Píše mi IKEA: Dobrý den Silvie, načež následuje výzva k nějaké akci, např. Objevte tipy na útulné bydlení! 20% zpět při nákupu kuchyně! Pospěšte si, začíná výprodej!
Ráda vzpomínám na začátky IKEA v České republice, kdy mě v mailech oslovovali hezky švédsky: Hejsan, Silvie. Sice jsme se tomu s přítelem usmívali, ale hopsan hejsan, skočili jsme do auta a jeli do IKEA nakupovat.
Tehdy jsem pracovala pro švédskou společnost. Naši Švédové s námi mluvili anglicky a mezi sebou švédsky. Samozřejmě nás zajímalo, co si mezi sebou povídají. Ale jak to zjistit? Byla jsem jediná, kdo se kvůli tomu přihlásil na kurz švédštiny. Dlouho jsem sice studovat nevydržela, absolvovala jsem jen pět lekcí, ale bylo to zajímavé. Například základní pozdravy: Hej do (ahoj), Hejsan (ahojte!) Přišly mi akční i legrační, člověka takový pozdrav úplně nakopne a hned má dobrou náladu. Nebo názvy prarodičů. Vycházejí ze slova matka (mor) a otec (far). Babička a dědeček jsou složeniny těchto slov. U nás se řekne jednoduše babička a dědeček, a přitom nevíme, které má řečník na mysli: z otcovy, nebo z máminy strany? To ve švédštině je to jasné hned. Matčina matka je mormor, její manžel morfar, babička z otcovy strany je farmor a dědeček farfar. Když nám to švédská lektorka prezentovala, mysleli jsme, že si dělá legraci, jako kdyby to vypadlo z Pipi Punčochaté. Smáli jsme se asi deset minut a pak jsme se jí zeptali, jak se to řekne doopravdy. No takhle, odpověděla rozpačitě. Švédové ve firmě potvrdili, že je to pravda, ale názvy babiček a dědečků jim (na rozdíl od nás) nepřišly nijak legrační, pouze praktické – jsou krátké a hned se ví, o které babičce nebo dědovi je řeč. Další zvláštností švédštiny je zvuk, takový hlasitý nádech, který u nás děláme při leknutí a pak trošku zadržíme dech. Švédové tím zvukem ale naznačují, že pozorně naslouchají! Některé hlásky jinak píšou a čtou. Například ta babička mormor se vyslovuje murmur a její muž murfar. Nebo kostel: píše se kyrkan, ale vyslovuje širchan, ano, jako ten krvelačný tygr z Knihy džunglí. A mohla bych pokračovat dál.
Ale proč to vlastně celé píšu: je mi líto, že mě IKEÁci už neoslovují Hejsan! Bylo to takové milé zaklínadlo, které v mé přeplněné emailové schránce postrádám.
Švestky a chrousti
Moje babička z Moravy byla moudrá žena. Vychovaly ji jeptišky, studovala v učitelském ústavu a ve dvaceti letech na sletu Sokola potkala švarného ogara, padli si do oka a následovala svatba. Mládenec se stal otcem jejích čtyř dětí a posléze i mým dědečkem. Pod Hostýnskými vrchy postavili dům, založili zahradu a sad. Děda včelařil, babička se starala o rodinu, hospodářství, zvířata a plodiny. Říkala, že v roce, kdy jsou chrousti, se urodí hodně švestek. Bylo to zhruba jednou za čtyři roky, jelikož chrousti mají pravidelný vývojový cyklus (odkazuji na znalosti z prvního stupně základní školy). K těm švestkám – v podhorské vesnici je lidé pěstovali hodně. Měli je na koláče, knedlíky a kompoty, ale hlavně z nich vařili povidla a pálili slivovice, samozřejmě v oficiální palírně. Každá rodina měla vždycky zásobu slivovice, která se používala jako aperitiv či digestiv, také jako kloktadlo při bolestech v krku, popudová léčba při zažívacích potížích, případně jako mazání na bolavé svaly či klouby. Především ale sloužila k přípitkům na uvítanou a při zvláštních příležitostech. Například, když místní pošťák přivezl důchod. Pan Novosád jezdil na kole, měl pošťáckou čepici, vlající pelerínu a vždycky dobrou náladu. Když vezl babičce důchod, šla k brance s ozdobným táckem, na kterém stála „stopka“ slivovice, a po předání peněz mu ji nabídla. Děkuji, ale ve službě nepiju, bránil se pan Novosád. Následovalo přemlouvání. Tak abych neurazil, řekl, cvaknul si, zahlaholil na shledanou, nasedl na kolo a spustil se dolů ze strmého kopce, na jehož konci byla ostrá zatáčka doleva a přes potok, kde byl úzký můstek se zábradlím. Jeho jízdu jsme o prázdninách se sestřenicí sledovaly se zatajeným dechem a držely mu pěsti. Asi to pomáhalo, protože pokaždé zatáčku vybral a vždycky se trefil na můstek.
Abych nezapomněla na chrousty. V dobách mých rodičů lidi rádi četli časopis Mladý svět, na jehož poslední straně byl vždycky kreslený vtip. A ne ledajaký! Ten o chroustech byl, tuším, od mistra Jiránka. Představte si sled obrázků. Na prvním jsou dva chlapíci. Jeden je naštvaný, druhý překvapený. První říká: Já jsem Jíra z Maršova. Prej si vo nás říkal, že žereme chrousty. Dyť je to pravda, odpoví druhý. Bum, dá mu do nosu Jíra a jde pryč. Následuje obrázek kuchyně, do dveří vchází Jíra. Uprostřed stojí stůl, na něm vrchovatě naložená mísa, ze které se trochu kouří. U stolu sedí žena a tváří se vyčítavě: Kde seš, táto, chrousti už budou studený!
Na vodě
Letošní dovolenou jsem strávila ve svém rodišti a každé ráno venčila psa na skalnatém ostrohu nad Dyjí. Z vyhlídky u Eliášovy kaple je krásný výhled na přehradu a poklidný tok řeky pod její hrází. Každý den tu v ranním slunci z loděnice vyplouvají vodáci, halasí, smějí se a i na tu dálku vidím, jak se na plavbu těší. Vybavila se mi vzpomínka, jak jsme za studií jednou sjížděli Ploučnici na pramicích. Jelikož bylo málo vody, byla to docela dřina, plavbu jsme si užili až po přestupu do laminátových kánoí. Vzpomínka mě ponoukla prozkoumat, jak to vypadá na vodě dnes, mohla bych se zase svézt na kánoi? A tak jsem odpoledne sešla z našeho ostrohu serpentinami dolů a vydala se k řece pod přehradou. Zblízka to nevypadalo moc dobře. Bylo po deštích, a přehrada vypouštěla vodu o překot v pěnícím vodopádu, který jindy poklidný tok Dyje hnal zběsile dopředu jako závodního koně pod pěnou, která letěla po hladině.
Vodácké centrum bylo otevřené: venku pár stanů a občerstvení, budova uvnitř zařízená moderně včetně obrazovky, která přehrávala místní jezy a techniku jejich sjíždění. V kanceláři se mě ujala vodačka Anna a poskytla potřebné informace, nicméně, vzhledem k vysokému průtoku vody a mé vodácké naivitě, mírnila mé nadšení. Nemají nikoho, kdo by se mnou mohl jet, musím si do lodi sehnat parťáka a hlavně, doporučila počkat, až průtok klesne k normálu, pak bude možná projíždka pro začátečníka. Na můj dotaz, co je ten normál, uvedla, že asi pět kubíků za sekundu, jenže teď se kvůli dešťům vypouští z přehrady až šestkrát tolik. Domluvily jsme se, že zavolám a jak průtok klesne, objednám si projížďku. Telefonovala jsem čtyři dny po sobě – průtok vody neklesl. Nakonec pravila, že mají slíbeno, že přehrada v pátek ráno pustí jen deset kubíků, aby mohli vodáci odjet, tak ať v pátek dopoledne přijdu s parťákem, dostaneme instruktora, a ten s námi pojede k prvnímu jezu.
Hledání parťáka do lodi ovšem nebylo jen tak, kamarádky z Prahy mě nechaly ve štychu. Ale naše milá sousedka, řečená Bobina, to vzala jako příležitost seznámit se s něčím, co ještě v životě nezkusila.
A tak jsme se, dvě suchozemkyně středního věku, vypravily v pátek ráno do loděnice. Překvapilo mě, že voda na výpusti z přehrady bouřila a pěnila jako předtím a proud v řece byl pořád silný. Lidí ale spousta, i s dětmi, a lodě odjížděly. Náš instruktor David byl v pohodě. Ano, průtok je kvůli lokálním dešťům větší než obvykle, ale berte to jako folklor, akorát pojedeme rychleji, nemůže se nic stát, když pojedu s vámi, uklidnil nás. Načež nám ukázal, jak se pracuje s pádlem a udělil rady, jak si jízdu užít bez převrácení. Oblékly jsme si záchranné vesty, popadly pádla a silní mužové spustili na hladinu Sambu, naši loď.
Kdo chce začít vepředu na háčku a kdo u kormidla, zeptal se nás David. Vybavila jsem si písničku Ivana Mládka – do kanoe nevlezu už s Bendou, Jenda Benda nemožný je zadák, nemá vlohy a je laj-, laj-, lajdák! Zkušenost na zádi nemám, co když budu Benda? Radši si střihneme: Kormidlo vyhrála Bobina, já budu vepředu na háčku, instruktor uprostřed. Vyplouváme. Proud je rychlý, ale jde to zvládnout, Bobina si rychle osvojila zatáčení i jízdu v přímém směru, bravurně se vyhýbá blížícím se mostním pilířům a instruktor nešetří chválou. Těším se, až si toho zadáka taky zkusím! Poté, co zastavíme v zátoce a vyměníme si pozice, pouštím se do kormidlování. Asi jsem při instruktáži nedávala takový pozor, jako Bobina, a tak loď pod mým vedením jezdí v „esíčkách“ ze strany na stranu, takhle bychom jeli po řece hodně dlouho. Cestou v sobě objevuju další znaky Bendy – von ví, že šumí les, že vysouší se mez, že v dáli hárá pes, že kvete bílý bez a že mostem cloumá rez, že říčka jde skrz Ves, ale nevšimne si, že se blíží jez, jez, jez – koukám po okolí, fotím si městské pamětihodnosti, prohlížím si zahrádky a vrbová zátiší podél vody, pozoruju ptáky, vážky, rybáře,… Jezu si na rozdíl od Bendy nelze nevšimnout, upozorní nás jeho sílící hučení. Stočíme loď ke břehu a z bezpečné vzdálenosti pozorujeme vodu před námi. Hm, jez dost vtahuje, mohli bychom se cvaknout, prohodí instruktor, načež nám sdělí, jak ho sjedeme: nájezd tři metry od pravého břehu, pádla složit, on bude držet kormidlo, a jakmile se přídí dostaneme do vln, začneme, my háčkové, pádlovat.
Už jsme na jezu, voda ječí, pění kolem a hlavně před námi a my se s lodí nezadržitelně řítíme dopředu. Neslyšíme se, ale když se přes příď převalí voda, začneme zběsile pádlovat. Projeli jsme! Elegantně zatočíme ke břehu dál pod jezem, vytáhneme loď a koukáme, jak pojedou ostatní. Ukazuje se, že sjet tenhle jez není až tak jednoduché. Z deseti lodí se tři převrátily. David pro nás komentuje chyby, které k tomu vedly, a pak nás vezme nad jez, kde nám vysvětlí co je vývar, jazyk, kdy, proč a co na lodi na jezu dělat, prostě, předává zkušenosti. Jsme naprosto nadšené. Bohužel, tím naše instruktáž končí, David má další povinnosti. Přijíždí auto, které odveze naši loď zpět do loděnice, a my se přidáme. Převlékneme se do suchého a jdeme „na jedno“ a „něco k tomu“. Náš splněný sen odšpuntoval dobrou náladu, popíjíme a klábosíme o životě. Posilněné vodním zážitkem vybíháme do našich domovů vzhůru po skalních serpentinách v poledním slunci, vedro nevnímaje, jen to, že dnešek je mnohem krásnější. Co si takhle za týden dát i další jezy, zeptám se Bobiny. Ještě uvidíme, směje se.
Doufám, že to vezme, jinak nevím, kde bych sehnala tak šikovného zadáka?!
Pozn. Citováno z písničky Ivana Mládka- Jez
Jó třešně zrály
Nic snad nevystihuje nadcházející léto a bezstarostný čas tak, jako třešně. Snad proto je o nich tolik oblíbených písniček: Třešně zrály v podání Waldemara Matušky, Čerešně pod blúzkou ukrývala Hana Hegerová, a o „strawberies, cheries and an angel´s kiss in spring“ v písničce Summer wine zpívali Nancy Sinatra a Lee Hazelwood. Písnička je z doby mých rodičů, ale je stále úžasná, není divu, že své verze natočili Lana Del rey, skupina Scooter, The Corrs.
Třešně dozrály i na naší zahradě na Moravě a já se je vydala na přání rodiny v půli června sklidit. Páteční ucpaný průjezd Prahou a rozkopaná Dé jednička mě zpomalily, ale nezastavily! Ještě se zapadajícím sluncem jsem natěšeně vyrazila na zahradu. Ze tří stromů obsypaných třešněmi jsem si vybrala ten nejbližší a nejmenší. Přistavila jsem žebřík a už skoro za soumraku se dala do česání. Představovala jsem si, že ten strom do půl hodiny celý otrhám, jenže třešně ne a ne se pustit, i když byly červené a sladké. Rvala jsem je statečně, ale i tak jsem do setmění horko těžko naplnila půl košíku. Doma na světle se ukázalo, že by třešně „potřebovaly ještě pár dní“ a máti řekla, že přece každý ví, že tahle nejmenší třešeň uzrává vždycky jako poslední. Aha, až na mě. Druhý den jsem se tedy vrhla na třešni číslo dvě, ale ani její plody nebyly dost zralé. A tak jsem za týden v pátek opět vyrazila na Moravu. Hned za Prahou jsem uvízla v koloně, mezi Průhonicemi a Mirošovicemi se šourala rychlostí krok sun krok dvě hodiny, a dorazila (opět) při západu slunce. Poučena minulou zkušeností, nechala jsem třešně na sobotu. Bohužel, v sobotu od rána hustě pršelo. Ačkoliv byly třešně tmavočervené, sladké a stromy doslova obsypané, při dešti to není jen tak, lézt po stromě, i na žebříku by se dalo uklouznout. S kamarádkou jsme celý den hlídaly, kdy přestane pršet, až jsme se k večeru dočkaly. Svěží vítr vyfoukal poslední mokré kapky, a my, nadržené celodenním čekáním, jsme na třešně doslova vlítly, a během hodiny očesaly dva stromy dočista do čista. Měly jsme štěstí, protože se pak zase spustil déšť a celý víkend už nepřestal. Ale protože jsme si natrhaly třešní dost, vůbec nám to nevadilo. Něco jsem zavařila, podělila rodinu kamarádky a kolegyně v práci a v pondělí upekla bublaninu. Tak, a teď ještě vyrobit to „summer wine“ a bezstarostné léto může začít.
Slovníček:
strawberies, cheries jahody, třešně
and an angel´s kiss in spring a jarní andělský polibek
summer wine letní víno