Porouchalo se mi auto. V servisu byli hodní a po dobu opravy mi půjčili náhradní vůz. Za pár dní byla oprava hotová a já přijela náhradní auto vrátit. Převzal ho ode mě technik, podepsali jsme protokol, technik odešel a já čekala, až mi přivezou opravené auto. Místo toho se vrátil technik a tvářil se naštvaně: Na autě, co jsme vám půjčili, chybí dvě poklice. Ty vám budeme muset naúčtovat.
To nebude nutné, odpověděla jsem. Ty poklice jsou totiž v kufru. (Měla jsem to říct rovnou, pomyslela jsem si, jenže jsem na to zapomněla). Muž povytáhl obočí, což jsem si vyložila jako otázku: Proč by normální člověk dával poklice od půjčeného auta do kufru?
Víte, když jsem dnes ráno přišla k autu, zjistila jsem, že poklice na jedné straně auta chybí. Na druhé straně naštěstí byly. Dívala jsem se kolem a ty chybějící jsem našla pod autem, tak jsem je dala do kufru. Snad je chtěl někdo ukrást a v poslední chvíli ho někdo vyrušil, vysvětlila jsem a v duchu děkovala pejskařům, opozdilým chodcům, eventuálně projíždějícím policistům, že pobertu odradili.
Aha, řekl technik. To jsem rád, že je neukradli. Tak já je zase nasadím.
Díky, to od vás bude laskavé.
Stane se, řekl chápavě a odešel. V zápětí se vrátil a chtěl po mě doklady od zapůjčeného auta. Zapomněli jsme na ně, když jsme podepisovali protokol o vrácení. Samozřejmě, tady jsou, sáhla jsem do kabelky a podala mu je. Poděkoval a odešel. Za chvíli byl zpátky s tlustým notesem v ruce. Tohle jsem našel pod sedadlem. Není to vaše? Ovšem že ano! (Byl to můj diář, který vozím s sebou, a protože je objemný, nechávám ho při pochůzkách „v zásuvce“ pod sedadlem). Poděkovala jsem, on řekl, že to je pořádku. Rozloučili jsme se. Za pět minut se otevřely dveře, v nich stál technik a tvářil se rozpačitě. Paní, nemůžeme najít panýlek od rádia. Nezůstal náhodou u vás?
Chvíli jsem se prohrabovala ve své rozměrné kabelce. Máte pravdu, úplně se tam, mrška, ztratil. S omluvou jsem mu podala panýlek.
Technik poděkoval, ale tentokrát se neměl k odchodu. Místo toho se dlouze zadíval na mou kabelu: Není tam něco dalšího, co patří autoservisu, četla jsem v jeho očích. Když na nic nepřišel, odešel, tentokrát definitivně.
Opravené auto mi předal jiný technik. Ten původní na to možná už neměl nervy. Vůbec se mu nedivím, připadala jsem si jako Pierre Richard ve filmu Roztržitý.
Schůzka na slepo
Žila jsem nějakou dobu sama a připadala si osamělá. Mí přátelé se rozhodli, že mi pomůžou s tím skoncovat a domluvili mi schůzku se svým osamělým kamarádem. Sraz jsme si domlouvali telefonicky. Mluvil věcně, ale příjemně, a navrhl schůzku v jedné pražské kavárně, kterou jsem neznala, jelikož byla pro mě dost z ruky. Navrhla jsem sraz jinde, kam bych to měla blíž, ale přemluvil mě: v té „jeho“ kavárně mají nejlepší kávu v Praze a určitě se mi tam bude líbit. Když jsem na domluvenou schůzku přišla, nelitovala jsem, bylo to opravdu útulné místo. Čekal tam na mě vybraně oblečený muž mého věku, objednal kávu a dali jsme se do řeči. Dozvěděla jsem se, že je byznysmen. Konverzace byla zpočátku příjemná, ale pak se začala točit, jako když chodíme kolem horké kaše. Možná si myslel to samé o mně, prostě jsme nemohli najít společný zájem – nechodil do kina, ani na výstavy, do přírody, nesportoval, nečetl knížky, zdálo se mi, že není moc na povídání, ani neměl psa jako já. Když jsme dopíjeli kávu, zmínil se o kurzu reiki, na kterém se naučil předávat energii, a rád by mi to předvedl. Byla jsem zvědavá, jak to udělá. Vyšli jsme na ulici před kavárnu. Byl únor, sněhový poprašek se leskl ve světle lamp, on se se mnou pod jednou tou lampou zastavil a řekl, ať zavřu oči. Logicky mě napadlo, že mě políbí. Místo to mi začal přikládat ruce na čelo. Čekala jsem, jestli něco ucítím a opravdu: začala mě strašně bolet hlava. Muž zareagoval empaticky: moc ho to mrzí, ale někdy se se může stát, že se ta energie někde nahromadí a je potřeba ji zharmonizovat. Zeptala jsem se, s třeštící hlavou a už jistou nedůvěrou, jestli to může udělat. Byla to nahrávka na smeč. Pozval mě k sobě domů – bydlel za rohem. Na můj dotaz, jestli nemá spíš zájem o sex, ocenil, že mi to pálí rychle. Vzala jsem to jako poklonu a omluvila se, první rande si představuju jinak. Když jsem dorazila k sobě domů a vzala si „prášek na hlavu“, zavadila jsem pohledem o kalendář: Sešli jsme se na den zamilovaných! Bohužel, svatý Valentýn úspěch nezaručil. Snad to vyjde jindy, s někým jiným. (ovšem, jestli chci stihnout polibek na 1.máje pod rozkvetlou třešní, budu sebou muset hodit.)
Na golfu
Vždycky jsem ráda sledovala v televizi golf. Tenhle venkovní sport mi přišel ideální. Sluníčko, lidi se projdou, během hry si popovídají a na konci relaxují v golfové klubovně. Jak ráda bych si to vyzkoušela! Už jsem se viděla, jak po vzoru Tigera Woodse lehkým švihem hole posílám golfový míček elegantním obloukem do jamky v krásně zastřižené trávě. Naštěstí můj kolega Oto se o golf taky zajímal a měl známého, který nám domluvil instruktáž v podhůří Krkonoš. Padla na jednu sychravou podzimní sobotu. Z Prahy jsme vyrazili brzo ráno a po cestě v autě se hecovali, co už o golfu víme a co nás asi čeká. Zaparkovali jsme před golfovým areálem, vešli branou dovnitř a octli se rovnou na golfovém hřišti. Jen jsme udělali pár kroků, něco nad námi zasvištělo a dopadlo opodál. Golfový míček. Podívali jsme se směrem, odkud přiletěl, a uviděli kus od nás skálu a na ní dva muže. Jeden z nich mohutně švihnul holí, kolem nás to zasvištělo podruhé a míček spadl tak dvacet metrů od nás. Nemůžete počkat, až projdou, zařval na ty dva muž v golfovém oblečení korunovaném placatou čepicí, který nám šel naproti.
Byl to náš instruktor, co nás zasvětí do tajů golfu. Když se s námi přivítal, vysvětlil, že z té skály se odpaluje poslední jamka. My ale začneme od začátku, řekl a namířil si to s námi ke klubovně. Z interiéru jsme byli u vytržení – vypadalo to v ní jako v americkém filmu – bar, klubovky, vitríny s vyhranými poháry, fotky světových i místních golfových šampionů. Instruktor se nás zeptal, kdo je pravák (já) či levák (Oto). Pravák hraje holemi na pravou ruku, levák na levou, opačně to nejde, vysvětlil. Načež přidal základní pojmy a pravidla hry. Pochopila jsem, že hra začíná na odpališti, odkud se míří na první jamku, od ní pak na druhou, a tak dále, hra skončí trefením deváté jamky, tedy v tomto areálu, jinak těch jamek může být až dvonásobně víc. Teď si to ukážeme v praxi, zavelel instruktor, vzal kyblík plný golfových míčků a šli jsme na odpaliště, kde nám dal do rukou hole a předvedl správný postoj, švih holí a odpálení míčku. V sychravém odpoledni jsme s Otou švihali holemi o sto šest, hlavně proto, abychom se zahřáli. Sekundovali nám k tomu syslové, kteří tu sídlili, a naše konání je nutilo se chodit koukat, co se nad jejich příbytky děje. Kolem nás prošla dvojice mužů, za níž se táhla vůně Becherovky. To jsou ti, co hráli poslední jamku ze skály, poznamenal instruktor, včera se tu loučili se svobodou. Aha, rozlučka dál pokračuje, mrkli jsme s Otou na sebe.
Po půlhodině byl kyblík prázdný a jen málo našich odpálených míčků se přiblížilo k první jamce. Instruktor nás poslal sesbírat míčky po okolí a navrhl, že si projdeme celé hřiště, cestou budeme odpalovat míčky a naučíme se je dorážet do jamek, tzv. puttovat. Nevěřila bych, jaká bude tahle procházka po hřišti fuška. Terén, protkaný pískovými bunkry a lemovaný stromy, které zlomyslně vystrkovaly své větve do dráhy odpálených míčků, postupně stoupal, až jsme došli na skálu, ze které byl krásný rozhled do kraje. Kvůli tomu tady nejsme, upozornil nás instruktor, když jsme se začali kochat výhledem, a zavelel k odpalu míčků na poslední jamku. Dali jsme do toho všechno. Otův míček letěl krásně daleko, s mým opustily stanoviště výrazně kratším obloukem i moje klíče. Sešli dolů, abychom míčky dorazili do poslední jamky, což se nám po delším úsilí povedlo. Podařilo se najít i moje klíče. Oba jsme byli utahaní, ale šťastní. Vypadalo to, že instruktor je na tom podobně. Těšili jsme se, že bude následovat posezení v klubovně, se skotskou, a probírání našich prvních golfových zkušeností. Ale instruktor nám jen pogratuloval ke zvládnutí první lekce a rozloučil se: náš čas vypršel a on má další práci. Nezbylo, než se vrátit do auta a zamířit ku Praze. Jeli jsme mlčky, nevím, jestli to bylo únavou nebo zklamáním z toho „useknutého“ závěru. Jsem úplně mrtvej, přerušil konečně ticho Oto za volantem, jeda jako automatický pilot. To ten horskej vzduch, odpověděla jsem. Říznutej becherovkou, přitakal Oto. Rozchechtali jsme se a tím se nám vrátila dobrá nálada. U nejbližší pumpy jsme si dali oběd a při tom probírali své golfové zážitky. Na každého z nás zapůsobily jinak. Oto vzal golf jako výzvu a uvažoval, že si zaplatí další trénink poblíž Prahy. A já zas pochopila, že hra, při níž si vrtošivý míček v zapeklitém terénu střílí z mého úsilí, pro mě nebude. A taky proč je o golfu tolik vtipů. Golf pochází ze Skotska, a tak je zcela logické, že golfové anekdoty mají stejnou krevní skupinu. Posuďte sami.
Golfista se ptá manželky:
Kdybych umřel, vdala by ses znovu?
Myslím, že ano, odpoví ona.
A milovala bys ho?
Vždyť by to byl můj manžel, drahoušku.
A dala bys mu moje golfové hole?
Ne, on je levák.
Setkání po letech
V malém městě žili spokojeně starší manželé. Pan Eduard měl svou ženu rád a čas od času ji pozval na kávu a zákusek do kavárny na náměstí. Před koncem roku se tam zase vydali. V kavárně se svítilo, ale bylo zamčeno, na dveřích nápis „Přijdu hned“. Pán potřeboval na toaletu, což před manželkou nezmínil. „Víš co, skočím si zatím vedle na úřad něco vyřídit, hned jsem zpátky“, řekl. „Dobře, počkám tu, až otevřou a sejdem se vevnitř,“ odpověděla a pan Eduard spěchal vedle na městský úřad do druhého patra, kam občas chodíval něco vyřídit a věděl, kde tam WC je. Vchod na toalety byl otevřený, jedna z kabinek volná, ale když chtěl odejít, zjistil, že ho někdo při odchodu zamkl. Do zámku nepasoval žádný jeho klíč, pohledem do světlíku vyloučil šplh po rezavém hromosvodu, a tak mu nezbylo, než zavolat z mobilu manželce a požádat ji, aby zařídila jeho vysvobození.
„Chápu, ale momentálně to nepůjde“, odpověděla mu. „Hlídám před kavárnou kočárek s dítětem, slíbila jsem to jedné mamince, co taky potřebovala na úřadě něco vyřídit. Ale hned jak se vrátí, zajdu do vrátnice a požádám, aby ti otevřeli“. Jen co domluvili, pan Eduard si uvědomil, že manželce neřekl, že je ve druhém patře. Zkusil jí to zavolat, ale telefon měla nedostupný. A tak čekal pod zámkem a krátil si čas ťukáním na dveře. Čím déle ťukal, tím to znělo pravidelněji, až se rytmus docela ustálil. Musel se tomu usmát: Co se v mládí naučíš… Dávno tomu, co dělal vedoucího Skautu, děti tehdy hltaly Knihu džunglí, vedl oddíl Vlčat, on sám byl bratr Medvěd. Vzpomněl si na den, kdy k nim přišla Marion. Krásná a chytrá holka, s dětmi to uměla a byla s ní legrace. Léta pak vedli oddíl spolu…Na chodbě se ozvaly hlasy a Eduard znovu začal vyťukávat: ŤukŤukŤuk — Ťuuuk- Ťuuuk-Ťuuuk — ŤukŤuŤuk.
Dva muži, co procházeli chodbou, se zaposlouchali. „Slyšel´s to,“řekl první.
„To asi řemeslníci něco opravujou,“ druhý na to.
Senior znovu vyslal zprávu.
„Já to věděl! Sekera. Ó náš pán. Sekera,“ zvolal první muž. Přece SOS!
Když pána vysvobodili, čekalo je překvapení.
„Bratře Medvěde“, zvolal znalec morzeovky. „Jsi to ty?“
„Baghíro, kde se tu bereš? Díky,“poplácal pan Eduard po rameni svého zachránce.
„Mám tu nějaký vyřizování, ale tak za půl hodinky budu volnej,“ odpověděl muž. „Tolik let jsme se neviděli…Můžem se sejít na kus řeči?“
„Moc rád. Přijď za mnou vedle do kavárny, zvu tě na panáka. Ale,“ odkašlal si, „o týhle situaci se, prosím tě, nezmiňuj.“ Rozloučili se a pan Eduard spěchal po schodech dolů. Dveře na chodbu v prvním patře byly otevřené a panoval tam velký rozruch.
„Co se tu děje“, zeptal se přihlížející úřednice.
„Snažej se zachránit nějakýho chlapa, prej vomdlel na WC. Když šli votevřít dveře, zalomil se jim klíč. Tak zavolali hasiče, aby to šupem votevřeli. Prej už sem jede záchranka. Bude to infarkt nebo mrtvička, dneska to maj lidi už jako rýmu,“ řekla dotyčná zkušeně a vyhlížela přes hlavy čumilů, co se bude dít dál. Ustupte, ozvalo se za nimi, a kolem proběhli saniťáci s nosítky. Pan Eduard v davu zahlédl manželku, zamával na ni a vyšel na schodiště. Přiběhla coby dup: „Já to nechápu, ty ses už vosvobodil?“
„Jo, ale ve druhým patře. Chtěl jsem ti to zavolat, ale měla jsi vypnutej mobil!“
„Nebyl vypnutej, jen vybitej. Sakra, to jsem způsobila pěknej malér,“ zarazila se jeho žena, a pak se rozesmála: „ Já jsem tak ráda, že seš v pořádku.“
„Jsem, ale úplně mi z toho vyschlo. Pojď,“ vzal ji pod paží, „zmizíme do kavárny.“ Když manželka cestou vyzvídala, jak pořídil na úřadě, řekl jen: „Vyřídil jsem, co jsem potřeboval. A potkal jsem jednoho známýho, slíbil, že se zastaví.“ Za chvíli už seděli v kavárně, před sebou kávu a zákusek a vychutnávali si poklidnou atmosféru. Pan Eduard občas samovolně zabubnoval prsty na stolečku. Jo, Sekera, Ó náš pán, Sekera. Navzdory okolnostem ho setkání po letech potěšilo. Manželce zatím nic neřekl, těšil se, že to bude překvapení i pro ni. Konečně se otevřely dveře a vešel jeho zachránce. Zamával na Eduarda, sklouzl pohledem na jeho společnici, a překvapeně zvolal:
„ Marion, ty ses vůbec nezměnila!“