Úsměvna.cz

Co nás vede k luštění křížovek? Zvědavost? Touha vyluštit tajenku? Poučení, obohacení jazyka, kdy vymýšlíme synonyma běžných slov nebo jen ukrácení dlouhé chvíle? Do luštění se pouštíme rádi, zvláště když nás motivovuje věcná cena – knížka, cédéčko, vstupné nebo předplatné. Základním předpokladem je znalost požadovaných výrazů nasbíraných během života nebo základní školy. Užitečná je třeba biologie (lícní vak křečka, brodivý pták, severské zvíře na tři), botanika (skalnička, pokojová rostlina), zeměpis ( hlavní město Turecka, sibiřský veletok, ostrov na Srí Lance), chemie (chemická značka vápníku, hydroxidu sodného, koncovka kysličníku), cizí jazyky ( souhlas anglicky, německy, rusky, případně slovensky). Záludnější jsou otázky z češtiny, české gramatiky, případně staročeština. Nejzáludnější je ale jazyk neživý- latina, hlavně ta lékařská ( hernie, mala, ileum, embryo). Čtenáři rádi uvítají otázky z literatury – zkratky počátečních jmen českých básníků (JV Sládek) či spisovatelů,  postavy z knih (jméno hada/případně vlka z Knihy džunglí.). Sportovní otázky se týkají nejčastěji fotbalu (název klubu v Madridu, Barceloně, Amsterodamu), tenisu, karet, šachů (někdo si plete pat a mat). Nechybí výrazy z hudby ( skupina devíti hráčů, opera Verdiho), malířství, iniciály zpěvaček či zpěváků, hudební skupiny, případně z vojny -vojenská stráž, opevnění, vojenský kněz  nebo politiky. Každý si tu přijde na své.
Moje maminka každý týden luští dvoustránkovou křížovku ve svém oblíbeném ženském časopise. Občas jí něco nevychází, případně tajenka nedává smysl, a pak mi volá. Založila jsem jí proto slovníček nejčastějších anglických, fotbalových i šachových výrazů, jména amerických herců a zpěváků, ale mám pocit, že raději konzultuje se mnou než se svým slovníčkem, kam slova připisuje tak jak se objevují, a pak ji nebaví ve „slovníčku“ pátrat.
Někdo může tvrdit, že luštění křížovek je trénink paměti, ale někdy mám pocit, že je to spíš uvědomnění si  své nevědomosti. Poslední záchranou je internetový křížovkářský slovník.
Tajenkou bývá text určitého významu, např.lidové rčení alias přísloví: Kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou (teta Kateřina ze Saturnina asi luštila křížovky často). Nebo pranostika: Mléčná dráha v prosinci jasná, bude v příštím roce úroda krásná. Populární jsou citáty filozofů nebo známých osobností: Ženy jsou milenkami mladých mužů, společnicemi jejich středních let a ošetřovatelkami v jejich stárnutí ( anglický filozof Francis Bacon). Mít psa, to je taková kompenzace věčné touhy být milován (herec Vlastimil Brodský). Lásku a nenávist ženy muž unese. Ale neunese její lhostejnost (herec Jiří Císler). S výše uvedenými souhlasím, ale o významu dalších by se dalo pochybovat: Scény žárlivosti jsou pro vývoj lásky stejně nezbytné, jako válečné konflikty pro vývoj civilizace (herečka Sarah Bernhardt). Nebo:  Největší bohatství má ten, kdo si žádné nežádá (latinské přísloví).
Zvláštní kategorií jsou reklamní slogany: Vyplatí se je nejen vyluštit, ale i zaslat. Mluví ze mě vlastní zkušenost – jednou jsem takhle vyhrála půlroční předplatné do bazénu! Když je tajenka nemastná neslaná, nezáživná, jsem zklamaná, k čemu jsem se to dopachtila. Nejhorší varianta je, když to, co vyjde v tajence je krkolomné, děsné, nebo úplně pitomé. Z toho se mi otvírá kudla v kapse, protože vím, že tak významný filozof ani spisovatel by něco takového nikdy neřekl, ani v opilosti. Abyste to mohli posoudit sami, zkusím nějaký takový citát sehnat a pak ho sem zkopíruju. Doufám, že jsem vás tím od křížovek neodradila. Covid necovid, luštěte a bavte se!

Nedá mi to, a ještě se ohlédnu za posledními Vánocemi. Z důvodu koronavirové pandemie a omezených nákupů v kamenných obchodech byly dárky oproti minulým Vánocům jiné. Bylo jich míň, ale zato byly více promyšlené a srdečné.
Moje kamarádka má tříletého vnuka: od rodičů dostal „mluvící“ knížku o domácích zvířatech a lego, aby se rozvíjel. Kamarádka se ho rozhodla rozvíjet po další stránce, a Janíčkovi dala pod stromeček xylofon. Byla to trefa do černého, hudební nástroj se mu moc zalíbil, mlátí do něj paličkou a nechce nic jiného. Druhou paličku má jeho babička, která na xylofon hraje melodii a zpívá a on zpívá s ní. Její muž nezůstal v originalitě pozadu a vyrobil chlapečkovi letadlo z kartonu, ve kterém Janík lítá u nich po bytě a je šťastný.

Já jsem si „nadělila“ knihu Lagom, která mě zaujala na podzim v knihkupectví, a i když jsem si ji koupila, nestihla jsem ji do Vánoc přečíst. Lagom je švédsky, a znamená to “tak akorát”. Napsal ji švédský novinář Göran Everdahl stylem, jakým psal náš Zdeněk Jirotka, autor Saturnina. Knížka mi přišla „tak akorát“ do dnešní doby, kdy inteligentní humor přijde velmi vhod. Je to exkurze do života národa, který má sice jen dva měsíce slunce ročně, sklon k melancholii, vyhraněný vztah k alkoholu (což se týká celé Skandinávie), ale díky drsným podmínkám objevil „lagom“ styl života a štěstí v docela obyčejných věcech. Samozřejmě, všechno podáno s nadhledem. Co byste tipovali, že je nejznámější švédský export?  Dynamit, volvo, vodka? IKEA? Švédské sušenky a masové kuličky, slanečci nebo brusinková marmeláda? ABBA, Ingmar Bergman, filmové hvězdy a modelky? Astrid Lindgren a její Pippi punčochatá? V knížce to zjistíte, a navíc se dozvíte o lagom švédském designu, stravě, ekologii, životě i štěstí. A komu by kniha přišla málo legrační, najde v ní jako bonus „jedinečná slova z celého světa“, popisující specifické situace, jako je poskakování v loužích, touhu se pomazlit a další. V originále – hoppípolla, gigil nebo lappsjuka. Takže, až naprší, můžeme hoppípollat podle libosti!
Pro mě milé počteníčko.
Lagom je další skandinávský recept na hezčí život. Dánové mají hygge – útulno, Norové kosekveld – hezký večer strávený s rodinou, a Švédové vědí jak žít “tak akorát”.

Jsem knírač a jsem na to pyšný. My, knírači, máme rychlý postřeh, jsme odvážní a vrháme se Do každé akce. Jsme drsní, protože máme drsnou srst. Je to tím, že nás od mala dvakrát ročně trimují (to je škubání srsti takovým dělátkem). Strašně to tahá. Nesnáším trimování! Poznávacím znamením každého knírače je výrazný vous a obočí, samozřejmě dlouhé. Silvie mi vous nechává růst až na prsa a obočí přes oči, často mi je pročesává a zastřihuje. Říká, že vous signalizuje důstojnost a obočí náladu. To je pravda, jelikož dokážu obočím ledacos vyjádřit! Třeba otázku, očekávání, radost, pobouření i lhostejnost. Ale obočí mě taky dokáže prozradit, třeba teď, když jsem se na noc uvelebil na koberci v ložnici a dělám, že spím. Nechci se totiž stěhovat do pelíšku na chodbě, jak zavelela Silvie. Jenže poznala, že nespím, prý se mi hýbe obočí. No dobře, tak já teda jdu…  Náladu a signalizaci ostatním pejskům dávám najevo hlavně ocasem, který mám hezky dlouhý. Tohle ale umí všichni psi, nejenom knírači.
Když jsem byl malý, Silvie si se mnou hodně hrála a taky mě cvičila. To bylo pořád: ke mně, k noze, sedni, lehni, zůstaň! Když jsem to dokázal splnit, chválila mě (miluju pochvaly!) a dávala mi za to piškoty nebo voňavé kousky nebo křupavé kousky, no prostě odměny. Miluju odměny!! Takže vím, že plnit povely se vyplácí, a taky to dělám. Ale občas mám na ně vlastní názor, a pak je jakoby neslyším. Jsem prostě moc daleko, uprostřed hraní, nebo mi fouká do uší vítr, nebo jsem se zasnil při čtení vzkazu od psí slečny, … Nejhorší je to ráno, kdy je venku plno nových stop, které mě vedou dál a dál.  Silvie na mě volá, pak za mnou běží, chytne mě za obojek a láteří: Ty jeden sebestřednej knírači, koukej mazat domů, musím do práce!
Jenže já chci být co nejvíc venku. Miluju procházky na sídlišti a ve Stromovce, rád si hraju, když se k tomu někdo namane, a s pejskama, hlavně těma malýma, vycházím docela dobře.
Co se týče kníračů, s těmi je to trochu jiné, u nás na sídlišti je nás několik a máme se v merku. Jsme stejně velcí, ale jen já jsem černý. Nejdýl tu potkávám Bonyho: Je šedivý, prý pepř a sůl. Vím, že tenhle pepřák je stejně starý, jako já, bydlí jinde, takže se potkáváme jen občas, ale tváří se,jako by mu to tady patřilo. Když mě zahlídne, zpomalí, naježí se, důležitě označkuje nejbližší keřík, a pak u něj stojí a vrčí na mě. Já se taky naježím, vypnu prsa, nakráčím tam, přečůrám tu jeho značku a vrčím na něj. Párkrát jsme se spolu chytli, ale páníčkové nás okřikli. Dobrá, vyříkáme si to jindy. Protože tohle je Moje ulice a Můj vchod. Pche!
Naštěstí tu potkávám jednu krásnou černostříbřitou kníračí holku, jmenuje se Fíbí. Mám ji rád, vždycky se očicháme a někdy si hrajeme. Škoda, že nechodí ven tak často, jako já.
Nedávno sem začal chodit další knírač. Je celý bílý a jmenuje se  Sax. Potkali jsme se už několikrát, očichali se a já poznal, že je o dost mladší než já. Když mě zmerčí, naježí se, vyhodí značku a kouká, co já na to. Samozřejmě ho hned přeznačkuju, a pak na něj vrčím. On nikdy nevrčí, jen kouká, a chvíli tak stojíme a pozorujeme se. Vypadá to, že pochopil, že jsem tu doma a je to Moje ulice, tak jsem na něj dnes už tolik nevrčel. Ale jestli se tady objeví nějaký další knírač, chci, aby to byla holka.

Ahoj, jelikož o mně byla řeč, dávám o sobě vědět. Jmenuju se Jeremy, jsem černý knírač a bydlím v paneláku na pražském sídlišti. Když jsem byl malý, bydlel jsem s mámou, strejdou a babičkou v domě se zahradou, u jedné staré paní. Jednou ale přišla mladá paní, chvilku si se mnou hrála, pak jsme spolu šli na procházku, a když jsme se vraceli, věděl jsem, že jsme si padli do oka. Pak mě vrátila k mámě, ale za chvilku se vrátila se starou paní, a já k nim hned běžel, protože jsem si myslel, že zase půjdeme ven. Stará paní mě ale vzala do náruče, něco mi šeptala a přitom měla slaný obličej, a pak mě donesla do auta té mladé paní. Prý se jmenuje Silvie a pojedeme spolu do Prahy. Seděl jsem vzadu na sedadle a koukal z okna, byla to moje první cesta autem. Měl jsem trochu strach, protože jsem nevěděl, co se bude dít, a večer jsem byl smutný, chyběla mi máma a ostatní knírači, které jsem měl vždycky kolem sebe. Ale měl jsem s sebou svého tygra, plyšového kamaráda, takže jsem nebyl úplně sám.
Na sídlišti jsem si brzo našel nové kamarády a kamarádky. Ema, to je mops, mě naučila senzačně chrochtat. Největší legrace je ale s jorkšírama, jako jsou kluci Čenda, Arnie a Max. S těma si ráno vždycky řeknem ahoj a pak značkujeme zábradlí u školy, takže když je zrovna nepotkám, poznám, jestli už tam byli nebo jsem tam první já. Arnie je nejrychlejší jorkšíří kluk v naší ulici. Čenda má vždycky dobrou náladu, v zimě nosí svetr, a když je sníh, válí v něm sudy. Max bydlí ve vedlejším vchodu a vždycky se na nás vytahuje se, ale pro mě je to miniMax, a vždycky ho přečůrám. No a pak je tu ještě Luky, co ho škrábnul přes oko retrívr, musel k veterináři, měsíc chodil s obvazem přes oko, žral antibiotika a nechtěl si hrát. Ale nakonec se z toho dostal a vidí úplně normálně, když nám hází míček, tak mi ho vždycky uzme. Jo, a ještě tu jsou jorkšíří holky, Míša  a Šarlotka, a taky Dirké, co nosí mašle a střídá účesy, jelikož její panička je kadeřnice. Včera jsem potkal novou psí holku s krásným jménem, jmenuje se Šeila. Je o hodně větší než já, protože je rhodéský ridgebak. Ale je moc fajn, hraje si se mnou a krásně voní. Snažím se chodit hodně ven, protože venku se pořád něco děje a je tam zábava, a můžu si tam hrát s kamarádama. Doma je to bohužel jiné. Přes den jsem strašně dlouho sám; Silvie je v práci, a tak zabíjím čas jak se dá – střídavě spím a hlídám, hlídám a spím. Ale i když se vrátí, pořád to není ono, protože naše smečka je fakt moc malá. Mám rád, když je doma víc lidí, co mi hážou něco k jídlu nebo mi hážou míček. Jenže Silvie to nestíhá. Dřív tady s ní byl Ota, což byl docela fajn člen naší smečky. Chodil se mnou ven a dělal báječné sendviče, které nechával na kraji stolu, a nevadilo mu, když jsem si občas nějaký vzal. Taky mi při večeři házel pod stůl kousky masa!  Po večeři mi někdy dával talíře na zem, abych si je vylízal. To bylo něco! Jenže Silvie byla naštvaná a s Oťasem se pohádali. Pak se ale hádali pořád, a Ota jednou odešel a už se nevrátil. A tak jsme spolu sami dva, a jak už jsem řekl, ve dvou mě to moc nebaví. Rád bych domů někoho, jako byl Ota, určitě by se mnou chodili víc ven a se Silvií by byla zase legrace. Při procházkách občas pozoruju chlapíky, které potkáme a pak se je snažím kontaktovat. Třeba jim něco odnesu, nebo jim skočím pod kolo, označkuju tašku, co si odložili vedle auta,… Nepochopili to, akorát měli řeči a Silvie mi vynadala.
Ale proč to všechno říkám. Mám Silvii rád a byl jsem smutný, když byla pryč a já byl dvě noci doma sám. Jsem moc rád, že teď je se mnou pořád doma. Ven chodím s Matesem od vedle a taky s jednou slečnou, co má čivaváka Othella (jednou ho vzala s sebou, ale trošku se mě bál). Spím pod ozdobeným stromečkem, co je na stole (býval i na zemi, ale Silvii vadilo, že jsem ho značkoval). A dostal jsem príma dárek, pískacího lišáka. Dá to práci, roztrhat ho na kousíčky, ale pracuju na tom. Hezký nový rok všem pejskům a jejich páníčkům! A prosím vás, nebouchejte venku ty petardy a rachejtle, nemám to rád.