Vánoce jsou na spadnutí, a já jsem doma sice už po covidu, ale slabá jako moucha v zimě a stejně tak unavená. Sháním dobrovolníka, který by mi nakoupil a vyvenčil dvakrát denně psa, abych odlehčila sousedům, kteří se o mě starají už dva týdny jako o vlastní a mého psa venčí čtyřikrát denně. Náš městský úřad mi ochotně zprostředkuje dobrovolnici od Červeného kříže, je to milá slečna, co má taky pejska. Podle domluvy vyvenčí dvakrát denně Jeremyho, nakoupí mi potraviny, ale i vánoční stromek, kapra a rybí polévku. Když přinese jedličku, zacítím vůni jehličí. Sláva, vrací se mi čich! Slečna mi pomáhá celý týden, a když se se mnou loučí, předá mi malý vánoční dárek.
Jenže pořád nemám zprovozněnou televizi, znovu objednávám televizního technika. Paní, co přijímá zakázky, se ptám, jestli nevadí, že internet je na jedné straně bytu a televize bude na straně opačné, zdá se mi to dost daleko. Paní zarezervuje technika na 22.prosince a já se těším se, že konečně natáhne koaxiál ke kabelové televizi, abych se mohla koukat na pohádky. Hlavně chci vidět ty nové, o hvězdě a o hodinářově učni. Technik dorazí podle plánu, ale když obhlédne situaci, prohlásí, že vzdálenost mezi krabicí na internet a televizí je moc velká, potřeboval by na to mnohem víc koaxiálu a času než má dnes. Bude třeba provést novou instalaci krabičky, což zajistí jiná, instalační parta. A je pryč. Volám do firmy, absolvuji kolečko s telefonním automatem, a pak se dozvím, že instalaci mi zařídí, ale až po Vánocích. Zkusím jinou firmu, taky po Vánocích. Je mi do breku, nedovedu si představit, že mé Vánoce budou osamělé a bez pohádek a volám to sousedce. Její muž přichází s řešením – koupíme pokojovou anténu. Do půl hodiny mi ji přinesou, soused ji nainstaluje a televize začne fungovat. Juchůůů!
Kvůli covidu teď prožívám své první (a doufám i poslední) osamělé Vánoce. Ještě mi není úplně dobře, ale čich a chuť jsou zpět, a díky pomoci mých sousedů a slečny dobrovolnice mi nic materiálního nechybí: Sousedi mi přinesli cukroví i strouhanku na obalení kapra, a jejich náctiletý syn Mates dál venčí Jeremyho, i přes svátky, a vždycky se zeptá, jestli něco nepotřebuju. S rodinou na Moravě a přáteli si telefonuju, a tak jsem v mezích možností vlastně šťastná.
Advent s covidem
Ačkoliv každoročně ctím svátek svaté Barbory a svatého Mikuláše, letos jsem je nechala stranou. U nás v práci řádil covid, a my, zaměstnanci zdecimovaní 8hodinovým nošením ochranných respirátorů a tisíckrát denně si myjíc ruce v teplé vodě, mýdle a desinfekci, jsme po práci zalezli domů a byli rádi, že jsme rádi. A tak jsem letos v třešňovce nepižlala kudličkou třešňovou větévku, aby si mě konečně už někdo vzal, ani se nebyla projít venku na svátek svatého Mikuláše. Vlastně mi od svaté Barbory nebylo dobře a začala jsem pokašlávat. Pro jistotu zůstávám doma. Hygiena mi uloží dva testy, první za pět dní je negativní. V noci na neděli mě probudí horečka, bolí mě celé tělo, jako kdyby na mě skočila chřipka. Tak je to asi tady, říkám si otráveně a vytahuji léky, které mám připravené pěkně pohromadě. Paralen zabere a ráno se probudím s mírnou úlevou. Krátce vyvenčím psa (mám negativní test) a jdu si pro jistotu lehnout. Kašel se stupňuje a zjišťuju, že se mi špatně dýchá. Poprosím sousedy, zda by mého malého knírače dál venčili oni a čekám, jak se to vyvine. V pondělí je mi hůř, o dušnosti už není pochyb, přihodím tedy dejchátka, co někdy používám na astma. A taky musím zrušit návštěvu televizního technika. Není snadné se proklikat přes uživatelsky přátelský telefonní automat, kde se nabídky točí pořád dokolečka, a abyste se nezbláznili, hraje tam uklidňující melodie: Chcete-li objednat nového nebo vás zaujala naše nabídka, stiskněte jedničku. Máte-li technický dotaz nebo poruchu, stiskněte dvojku, a společně to vyřešíme. Dotazy k vyúčtování a platbě -stiskněte trojku, atd. Doslova v hodině dvanácté dojde ke spojení, paní si zrušení odškrtne a popřeje mi brzké uzdravení. Načež skočím do auta a jedu do nemocnice na vyšetření. Nejdřív mi udělají znovu test na covid, mám pocit, že mi to propíchne mozek. Tentokrát je pozitivní. Rentgen plic, kyslíkovou saturaci i výsledky z krve mám v normě, a tak mi doporučí domácí izolaci, Paralen, hodně tekutin a užívat pravidelně antiastmatika. To přece dělám, rozčiluju se v duchu, jenže má osvědčená dejchátka nepomáhají. A kdyby se to zhoršilo, mám se znovu obrátit. Moje radost z toho, že je všechno pořádku, (až na ten covid) netrvá dlouho, doma si uvědomím, že jsem pořád dušná. Další den se přidá zimnice, bolest na žebrech, dušná jsem i při jídle i při řeči. Čich mám pořád výstavní, horečku taky. Když mi dojde, že budu muset zpátky do špitálu, rozbrečím se. Když se vybrečím, zavolám si sanitku, a jelikož jsem infekční, musí to být 155. Telefonuju sousedům, souhlasí, že se postarají o mého knírače. Předávám jim klíče od bytu a instrukce ohledně krmení. Jeremy, jako by něco tušil, kňučí a chce jít se mnou. Ale už je tu sanitka, doktor mě bere dovnitř, změří mi saturaci kyslíkem, natočí ekg, zapne sirénu a majáček a svištíme do nemocnice. Připadám si nepatřičně, nemám přece žádný infarkt, ale ta dušnost a bolest na plicích je fakt hrozná. Dovezou mě na infekční kliniku, doktor sepíše příjem, dostanu noční košili a ručník a za chvíli už ležím na pokoji. Naproti mně leží stará paní, vedlejší lůžko je zatím prázdné. Dávají mi injekci pod kůži do břicha a infuzi, do večera se mi uleví, konečně se můžu nadechnout, těším se, že dál to už bude lepší. Doktorka na večerní vizitě ale řekne, že mám nějaké zvýšené parametry a tak ještě budou muset vyloučit plicní embolii. Modlím se, aby to bylo až zítra a mohla se v klidu vyspat. Noc proběhne klidně, zato druhý den se probudím do záchvatů horečky se zimnicí, dusivý kašel a schvácenost už mě neopouští. Vyšetření na plicní embolii je negativní, na CT je „jen“ oboustranný zápal plic při covidu. Nemám z toho radost, ale hlavně, že nemám tu embolii. Na pokoj ke mně přivezou starší paní, která příšerně kašle. Uvědomím si, že kašlu úplně stejně, a od té chvíle kašleme v pokoji všechny tři. Personál nám pravidelně měří naše hodnoty kyslíku. Já jediná je mám v normě, takže nedostanu kyslíkové inhalace, a tiše závidím těm dvěma, co ho mají několikrát denně. Mně dají inhalovat vykašlávadlo, ale nemá to žádný efekt, mám pocit, že mé dýchací cesty jsou beznadějně zalepené. Ráno při vizitě mi paní doktorka říká, že můj stav je stabilní, mohla bych dnes domů, ale pokud se na to necítím, můžu ještě zůstat. S myšlenkou na Jeremyho si vyberu první možnost. Sanitka mě doveze před náš dům a já si na schodech k výtahu uvědomím, jak strašně špatně se mi dýchá. Volám své kamarádce pneumoložce. je to žena činu, do večera mi přiveze kyslíkový koncentrátor a nová dejchátka. Paralen při horečce, Atrovent 3x denně dva vdechy a kyslíkové inhalace se stávají mými parťáky, jinak ležím v posteli jak placka, doplňuju tekutiny, z jídla jsem schopná pozřít jen přesnídávky, polévky nebo jogurtové nápoje, ztratila jsem čich i chuť. Po deseti dnech se zdá, že bude líp, horečka klesla, zimnice je pryč, jenže další den mám zase 38C a znovu mě popadne dusivý kašel, který se mnou cloumá ve dne v noci. Horečka další dny vymizí, kašel, bohužel, zůstává. Doktorka mění strategii a ordinuje mi kodein. Kašel po několika dnech skutečně ustoupí, ale začne mě bolet vlevo na hrudníku. Když bolest nemizí ani po třech dnech analgetik, napíšu mail své obvodní lékařce, abych se poradila, co s tím. Omlouvá se, že toho pro mě moc neudělá, onemocněla totiž sama Covidem. Na další vyšetření mě posílá zastupující obvodní lékařka. Primář na echu nachází v osrdečníku malé množství tekutiny, což přisoudí Covidové infekci. Doporučuje klidový režim, po zlepšení můžu s opatrnou rekonvalescencí, za měsíc mám přijít na kontrolu.
Listopadový advent
Vždycky mě překvapí, když advent začne už na konci listopadu, jako letos. Vím, že to má být doba zklidnění, očekávání příchodu Spasitele, duchovní přípravy na Vánoce, čas těšení, rozjímání, dobročinnosti,… Ale i když jsem v neděli 29.listopadu zapálila první adventní svíčku, nedařilo se mi v sobě vykřesat tu správnou adventní náladu (v hloubi duše jsem se ale přesto na něco těšila: po letech jsem si koupila televizi a po jistých peripetiích objednala technika, aby zařídil její připojení ke kabelové síti. Přijde až za týden, prý nejsou lidi).
A tak, abych se vánočně naladila, dala jsem se do pečení cukroví. Moje dobrá známá, cukrářka Eva, mi poradila jednoduchý recept na linecké cukroví, který nazvala jednoduše 1:2:3. To smícháte jeden díl moučkového cukru (např. 100 gramů), dva díly másla a tři díly hladké mouky. Přidáte vejce, citronovou kůru, zpracujete do těsta, dáte na chvíli uležet do ledničky, vyválíte, vykrojíte a pečete v troubě patnáct minut na 160°. Byly z toho čtyři plechy lineckých koleček a hvězdiček. Krásně provoněly celý byt, a ta chuť! Moc hezký začátek adventu. Díky, Evo!
Potopa
Byl deštivý říjnový den, venku lilo, a já z práce dorazila domů úplně promrzlá. Pustila jsem topení, jenže netopilo. Došlo mi, že ho musím odvzdušnit, a tak jsem se do toho pustila. Jenže mi při tom vypadl ventil a z topení začala stříkat horká voda. Automaticky jsem popadla, co jsem měla nejblíž, byl to dekorační polštářek, a snažila se otvor ucpat. Zatímco polštářek sákl vodou, přemýšlela jsem, co dál. Bohužel, mě nic nenapadalo. V pokoji byl mokrý koberec a ohozená stěna, k větším škodám zatím nedošlo. Ale co bude dál, až ucpávka přestane fungovat? Byla jsem doma sama, po ruce nikdo, kdo by mi pomohl. Vzpomněla jsem si na vyprávění naší známé, které soused z pátého patra vytopil byt a další partaje pod sebou, až do přízemí. U mě těch pater bude sedm! A tak jsem sebrala všechny síly, upustila polštářek, vyřítila se na chodbu a zazvonila naráz na oba sousedy. Jedny dveře se naštěstí hned otevřely. „Pomóc, voda!“zařvala jsem a pádila zpátky do pokoje. Sousedi nelenili a přiběhli za mnou. Stačil jim jediný pohled, aby začali jednat. Pán se stal špuntem radiátoru, jeho žena se chopila kýble a hadru, který jsem bleskově vytáhla z komory, a křikla na svou dceru, ať běží k nim pro totéž. Jejich přesdvacetiletý syn přiběhl za nimi a vzápětí někam odběhl. My ženy jsme padly na kolena a zběsile vytíraly vodu, které už stála v pokoji ve výšce několika centimetrů, a ždímaly ji do kbelíků, zatímco soused stál u topení, a snažil se udržet ucpaný ventil. Byla to hektická čtvrthodina, kdy jsme se nezastavily, ale jak se říká, v nejlepším se má přestat – voda z topení najednou přestala vytékat. No konečně, utrousil soused, který jediný zachoval po celou dobu klid. V zápětí dorazil jeho syn, dokonce s novým ventilem. Sousedky mi pomohly vytřít poslední zbytky vody, a odebraly se domů dovařit večeři.
Ukázalo se, že jsem měla štěstí v neštěstí: Sousedův syn byl totiž topenář. To, že voda přestala téct, byla jeho zásluha: utíkal pro náhradní klíče od sklepa, aby tam mohl vodu zastavit. Klíče byly u jiného souseda – instalatéra – v jiném patře, který nebyl doma, a jeho manželka nevěděla, kde ty náhradní klíče má. Můj neohrožený topenář však nezaváhal, seběhl do sklepa, urazil zámek na příslušných dveřích a vodu k topení zavřel. Načež vyběhl nahoru, nasadil na mé topení nový ventil, dokonce bezpečnostní, aby už nevypadl, a pak sběhl zpátky do sklepa, a zase vodu otevřel. A to vše v rekordním čase. Tyhle detaily jsem se dozvěděla až později z jiných zdrojů, jelikož se to v našem domě samozřejmě probíralo. Mí skromní sousedé naopak událost nekomentovali a chovali se, jako by se nic nestalo. Byla jsem plná vděčnosti a přemýšlela jsem, jak bych se jim odměnila. Vždyť mě zachránili před potopou, díky nim už ani nikoho nevytopím, a rozbitý zámek ve sklepě mi nikdo nedal k úhradě! A tak, ačkoliv jsem zavilá nekuřačka, sousedům – kuřákům jsem jako poděkování koupila karton luxusních cigaret. Myslím, že je to potěšilo. Mými sousedy i kuřáky jsou dodnes.