračka pro děti.
Paní, už jsem vám řekla, že tady v papírnictví podobný věci neobjednáváme. To musíte jinam!
Ale já jsem je u vás včera koupila, vedla svou zákaznice. Děti jsou z nich nadšené, potřebovala bych ještě jedny.
Prodavačka se zatvářila a zavolala dozadu do krámu: Mariééé! Tady pani furt chce ňáký výbušniny, že je prej včera u nás dostala. Víš o tom něco?
Svůj dotaz doprovázela vrtěním hlavy. Takový nesmysl, kde by se tu vzalo něco podobného. Tohle je slušný obchod s papírem a psacími potřebami!
Jó, Střely se to jmenovalo, myslím, že neřízený, vynořila se zezadu mladá prodavačka.
Ve tváři její kolegyně se objevilo zděšení. Copak se tu všichni zbláznili?
Mám dojem, že jsem je viděla někde tady, dívala se Marie po regálech.  Hele, tady jsou, máme ještě dvoje.
A položila na pult dva balíčky s nápisem „Ďábelská střela“.
Zákaznice se zaradovala, a že si jeden balíček vezme. Při placení  pak nám, dychtivým posluchačům, vylíčila, jak ta hračka funguje. Žena za pultem mlčela, a bylo znát, že si přeje, ať je paní se svým divným nákupem už pryč. Když odešla, prodavačka se podívala se na zbývající balíček  se zjevným nesouhlasem. Možná bych měla zavolat pyrotechniky, četla jsem v jejím pohledu.
V té chvíli jsem přišla na řadu. Původně jsem chtěla koupit blok a nějaké tužky, ale jak se mě zeptala na přání, vypadlo ze mě: Ďábelskou střelu, prosím!

Listopad je měsíc sychravý a den svatého Martina odstartuje zimu, což letošní počasí na horách potvrdilo. Můžeme se těšit na svatomartinské hody. Ale než k tomu dojde, čeká nás ještě jedna veledůležitá nutnost: přezout auto na zimu.
A tak jsem každoročně na začátku listopadu popadla auto a zajela do nějakého velkého pražského pneuservisu. Většinou mě tam čekalo čekání v kožené sedačce, s časopisem, něčím k pití, s výhledem na mechaniky přezouvajícími auta jako na běžícím pásu, a když jsem přišla konečně na řadu, byla jsem šťastná, že je zase na půl roku hotovo.
Pak jsem náhodou v naší blízkosti objevila malý rodinný auto a pneuservis, a od té doby jsem ho nezměnila. Letos jsem stihla návštěvu těsně před svatým Martinem.

Dobrý den, jak se máte?
Dobře, díky. A vy?
Nemůžu si stěžovat. Zajeďte tamhle, naviguje mě muž. Rolfe, uhni.
Malý psí kříženec v barvách sovy pálené mě uvítá a pak se uklidí z cesty.
Vjedu na rampu. Stočte volant doprava, ještě víc, naviguje mě druhý automechanik. OK, vypněte motor, vyřadťe, odbrzděte.
Vystoupím z auta a oba muži se dají do práce.

U bratrů automechaniků sice není komfort klubovky ani občerstvení, přesto ho nepostrádám. Tihle muži jsou nejen profesionálové, ale i prima lidi. Přezouvání začne přesně a během práce se najde čas i na krátký rozhovor. Zatímco mé auto zbavují letních pneumatik, probíráme letní dovolené. Nastíním naši nedobrovolně aktivní dovolenou v Orlím hnízdě, čemuž se srdečně zasmějí. Na oplátku dají k dobru jejich línou dovolenou na lodi na Baťovském kanálu. I když tam nebylo moc co dělat, byla to zase jiná rodinná dovolená, shodují se, příště si možná troufnou na moře.

Rolf se mezitím uvelebil uprostřed dvora s výhledem na vrata. Kdyby někdo zazvonil,vystartuje a půjde ho zkontrolovat. Tenhle bystrý a zároveň společenský pes je z psího útulku, ale už se zabydlel, a nový domov mu sedí jako ulitý. Kamarádí se s dětmi, umí se vyhýbat autům i hlídat autoservis.
Výměna pneumatik pokračuje rychle, zatím co mi nasazují zimní, nastíníme plány na zimní dovolenou. Hotovo. Tak zase na jaře, loučíme se. Rolf mě vyprovází, a chystá se uvítat dalšího zákazníka, který už čeká za vraty.

P.S. Takže je přezuto a teď už nás čekají jen příjemné listopadové zážitky, jako svatomartinská husa a svatomartinské víno. A komu by to bylo málo, tak na konci měsíce přijede z Francie nové božolé! Ale o tom zase jindy.