Když jsme měli po procedurách, chodili jsme ven. Lázně Luhačovice, usazené v podhůří Karpat, doslova vybízejí k procházkám, promiňte mi to klišé. Jenže terén je velice kopcovitý, a jak jsem brzo zjistila, bylo třeba si dávat pozor, na co stačím. Sázkou na jistotu byla chůze po kolonádě kolem pramene Vincentky, což mi vydrželo dva dny. Další den jsem vyšla k Pražské čtvrti, na konci týdne už pomalu vystoupala křížovou cestou nad kolonádu a potěšila se pohledem na lázně z ptačí perspektivy. Povzbuzená úspěchem jsem další den vzdálenost zdvojnásobila, a to jsem neměla dělat, protože mi došly síly a do hotelu dorazila úplně vyšťavená. Další dny jsem mohla jen do blízkého parku a snažila se dobít energii.
Ve druhé polovině pobytu se trochu oteplilo, a sluníčko a narůstající kondice nás ponoukly k výletu k přehradě. Dojely jsme k ní autobusem, došly k hrázi a pak šly pomalou procházkou zpátky. Další den jsme si to zopakovaly a obešly celou přehradu po turistické asfaltce, což bylo něco přes čtyři kilometry. Naše pomalé tempo rušili pejskaři, cyklisti a in-line bruslaři, kteří se mezi námi v rychlosti proplétali. Dřív jsem byla taky taková, ale teď jsem byla ráda, že můžu posedávat na lavičkách. Zpátky to bylo sice z kopce, ale i tak jsem dorazila unavená a další den si musela dát pauzu.
Ochladilo se a napadl sníh. Byla tu poslední březnová neděle a s ní začátek letního času. Snídaně byla od sedmi, ranní vstávání mi dalo pěkně zabrat. Nechápu, proč ten letní čas ještě nezrušili! Zprovoznil se hotelový bar, kam jsme mohli na kávu, čaj, pivo případně něco ostřejšího. Ačkoliv nebylo povolené sdružování ve společných místnostech ani na pokojích, občas to někdo zkoušel. Chlápek u baru balil mou kamarádku Maydu, jeho soused se holedbal, že je degustátor a zná šestero druhů vína: červené, bílé, málo, moc, zadarmo a za peníze. Prý máme zajít na ochutnávku. Smály jsme se, zaplatily svou konzumaci a prchly z jejich dosahu. Seznamka ostatně probíhala i ve výtahu: Senior z Hané se dožadoval, zda mu dáme v případě potřeby dýchání „z hube do hube“. To nebude nutné, pravil jiný pán, který cestoval s námi. Nejdřív „proplesknout“, pak štamprli slivovice, a dýchání z úst do úst, jen když tyto pokusy selžou!
Musím se ještě zmínit o jídle. Bylo ho dost, vypadalo i chutnalo výborně, a my se nemohly udržet a doslova jsme se přežíraly, takže jsem si po večeři připadala jako hroznýš boa z Malého prince, co po zhltnutí kořisti někam zalezl a bez hnutí trávil.
Čas ubíhal a najednou tu byl 1. duben a s ním Apríl! Hin sa ukáže, kdo má smysl pro humor, řekla jsem si před snídaní. Hlavně se nenechat nachytat, takže to budu zkoušet první. Kdo se rád zasměje? Naše pokojská, pán v restauraci, paní v informacích, maminka a kamarádka nezklamaly. Zapomněla jsem na někoho? Aprílové šoufky mi zpestřovaly jinak všední den a bylo mi blaze. Ovšem jen to chvíle, než mi městská police nadělila pokutu na parkovišti před Albertem, kam jsem si zajela koupit minerálky. Obratem jsem vyrazila na služebnu, v jedné ruce zaplacený lístek od parkování, co se v autě neudržel na palubní desce, v druhé lístek od pokuty. Stačilo krátké vysvětlení a policista pokutu roztrhal. Apríl, usmál se. S čím kdo zachází, tím také schází, pomyslela jsem si sebekriticky, a odpoledne se šla projít do lesa – ptáci ani lesní zvěř mě jistě nebudou pokoušet. Nepokoušeli, ale ztratila jsem se, i když jsem šla po turistické značce. Nevylučuju, že na mě zlomyslný apríl dosáhl i tam.
Procedury pokračovaly, pokroky jsme zaznamenali všichni, a přišel závěrečný týden. Na pár dní se oteplilo ke dvaceti stupňům, a my se v kraťasech a tričkách radovali ze sluníčka a skvělého počasí. Určitě odměna za naši pilnost a trénink, napadlo mě. Obejít přehradu už nám nedělalo žádné potíže, ani po návratu jsme nebyli moc unavení. S blížícím se odjezdem na mě padla nostalgie a bilancování, každý den jsem si svého pobytu víc vážila. Lékař při výstupní kontrole zkonstatoval, že jsem se zlepšila jak dechově, tak fyzicky, a já cítila, že má pravdu, že se zase vracím do života. Lázně v rouškách, bez tanečků a hospůdek sice nebyly tak zábavné, jako před Covidem, ale teď je teď.
Domů jsem odjížděla s lázeňskými oplatky, kontakty na nové přátele, optimistická a mnohem zdravější.
Po covidu do lázní -1
Plicní lékařka mě po covidovém zápalu plic poslala do lázní, a tak jsem v půlce března dorazila d Luhačovic. Vitajte, usmála se na mě recepční v hotelu. Výměnou za negativní antigenní test jsem dostala klíč od pokoje a tři týdny komplexní lázeňské péče. Nebudu líčit detaily lékařské prohlídky, časování procedur a anti-covidového režimu, chci se s vámi podělit o své hlavní dojmy.
Když jsem přišla poprvé do jídelny, byla jsem trochu nervózní: Na začátku vás totiž usadí ke stolu, kde pak bude sedávat celou dobu, čímž určí i vaši pravidelnou společnost. Můj napnutelizmus ale trval jen chvilku, servírka mě posadila ke stolu u okna k sympatické blondýnce. Jmenovala se Mayda, přijela po těžkém covidu a v lázních byla už týden. Byla to pozoruhodná mladá žena z Ostravy se smyslem pro humor a kreativitu, čímž vyvažovala můj počáteční lehký pesimizmus. Zakrátko jsme se skamarádily a naše pravidelná setkání u jídla se stala příjemným každodenním rituálem.
Dny začínaly v sedm snídaní a až do večera bylo pořád co dělat: Hlavní náplní byl procedury, někdy i pět šest denně, zpestřované pípáním budíků, odměřujících čas, konverzacemi s lázeňskými a lidmi na léčení, kteří přijeli z celé republiky. Většina byla po těžkém průběhu covidu, každý měl svůj příběh, některé jsem vyslechla a byla ráda, že nakonec všechno dobře dopadlo. Na začátku jsme se všichni dorazili unavení a zadýchaní i po malé námaze, a výtahy tak byly v ustavičné permanenci. S přibývajícími procedurami a tréninkem jsme se uspěšně propracovávali ke zvládání chůze po trojích schodech do patra, sice pomalu, ale už bez zastavení.
Hotelový i lázeňský personál byl velmi profesionální, ale i vlídný. Prolínala se tu čeština, moravština i měkká„slovenčina“ (pracovalo tu dost Slováků), která hladila naše uši a zpestřovala instrukce při inhalacích, masážích, vodních procedurách, cvičeních, rehabilitaci, elektro i vodoléčbě. Obdivovala jsem ty, co dojížděli denně z příhraničí a vstávali už po čtvrté ráno, aby byli vlakem (s přestupem) v šest v práci.
Když jsem se trochu zabydlela, zjistila jsem, co všechno jsem doma zapomněla: zimní rukavice, trepky na vodní procedury, varnou konvici a jarní boty. Problém byl, že v koronavirové uzávěře (omezení pohybu na hranici katastru) se tyhle věci nedaly v Luhačovicích koupit v žádném obchodě. Na štěstí to šlo přes internet – za pár dní jsem si je vyzvedla v zásilkovně v centru městečka. Ještě že tak. Otevřené byly totiž jen potraviny, lékárna, a drogerie. Nicméně, lázeňská lákadla byla všude kolem nás: Výlohy přetékaly nádherně naaranžovanými šaty, prádlem, kabelkami a botami, a my jsme se u nich denně zastavovaly a kochaly se… a tím to končilo. Pro ženskou strašná situace! Na kolonádě, kde dříve pulzoval život a v cukrárně a kavárně bylo těžké najít volné místo, bylo pusto prázdno. Z celých lázní totiž fungovaly jen tři velké hotely a dětská léčebna. Kupovat lázeňské oplatky přes okénko mi nevadilo, ostatně, tak se kupovaly vždycky, ale u cukrárny a kavárny na kolonádě to bylo zvláštní. Koupíte si kafe do kelímku, zákusek na papírovém tácku a jdete si je v zimě sníst na lavičku.
Přes veškerá Covidová opatření tu měly ženy pěkně upravené vlasy, až na mě. Kadeřníka jsem neviděla řadu měsíců, a můj krátký účes už dávno nebyl krátký, ale divně přerostlý, nedržel, barva vymytá… Jednoho rána jsem si při pohledu do zrcadla řekla, že takhle už nemůžu mezi lidi. A tak jsem zamířila do hotelové recepce, půjčila si nůžky, v koupelně si ostříhala ofinu o dva centimetry a zbytek vyřešila barvou na vlasy koupenou v drogerii. Odstín jsem úplně netrefila, ale vypadala jsem o hodně líp než předtím. Nevím, jak to souvisí se zdravotním stavem, ale hned mi bylo líp.
Opera? Jedině komická!
O víkendu dávali v televizi přenos opery, byla to Aida. Moje maminka ji sledovala se zájmem a já tak trochu. Maminka totiž operu miluje. Za svých studií v Praze trávila mnohé večery v opeře na bidýlku, které s přibývajícími lety vyměnila za regulérní sedadlo. Když jsem byla náctiletá, vzala mě na Prodanou nevěstu a pak na Rusalku, abych si k opeře „vytvořila vztah“. Snad jsem na to neměla ten správný věk, nerozuměla tomu, co se tam zpívá, a ty paní, co předstíraly, že jsou děvče na vdávání a víla, po které šílí princ, mi přišly trapné. Vztah jsem si nevytvořila a maminka tak zůstala ve svém žánru osamocena. Aby jí to nebylo líto, dali jsme jí jako dárek k šedesátinám předplatné do pražské Opery na deset představení, samozřejmě s doprovodem, který ochotně dělaly její kamarádky. Jednou kamarádka účast odřekla a maminka mě poprosila, zda bych šla s ní já. Co to bude, zeptala jsem se, když jsem se předtím ujistila, že ten večer nemám žádný zajímavější program.
Lucie z Lamermooru, odpověděla maminka nadšeně. Víš, je to něco jako Romeo a Julie, znesvářené rody, nešťastná láska a tak.
Ale mami, víš, jak nesnáším tragédie.
To samozřejmě vím, ale o děj ani tolik nejde, klidnila mě maminka. Tahle opera je známá krásnými koloraturními áriemi, které jsou pěvecky velmi obtížné, podobně jako v Kouzelné flétně od Mozarta.
To mě uklidnilo, jelikož Kouzelnou flétnu jsem v minulosti přestála v pohodě.
Kdyby se ti na to nechtělo dívat, můžeš zavřít oči a nechat se unášet hudbou, dodala ještě maminka.
To snad nebude nutné, pomyslela jsem si a večer jsme tedy vyrazily do Opery.
Myslím, že maminka si představení užila podle svých představ. U mě to bylo naopak. Už předehra byla velmi skličující, a v prvním dějství měla Lucie temnou předtuchu, která se v dalších dějstvích (byly tři!) beze zbytku naplnila. O přestávce jsem chtěla odejít, ale maminka mě přemluvila, ať zůstanu, prý jde o světově nejproslulejší dílo Donizettiho. Zůstala jsem, ale ten děj! Plno intrik, hrdinka z nich zešílela a já málem taky, jelikož v posledním dějství si, zpívajíc, na jevišti podřezala žíly, a před našimi zraky v bílé říze dlouho krvácela. Měla jsem cukání zavolat 155, ale místo toho jsme na ni tupě zírali a její milý se potom zabil. I když jsem zavírala oči, utrpení hrdinů i moje mi přišlo nekonečné a bídná nálada mě opustila až za několik dní. Zařekla jsem se, že jsem s operou skončila. Definitivně.
Jenže …nikdy neříkej nikdy.
Pár let poté mě pracovní povinnost zavála do New Yorku, jela jsem tam s kolegou. Jen jsme přiletěli, vyšlo najevo, že miluje operu a strašně touží vidět představení v Metropolitní opeře. Ale ne sám, Matěj chtěl svůj zážitek s někým sdílet. Protože jsme tam byli jen my dva, tak se mnou. Od koho to je, zeptala jsem se. Jen jsem zaslechla jméno, bylo vymalováno.
Promiň, ale NESNÁŠÍM tragické opery, zejména Donizettiho a jeho Lucii z Lamermooru, řekla jsem pevně. Jdi si sám, já zůstanu v hotelu a budu se dívat na televizi. Avšak Matěj se nevzdal. Přísahal, že tohle je sice Donizetti, ale tentokrát nepůjde o Lucii, nýbrž o Marii, Dceru pluku, což je komická opera. Tak dlouho do mě hučel, až mě umluvil a večer jsme spolu vyrazili do Metropolitní opery.
Moderní pískovcová budova mi vzdáleně připomněla Janáčkovo divadlo v Brně. Tak snad to nebude tak zlé, pomyslela jsem si. V davu operních milců jsme vešli, po širokém schodišti vystoupali do druhého patra a octli se v impozantním půlkruhovém kaskádovitém hledišti antického typu. Jeviště bylo hluboko pod námi, nad námi svítil obří křišťálový lustr. Pak zazněl gong, lustr zhasl, vyjel ke stropu a představení začalo. Opera měla jen dvě dějství a byla vtipná. Pěvci nejen zpívali, ale i hráli: Maria, schovanka pluku, pružná jak proutek, žehlila košile svého regimentu na žehlícím prkně, zpívajíc vysoká C jakoby nic (opakovaně) a do toho prováděla alotria. Její milý Tonio a poručník Sulpice se s ní snažili držet krok, a regiment francouzských vojáků k tomu zpívali sborem a nahrávali komickým scénkám. Můj kolega byl nadšený a já vlastně taky. O přestávce jsme si na to připili šampaňským a ve druhém dějství se přidali k potlesku, kterým diváci při nástupu na scénu přivítali světovou zpěvačku Kiri Te Kanawa. Děj by trochu zamotaný, ale s pomocí programu jsme zápletku pochopili a sledovali ji až do šťastného konce. Do hotelu jsme dorazili plní zážitků a ještě si o nich dlouho povídali v baru.
A tak jsem objevila kouzlo komické opery. Po návratu do Prahy jsem zkusmo koupila lístky na Lazebníka sevilského a maminku vzala s sebou. Představení se nám líbilo oběma, a tak jsme časem pokračovaly Popelkou, Kouzelnou flétnou, Figarovou svatbu, Liškou Bystrouškou i Čertem a Káčou. Až se zase otevřou divadla, můžeme pokračovat.
A jak to máte s operou vy?
Jaro je tady!
Jak poznáte, že přišlo jaro? Možná hledáte sněženky v trávě, jehnědy na lísce nebo rašící pupeny na stromě, ale já to poznám na svém autě. Někdy mám pocit, že je to živý organizmus. Po létech co patříme k sobě, si občas postaví hlavu, snad abych si ho víc všímala a předcházela. Vím, že má zásluhy, za patnáct let jsem s ním najela skoro čtvrt milionu kilometrů, a nerada bych se s ním loučila. Jeho vrtochy jsou zásadně zimní, asi že, nemá garáž. Pro představu:
Zpětná zrcátka už dávno nevyhřívají.
V zimě se mi neotvírá kufr. Když se to stalo poprvé, zaklínala jsem ho různými zaklínadly včetně obligátního Sezame otevři, a když to nepomohlo, jeli jsme do servisu. Kufr otevřeli, ale druhý den už se neotevřel. Jela jsem ho reklamovat, avšak bylo mi naznačeno, že závada může být komplexnější povahy, čemuž odpovídala i vyšší kalkulace, a tak jsem to nechala být. A ejhle, s prvním oteplením se kufr umoudřil a zase se otevírá. Takhle to má už několikátou zimu.
Asi rok občas nejdou otevřít dveře u řidiče (tedy u mě). Poprvé se to stalo, když jsem škubla klikou a nevšimla si, že je auto zamčené. I když jsem ho odemkla, dveře se neotevřely. Naštěstí šly otevřít zevnitř, když jsem nastoupila dveřmi pro spolujezdce a přelezla za volant. Místo abych se radovala, popadl mě vztek, a místo abych neposlušné dveře normálně zavřela, pořádně jsem s nimi práskla. A ejhle: dveře se otevřely ven a už nešly zavřít. Podařilo se to až na poněkolikáté – zvenku. Pak jsem je radši už neotvírala a zamířila do autoservisu. Mechanik vzal auto do dílny, kde zkoumali, co s tím je. Zapomněla jsem předeslat, že před rokem z podobného důvodu vyměnil táhlo dveří, tudíž to vypadalo na reklamaci. Jenže se ukázalo, že táhlo je v pořádku. Aby se zjistilo, co s těmi dveřmi je, museli by je sundat a rozebrat, což by stálo stát pár tisíc a pak ještě náhradní díly, podle toho, jaká porucha se najde, nechal se slyšet mechanik. Tak s tím ještě počkáme, řekla jsem, vyvedená z míry výší částky. Mechanik přivezl auto z dílny, a ejhle, dveře u řidiče šly otevírat i zavírat úplně normálně. Zaplatila jsem za kontrolu táhla a pochopila, že za kliku můžu vzít jedině, když je auto odemčené, v opačném případě se otvírání dveří zablokuje. Občas na to zapomenu, ale dobrá zpráva je, že za pár dní si to „sedne“, a dveře zase otevřít jdou.
Sousedi si už zvykli, že občas nastupuju dveřmi od spolujezdce a prolézám přes „šalcpáku“ na místo řidiče. Snad to berou to jako součást mého lehce ulítlého života v pohybu – v naší čtvrti chodím pěšky, venčím psa a jezdím na kole. Ale co se oteplilo, s autem už žádný problém nebyl. Vypadá to, že na jaře se věci spraví samy od sebe.