Je začátek července, běží už druhá letní sezona s covidem, a já toužím po dovolené u moře. Kamarádka, se kterou jsem dříve jezdila, mi ale oznámila, že do zahraničí nepojede, plánuje dovolenou v Jeseníkách. Zkusím zavolat jiné kamarádce – taky Jeseníky (při tom se ty dvě vůbec neznají!). Co se dá dělat, pojedu sama, i když budu muset dodržovat všechna proti-covidová opatření. Nejradši bych na nějaký řecký ostrov, jenže mladík v cestovní kanceláři mě vrací nohama na zem: anti-covidová pravidla v Řecku jsou dost přísná, test se musí načasovat, aby byl nejdéle 48hod starý, a … co kdybyste po návratu musela do karantény? Naštěstí tu má last minute do země, která vlastní průzračné moře a let tam netrvá víc než 1,5hodiny. Chorvatsko. Zakoupím tedy zájezd na Makarskou riviéru s polopenzí, zbývá zajistit antigenní test v mezinárodním formátu a vyplnit povinný online formulář na chorvatské webové stránce. Oboje zdařile provedu a za dva dny v poledne už sedím v letadle do Splitu. Těším se, že budu za hodinku na pláži, ale rozvoz mnoha účastníků plus odpolední dopravní zácpa způsobí, že na místo dorazíme až po páté odpoledne. Bleskově se ubytuju, skočím do plavek, popadnu osušku a spěchám k moři. Oblázková pláže je blízko, a i když je na ní hlava na hlavě, nijak mi to nevadí. Nořím se do vody a blaženě plavu k nejvzdálenější bójce, odkud si prohlížím městečko s nízkými apartmány, kostelíkem, a bělavé skalní štíty, vypínající se nad nimi. K večeři jsou kalamáry s hranolky, k tomu výborné červené víno, následuje procházka po pobřeží, je tu jako na Václaváku, lidi proudí oběma směry, kupuju si sladoled a když ho slížu, jdu spát. Přivítá mě vyhřátý pokoj a i když mám otevřené dveře na balkon a místo přikrývky jen prostěradlo, nemůžu horkem usnout a v noci se budím zbrocená potem. Že já nejela do Jesníků, bleskne mi hlavou. Druhý den vedro pokračuje, na štěstí u moře vane větřík a voda mě příjemně ochlazuje. Jako rychlé občerstvení tu letí palačinky a hranolky, osvěžená přináší sladoled. K večeři je kuře se salátem, jako sladká tečka meloun, a pak se, totálně nacpaná, kutálím na procházku po pobřeží. Na útesu nad mořem objevím bar Viagra, ze kterého je krásný pohled na zapadající slunce. Z reproduktorů hraje příjemná muzika, servírka mi přinese ořechovku, připadám si jako Aristokratka z knížky Evžena Bočka, kde popíjela ořechovku paní Tichá. Místo ní se však na scéně objevuje majitel baru, opálený Chorvat středního věku se zlatým řetězem kolem krku, mluví československy a zapřádá se mnou řeč, nabízí mi ořechovku na účet podniku způsobem, který nelze odmítnout, a dává si svůj (další) drink. Padá soumrak, hrnou se sem návštěvníci, hudba se mění do tvrdého rocku, dávám se na ústup a pomalou promenádou se vracímmířím do svého apartmánu, kde okamžitě usínám. Ráno mě potěší, že horko ustoupilo, počasí je tak akorát, a nejen to, moře, jídlo, lidi, všechno je podle mého gusta. Nedaleko je na dovolené moje teta, se kterou jsme se kvůli covidu už dva roky neviděly, ačkoliv obě bydlíme v Praze. Jelikož jsme od sebe deset kilometrů, scházíme se na půl cesty v kavárně u moře, poklábosíme si u kávy, a povídáme si, co se u nás za poslední dva roky událo. Teta za pár dnů odjíždí, a mě čeká ještě týden u moře. Užívám si každý den, až se jednoho rána přes hory převalí těžké černé mraky a během dopoledne se přižene bouřka. Zastihne mě venku, ale podaří se mi schovat do vchodu jednoho domu, který je po cestě. Není mi ale moc dobře po těle, kolem burácí hromy, do toho blesky, lije jako z konve. Že jsem nejela do Jeseníků, lituju v duchu. Bouřka se přežene do hodiny a zase svítí sluníčko. Odpoledne ještě přijde dešťová přeháňka, ale trvá jen čtvrt hodiny, a pak je zase fajn. Předpověď hlásí, že zítra má být deštivo, a tak si na ráno naplánuju výlet do nedalekého města Makarska. Mám štěstí, náš delegát tam jede něco vyřídit a vezme mě tam po snídani autem. Po cestě mi ukáže, kde najdu autobusové nádraží, a pak zastaví v přístavu na nábřeží, abych mohla vystoupit. V tu chvíli začne pršet, nejradši bych s ním zase jela zpátky, protože nemám deštník, ale zachovám dekorum, a přeháňku přečkám na terase pěkné kavárny. Za chvíli je po dešti a já se toulám po městě, prohlížím si pamětihodnosti, chodím po obchodech, když jsem unavená, zajdu do františkánského kostela, ale to už zase svítí slunce, a tak usoudím, že výlet splnil účel a je čas se vrátit. Bez potíží najdu nádraží i příslušný autobus, a za čtvrt hodiny ve svém apartmánu oblékám plavky a mířím na pláž. Dál už je počasí jenom slunečné, a mě se chce zůstat co nejdléle.
Jenže všechno jednou končí a přichází den odjezdu. Mikrobus nás unáší do Omiše , kde odbočí kolem řeky Cetiny do průsmyku a stoupáme serpentinami a přitom sledujeme, jak po řece v ranním slunci plují čluny na řece, na skalnatých útesech se tyčí pevnost. Přejedeme hory, napojíme se na dálnici na pobřeží ,uháníme do Trogiru vyzvednout další cestující, a odtud na letiště ve Splitu. Při čekání dočítám detektivku, náselduje svižný let s větrem v zádech, takže v Praze přistáváme o dvacet minut dřív. Když vycházím z letištní haly na Ruzyni, nechce se mi uvěřit, že dovolená u moře je už minulostí. Ale vzpomínky ani fotky zatím neblednou, a přede mnou je ještě celá půlka léta. Co kdybych se podívala do Jeseníků?
K vodě!
V půlce června uhodila vedra, předpověď na víkend hlásí pětatřicet stupňů, a tak všichni toužíme po jediném: vyrazit z města k vodě. Koronavirová opatření naštěstí opadla, v pátek odpoledne sednu do auta a vyrážím do penzionu na Vysočině u Velkého Dářka, abych strávila víkend u jezera. Kolony na D11 a opravy silnic ve vesnicích mě sice zpomalí, ale nezastaví a v podvečer jsem na místě. Můj pokojík má střešní okno stíněné obřím javorem a je bezva. V restauraci si dám pivečko, něco malého k snědku a jdu obhlídnout okolí. K Dářku je to delší procházka, ale večerní koupání je super. Vracím se do penzionu, griluje se tu prasátko a slétají se komáři za hudebního doprovodu Queenů. Miluju Queeny! Spát jdu před půlnocí, umazaná od hořčice, poštípaná, střešním oknem pozoruju hvězdy a jsem šťastná. Ráno v půl páté mě budí místní kohouti, když zavřu okno tak ztichnou, a já si dám ještě několik hodin zaslouženého spánku. Probudím se k deváté, dám si rychlou snídani, hodím na sebe plavky, popadnu deku, ručník a tašku s nezbytnostmi a spěchám k jezeru. Konečně u vody! Plavu, opaluju se na dece a pozoruju lidi, prohodím pár slov s rodinkou, co přijela s paddle boardem. Hlava rodiny prozradí, že bez prkna už nedají ani ránu, načež elegantně odpádluje do středu jezera. Jelikož je poledne, zajdu si na oběd do restaurace v kempu. Dám si polévku a špagety, jsou moc dobré, ale pak si připadám jako ten hroznýš boa z Malého prince, co se nemohl tři dny hýbat, aby vytrávil.Nevadí, mám přece čas. Vykutálím se z pod pergoly restaurace na deku a propadnu se do spánku. Najednou slyším: Chcete to zkusit?
Otevřu oči, nade mnou stojí muž s pádlem: Už jsme dojezdili, povídá: Napadlo mě, jestli si ten paddle board nechcete zkusit?
No, sice jsem se přecpala a potřebuju trávit jako hroznýš boa, ale moje vnitřní JÁ se nezaváhá a vykřikne: Moc ráda!
Bleskem si namažu nos a ramena opalovacím krémem a vrhám se do vody, potažmo na paddle board. Muž mi ho přidrží, přidá pár slov, jak se nepřevrátit a jak držet pádlo, vysvětlí, co je hruška a co list, a že ten list mám nořit do vody opačně než na kanoi. Absorbuju informace a vyplouvám v kleče na jezero. Je to jízda jako sen. Pádluju podle návodu, prkno mě poslouchá, jede tam, kam chci já… zažívám opravdovou radost.
Po projížďce vrátím prkno s díky jeho majiteli a hrdě vypínám prsa. Jsem vážně dobrá! Rodinka z prkna vypustí vzduch, sbalí ho do tašky a jsou pryč. Jdu se ještě několikrát proplávnout a pak se vydám zpátky do penzionu. Vyhládlo mi, a tak si k večeři dám něco vydatného, k tomu pivečko. Je mi skvěle! Se zapadajícím sluncem se jdu cournout po vesnici, čepují tam mimo jiné výbornou míchanou zmrzlinu. Posedím na terase a v deset odpadnu ve svém pokoji. Kolem půlnoci mě probudí zvláštní zvuky, jako když tuze hučí větrák v koupelně. Chvíli to trvá, než se úplně probudím, ale protože hluk nepřestává, vydám se na chodbu a bloudím ode dveří ke dveřím, abych zjistila, odkud to vychází. Zabušila bych na dotyčného, ať si ten větrák vypne, takhle se nedá spát! Když se mi hluk nepodaří lokalizovat, jdu zpátky k sobě do pokoje, naštěstí už je klid. Znovu upadám do spánku, k ránu mě budí kohouti. Opět usínám a procitám v devět hodin. Rychlá snídaně, sbalit a hurá na pláž. Opakuju scénář z předchozí dne, akorát bez paddle boardu, jelikož jde ve sportovní půjčovně na dračku, na mě by se dostalo až po druhé odpoledne. To je ale pozdě, potřebuju odjet dřív, abych nepadla do kolony při návratu z víkendu. Tentokrát pojedu jinudy, říkám si, a zamířím na D1.
Zakrátko zjišťuju, že hezké zážitky musí být vykoupeny těmi opačnými: Čtyřicet kilometrů před Prahou se dálnice ucpala. Podaří se mi z ní sjet, projíždím lesem, při krátké zastávce najdu obrovský hřib kovář. Letos první hřib a hned takový úlovek, raduju se, a jedu k dalšímu exitu, abych se zařadila zpátky na D1. Jenže kolona trvá, je delší, než jsem si myslela. Auta postávají vlevo ve dvou pruzích před mostem nad Chocerady, kde se musí řadit do jednoho pruhu. Vpravo je sice široká zrekonstruovaná část, ale zatím zavřená. Rádio hlásí, že objížďky přes vesnice jsou ucpané, takže není jiná cesta. Popojíždím na jedničku, venku je třiatřicet, teplota v chladiči stoupá, už je na stovce. Auta se řadí do jediného pruhu, kolona míří přes most vzhůru do kopce. Je mi jasné, že to nedám, stala bych se přehřátým špuntem, za kterým by nikdo neprojel. A tak dobrovolně sjíždím na opravenou polovinu mostu. Stojí tu už chlápek s nablýskaným autem, má zvednutou kapotu, ačkoliv je jeho vůz zjevně mladší než můj. Prý se mu rozsvítila nějaká kontrolka a nemá odvahu … Jo, mně se taky rozsvítila, říkám. (Neprozradím už, že v mém letitém autě se už žádné kontrolky nerozsvěcejí. Musím sledovat měřáky a maléry předvídat). Bavíme se o naši autech, pak o všem možném. Po opravené straně kolem nás projedou hasiči, sanitka, jedno spěchající auto se zavěšenýma kolama, asi se vrací z dovolené… Když už si nemáme co říct, uvědomím si, že se žádný z projíždějících nevrátil. To znamená, že ta pravá strana je průjezdná! Snažím se chlápka pohnout k akci – voda v chladiči už vychladla- projedeme po mostě! Ale on nechce. Počkáme, říká a v hlase má odevzdanost, časem ta kolona opadne.
Je neděle odpoledne, aut bude přibývat, do večera to bude horší, namítám.
Ne, to musí časem opadnout, trvá na svém muž.
Podívejte, stojíme tu už hodinu, je půl pátý, třiatřicet stupňů, žádnej stín, vaří se mně hlava a lidi z víkendu se budou vracet víc a víc. Měli bychom jet, naléhám znovu.
Umm umm, udělá muž a mě se chce vřískat. Pak si uvědomím, že na něm nejsem závislá.
Tak já to zkusím sama, řeknu, držte mi, prosím, palce.
Budu, řekne ochotně, a nadějně dodá. Třeba se potkáme u nějaké pumpy.
Ale já už nechci nikde zastavovat, křičí to ve mně, chci domů. Pomalu projíždím po uzavřené části mostu. Nacházím místo, kde se dá najet zpátky na dálnici, je ale zapáskované, nedaleko stojí odtahovka, právě naložila auto s poruchou. Nebojte, už to pojede, chlácholí mě Odtahováček. Chcete pomoct zpátky na dálnici? Vděčně kývnu. Jelikož má reflexní vestu, zastaví na vteřinu auta v malé rychlosti, a já vklouznu na D1. Měl pravdu, auta jedou už nepřerušovaně. Díky díky díky! Do Prahy dorazím do hodiny, doma si dám sprchu, očistím hřiba (jelikož je to kovář, hraje přitom všemi barvami), udělám z něj smaženici a náležitě si ji vychutnám. Hřib je tak velký, že ho jím tři dny po sobě, k večeři i k snídani. Tohle je pomyslná třešnička na dortu víkendové cesty k vodě, říkám si. Dálniční frustrace je zapomenuta, naopak vzpomínky na Velké Dářko jsou stále jasné. Těším se na další horký víkend – zase vyrazím k vodě!
Na palubu!
Kdo má rád filmy o pirátech, jako je Ostrov pokladů nebo Piráti z Karibiku, pochopí, proč jsme si vybrali tuhle pirátskou loď. Jmenovala se Černá vlajka. Byla dřevěná, lesklá, asi pětadvacet metrů dlouhá a patnáct metrů vysoká, a vypadala vznešeně. Měla pirátskou vlajku, kotvu, na zádi kajutu, stěžně s černými skasanými plachtami a po stranách lodi pět otvorů, ze kterých vyčnívaly hlavně děl. Snášel se soumrak, návštěvníci už odešli, a my dva byli poslední, kdo chtěl ještě na palubu. U lodního můstku stál pirát v třírohém klobouku a žvýkal tabák. Nejdřív zaplaťte, zachraptěl a natáhl ruku. Dali jsme mu peníze a on kývnul, ať jdeme za ním. Na palubě byla řada lavic, jak jsme to znali z filmů o galérách. Sedněte si, kam chcete, řekl pirát, a uplivl na zem kus tabáku. Akorát ne do strážního koše, kajuty nebo ke kormidlu, kormidelník je nevrlej, moh´by vás v záchvatu blbý nálady hodit přes palubu. Usadili jsme se na přídi s výhledem na kormidlo a kajutu. „Třírohák“ nás přikurtoval k lavici (To abyste ve vlnách nevypadli, zahučel), a vystoupil z lodi. Rozhlíželi jsme se po kormidelníkovi, ale nikoho jsme neviděli. Koukej, šťouchl do mě Matěj a ukázal na velký předmět na palubě. Byla to truhla, nahoře pootevřená. Už už jsme se chtěli zvednout, abychom ji prozkoumali, když tu dřevěná podlaha na zádi zavrzala a my zjistili, že v kajutě někdo je a něčím tam bouchá do podlahy. Dveře kajuty se otevřely a v nich objevil zarostlý muž v černém kabátě s dřevěnou nohou, na hlavě červený pirátský šátek.
Odplouvámé! Napněte plachty, křikl nakřáplým hlasem. Podívali jsme se nad sebe a uviděli, jak se skasané plachty samy pomalu napnuly! Loď se dala do pohybu a za chvíli už klouzala nahoru a dolů. Záď a příď se zvedala v silných rázech výš a výš, jako by nás zvedaly velké vlny. Matěj na takové lodi ještě nebyl a divil se, až do jaké výšky nás rozhoupaná loď vynesla, mohlo to být tak pět- šest metrů. Když byla v nejvyšším bodě, okolí zmizelo, a přes špici paluby bylo vidět jen modré nebe. Drželi jsme se lavic jako klíšťata, abychom nevypadli.
Pluli jsme nějakou dobou, když jsme náhle ucítili, jako by loď dole na něco narazila. Přitom se převrátila ta velká truhla a něco z ní vypadlo. Koukej, zaječel Matěj. Je v ní kostlivec! Ale vozdobenej, podotkla jsem, protože to co vypadlo, byla kostra ruky ozdobená prsteny a náramky. Výkyvy lodi se zmenšily, a my uslyšeli sílící pištění v podpalubí.
Narazili jsme na útes! Asi máme díru v lodi, zakřičel do větru kormidelník. To co slyšíte, jsou krysy v podpalubí. Potápějící se loď opustí jako první! Když viděl, jak se tváříme, loknul si z placaté láhve a posupně se zasmál. Zmatek v našich hlavách vrcholil a jistě to na nás bylo znát. Čekala jsem, že zařve – Do člunů! Ale pokud na lodi byly, tak na venkovní straně, amy bychom se k nim stejně nedostali. Naštěstí začala loď zpomalovat. Kormidelník ještě několikrát zatočil kormidlem a zahlásil, že má pro náis dobrou zprávu: Když krysy neutekly na palubu, tak díra v lodi nebude velká a loď se nepotápí. Vracíme se do přístavu, kde díru opraví. Loď zpomalila, houpání bylo menší a menší, až úplně přestalo. Byli jsme v přístavu. A nesahejte na tu truhlu, křikl ještě muž, než opustil kormidlo a zavřel se v kajutě. Na palubu vyšplhal pirát „třírohák“, aby nám odjistil lavici, a po očku nás pozoroval. Zvedli jsme se, kymácivě přešli palubu a zamířili k můstku. Když jsme míjeli truhlu, Matěj měl oči na vrch hlavy, ale nedovolil si ji otevřít. To bylo boží, liboval si, když jsme se octli zase na pevné zemi. Příště půjdeme zas.
Klidně, pomyslela jsem si. Ale jen tehdy, když krysy zůstanou jen zvukovou kulisou!
Přijela pouť
V pátek se na plácku u našeho obchodního centra objevily velké kontejnery. Z jednoho vykukovala chapadlovitá ramena, posetá barevnými žárovkami, což v nás, pouťových vyhládlících, kteří nemohli na Matějskou, ani jinou pouť, zažehlo velké očekávání. O víkendu parta kolotočářů vztyčila své atrakce, a dnes, v pondělí, první den dalšího rozvolnění, je opravdu otevřeli! Zavolal mi to můj soused Matěj, letos čtrnáctiletý, a hlas mu přeskakoval vzrušením.
Všimla sis, že přijely kolotoče?
Jo, odpověděla jsem klidně. Kolotoče a skákací hrad mě nechávaly chladnou.
A všimla sis, že jsou tam i AUTÍČKA?
Jelikož jízdu v autíčkách miluju, jiskra vzrušení přeskočila i na mě.
Opravdu??? Od kdy? Včera tam ještě nebyly!
Viděl jsem je, když jsem dnes šel ze školy, a už byly nainstalovaný. Vzpomínáš, jak jsme na nich byli posledně?
Samozřejmě, na to nejde zapomenout! (Bylo to loni na podzim, měli jsme roušky a rukavice a dezinfekci, alei tak jsme si rejdění autíčky s Matějem moc užili).
Půjdem se projet?
Jasně, že jo. V duchu jsem v hlavě hledala vhodný „termín“: Zítra k večeru nebo v pátek odpoledne?
Já myslel dnes, můžu rovnou. Peníze mám, dal mi je táta. Jak seš na tom ty?
Chtěla jsem sice zajít do obchodního centra, když se dnes otevřely obchody, ale ten kluk byl tak nadšený, že mě úplně strhnul. Tak teda v sedm, řekla jsem odevzdaně.
Super, tak za hodinu, křiknul Matěj a radostně seknul s telefonem.
A tak jsme v sedm vyrazili, a čím víc jsme se k našemu plácku blížili, tím víc jsme se těšili. Kromě autíček tam byl vláček pro nejmenší, skákací hrad, kolotoč Twister, velehoupačka Pirátská loď alias Black Flag a Extreme, houpající se rameno se sedačkami rotujícími všemi směry, extrémní záležitost, kterou jsme vyhodnotili jako trénink na kosmonauta.
Zamířili jsme k autíčkům. Muž v kase od nás vybral peníze a pokynul nám, ať si vybereme vůz. Chceš řídit, zeptal se Matěj.
Ne, spoléhám na tebe, odvětila jsem. Měl z toho radost. Kromě nás odstartovala ještě dvě autíčka, tatínek s chlapečkem, a dvě školní holky. Naše jízdy byly velkorysé, místa plno, navzájem jsme se předjížděli a míjeli, smáli se, pokřikovali na sebe, opisovali osmičky, a užívali si volnost. Matěj jezdil rychle i zodpovědně, vždycky se na poslední chvíli vyhnul srážce. Pochválila jsem ho a on se zeptal: Myslíš, že bych to moh´mít jako trénink na autoškolu? Když jsem to odsouhlasila, nabídl se, že odřídí i další jízdu. Musím říct, že exceloval v zatáčkách i couváních, určitě bych se s ním nebála jet, až bude mít řidičák.
Mezitím přibylo lidí kolem, a když se schylovalo k další jízdě, všichni se vrhli na plac a narvali se do autíček, takže nás jezdilo snad patnáct. To naše jsem teď řídila já, ale styl jízdy se proměnil: Dva sotva desetiletí kluci se honili a vráželi do sebe uprostřed manéže, zatímco my ostatní jezdili kolem, a snažili se jim vyhnout, a protože nás bylo moc, proplétali jsme se mezi sebou a občas se „scukli“a museli z chumlu vycouvat. Jeden tatínek pak už jezdil jenom pozadu, zatímco (jediná!) maminka hbitě zvládala proměny jízdy dopředu i dozadu podle situace. A já, unavená neustálými kolizemi, jsem otupěle jezdila po obvodu a čekala, až nás vypnou. Když jízda konečně skončila, šli jsme na Twistera. Vzpomínáš, jak jsme na něm byli posledně, zeptal se mě Matěj. Čímž mi připomněl, jak tehdy kolotoč neustále zrychloval, stoupal a klesal, a já jízdu přežila jen díky zavřeným očím a tichým modlitbám.
Dnes nejdu, odpověděla jsem, klidně se projeď sám. A Matěj šel a projel se hned dvakrát. Chlápek, co Twister obsluhoval, totiž pouštěl pěkné country písničky, já se pohupovala do rytmu, on mě se zájmem pozoroval,po třech minutách jízdu neukončil, ale přidal ještě jednu rundu. Matěj si lítání nahoru dolů nijak neužíval. Když zjistil, že se hned tak nepřestane točit, zareagoval (pro mě) nečekaně: vytáhl mobil a začal natáčet sebe a okolí, se všemi zvuky a komentáři, které produkoval. Kolotoč nakonec přece jen zastavil, můj kamarád vrávoravě vystoupil a musel si sednout, jelikož se s ním všechno točilo. Posadila jsem se k němu a za chvíli jsme se už bavili záznamem jeho jízdy. Pěkně to natočil!
Jestli z tebe nebude profesionální řidič, tak určitě kameraman, řekla jsem přesvědčeně. Potěšilo ho to.
Škoda, že tu není střelnice, povzdechl si mimoděk.
Taky mi chybí, přitakala jsem. Ale při covidových omezeních by to asi bylo moc složitý, pořád dezinfikovat vzduchovky a hlídat rozestupy mezi lidmi, co si chtějí vystřelit papírovou růži nebo medvídka.
To jo, přitakal Matěj.
A tak jsme seděli vedle sebe, vedli řeči, a pozorovali, jak lítá obří houpačka Pirátská loď, lidi se točí a řvou naExtremu, sluníčko se sklání k západu… A najednouz nás napadlo, že tu Pirátskou loď zkusíme.
Pokračování příště