Úsměvna.cz

Kdykoliv na přelomu května/června potkám v Praze pobledlé dívky ve svátečních šatech a mladé muže v obleku s kravatou, třímající sešity, skripta nebo učebnici, vím, že tu jsou opět maturity. Vzpomínka mě hodí zpět na mé gymnázium v okresním městě. Ačkoliv jsem byla humanitní typ, co se těšil na češtinu a ostatní jazyky, gymnázium mělo přírodovědecké zaměření a v rozvrhu kralovala matematika, fyzika a chemie. Naděje na změnu mi svitla ve druhém ročníku, když se naše rodina stěhovala do Prahy. Bohužel,  v naší čtvrti nebyl jiný gympl, než  přírodovědný. A tak jsem nuceně objevila krásu deskriptivní geometrie, učila se kvadratické rovnice, integrály, derivace a všechno co tu po studentech vyžadovalo. Čtyři roky rychle utekly a přiblížila se maturita s povinnou zkouškou z matematiky. Měla nás na ni třídní profesorka, založením vědkyně, která vše vysvětlovala stručně a věcně a musím říct, že nás naučila mnohé. Jedna kapitola ale byla nad naše síly. Binomická věta. Do dnešního dne jsem nepochopila, proč se tahle záležitost neučí až na matematicko-fyzikální fakultě, řečené matfyz, jejíž studenti si život s matematickými rovnicemi, kombinatorikou a faktoriály vybrali dobrovolně. Šli jsme proto hromadně za matikářkou, že jsme nic nepochopili. Vysvětlila nám to stejně vědecky jako předtím a my jsme odešli nechápajíce stejně jako předtím. S kamarádkou jsme se vydaly za profesorkou znovu – omlouvaly jsme se, že jsme asi tupé, mohla by nám tu větu ještě jednou vysvětlit? Vysvětlila, a my zase nic nepochopily. Přišel den maturity a my si před zkoušením mezi sebou povídali, jaké otázky si za žádnou cenu nesmíme vytáhnout. Na binomické větě jsme se shodli všichni. Vytáhl si ji někdo? Uhádli jste. Naštěstí se řešily příklady dva: První jsem pomocí matematických tabulek zvládla. Když došlo na binomickou větu, matikářka, vidíc můj zoufalý pohled, přistoupila k tabuli a já se dodnes divím, že jsem pod jejími naváděcími otázkami dokázala ten příklad vypočítat.
Jelikož z výše uvedeného vyplývá, že matematické tabulky mohou ledacos zachránit, a i letos se bude maturovat z matematiky, přikládám vtip, ve kterém se matematické tabulky vyskytují (jen ho nedoporučuju prezentovat místo vypočítaného příkladu).
Tak tedy: Jak se chytá krokodýl pomocí matematických tabulek? Budete potřebovat pomůcky: Matematické tabulky, traverzu, jablko, dvě pletací jehlice a příručku k lovu jelenů. Posadíte se na břeh řeky, kde předpokládáte výskyt krokodýlů. Protože se zpočátku nic neděje, začnete si číst v matematických tabulkách, jenže jsou nudné, takže vás uspí. Krokodýl to uvidí a vyleze na břeh. Všimne si matematických tabulek a začte se do nich. Protože jsou nudné, taky ho uspí. Podle pravidla, kdo dřív usnul, ten se dřív probudí, se vzbudíte dřív než krokodýl a vrazíte mu pletací jehlici do hlavy. Krokodýla to probudí a začne vás honit. Utíkáte před ním, a když už vás dohání, odhodíte traverzu, takže jste lehčí. Snadno vyšplháte na nejbližší strom a když se krokodýl přiblíží, shodíte dolů jablko. Protože jablko nepadá daleko od stromu, spadne na krokodýla, který se začne se rozhlížet, odkud že spadlo. Využijete toho a vrazíte mu do hlavy druhou pletací jehlici. Krokodýl s jehlicemi na hlavě už vypadá jako jelen, takže dál postupujete podle příručky na lov jelenů.

P.S. Tenhle vtip není výplod chorého mozku, nýbrž ohromně chytrého – vyprávěl mi ho jeden docent z matfyzu. Tak hodně štěstí u maturit!

Je pozdní podpoledne a já jdu po práci něco vyřídit na poštu. Vím, že to bude trvat a navíc, tahle pražská pošta je v nehezké sídlištní budově z éry socializmu, posprejované a polepené plakáty. Nevím proč, ale na rozdíl od přilehlého obchodního centra ji minula rekonstrukce. Přesto se dovnitř těším. Z automatu si vytáhnu pořadové číslo a čekám, až přijdu na řadu. I kdyby to trvalo půl hodiny, tady mi to nevadí. Celou dobu totiž koukám na umělecké plastiky, které pokrývají celou dlouhou stěnu poštovní haly. Co koukám, kochám se! Když jsem tu byla poprvé, říkala jsem si, že to vypadá jako na sochaře Olbrama Zoubka, jehož díla mají typický ,,rukopis“:  štíhlé postavy se zlatými rozevlátými vlasy, často z řecké mytologie. Při pohledu zblízka jsem zajásala: je to Zoubek! Co plastika, to řecká múza a pod ní nápis s jejím jménem. Každá má v ruce něco, co ji charakterizuje: divadelní škrabošku, nebo papyrus s rydlem, hudební nástroj, glóbus nebo zlatý brk. Je to pastva pro oči, ale i pro moji duši, přímo návrat do dětství, kdy jsem hltala řecké báje a pověsti. Múzy si ale nevybavuju, a  tak zapnu hledání na internetu a zadám jméno první z nich. Dozvídám se, že ona a jejích osm sester byly dcerami řecké bohyně paměti Mnemosyné, a záletného nejvyššího boha Dia.
Erato byla múzou milostné poezie, Thalia veselého básnictví a komedie, Euterpé múzou lyrického básnictví a hudby, zatímco Polyhymnia byla múzou sborového zpěvu, Melpomene múzou tragédie, Kleio múzou dějepisu, Urania múzou astronomie, Terpsichore múzou tance. Poslední Kaliopé, múza epické poezie, byla v mytologii známá také jako matka Orfea, toho, co se vydal hledat svou milou Eurydiku do podsvětí. Všechny dohromady tvořily veselou družinu, která bavila uměním sebe i bohy na Olympu.
Dívám se jak jejich zlaté vlasy na stěně září, a v duchu se přesouvám do antického světa bohů a lidí v dávné minulosti. Představuji si je v bílých řízách, jak hrají, recitují a tančí, obdivuji jejich ladné pohyby, dokonce se mi zdá, že zaslechnu cinkání jejich smíchu.
Ne, to necinká smích múz se zlatými vlasy, ale poštovní vyvolávací systém, na displeji bliká moje číslo. Relaxace skončila, je čas odeslat dopisy a zaplatit složenku. Sbohem, múzy!

Dnešní příspěvek je vzpomínkou na pana docenta MUDr.Jiráska, CSc, vynikajícího lékaře a profesora lékařské fakulty Karlovy univerzity v Praze. Pražské povstání zažil jako patnáctiletý a podělil se o své dojmy.

Chodil jsem do Skauta. Za války se tak ale nemohl jmenovat, schovával se pod hlavičkou Klubu českých turistů, klubovnu jsme měli na Libeňském ostrově. S kamarády jsme si dali slib, že až to praskne, sejdeme se tam. Když tedy 5.5.1945 začalo Pražské povstání, usoudil jsem, že je to ten pravý moment a běžel jsem přes Prahu do klubovny, abych se tam s nimi setkal. Ale byl jsem tam sám. Když jsem pochopil, že čekám marně, vydal jsem se na cestu zpátky. Šel jsem pěšky na Pražačku na Žižkově a chěl jsem pokračovat po hlavní ulici, co po ní jezdila tramvaj, dnes se jmenuje Koněvova. Jenže Pražačku už na začátku války zabrali Němci pro polní lazaret a teď tam měli ostřelovače a stříleli po lidech na ulici. Místní lidé mě zastavili, že dál nesmím jít – opodál na křižovatce ležela dvě těla zastřelených. V ulici se hromadili lidé, kteří potřebovali projít a dostat se dál na Vinohrady. Ale když to zkusili, zase po nich z té školy začali střílet. Už jsme tam byli dlouho, když nějakého muže napadlo vzít klacek, na něj uvázal bílý kapesník a vydal se přes křižovatku. Připojil jsem se k němu, a taky ještě pár dalších lidí. S mrazením v zádech jsme prošli a bez jakéhokoliv dalšího zastavení jsme se dostali až na Vinohrady.
Dodnes si pamatuji, jaká to byla atmosféra: začátek května, nádherný den, teplo, všude kvetly šeříky a vzduchem se šířila jejich vůně. Bydleli jsme tehdy ve Slezské ulici, za rohem byla třída „Tří maršálů“: Původně nazvaná po maršálovi Fochovi, pak po Scherinovi, a po válce nakonec po Stalinovi, teď je to Vinohradská třída. Další dny ale atmosféra zhoustla. Od jihu do Prahy totiž mířily německé tanky, které se chtěly probít na západ. Tehdy nebyly žádné obchvaty kolem Prahy, Němci museli projet městem. Pražané jim stavěli do cesty barikády. Němci proto před sebou hnali civilisty, které sesbírali cestou: Používali je jako živý štít a nutili je rozebírat barikády. Všude se střílelo. Atmosféra zhoustla tak, že by se dala krájet. Pět až deset minut od nás bylo gymnázium. Budovu zabrali Němci, měli tam lazaret SS. Na ulici to bylo velice nebezpečné. Druhý den ráno se objevili vojáci v německých uniformách s páskou na rukávu, byla to Ruská osvobozenecká armáda, Vlasovci. Po dobu války bojovali na straně okupantů,  ale teď obrátili, začali bojovat proti německé branné moci a pomáhali Pražskému národnímu povstání. Sovětská armáda, tzv. „Fronty“, dorazily do Prahy až po nich. Vlasovci se snažili dostat na Západ, do zajetí do Bavorska, ale Spojenci si to nechtěli rozházet se Stalinem a obratem je posílali Rusům. Tohle všechno jsme ale v květnu 1945 nevěděli a radovali se z osvobození.

Od března letošního roku žiju stejně jako ostatní „Pražáci“podle nouzových pravidel. Po týdnu, kdy se v našem „venkovním“ životě zabydlely obličejové roušky, moje jízda do práce vypadá následovně: Autobusem tři zastávky na metro, metrem na Pavlák a odtud tramvají dvě zastávky na Karlák. U vstupu do metra na konečné je štos deníku Metro, bereme si ho sami. Seniorka, která ho vždycky vydávala, tu je, má rukavice a roušku, a výtisky už nepodává do ruky. Na nástupišti metra je nás asi deset, každý zaplujeme do jiného vagónu. I když cestou lidí přibývá, každý si spořádaně drží rozestupy od ostatních. V přestupních stanicích Florenc, Hlavním nádraží a Muzeum lidi přistupují a ve vagonech to houstne. Naštěstí jsem už na Pavláku a vystupuju. Na turniketu je připevněná desinfekce, kterou lidé bez rukavic ochotně využívají. Stánky v podchodu úplně nezmizely- jeden nabízí antibakteriální mýdlo, druhý konopnou kosmetiku, která „uleví od potíží“. Kéž by ulevila i od koronavirové epidemie! Stánek s teplými koláčky funguje normálně, prodejci mají na obličeji v té době nedostatkové obličejové roušky a rukavice (kde je tak asi sehnali?). V tramvaji je lidí málo, což je fajn, všichni sedíme, takže se nemusíme držet tyčí a madel, a po očku sledujeme, zda se někdo nepřibližuje. Vypadá to, že žádný problém nehrozí. V práci jedeme na omezený režim, s klienty si voláme, práce z domova bohužel nepřipadá v úvahu. Když práce skončí, vracím se na Pavlák pěšky, stoupám postranními uličkami do kopce skoro půl hodiny. Metro je poloprázdné, všichni máme přikrytý nos i ústa rouškami, jak velí nápisy, nikdo se s nikým nebaví. Mizernou náladu ukončí přistoupivší mladík v plynové masce – na zarouškovaných tvářích vyloudí neviditelné úsměvy naznačené očima. Hoch se tváří, že je v pohodě. Cha cha, jako gymnazisti jsme taky vymýšleli recese v dopravních prostředcích a pak se bavili pohledy pohoršených cestujících! Vystupuju s dobrou náladou a jdu od metra domů pěšky. Cesta z práce se mi prodloužila o hodinu, ale svítí sluníčko a já jsem ráda, že se projdu a „vyvětrám si hlavu“.
Omezení z důvodu neviditelné infekce a nutnost ochrany mění naše soužití, vztahy i způsob života.  Z toho, co vidím kolem je ale i hodně pozitivního: větší odpovědnost za sebe, solidarita, ochrana seniorů a, díky nucenému pobytu dětí doma, i návrat k rodinnému životu. V naší čtvrti, potažmo sídlišti se od pozvolných uvolnění opatření lidi chodí daleko víc „na vzduch“ než dřív: jdou se jen tak projít po ulici, nebo zajdou s dětmi na sportoviště, hřiště, houpačky a taky do lesoparku, který je vzdálený pár kilometrů, na kole nebo na in-line bruslích jste tam coby dup. Je teď hodně v kurzu, lidí spousta, užívají si kolo, procházky, venkovní sporty, nebo si děti jen tak hrají na prolézačkách. Ještě nikdy dřív jsem venku neviděla tolik lidí věnujících se svým dětem! Což je velice pozitivní. Ani měto moc nepřekvapuje, jelikož z přísloví Kdo hledá najde, vyplývá, že kdo hledá na současné době pozitiva, nějaká najde. A když k tomu přidá kapku optimismu… Optimismus je dobrá věc, i kdyby se k němu člověk musel přinutit. (I když – víte, jaký je rozdíl mezi optimistou a realistou? Optimista vidí světlo na konci tunelu, zatímco realista vidí světla přijíždějícího rychlíku.) Když přičteme náš národní smysl pro humor, přizpůsobivost a odhodlání, věřím, že jsme na dobré cestě a nakonec všechno dobře dopadne.